Hra o Homunkula III.

III.
Už tomu rozumím. Loď uvízla ve vlastním vězení. A já v něm. Jsme samy, já, smrt a šílená loď. Snažíme se domluvit, ale asi se nám to nepodaří. Nevím, jak je to dlouho, co baterie zhasla. Nemám vodu ani výživnou pastu. (Jsem umělá, ale pokud jsem v provozu, mám téměř stejné potřeby jako humanoidi.) Nacházím se někde mezi restauracemi a obyvatelnými prostory, jistá si ale nejsem. Mám podezření, že od okamžiku, co došla baterie, se pohybuju v kruhu. Jediné, co vidím, jsou blikající sirény. Fosforeskují a jako bledí duchové nepravidelně kmitají lodí. V určité vzdálenosti se táhnu za nimi. Myslím, že mě dovedou do propasti nebo vůbec nikam.
Jdu, držím se duchů, jak sirénám říkám. Musí pořád vydávat ten zvuk, jenž drží všechno živé na lodi v hibernaci, ale já mám vypojená zvuková čidla. Neslyším je. Jaký je asi ten zvuk? Je to zpěv? Krásný zpěv? Může měňavka zpívat?
Rozbila jsem si rty na jakémsi schodišti. Tady už žádná siréna není. Jsem sama. Kam mě to zavedly? Křečovitě tisknu prsty k prochladlému zábradlí. Studí to. Chce se mi plakat. Kde je msgr. Gnóm? Cos mi to udělal?
Postupuju dál, ve tmě jako slepá. Cítím se unavená, musela jsem ujít velkou vzdálenost. Jako zdálky vnímám dusot koňských kopyt. Může mít umělá inteligence sluchové halucinace?
Už nemůžu. Umírám, pokud to lze. KDE JE TO ZÁBRAD…?
Nekonečně sladký pád do prázdnoty.
- - - - - -
Ostrost a jas krutě bílého světla mi kalily zrak. Svíjela jsem se na zemi. Cloumala mnou touha křičet, ne proto že část levé paže jsem měla ošklivě pohmožděnou. Nebyly tu žádné sirény. Byli tu lidé! Vypadali jako skuteční a hýbali se. Došlo mi, že to jsou jejich nahrané hologramy. Netušila jsem, v které části lodi se nacházím. Pádem ze schodiště se mi povedlo bludnou loď nechtěně osvětlit. Moje netečné prsty měly štěstí. Při pádu jsem musela urvat magickou páku a byl proud. Skulila jsem se z pochroumané počítačové desky a znovu zaskučela. Jsem umělá, ale nejsem dokonalá. Bolest vnímám velice dobře. (Naštěstí však v průběhu regeneračního procesu rychle utichne.)
Schovala jsem nohy pod sebe a prohlížela si neskutečné lidi, vznášející se jako duchové ve vzduchu. Hýbali ústy a zuřivě mávali rukama. Postávali v desítkách klecích, zavěšených u stropu.
Seděla jsem na dně vysokého válce se zrcadlovými stěnami. Jinak, až na technická zařízení, byla místnost prázdná. Uvnitř každé klece ležela průhledná rakev. V ní byl umístěn skutečný člověk. Hologramy se v klecích nesmyslně zmítaly a všechny ukazovaly na mě. Konečně jsem to pochopila. Homunkulus, člověk… Byla jsem v epicentru lodi, v jejím mozku. Přízrační zajatci zpodobňovali myšlenky.
Nejsem tu jen tak. Spolu semnou tu musí být i klíč. S jen nepatrnou nadějí jsem zašátrala v prázdném ranci. (No jistě.) Do samého dna byla napůl zašita tuhá karta. Jako v počítačové hře, které občas na centrálním počítači církve Jezu hrával Gýton, když mu msgr. Gnóm nevěnoval dostatečnou pozornost.
Karta v ruce studila. Měla oranžovou barvu. Nepochybně s ní muselo jít osvobodit těla v rakvích. Jak jsem se přesvědčila, skutečně to byl klíč. Klíč jenom k jednomu vězňovi.
Hologramy zatím horečně poskakovaly a nepřestávaly zuřivě ukazovat na ústa a uši. Tady nejsou sirény…? Otočila jsem se. V epicentru lodi bylo prázdno. Znovu jsem zapojila zvuková čidla. Kakofonie zvuků se rozezněla na plno. Před očima mi jako ďáblíci vyskakovaly další a další hologramy uvězněných těl. Všechny se snažily na sebe upozornit a překřičet ostatní. Přivřela jsem víčka a snažila se z řevu oddělit jednotlivé hlasy.
,,Pomoz mi najít mé dítě, pomoz mi se osvobodit, společně najdeme naše dítě, někde tu musí být! Moje holčička!“ kvílela žena v růžových šatech.
,,Ztratila jsem se, pomoz mi najít rodiče!“ asi třináctiletá dívenka mým směrem vzpínala ruce.
,,Ukážu ti cestu ven, vyber si mě!“ hologram blonďatého mladíka si zuřivě mířil prstem na hruď.
,,Všichni lžou, chtějí to zase, i když jen dočasně okusit!“ zaskřehotal rozcuchaný muž. Křečovitě přitom svíral mříže své klece.
,,Okusit co?“ zvedla jsem ke kleci hlavu.
,,Přece život,“ ušklíbl se mužův hologram.
,,Život?“ opakovala jsem po něm hloupě.
,,Neposlouchej je, všichni lžou!“ varoval mě vysokou fistulí drobný muž skoro úplně v nejvyšší cele.
,,Lžou? Čím?“ zaječela jsem, aby mě v tom křiku bylo vůbec slyšet.
,,Vším!“ zakvílela žena v zelenkavém kostýmku.
,,Nikdy se odsud nedostaneme, já jediný mohu,“ přesvědčoval mě postarší muž, který dosud mlčel.
,,Nelži, nic nevíš, já jsem konstruktér, vím jak tu všechno funguje!“ volal muž v kombinéze docela dole.
,,Co ty víš? Já jsem vědec!“ ohradil se jeho soused.
,,Jsem technik, znám celou loď!“ prohlásila jiná žena. Její hologram mi mával a ukazoval na rakev se skutečným tělem.
,,Ticho, můžu osvobodit jen jednoho z vás, když ale budete řvát jeden přes druhého, neosvobodím nikoho!“ zvolala jsem. Oni mě ale nevnímali a dál hlasitě křičeli, co je kdo zač a čím by se mi mohl hodit. Byli mnohem horší, než sirény.
Vnímáš mě, asi ne, co? Dělá se mi blbě z těch šašků. Tobě? No jo, já zapomněl. Taky mi nerozumíš. Fajn. Asi tu s nima zkejsnu navěky. Nevím, nač tenhle blbej disk nahrávali. Říkal jsem jim, že je to k ničemu, ať si to strčí víš kam, ale oni si to nenechali vymluvit. Prý mě nepopraví. Hovno. Popravili nás všechny. Nebo to ještě udělají… Zatím co tu žvaním, moje tělo hnije… Hej, proč mě vypínáte, zrovna mě to začalo bavit?
Co je zase tohle? Zaklonila jsem co nejvíc hlavu, abych viděla na klec, která visela úplně nejvýš. Ještě, že mám tak dobrý zrak. Průsvitný odraz rusovlasého mladíka s pichlavým strništěm na bradě mi trochu vesele ale více cynicky mával. Ostatní ho pozorovali s neskrývanou nenávistí. Mladík na rozdíl od nich nemluvil, jenom pohyboval rty a gestikuloval oběma rukama. Byl hluchoněmý. Tomu říkám štěstí, na znakovou řeč mě msgr. Gnóm naprogramoval jen náhodou, když mě (rovněž náhodou) vytáhl jako společnici do divadla. Potřeboval, abych mu přetlumočila názory jednoho jeho klienta. Potom zapomněl nepotřebný program smazat. To byl celý on!
Byla jsem rozhodnuta. Jedině někdo jako tenhle mladík bude schopen čelit zpěvu sirén.
Rychlý pohled. Klece byly pyramidovitě rozvěšeny. Jen cestou přes ně šel osvobodit hluchoněmý vězeň nahoře. Podlaha nejnižší klece se mi s rakví houpala u obličeje. No dobrá. Sevřela jsem oběma rukama ledovou mříž. Pohmožděniny na mé paži byly čerstvě zahojené. V pořádku. Přitáhla jsem se, vylezla na strop. Nevadí mi výšky. Rozhoupala jsem klec pod nohama. Skok a vydrápala jsem se po mříži na další nejbližší klec. Houpačka, další skok…, stejným způsobem jsem se dostala na ostatní klece. Hologramy postřehly, co se chystám udělat a nenávistně na mě křičely. Nadávaly mi, vylézaly z klecí ven a zlověstně se vznášely v prázdnu. Jejich tváře mizely. Připomínaly sirény. Ublížit mi ale nemohly. Byly jako duchové mrtvých. Lhostejně jsem jimi prolézala. Hologram netečného mladíka, kterého jsem se rozhodla z těch všech osvobodit, mě znuděně sledoval.
,,Přestaň, umělá kreaturo, to je vrah!“ křikla žena v zelenkavém kostýmu. To bylo také poslední, co mi hologramy řekly. Vypojila jsem zvuková čidla.
Když jsem se konečně po stropech ostatních klecí dostala k té nejvyšší, použila jsem oranžovou kartu. Mříž vyjela nahoru. Málem mě to odmrštilo dolů deset dvacet metrů na zem. Na poslední chvíli jsem se zhoupla na spodní mříži a vyšplhala se dovnitř. Konečně na jakés takés podlaze! Klec se houpala pod mými váhavými kroky jen málo. Mrazící zařízení bylo plně v provozu. Nastavila jsem teplotu a dala pokyn ukončit všechny hibernační procesy. Věděla jsem, že proces rozmrazování a oživení bude trvat dlouho. Svůj díl jsem splnila, nezbývá než čekat. Zkřížila jsem na kovové podlaze nohy pod sebe. Zařízení tiše a pomalu pracovalo. Šum, který vydávalo, uspával. Začala jsem se nervózně pohupovat.
Houpy hou. Když budu mít štěstí, podaří se mi získat společníka.
Osvobodím Homunkulovu myšlenku.
Co asi dělá msgr. Gnóm? Houpy hou.
Neměl by být kov bez vlastních myšlenek?
Trvá to příliš dlouho, houpy hou.
Houpy hou…