Světlo Löniru - kapitola 29

Zkáza a osvobození

„Kdyby to ten pitomec, ten debilní idiot nezvoral,“ ječel Gertan v duchu, „mohli jsme je překvapit, mohli jsme je dostat, ale teď je všechno v prdeli! A kdo za to bude potrestán? Samozřejmě, že já!“
Hned poté, co k Pamařinu stanu přiběhli, následování většinou osazenstva tábora, Targen po stanu šlehl mrazivým ohněm, kouzlem, které bylo těžké a vysilující a také nebezpečné. Udělal to snad proto, že se chtěl předvést, nebo mu připadalo, že je to to nejlepší, co může v dané situaci udělat, ale jisté je, že modrý oheň narazil na strukturu zabezpečovacích kouzel, kterou kolem stanu upletl Gertan a ztratil polovinu své účinnosti. Kdyby se to nestalo, byli by všichni uvnitř mrtví. I takhle však targenův zásah dopadl zle. Oheň spálil celý přední díl stanu a zahalil všechno do modrošedého kouře, takže nebylo nic vidět.
Gertan se tak rozzlobil, že vyčerpaného Targena praštil pěstí do žaludku a pak, když mladý kouzelník ležel na zemi, do něj párkrát pořádně kopl. Nemohl plýtvat silou, jinak by ho v mžiku sežehl.
Targen sténal a kňučel, ale Gertan pomyslel na to, co mu za tuhle chybu možná provede Tevolanans a dřív, než mohl mladší kouzelník načerpat trochu síly, aby se mohl bránit kouzly, napřáhl se a vší silou ho kopl zezadu do hlavy.
Targen sebou škubl a znehybněl. Vaitanovi a Alunovi, kteří na to mlčky hleděli, se v očích zračila hrůza.
„Možná to byla chyba,“ pomyslel si Gertan, „ale on udělal větší chybu, když mě zklamal.“
„Tak na co čekáte,“ pobídl Vaitana s Alunem, „dělejte, co máte dělat, nebo si to s vámi také vyřídím!“
„Ale co-„ začal Vaitan, příliš vystrašený, než aby mohl sám něco vymyslet.
„Odstraňte ten kouř,“ zařval Gertan, „jak s nimi můžeme bojovat, když je nevidíme! Jak můžeme cokoli dělat?“
Vaitan se roztřeseně nadechl, ale zvedl ruce a začal cosi šolichat. Kouř opravdu řídl, takže Gertan si napůl spokojeně odfrkl a začal připravovat vlastní kouzla, aby mohl uhodit, rychle a nemilosrdně, jakmile kouřová clona zmizí. Nemusel naštěstí čerpat jen z vlastních zásob síly, kruhová jizva na jeho tváři planula a připomínala mu, s kým je spojen, kdo mu pomáhá.
Ano, takto může vrhnout všechnu tu úžasnou moc proti všem, kteří mají něco společného s magií. Pak ochromí toho kluka Deslönyla a zbytek nechá na Alunovi a jeho lidech. Ať si také vyslouží ostruhy.
Jenže kouřová clona spadla a spolu s ní i kouzelníkova brada. Ve zbytcích stanu klidně stála dvojčata a pokojně se usmívala. Za nimi, tak trochu omámeně, přešlapoval světlovlasý muž. A zadní stěna stanu byla pryč, jako by Gertanovi výsměšně ukazovala, kudy zmizeli ostatní.
Tentokrát se Gertan nedal strhnout hněvem, alespoň ne navenek. Zjistil, že, mladík za dvojčaty nemá s kouzly nic společného a rozhodl se ho využít jako Vodiče. Věděl, že když nasměruje ničivé kouzlo proti dívkám, s největší pravděpodobností jej odrazí zpět. Podcenil je, pokud si myslel, že jsou jen kouzelnickými batolaty. Byly něčím víc, ano, ale možná… možná, že když rána přijde zezadu, překvapí je.
Bylo tedy nutno směřovat úder na toho chlapíka, kterým síla projde a uhodí do dvojčat. A mezitím by Vaitan mohl zaútočit zezadu. Alun ať pochytá ty, co utekli. Nemohou být daleko.
Gertan se nezdržoval vysvětlováním svého plánu, jen se ohlédl na Aluna a vpálil mu své přání přímo do mozku. Hubený muž se zapotácel, zamrkal, ale podařilo se mu tu ránu ustát, otočil se a začal chrlit rozkazy ve freklanisku.
Tygři z Freklanu se po skupinkách rozjížděli určenými směry. Celé prostranství zahalil prach zpod nohou pěších a zpod kopyt koní. Vzduchem se neslo řinčení a chřestění, ochraptělé hlasy řvoucí rozkazy. Mezitím Gertan poslal své myšlenky i Vaitanovi, který stál a kousal se do spodního rtu, až mu po bradě tekl pramínek krve.
S pohledem upřeným do tváře jedné z dívek se Gertan začal nadechovat a zvedat ruce. Chtěl vyvolat dojem, že je vzteklý, tak vzteklý, že ztratil rozum. Chtěl, aby si myslely, že na ně chce zaútočit přímo.
Ještě než se připravil na vržení kouzla, trochu znejistěl, protože se mu zdálo, že jizva na tváři přestala pálit, vychladla, jako by bylo ten, kdo byl jejím prostřednictvím přítomen, odešel. Raději to ale nechal být, potřeboval všechno soustředění.
Podařilo se mu dokonale vyvážit svou mysl. Na tváři však nechal plápolat rozšklebenou grimasu zlosti. Zaječel několik strašných nadávek, ječel je tak, že každý, kdo ho slyšel, si myslel, že se starý kouzelník vzteky pomátl. Uvnitř však zůstal dokonale klidný.
Zaměřil se na chlapíka, stojícího stále za dvojčaty a namířil malíček a ukazovák směrem k děvčatům – ale v poslední chvíli ruku přesměroval za ně, na muže.
Čekal, že ho podpoří chladně žhavá moc Tevolanansova, ale k jeho překvapení se to nestalo. Vzduchem zaprskalo jen několik slabých výbojů a jedno z dvojčat vztáhlo paži a bez potíží je zdrželo. Gertan byl slabý a to, že plně spoléhal na Tevolanansovu podporu, ho udělalo ještě slabším.
Ohlédl se po Vaitanovi, ale mladší kouzelník byl pryč. Nejspíš využil chvíle, kdy se Gertan musel soustředit na něco jiného a utekl. Gertan neměl daleko k slzám.
Naprostá porážka.
Rozhlédl se kolem. Moc lidí poblíž nebylo, jen za nejbližšími stany zahlédl projíždět oddíl pátrající po uprchlících a několik dalších vojáků postávalo v patřičném odstupu. Nikdo neměl příliš chuť plést se mezi kouzelníky. A dvojčata pomalu, tanečními krůčky vyšla z trosek stanu a blížila se ke Gertanovi. Kouzelník potlačil záchvěv paniky. Přece nebude utíkat před takovými vyžlaty… jenže tu zůstal sám.
Ze zoufalství proti nim vrhl modrý oheň, bylo mu jedno, že se tím jen oslabí a vyčerpá, potřeboval chvíli na rozmyšlenou…
Tara proti ohnivé vlně nastavila dlaň a modravý žár se odrazil zpět na Gertana. Ten už neměl čas vytvářet obranu, vrhl se stranou a jen tak tak unikl sežehnutí. Cíp pláště mu začal doutnat, jeho důstojný bílý vous mírně ohořel a zkroutil se. A nejhorší bylo, že upustil stříbrnou truhličku.
Vykřikl, natáhl po ní ruku, ale to už ji měla v náručí Sina a s úsměvem na ni položila ruku. Schránka s vlasy, Gertanův drahocenný poklad a jeho cesta k vládě, se rozpadla. Jemného stříbřitého prachu se hned chopil vítr a jako naschvál jej vmetl Gertanovi do tváře.
Kouzelníka už nenapadlo nic, co by mohl dělat. Staletí schraňované moudrosti byly zapomenuty, Gertan se rozvzlykal jako malé dítě.
V té chvíli se vrátil Tevolanans. Gertan ucítil v levé tváři pálení a škubnutí, jako by mu někdo vrazil facku. Sbíral se právě se země a tahle rána ho znovu povalila. Tevolanans byl v jeho mysli a nesnažil se být jemný a citlivý. Rval jemné předivo Gertanových tajných myšlenek jako barbarský nájezdník a Gertan se svíjel a potichu sténal.
Tentokrát už se Pán Severu nezdržoval s tím, že by svého nehodného služebníka peskoval a dával mu druhé šance. Prostě a jednoduše ho ovládl, zatlačil ty části Gertanova já, které byly nutně potřeba k ovládnutí těla, do pozadí a ostatní spálil. Gertan už nebyl služebníkem, ale nástrojem.
Tara se Sinou to poznaly, ucítily. Tevolanans už nemohl přijít prostřednictvím zrcadla, ale našel si lepší schránku. A teď stál proti nim, hleděl na ně očima Gertana, který tu už nebyl a ty oči, dříve temně hnědé, pozvolna měnily barvu na barvu žířících uhlíků.
„Lirnielë meir alrinö zie b´omar dorenen ,“, vyšlo z Gertanových úst cizím, neosobním hlasem.
To, že mluvil řečí, která se na Oře používala ještě před příchodem lidí, možná znamenalo, že chce s dvojčaty vést soukromý rozhovor. Ale Tara prudce zavrtěla hlavou a Sina se zatvářila nesouhlasně. Naráz odpověděly: „Nemůžeš nám v tom zabránit. Budeme dělat, co uznáme za vhodné.“
„Víte, kdo žije v Lůžku?“ Otázka zněla trochu posměšně a z děvčátek jako by vyprchal klid.
„Ti tví,“ odpověděla Tara.
„Vraťte se ke své matce,“ řekl Gertan, nebo spíš ten, kdo mluvil jeho ústy, „vraťte se hned a nebudete mít potíže. Jinak z Lůžka povstanou Tarvarirn a vykonají svou povinnost.“
„Pokud je musíš zavolat, udělej to, Seveřane,“ řekly obě najednou. Muž za nimi netrpělivě přešlápl. „Udělej to a uvidíme, co tví strážní dokážou.“

***

Geodor rozhrnul stanovou celtu u vchodu a vlezl dovnitř. V ruce stále držel tasený meč, špinavý od krve a málem jím vrazil do velkého zrcadla zakrytého težkou látkou. Zastavil, otočil se a čekal na Darése. Zvenčí se ozval čísi výkřik a vzápětí Darés vpadl dovnitř, celý udýchaný. Na čele měl nový šrám, který, tak jak to dělá každé zranění na hlavě, hojně krvácel. Darés si otíral krev z očí.
„Jsme tu správně, u Mawira?“ začal, jakmile byl schopen popadnout dech.
„Myslím, že ano,“ odpověděl Geodor a pokročil k zrcadlu.
Vztáhl k němu ruku, chtěl odhrnout těžkou látku, ale na poslední chvíli se zastavil a ruku stáhl. Z pod látky vycházely temné, žhavé vlny vzteku, jako by zrcadlo dýchalo, žilo vlastním životem. V místě, kde byla látka poodhrnutá, spatřil záblesk lesklé plochy – ne tmavé, nebo odrážející děj ve stanu, ale zelenkavě zářící. Jen z pohledu na ten kousek se mu dělalo nevolno. Nedovedl si představit, co by se stalo, kdyby odkryl celou plochu. Zrcadlo bylo vyšší než on a široké na rozpažení.
„Máme čas přemýšlet, proč nám to ty dvě přikázaly rozbít?“ zeptal se Darés. Nesledoval však přitom Geodorovu tvář, ale tem malý, odkrytý kousíček. Zdálo se, že ho fascinuje. Zdálo se, že Darése ten pohled bolí, ale nedokáže se jej vzdát.
„Myslím že ne,“ řekl Geodor, když vysledoval dráhu Darésova pohledu. „A myslím, že to vyřídíme co nejrychleji.“
Darés pokývl a napřáhl meč. Měl nejspíš v úmyslu roztříštit zrcadlo pod látkou ranou vedenou ze strany, shodit ho na zem, aby byl účinek rány větší. Ale Geodor ho zadržel.
„Počkej,“ řekl, „to není obyčejné zrcadlo. Není dobré dotýkat se věcí, které… které měli v rukou kouzelníci, chápeš?“
Jako na potvrzení jeho slov se to v zrcadle zablesklo tak silně, že zelené světlo proniklo skrz látku. Darés se zajíkl a o krok ustoupil, Geodor zůstal stát.
„Nějak to ale rozbít musíme, nebo ne? Musí to mít nějaký smysl…“ začal Darés, ale Geodor ho umlčel zdviženou rukou.
Přemýšlel. Nechtěl se toho předmětu dotýkat, ani rukou, ani čepelí meče. Měl špatný pocit z představy obojího. Nejlepší by bylo, kdyby mohl do zrcadla zdálky střelit, ale dirder zůstal přivázaný u jeho sedla někde kdovíjak daleko. Možná by bylo lepší vědět, co je to zrcadlo zač. Dvojčata prostě řekla Temné zrcadlo, s dalším se nezdržovala. To bylo zlé. Geodor nevěděl, jak velké nebezpečí může čekat.
Tušil, že ten předmět má něco společného s Tevolanansem, ale zatím to nechtěl brát jako fakt. Před několika lety viděl něco podobného u skřetí čarodějky, která rozdávala malá zrcátka svým přátelům, aby s ní mohli mluvit, ať jsou kdekoli. Ta zrcátka neměla skoro žádnou moc, stačilo přerušit kontakt očí a spojení bylo v háji. Jestliže však tohle zrcadlo patřilo Tevolanansovi, bude to něco většího. A, Geodor se s tou představou volky nevolky smiřoval.
„Dobře,“ řekl Darésovi, protože jeho uvažování k ničemu nevedlo. „Myslíš, že dokážeš postrádat svůj meč?“
„Pokud je to nutné, ano.“
„Dej mi ho.“
Geodor by mohl nechat Darése, aby to udělal sám, ale raději to vzal na sebe, koneckonců, je to jeho nápad. Vlastní čepel otřel o cíp košile, beztak špinavé, a vrátil meč zpět do pochvy. Vzal Darésův, potěžkal ho a ustoupil od zrcadla, jak nejdál to v těsném stanu šlo. Změřil si vzdálenost mezi sebou a zrcadlem. V nejmenším ho neuspokojovala, ale lépe to nešlo.
„Jdi ven,“ přikázal Darésovi.
Darés krátce zaváhal, ale zvítězila poslušnost, kterou měl vžitou, když kdysi sloužil ve vojsku pod Geodorovým vedením.
„Počkám na tebe a pohlídám to venku,“ prohlásil, otočil se a vylezl ze stanu.
To bylo naposledy, co Geodora viděl.

Geodor ještě o krok ustoupil, zády už vydouval stanovou plachtu. Polkl. Všemi silami se bránil čemusi, co se v jeho mysli budilo – jasnovidectví, prorocké síle. Kdyby tomu nechal volný průchod, mohl by dostat ještě větší strach, mohlo by ho to odradit od činu, který se chystal vykonat.
Možná šlo o varování, ano, jenže Geodor právě teď nechtěl poslouchat. Pamatoval si, co se stalo v zahradách Čtyřmezenského domu Rady. Pamatoval si, že viděl, co se stane, ale když se tomu pokoušel zabránit, nepomohlo to. Málem udělal všechno ještě horší. A rozhodně to nechtěl opakovat.
Natáhl se, jak mohl nejdál a špičkou Darésova meče zachytil látku zakrývající plochu zrcadla. A zase tu byla ta nechuť strhnout ji – jenže to udělat musel, protože látka by mohla ztlumit náraz. A on si chtěl být jist, že zrcadlo roztříští jediným a prvním úderem.
Nadechl se a látku strhl. Do očí ho uhodilo zelenavé světlo, vířící v děsivých kruzích. Vtrhlo mu do očí a za ně, tvrdé, nemilosrdné.
Geodor se předklonil, byl si jist, že bude zvracet. Strašlivá nevolnost – ne bolest, jen nevolnost, znechucení a odpor. Ze všech sil se vzchopil, vykřikl a hodil meč proti zrcadlu. Chtěl to udělat tak, aby mezi ním a tou prokletou plochou nebyl ani krátký kontakt a také se mu to podařilo, jenže místo řinčení rozbíjeného skla, na nějž čekal jako dusící se na hlt vzduchu, se ozval uši rvoucí srkavý zvuk.
Kolem Geodora teď zelené světlo vybuchlo a už to nebylo světlo, ale cosi hmotného, tisklo ho to a mačkalo. Jako by měl krk v oprátce, jako by ho věšeli – oběma rukama zajel ke krku, nahmátl svůj přívěšek.
„Ať tě chrání Ial,“ slyšel matčina slova, když mu jej kdysi věšela kolem krku.
Křečovitě za něj škubl a kožená šňůrka se přetrhla. Neměl pocit, že by ho teď kdokoli chránil. Cítil, jak z něj uniká život, nemohl ani sípat. V poslední chvíli upřel své myšlenky na Vivianu a kdyby měl v plicích ještě nějaký vzduch, vykřikl by její jméno. Ale takto padl do dusivé temnoty němý.

***

Pamara se nechala vést instinktem. Netušila, kde by v tomhle freklanském hnízdě uprostřed ernacké stepi mohla najít bezpečný úkryt, o kterém mluvily Zářivé, ale věřila, že se k němu dostane.Vlastně byla skoro bez sebe blahem. Našla svého syna! A její síla, kterou spoutával Gertan, se vrátila, byla osvobozena!
Dokázala kolem sebe a Viviany utvořit jemnou síť která je sice nedělala neviditelnými, ale nenápadnými. Freklanští, kolem kterých ženy prošly, je viděli a snad by je i zadrželi, ale v příští chvíli zapomínali, koho vlastně zahlédli a že vůbec někoho zahlédli.
Když se dostaly dostatečně daleko od Gertana, zvolnila Pamara do kroku. Vivianu, která byla v šoku, třásla se a její rty vyslovovaly tichá slova, Pamara podepřela a objala. Zjistila o ní několik věcí; jen tolik, aby to nebylo nepřípustné zasahování do cizího soukromí.
Pamara věděla, že tato žena je životní družkou Geodora. A že jsou spolu, teprve krátce, spojeni i novým životem, vznikajícím ve Vivianině lůně. Možná, myslela si Pamara, o tom ani jeden z nich ještě neví. Ale Zářivé to zjistily hned. Proto ji poslali do bezpečí.
Pamara také zjistila, že její chráněnkyně je vlastně certhynijskou královnou. Královnou ve vyhnanství, královnou zbavenou všeho majestátu, ale stále královnou. A její lardenské jméno zní Stellata.
Nedošli ještě daleko od Pamařina stanu, když Viviana náhle ucítila, jako by jí žaludkem projel žhavý nůž. V tu samou chvíli sebou druhá žena trhla a slabě zasténala. Zvláštní.
„Asi jsme přešli nějaké Gertanovo kouzlo,“ řekla Pamara s úsměvem, ale dost nejistě. Viviana si pomyslela, že se tím jen snaží uklidnit. Jí samotné to připadalo, že nad jejím hrobem přešel stín, jak se říká v Certhynii, že se někde něco stalo, že něco ztratila.
Pomyslela na dítě, které v ní snad dříme, a zachvěla se. Co když mu všechny ty zážitky, které se na ni v poslední době valí, uškodily, co když tím, že doprovází Geodora a Andreje a ostatní, ubližuje tomu malému, zatím nejistému človíčkovi v sobě?
Nesmysl, řekla si ostře v duchu, nevím jistě, že jsem samodruhá. Nemůžu si něco vymyslet a pak se o to bát.
Ale zlý pocit ji neopouštěl, stále jako by měla trému a žaludek se jí chvěl. Šla důvěřivě za Geodorovou matkou, ačkoli jindy by si nejspíš neodpustila pár otázek, šla a mumlala potichu modlitbu k Mawirovi. Ne za sebe, ale za ostatní, za nejisté dítě, za Geodora, za Andreje. Měla pocit, že teď všichni potřebují ochrannou ruku někoho mocného a to víc než dost.
Podle slabého, ale neutuchajícího tušení Pamara došla k okraji prolákliny Lůžka. Našla skupinu keřů, písečný převis. Pokynula Vivianě, aby na ni počkala a sestoupila, aby to místo prozkoumala. Bylo dobré. Neodpustila si sice maličko zpevnit převis, aby se jim nesesypal na hlavy – udělala to jednoduše tak, že roztavila písek, který převis z větší části tvořil, takže se slil spolu s kameny do sklovité, tvrdé hmoty – ale pak už byla naprosto spokojená. Zamávala na Vivianu a za chvilku už seděly vedle sebe, kolena u brady, za zády hlínu a písek prohřátý sluncem stojícím nízko nad obzorem.
„Takže zde budeme v bezpečí,“ řekla Viviana napůl pro sebe, napůl jako otázku a Pamara si pomyslela, že královna má docela příjemný hlas.
„Doufejme,“ odpověděla, „nevím o zdejší krajině o moc víc než vy, ale pokud se tu vůbec dá najít nějaký bezpečný úkryt, pak to bude tento. Celý tábor těch freklanských psů je za námi, jak vidíte, před námi leží proláklina se zatuchlou a páchnoucí vodou, ale není to nejhorší, když pomyslím na to, co máme za zády.“
Ani by ji nenapadlo, že se takhle rozhovoří, ale královna jí čím dál tím víc připadala jako příjemná společnice. Pravda ovšem byla, že v podobné situaci je příjemný společník každý, kdo se vám nechystá podříznout krk.
„Nechci o tom teď mluvit,“ řekla Viviana, ale vzápětí usvědčila sama sebe ze lži, když se zeptala: „Co myslíte, že měly ty dvě dívky v plánu? A co jsou vůbec zač? Vy jste opravdu Geodorova matka… Odpusťte, nemůžu si pomoci…“
„To nic. Všichni máme spoustu otázek,“ řekla Pamara pomalu. Jak se zády opírala o zem, cítila chvění, v táboře za nimi nejspíš mnoho jezdců projíždělo sem a tam, hledali je a ostatní. „Ale vy chcete odpovědi, že?! Tak tedy: ano, jsem Geodorova matka. I když mně samotnou překvapuje, jakou náhodou jsme se tu sešli… Tak, že tomu skoro sama nevěřím.“
„Vyprávěl mi o vás,“ řekla Viviana. To, že hovořila, ji trochu zbavovalo té děsivé, možná bezdůvodné úzkosti. „Jak jste ho poslala z ostrova.“
„Ano,“ usmála se Pamara a po chvíli řekla znovu: „Ano. Víte, doufám, že se tam nahoře teď neděje něco, co by mu ublížilo. Tak dlouho jsem ho neviděla a…“
„Nechcete ho zase ztratit, když jste ho konečně našla,“ dokončila Viviana. Přitáhla si nohy blíž k tělu a schoulila se. Ta věta platila i na ni a byla tak pravdivá, tak zatraceně pravdivá, že z toho pálily oči a svíralo se hrdlo.
„Tak,“ potvrdila Pamara. „Ale ptala jste se na Zářivé… Totiž, sama pořádně nevím, co jsou zač. Znáte ten příběh o kněžce ohně a zimním slunci?“
„Možná. Je to ta stará balada, co ji zpívávali potulní pěvci, když jsem byla malá? Už si ji nepamatuji, ale trochu si dovedu vybavit, co se v ní dělo.“
„Ty dvě o sobě tvrdí, že jsou dcerami Ohnivé.“
„Nevím, co by to mělo znamenat.“
Pamara si povzdechla. Podívala se na Vivianu zpod přimhouřených víček a pak řekla: „To já také ne. Ale každopádně se zdá, že nám pomáhají.“

***

„Poslouchej,“ obrátil se Andrej na Danera, jakmile si byli jisti, že jsou dost daleko od Pamařina stanu. Schovávali se mezi dalšími dvěma stany, v úzké uličce plné odpadků, ohryzaných kostí a páchnoucí močí. Nedalo se říci, že by Tygři z Freklanu udržovali pořádek. Jenže jedině na tomhle místě byl Andrej s Danerem a Rinou skryt pohledům všech ozbrojenců, kteří procházeli kolem.
„Poslouchej,“ opakoval a díval se přitom do žluté a poskvrněné trávy. „Zůstaň tu s ní. Vidíš, že nemůže nikam jít. Já zkusím najít koně. Nechápu, jak to ty holky myslely, jestli máme přivést koně pro všechny, nebo co a kam, ale prostě… no, najdu napřed něco pro nás a když to půjde, tak víc a vypadneme z tohohle vosího hnízda, jo? Jo?“
„Nevím, jak to chceš zvládnout sám,“ ozvala se Rina, „a já jsem dost v pořádku na to, abych ti pomohla.“
Tentokrát se oba chlapci spojili, aby na ni vrhli nesouhlasný pohled. Její unavená, bledá tvář s temnými kruhy kolem očí, bílými, roztřesenými rty je o pravdivosti Rinina tvrzení nepřesvědčila.
„Bude lepší, když si trochu odpočineš,“ řekl Daner. „Zdá se, že jsme se dostali do pěkné kaše a jestli se z ní vyhrabeme, bude to zázrak. Ale na to, aby se ti něco takového podařilo, nesmíš padat únavou. Takže si tu sedneš a odpočineš si. A Andrej zůstane s tebou. Koně najdu já.“
„Ne, udělám to já,“ Andrej zvedl hlas.
Ne, nechtěl se předvádět, nebo si hrát na hrdinu, prostě cítil, že jestli bude muset zůstat sedět, začne přemýšlet a jestli začne přemýšlet, zblázní se. Musel něco dělat, musel do akce!
„Vysvětli mi proč!“ zasyčel Daner. Už se zase zlobil.
„Já nevim, Dany. Ale nech mě jít!“
„To tedy ne: ty jsi ten, koho máme chránit. Jestli se něco stane tobě, jsme namydlení všichni. Takže tu hezky zůstaneš!“
„A zrovna ne,“ pomyslel si Andrej, ale neřekl to nahlas. Jen se zvedl z podřepu, položil dlaň na jílec Tarisu a vykročil.
Daner se také začal zvedat, chtěl ho zadržet, ale na rameno se mu položila Rinina dlaň.
„Danere, nech ho jít,“ řekla jemně, ale naléhavě. Daner se posadil vedle ní. „Prostě musel, víš? Jako… pamatuješ, tam u Sargisy, ty malé stříbrné rybky… Proudníčci. Museli se stále drát proti proudu, bojovat o každou píď a když´s je vylovil a dal do stojaté vody, lekali nebo zešíleli.“
„Andrej není proudník,“ řekl Daner překvapivě ostře, „a nezdá se mi, že by tohle byla zrovna stojatá voda.“
Naklonil se a opatrně vyhlédl za roh stanu. Rychle se zase stáhl, aby ho několik freklanských, v plné zbroji dusajících kolem, nezahlédlo.
„On nechápe,“ pokračoval, „že je naším… že teď je jeho život naším životem, že když se mu něco stane, nebude to mít následky jen pro něj. Pokud se něco stane s ním, nebo s Lönirem, aby ho Mawir zatratil, odneseme to všichni. On si na sebe musí dávat pozor. Ne kvůli sobě, ale kvůli nám! To, co teď udělal, bylo hloupý, nezodpovědný a… a… a prostě idiotský! Jako když vojenskej nováček vyžvaní v hospodě vojenský tajemství, nebo když s brašnou plnou dopisů se strategickejma plánama padne do zajetí.“
„Nezlob se na něj,“ zašeptala Rina, ale Daner neodpověděl a jen se dál chmuřil.

Andrej se hbitě proplétal mezi šedými stany. Taris držel připravený v pravici, srdce mu tlouklo a v hlavě mu hučela krev. Nebylo to jen z namáhavého běhu, to rozhodně ne. Byl vystrašený, vzrušený. Ale cítil se docela příjemně. Potřeboval něco dělat, činnost, která ho zaměstná natolik, že přestane myslet na všechno, z čeho by mohl zešílet.
Zahlédl ozbrojence na koni. Tygr z Freklanu byl sám, klusem projízděl prašnou uličkou mezi stany a zřejmě o čemsi přemýšlel. Byl to garvot, ne člověk a zdál se být nepřipravený. Tyto dvě věci rozhodly.
Andrej počkal, až jezdec bude projíždět kolem a pak se k němu několika skoky dostal dost blízko, Taris svíraje oběma rukama, aby mohl zasadit dost silnou ránu.
Garvot měl na sobě drátěnou košili, ale Andrej věděl, že pro Taris to není větší překážka, než jemné hedvábí. Zaútočil potichu, jako útočí vlk, a než na něj garvot stačil překvapeně shlédnout, než se jeho šedák stačil polekat a se zaržáním vyrazit vpřed, zářící čepel Tarisu proťala vzduch, garvotův plášť i ocelové kroužky pod ním a zakousla se do masa.
Garvot stačil jen přidušeně vykřiknout, než tiché zachrupnutí Andrejovi prozradilo, že přeťal páteř. Teď teprve kůň poskočil dopředu. Čepel meče vyklouzla z masa s ošklivým mlasknutím, garvot se jako velký mrtvý brouk svezl se sedla.
Andrej se rozhlédl, zda jeho čin neměl svědky, ale ostatní Tygři zřejmě propátrávali opačnou polovinu tábora. Rychle otřel meč o garvotův plášť a dohonil koně, který klusem a s hlavou svěšenou mířil nazdařbůh kamsi mezi stany.
Andrej yskočil do sedla a sevřel boky koně pevně stehny. Freklanský koník zafrkal, pohodil hlavou. Andrej ho pobídl do klusu.
„Takže ještě dva pro Rinu a Danera,“ počítal polohlasně, „a pak pro Vivianu, Geodora, Darése a... šmarjá, to jako čekají, že vybiju celej jízdní oddíl?“

***

Gertan stál proti nim, zdál se, že nabírá sílu. Obličej ztuhlý, vážný. Zato oči mu začínaly zářit – ne odleskem slunce, ale vnitřním světlem. Jako by uvnitř Gertanovy hlavy hořel chladný modrý oheň. Jeho plameny pohltily Gertanovy duhovky i bělmo.
Ale Tara se Sinou také neztrácely čas. Nastala chvíle rozhodnutí, nastala už ve chvíli, kdy skončila doba ukrývání se pod cizím jménem u cizí matky. Už nebyly Tara a Sina z Anfu, ale Arta a Inas, dcery Ohnivé.
Jedna z nich se otočila a dotkla se Lurna Závršského. Mladíkova podoba se začala zamžívat, rozvlnila se. Jeho postava se o kousek zmenšila, plavé vlasy mírně ztmavly, zahnědly. Oříškové oči dostaly modrou barvu, rovný nos se změnil v mírně zahnutý, orlí. Zblízka by každý pečlivější pozorovatel poznal, že nová podoba je jen přelud, ale zdálky... zdálky to byl Andrej.
Tara – Arta si své dílo prohlédla a rty jí rozvlnil krátký úsměv. Ještě mladíkovi, který tu stál celý tumpachový, něco pošeptala a on přikývl.
Mezitím Sina – Inas krátce hvízdla a odkudsi z tábora sem přiklusal šedý koník, postrojený a odpočatý. Lurn na koně jako ve snu nasedl a popohnal ho severním směrem. Jeho odjezd byl provázen vzteklým ryčením Gertanovým. Ať už se v bývalém kouzelníkovi dělo cokoli, teď to bylo hotové a Tevolanans jeho očima sledoval Lurnův odjezd. Samozřejmě se nedal ošálit iluzí, věděl, že nejde o Andreje, ale také věděl, že Freklanští Tygři to nerozpoznají a poženou se za falešnou návnadou.
Se severu, kam falešný Andrej odjel, se opravdu po chvíli ozval pokřik a dusot mnoha nohou a koňských kopyt. Gertan znovu zařval. Sestry se na něj dívaly se shovívavým úsměvem a to pána Severu, který svou loutku ovládal, rozběsnilo.
„Začneš, nebo budeš stát a ječet jako malé dítě,“ zeptala se Inas původní řečí.
„Možná necháme tuhle tvou loutku jít, když přiznáš, žes dnešní bitvu prohrál,“ navrhla Arta.
Gertan zvedl obě ruce a z dlaní mu vyšlehl záblesk tak žhavý, že písek, nad nímž proletěl, se roztekl a zeskelnatěl. Sestry letícímu žáru nastavily dlaně, jako by chytaly kapky deště. Blesky se do nich vsákly a chvilku se zdálo, že obě dívenky září. Pak se zatvářily jako dvě mlsné kočky, které právě slízaly smetanu z obrova krajáče.
„Myslíme, že ses unáhlil,“ řekly obě naráz. A tváře jim zvážněly, přestože si na nich uchovaly úsměv. Gertan totiž vysoko zdvihl paže a hlas, který mu nepatřil, hlas chladný jako temné víry hluboko pod ledem, začal volat slova, mrazící ještě hůř než pouhý tón hlasu.
Atře a Inas nezbývalo než čekat a sbírat síly. Protože to, co Tevolanans volal, byli Tarvarirn. Tarvarirn, kteří již pozřeli těla i duše mnoha starších a mocnějších bytostí, než byly Zářivé.
„Doufám, že Deslönyl a jeho přátelé jsou v bezpečí,“ proběhla poslední myšlenky od Inas k sestře, než se nebe zatmělo a do tábora Tygrů z Freklanu ze svého Lůžka povstal děs.

***

Andrej zjistil, že se tábor nějakým zázrakem vylidnil. Jako by všichni, kdo měli nohy v pořádku, houfem pospíchali severozápadním směrem, pryč od lůžka, pryč od tábora, přez písčitou step někam k Ernacko – Certhynijské hranici.
Zavrtěl nad tím hlavou, ale srdce se mu znovu rozbušilo a krev ve spáncích šuměla. Bylo to strašidelné a – za čím se ženou, nebo před čím utíkají?
„No, nejspíš je v nejbližším hypermarketu ňákej zvlášť výhodnej výprodej,“ zašeptal si pro sebe.
Trochu se uklidnil, ale ne moc. Zdálo se mu, že se šeří, třebaže je teprve poledne. Po nebi se válela bachratá mračna, vypadala jako houf zvířat s rozervanými útrobami, slunce za prašnou clonou zrudlo. Zvedl se vítr a Andrej pocítil na patře hořkou a odpornou chuť. V tu chvíli mu bylo jasné, že odtud musí co nejdřív vypadnout. Nevěděl proč, ale zdálo se mu, že se zde bude dít něco ošklivého. Cítil nutkání pobídnout koně a tryskem se vydat na jakoukoli stranu, pryč a pryč...
Popotáhl, zachrčel a hutně si odplivl. Zvedající se prach se mu dostal do krku, pálil v očích. Nemůže odjet a nechat tu ostatní. Musí najít koně, jestli tu nějací zbyli a pokud ne, musí najít ostatní a říct jim, ať utíkají pěšky. Čas, který zbýval do tušené katastrofy, se mohl počítat na minuty a stačily by prsty jedné ruky.
Znovu pobídl koně a cvalem projížděl mezi stany. Byl-li v tomto táboře nějaký systém, Andrej ho neviděl. Viděl jen bludiště šedivých stanů, tu a tam opuštěné ohniště s ještě hořícími poleny, ale on potřeboval koně. V zoufalství se pokusil nechat to na svém koníkovi, třeba ho k ostatním dovede. Šedák zmírnil do kroku a k Andrejově radosti se zanedlouho doloudal k řadě kůlů zaražených do země uprostřed planiny porostlé tvrdou, suchou trávou.
Většina kůlů byla prázdná, ale u dvou nebo třech stály přivázané skupinky postrojených Freklanských skalních koní. Andrej se nezdržoval počítáním, sklouzl ze sedla a začal uvolňovat otěže. Zdálo se mu, že vzduch mu v ústech začíná žhnout.
Vybral klisnu, kterou odhadoval na vůdčí, vyhoupl se do sedla a pobídl ji do klusu. Doufal, že ostatní budou následovat.
Koně byli sice nervózní, Andrej nebyl sám, kdo cítil ve vzduchu blížící se nebezpečí, ale víceméně ochotně se pustili za ním. Uspořádané stádečko, z nějž občas některý svéhlavější kousek odbočil.
Andrej zamlaskal a znovu klisnu pobídl. Dala se do cvalu a cinkání postrojů za zády Andreje ujistilo, že stádo je dál poslušné. Neměl čas, aby koním zavázal otěže a přehodil třmeny přez sedla, takže to pro ně muselo být nepohodlné, ale doufal, že to vydrží. Popravdě, víc myslel na to, aby co nejdřív našel ostatní a mohli z tohoto prokletého místa odjet.

***

Když se země začala lehce, ale citelně otřásat, Viviana málem zapoměla kde je a byla by vyskočila a praštila se do hlavy, kdyby ji Pamara nezadržela. Objala ji a obě ženy seděly ve své skrýši schoulené a tiché, jako opuštěné děti ve strašidelném lese. Každá z nich zřetelně cítila tlukot srdce té druhé.
„Co to bylo?“ zeptala se Viviana šeptem. Měla pocit, že kdyby promluvila nahlas, převis nad jejich hlavami by se zřítil a pohřbil je pod nánosem písku. Země se dál chvěla.
„Nevím. Něco se možná děje nahoře a...“ Pamara náhle zbledla, pohled jí sklouzl na dno údolí pod nimi. Vlastně tam, kdy by dno údolí mohla vidět, kdyby nebylo zahaleno mračny narudlého prachu.
„U Mawira!“
Prach vířil a zvedal se jako příliv rudého a nastříbřelého oceánu, stále stoupal. Brzy dosáhne ke skrýši pod převisem a zaplaví ji. Už teď obě ženy jemný prach dráždil v hrdlech a svěděl v očích. Zem se chvěla a duněla jako by v podzemí obr tloukl do kovadliny.
„Musíme pryč!“
Pamara se zvedla a podala Vivianě ruku, aby ji podepřela. Vysoukaly se zpod převisu a začaly šplhat po svahu vzhůru. Viviana měla pocit, že jí vířící a skučící prach chňapá po nohou. Vzduch byl žhavý a hořký.
Pamaře se jemný prach a písek zarýval pod nehty. Úporně se snažila znovu vyvolat kouzlo nenápadnosti, bála se, že jakmile s královnou vystrčí hlavy na vrchol svahu, vrhnou se na ně Freklanští Tygři a rozsekají je na kousky. Ale nedokázala se zároveň soustředit na namáhavý výstup a na kouzlo. Navíc jí cosi našeptávalo, že teď je mnohem důležitější dostat se co nejdál od Lůžka a že o freklanské se nemusí vůbec starat.
Tam dole se něco probouzelo. Něco, co spalo staletí, a teď to bylo hladové a žíznivé. Jakoby cítila myšlenky toho čehosi – chtělo to drásat, rvát a hltat, chlemtat horkou krev, a co víc, chtělo to pozřít i duše všech, kdo se naskytnou.
Konečně se dostaly na vrchol svahu. Pamara se rozhlédla, odhrnula zpocené a ucourané pramínky vlasů, které jí lezly do očí. V táboře, zdálo se, nebylo ani živáčka. A ticho tu nebylo jen proto, že v rudých mračnech na obloze to hřmělo a burácelo a že země pod nohama duněla tím stračným dusotem.
„Pojď!“ přikázala Vivianě, v tu chvíli zapomínajíc, že hovoří ke královně. Vzala ji za ruku a rozběhly se opuštěným táborem, pryč od Lůžka.
Po chvilce, byly právě uprostřed tábora, začalo Vivianu píchat v boku. Cítila, že už dál nemůže, zastavila, opřela se dlaněmi o kolena a těžce oddychovala. Hrdlo měla vyprahlé a prach dráždil ke kašli.
„Musíme…“ vzlédla k Pamaře a polkla, aby si trochu pročistila hrdlo. „Musíme sehnat koně. Jinak se odtud nedostaneme!“
„To měli přece za úkol ti dva chlapci,“ Pamara vypadala, že přemýšlí, ale ve skutečnosti se snažila potlačit myšlenku na útěk.
„Ano!“ téměř vykřikla Viviana, „Musíme je najít. A Geodora!“
„Není čas,“ řekla neurčitě Pamara.
V tu chvíli se za jejich zády ozvaly rychlé kroky. Otočily se obě najednou, Pamara se chystala připravit obranné kouzlo, ale byl to jen Darés. V pravici držel cosi malého a stříbrného.
Když k tomu předmětu sklouzl Vivianin pohled, královně se z úst vydral výdech podobný zasténání. Zapotácela se a kdyby ji Pamara nepodepřela, nejspíš by upadla. Pamara si Darése změřila velmi přísně, když položila otázku: „Kde je Geodor.“
Darés trhl hlavou, hryzl se do rtu. Pak odpověděl: „Nevím.“
„Jak to?“ zeptala se Viviana hlasem tak slabým a vyčerpaným, že nebyl v burácení a hřmotu kolem skoro slyšet.
„Zmizel. Chtěl to udělat sám a když... když jsem se pak do toho stanu podíval, zrcadle bylo rozbitý, ale on... Nebyl tam. Nechápu to. Prostě zmizel. Na zemi zůstalo jen tohle.“
Podal stříbrný předmět Vivianě. Ruka, kterou nastavila, se jí tak třásla, že jej málem upustila. Pevně sevřela dlaň. Skryla v ní malý přívěšek ve tvaru orlí hlavy s rubínovýma očima. Šňůřka, na které ho Geodor nosíval, byla přetržená.
Od Lůžka se ozval ohlušující rachot, jako by se země a skála pod ní trhaly na kusy, jako by se na kusy trhal celý svět. Země se silně třásla, Viviana měla pocit, že stojí na rozhoupané palubě lodi. Sevřela pevněji Geodorovu Orlici a cítila, jak se v ní vzdouvá vlna hněvu.
Nikdo nemá právo jí Geodora sebrat. Nikdo!
Pevně stiskla Pamařinu dlaň a obě ženy se na sebe podívaly. Proběhlo mezi nimi porozumění. Darés netrpělivě přešlápl.
A pak znovu utíkali.

Danera a Rinu našel Andrej snadno, dovedl ho k nim vílčin bílý vlk. Koně se ho kupodivu nebáli a on pomáhal udržet stádečko pohromadě i poté, co se půda začala třást a koně jevili touhu splašeně utíkat všemi směry.
Zastavil svou kobylu těsně před nimi, trochu ho bodlo u srdce, když viděl, jak spolu stojí na volném prostranství mezi stany a Daner drží Rinu ochranitelsky kolem ramen.
Rozmáchlým gestem – vypadal v tu chvíli jako maďarský czikoš před svým stádem – ukázal za sebe.
„Můžete si vybrat,“ vzkřikl velkoryse, „je jich nejmíň patnáct, takže na každýho se dostane. Pánové a dámy, na každýho se dostane!“
„Přestaň blbnout,“ napomenul ho Daner, přesvědčený, že Andrej si své drobné žertíky a šaškárny neodpustí ani na smrtelné posteli, „musíme odtud pryč.“
Pomohl Rině vybrat lehkou malou klisničku a sám si našel kobylku dobře stavěnou a silnou.
„No tak čapněte každej ještě dva, a musíme najít Vivianu a ostatní,“ prohlásil Andrej. Radost z dobře splněného úkolu ho začínala opouštět stejně rychle, jako nebě tmavlo a zvedal se prach. Poplácal svojí kobylu po zpocené pleci, povzbudivě se ušklíbl na Rinu a chytil do levé ruky otěže dvou nejbližších koní. Byli už moc poplašení, než aby běželi s sebou, škubali se a ržáli. Andrej si pomyslel, že jestli se nestane zázrak, koně se jim rozutečou dřív, než stačí ostatní najít.
Lerk, jako by mu četl myšlenky, ostře vyštěkl a vyrazil dopředu. Rina, která zápasila s dalšími dvěma koňmi, na Andreje mlčky kývla. Pochopil a vedl kobylu za vlkem.

Setkali se ve chvíli, kdy se nebem začaly křižovat blesky a kdy zvuky z Lůžka doháněly nebohé koníky k šílenství.
„Kde je Geodor?!“ zařval Daner, aby přehlušil rámus kolem. Z pohledu, který na něj vrhla Viviana, pochopil, že na raletena je marné čekat. Pamara, Viviana a Darés se rychle vyšplhali do sedel vzpouzejících se koní a pak, aniž by se domlouvali, se všichni pustili severovýchodním směrem.

***

Konec prvního dílu.