Legendy Yveninu: Chainor a Tala 1. část

Slunce stálo vysoko na obloze a všude kolem se ozýval ptačí zpěv a zurčení vody. Hřejivé paprsky slunce hřály lesní elfku, stojící na jednom z balkonů královského paláce, na tvář. Dívala se dolů na překrásný park, který byl plný fontánek, upravených stromů a keřů. Samotný palác byl postaven uprostřed lesů a vůči přírodě byl doplňkem, ne naopak. Žena se zlehka opřela o kamenné zábradlí a její pohled se přesunul k vzdáleným majestátně čnějícím vrcholkům hor dále na severu. Její mysl byla plná nejrůznějších myšlenek a pocitů, ale ty vesměs nebyly dobré, spíše ustarané a překvapené. V místnosti za balkonem, ve svých komnatách, uslyšela otevření a následné zabouchnutí dveří. Brzy na to se vedle ní objevila mužská postava. Elfka se podívala nově příchozímu do očí. Vedle ní stál muž, jehož pleť byla tmavě zelená a jehož oči byly tmavé jako noc. Nicméně v té chvíli vyzařovaly starost a něhu.
"Jak se vede, má nejmilejší Elimero?" zeptal se a políbil ji do vlasů.
Královna lesních elfů se přinutila k mírnému úsměvu. Za normálních okolností by byla příchodem svého manžela potěšena mnohem více. Přeci jen byl králem temnoelfské říše, a tak se viděli jen jednou za čas. Zvláště teď, když jejich čtyři potomci byli víceménně dospělí. Král Chauron se v poslední době plně ujal své vlády nad říší a svou choť navštěvoval v království lesních elfů jen tehdy, měl-li trochu volna. A taková situace teď byla. Elimera věděla, že se právě vrátil z tréninku, který jako rodilý válečník nikdy nevynechal. "Jak sis zacvičil?" zeptala se místo odpovědi.
"Výborně," objal muž elfku kolem ramen. "Cvičil jsem spolu s naším mladým synkem" Následoval povzdech. "Škoda, že nemám poslední dobou moc času. Rád bych se Chainorovi více věnoval. Ale i on, i když je nejmladší, se už stal mužem."
"Věnoval jsi se mu i ostatním dětem hodně let, drahý, nemůžeš za to, že jsou teď těžké časy."
"Já vím" řekl Chauron, "jen bych rád, abychom byli všichni zase spolu."
Přitáhl k sobě blíže svou ženu a pevně ji objal. Chvíli tak stáli nehnutě, ale nakonec ticho prolomil Chauron. "A teď mi pověz, co tě trápí?"
Elimera k němu tázavě vzhlédla.
Temnoelfský válečník se mírně usmál: "Znám tě přeci příliš dobře, miláčku, vím, že ti něco leží na srdci."
Elimera se od svého manžela odtáhla a podala mu složený pergamen, který do té doby držela v ruce.
Chauron jej převzal a zahleděl se do něj. Při čtení se mu trošku svraštilo čelo a zkřivilo obočí. Nakonec podal list zpět své ženě a podíval se jí přímo do očí.
Elfská královna řekla: "Musím někoho poslat, aby tu zprávu poslal do Dieloru. Tamní vládci se o tom musí dozvědět."
Chauron přikývl a po chvíli řekl: "Pošli Chainora."
Žena se na něj překvapeně podívala: "Našeho syna? Ale vždyť on ještě nebyl..."
Temný elf položil své ženě prst na ústa.
"Nezapomeň, že v jeho žilách koluje krev válečníků. On si dokáže poradit. Navíc by to měla být bezpečná cesta."
"Už mnoho let není žádna cesta kamkoliv úplně bezpečná, jako bys to nevěděl," odvětila Elimera. Řekla to však takovým tónem, který vůbec nezněl vyčítavě.
"Ty, já, i naše další tři děti jsme byli mnohem mladší, když jsme zažívali mnohem nebezpečnější věci. Chainora si přeci jen hodně hýčkáme."
"Ale to je dobře," oponovala elfka.
"Nech ho jít," řekl rázně Chauron. "Jak jsem řekl, on už dávno není dítě."
Elimera se dívala na svého muže a poté svůj pohled obrátila k dalekým horám. Král temných elfů k ní opět přistoupil a objal ji. "Zeptej se ho, miláčku. A pokud řekne, že chce jet, nech ho. Alespoň pozná jiný svět, než ten náš." Lehce se usmál. "Třeba si pak bude domova vážit ještě více."
Menší lesní elfka vzhlédla a úsměv opětovala. "Ale když nebude chtít, nebudu jej nutit."
"Samozřejmě," pošeptal jí do ucha Chauron, "to po tobě v žádném případě nechci."

Obloha pomalu rudla díky tvořícím se červánkům a dokonce i slábnoucí ptačí zpěv oznamoval blížící se večer. Vítr vyvolával šumění ve stromech a také ochlazoval teplý vzduch. Chainor nastavil příjemnému vánku tvář a užíval si pocitu svobody. Jeho kůň vesele stříhal ušima a i on vypadal, že má radost ze života. Jeho pán jej nechával jet volným tempem a mezitím přemýšlel a snil o mnoha věcech. Vzhledem k tomu, že byl ještě nezkušený a neznalý světa, tak fakt, že jej jeho matka vyslala doručit zprávu správci celkem vzdáleného lidského města Dielor, mu dodával pocit důležitosti. Vytrhl se ze svého snění a zahleděl se na cestu. Daleko vpředu zahlédl nevelkou obchodnickou karavanu, která putovala stejným směrem. Pobídl svého koně do klusu a začal dohánět těch několik vozů. Byly to vlastně čtyři zakryté povozy a jeden cestovní vůz pro osoby. Vedle nich cválali tři jezdci. Jeden z nich si přijíždějícího elfa všimnul a zdržoval se u posledního vozu. Chainor zamával rukou v rukavici, aby dal najevo, že přijíždí s přátelskými úmysly. Když přijel blíže, viděl, že jezdcem, který na něj čeká, je žena v lehké zbroji. U pasu se jí houpal meč a její pohyby naznačovaly, že vytáhnout tuto zbraň a následně použít je pro ni denní praxí. Navzdory tomu se ale tvářila celkem přátelsky. Tmavé vlasy měla svázané do hustého copu a pronikavé oči jej bedlivě pozorovaly. „Zdravím, mohu se připojit?“ pronesl první slova Chainor.
Žena se usmála a kývla: „Proč ne? Už dlouho s námi necestoval žádný elf. Co vás přivádí na tuto stezku? Myslela jsem, že elfové raději cestují skrz lesy.“
Chainor přikývl: „To také ano, ale já mám namířeno do Dieloru a žádnou tajnou stezku skrz divočinu tím směrem neznám.“
Po chvíli se usmál dodal: „Asi jsem vás zklamal, že? Čekala jste od elfa nějaké tajemnější vysvětlení.“
Žena se zasmála zvonivým smíchem. „Ale kdepak, s pár elfy jsem se už viděla, však jsem už procestovala kus světa. Dělám doprovod obchodníkům, to víte, v dnešních časech je riziko přepadení vysoké.“
„Žoldák?“
Tmavovláska se zatvářila ublíženě: „Ale kdepak, pouze stráž, ale z něčeho žít musím. Jsem levná a dobrá.“
Z vozu, vedle něhož jeli, se ozvalo: „To bys mohla říct v případě, že bys dělala jiný povolání.“
Na místo vozky se vyškrábal zavalitý trpaslík a přeměřil si Chainora kritickým okem.
„Ale o takových věcech nebudeme před dětmi mluvit. Zůstaňme u toho, že seš levná.“
Chainor se zatvářil trochu zmateně a poté, co mu došla ta narážka na děti, se zaškaredil.
Na jeho výraz žena vedle něj vyprskla smíchy a ukázala na trpaslíka: "To je Bragun, naučil mě všechno o boji, je jako můj otec, vlastně mě vychoval. Omlouvám se za jeho humor, vždycky se tak chová před novými tvářemi.“
Chainor obdivoval schopnost této ženy vypovědět v několika větách tolik souvislostí najednou. Nejapnou poznámku trpaslíka hodil za hlavu a mírně mu kývl na pozdrav.
Trpaslík se zeširoka usmál a odhalil tak velké silné zuby. „Promiň, esi sem tě urazil, už mi pár lidí řeklo, že mám nevhodný smysl pro humor. A co se týče Rienary, tak ta holka je všecko, jen ne to, na co jsem ve svém nepovedeném vtipu poukázal, za což se jí omlouvám. Vítám tě, mladý elfe.“
„Jak víš, že je mladý?“ ohradila se černovlasá žena.
Bragun se zadíval vědoucím pohledem. „Pro mnoho lidí vypadá ta elfská cháska pořád stejně, ale já už něco zažil a poznám, když přede mnou stojí, nebo lépe řečeno sedí na koni, nezkušené mládě.“
Chainor se trošku začervenal a řekl: „No, abych přiznal, je to moje první delší cesta, ale jsem si jist, že ji zvládnu.“
„O tom nepochybuju, ale radši bys měl jet s náma. Mimochodem, řekli sme ti, že taky cestujeme do Dieloru.“
„Vážně? Rád se k vám připojím, ale mojí první starostí je, kde se na noc utábořit.“
„Nedělejte si starosti,“ ozvala se Rienara, „zanedlouho narazíme na hostinec U bahnivé stezky. Teď mě omluvte.“
Pobídla koně a odjela dopředu vyřídit cosi s dalším jezdcem. Bragun se za ní díval, svíraje otěže, a poznamenal: „Hodná holka, je teď šťastná, zanedlouho se bude vdávat.“
Chainor se usmál: „To musíte být i vy rád.“
Trpaslík se po těch slovech zaškaredil a poté si odplivl do prachu cesty. „Byl bych, kdyby ten její vyvolený nebyl takovej hňu…teda, nechci být nijak hrubý, však víš, co myslím.“
Mladý elf jen přikývl a poznamenal: „Možná je takový jen ve vašich očích.“
Bragun se na Chainora zamračil, ale nic neříkal.
Po chvilce se zeptal: „Co přesně deš do Dieloru dělat?“
Chainor pokrčil rameny: „Mám doručit správci města dopis od mé matky, myslím, že je to nějaká diplomatická záležitost, ale nevím, co v tom dopise je, neptal jsem se.“
Trpaslík přikývl, ale znovu se zeptal: „A kdo je vůbec tvá matka, že má co dočinění se správcem takovýho města jako je Dielor.“
Elf se usmál: „Je to královna.“
Trpaslík chvíli vstřebával informaci a poté vykulil oči.
„Tvoje máma je královna Elimera? To seš jako princ?“ Jeden udivený pohled střídal druhý.
„Dá se to tak říct, ale nejednej se mnou kvůli tomu jinak, prosím,“ odvětil Chainor.
Trpaslík se vesele zašklebil: „To mě ani nenapadlo.“
Ze předu karavany se k nim opět blížila Rienara a podívala se na Chainora. „Teď sjedeme do údolí a tam nás čeká odpočinek.“ Zeširoka se usmála: „Blátivá stezka nás čeká.“

Tma již zahalila krajinu, když vozy dojely k hostinci U Blátivé stezky. Chainor si okamžitě všimnul, že je to velká budova. Bylo zřejmé, že tu každý večer přespává mnoho obchodníků a cestovatelů. V této jinak divoké krajině byla cesta, po které jeli, velice rušná a mezi obchodníky oblíbená. Jakmile karavana zastavila, ustájil Chainor svého koně a počkal na Braguna a Rienaru, než vkročil dovnitř. Jaktěživ ještě neviděl lidský hostinec a byl rád, že nebude muset být sám. Místnost, ve které se ocitnul, byla poměrně velká, zaplněná spoustou lidí různých sort a nikdo příliš nevěnoval novým návštěvníkům větší pozornost. Jen pár pohledů vzhlédlo od svých korbelů a talířů, avšak hned se opět obrátily ke svým činnostem. Hostincem se nesl šum lidských hlasů a teplé jídlo vonělo až ke dveřím. Bragun se bez přemýšlení vydal k pultu na druhém konci místnosti a obratně se proplétal mezi stoly a návštěvníky. Chainor i Rienara jej následovali. Před nimi se objevil muž, který splňoval všechny představy mladého elfa o hostinských.
Byl to člověk střední výšky s kulatým břichem a úsměvem na tváři.
„Á, noví hosté. Vítám vás v našem malém staveníčku. Co to bude?“
„Ále, potřebujeme nějaký pokoje na přespání a taky někam schovat koně a vozy, esi to de.“
„No něco by se našlo, urozený trpaslíku.“
Hostinský se podíval bystrým okem na Chainora a poznamenal: "Tady elfský pán patří k vám nebo má jiné přání."
"Je vod nás," řekl trpaslík. "Jo, taky bychom chtěli ňejaký jídlo, samozřejmě."
"Pro vás jen to nejlepší."
Muž se usmál a prohrábl si vlasy. Poté zavolal čeledína, aby ustájil hostům koně, a vzal od trpaslíka blyštivý peníz.
"Támhle ten stůl je volnej," ukázal Bragun k protější stěně, "dem tam, než se tam někdo nasádlí."
Trojice se vydala směrem k volnému stolu a Chainor se zeptal: "A co zbytek karavany, kde budou ti..." "Spát? Ať se postaraj sami o sebe, já je mám chránit před nebezpečím, ne shánět jim nocleh," přerušil jej Bragun.
Všichni tři se posadili a čekali, až jim hostinský přinese jídlo a pití.
Chainor se mezitím díval nervózně do stolu a to trpaslíka velice rozesmálo: "Co se děje, elfíku, nevoní ti to tu?"
Jeho hlas byl silný, takže tuhle poznámku slyšelo nemálo hostů. Někteří se otočili a nevrle si prohlíželi mladého elfa, na kterého byla Bragunova slova mířena.
Chainor se začervenal ještě více a potichu řekl: "Ne, to ne, já jenom nejsem zvyklý..."
"Na co, na trpaslíky snad?" Bragun se usmál tak, až se mu zaleskly silné zuby.
"Nechtěl bys už nechat těch vtípků, strýčku, stejně se jim nikdo nesměje," šťouchla do trpaslíka Rienara. Ten se na ni podíval s předstíraným hněvem, zatímco Chainor odpověděl: "Ne, trpaslíky znám, jednoho dokonce velice dobře, ale na tolik lidské společnosti nejsem zvyklý."
Bragun se zasmál: "Vidíš, vadíš mu ty, Rienaro!"
"Ne, tak jsem to nemyslel, já jen, že...je tu tolik lidí, nových tváří, hluku..."
Bragun zakroutil hlavou a povzdechl si: "Problém vás lesních elfů je ten, že cokoliv hlasitějšího než šumění listí považujete za hlučné. Nevím, chlapče, co chceš dělat v Dieloru, tam se asi zblázníš."
Elf se na trpaslíka mírně usmál a pomyslel si, že má asi pravdu. Mezi stoly si všimnul hostinského, který se k nim blížil s podnosem plným jídla a třemi korbely. Zkušeně a rychle vše rozprostřel a Bragun hned uchopil pití a pokynul svým dvěma společníkům: "Tak na zdraví!"
Chainor rychle zvednul svůj korbel, přiťuknul si s Bragunem a Rienarou a napil se. Hned na to však vyprskl a začal kašlat. Odcházející hostinský se zastavil, otočil se a pozorně si elfa prohlížel. Trpaslík se zatím hlasitě smál a Rienrara se chichotala mírnějí.
"Co je to," vydral ze svého hrdla Chainor, "chutná to tak...divně."
"Moje pivo ti nechutná, holomku?" obořil se na něj hostinský. "Abych odsud nevykopal tu tvoji jemnou elfskou prdelku!"
Aby dal své hrozbě reálnější podobu, udělal k jejich stolu jeden krok.
Chainor se podivil nad tím, jak se lidé dokážou snadno rozčílit a chtěl již říci něco na omluvu, když jako první promluvil trpaslík.
"Zas tak dobrý to tvý pivo není, tak se uklidni."
Ledabyle stisknul topůrko své sekery tak uvolněně a s takovým klidem, že se hostinský zase o krok stáhl. Podíval se znovu na Chainora a mávnul na něj rukou: "Hlavně že ste zaplatili."
S těmi slovy se otočil a odešel. Na chvíli se rozhostilo ticho, které prolomil až mladý elf: "Omlouvám se, nechtěl jsem působit problémy, ale já nikdy nic takového nepil."
"Mno, jestli si nevytáh paty z těch vašich lesů, tak se nedivím. Ještě sem neslyšel, že by se elfové nalejvali Sedmikráskou."
"Co je to?" zeptal se tázavě Chainor.
"Jeden vyhlášený druh piva," vysvětlila Rienara.
"Ach tak."
Chiaron se podíval rovnou do rozesmáté tváře Braguna a uhnul pohledem do místnosti. A vytřeštil v úžasu oči. K jednomu prázdnému stolu si právě sedala žena. Byla poměrně malá a drobná, její tělo bylo štíhlé, avšak pevné a pružné. Jednou rukou pořád urovnávala neposlušné dlouhé rusé vlasy. Její rysy byly elfí a když si sedla, rozhlédla se po místnosti. V té chvíli se Chainor trošku lekl, protože její zorničky byly byly rudé jako její vlasy. Chainora ta žena něčím na první pohled upoutala, i když nemohl přijít na to, co to je. Byla nádherná, ale nebyla to pouze krása, co jej okouzlilo. Ve svém životě už poznal mnoho krásných elfek. Jeho úvahy byly rázem přerušeny trpaslíkovým hlasem.
"Tak na tuhle holku radši zapomeň, můj elfský příteli."
Chainor zmateně zamrkal a podíval se na trpaslíka. Ten se opět křenil.
"Po týhle slintal nejeden chlap a všichni skončili s něčím zlomeným a nebylo to jenom srdce."
"Kdo je to?" vyzvídal elf.
"To přesně nevím, ale je to zatraceně nebezpečná ženská."
Do rozhovoru se vložila Rienara:"Říká se, že je prý nějaká vražedkyně nebo že patří do nějakého zvláštního kultu, ale nevím, co je na tom pravdy."
"Tak, tak," zabručel trpaslík, "od týhle nečekej ňejakou laňku, co by s tebou běhala po lesích, elfíku." Chainor přikývnul, ale pohledem opět zabrousil k ženě, která jej tak zaujala. Večer pomalu plynul dále a Bragun se dal do vyprávění hrdinských historek, což dělají všichni trpaslíci. Chainor jej však poslouchal jen na půl ucha, oči nesputil z rudooké elfky. Přemýšlel, proč má rudé oči, ale nechtěl se na to ptát, aby si jej trpaslík zase nedobíral. Žena po celý večer upíjela z jednoho poháru vína, pak se náhle zvedla a vykročila k jejich stolu. Toho si všimnul zjevně i Bragun, protože pevně stisknul topůrko sekery. Byl všímavější, než si Chainor myslel. Žena překlenula vzdálenost mezi nimi ladným krokem a zastavila se před jejich stolem. Chainor si prohlédl zblízka detaily její tváře. Byla skutečně krásná, alespoň jemu tak připadala. V obličeji měla v té chvíli přísný výraz a její obočí bylo zamračené, ale bez toho by vypadala roztomile. Dvě rudé oči se zabodly přímo do něj. Přímý pohled do nich elfa trošku vyděsil.
"Celý večer na mě civíš, elfíku. To já nemám ráda."
Její hlas byl melodický, ale výhružka v něm byla jasně zřetelná.
"Já jenom...tedy chtěl jsem říct...já."
Chainorovi se opět zapletl jazyk, tak se ozval Bragun: "Můj přítel tím chtěl říct, že se může dívat kam chce. To tady není zakázaný."
Na ženině tváři se objevil ironický úsměv. "Tvůj přítel to neumí říct sám? Asi ne, vypadá to, že sotva umí mluvit."
Chainor rázně vstal a ohradil se: "Umím mluvit, samozřejmě."
Byl sám překvapen svou reakcí, ale v přítomnosti té ženy se cítil divně. I přesto, že jej víceméně urážela, jej stále přitahovala. Elfka jej přeměřila od hlavy až k patě a opět se pousmála. I přesto, že byl vyšší než ona, to na ni neudělalo žádný dojem.
"Když tedy umíš mluvit, elfíku, co takhle říct: Omlouvám se, slečno, už na vás nebudu zírat."
S každým jejím slovem byl tón jejího hlasu tvrdší a tvrdší. Chainor už se nadechl, aby něco řekl, když v tom na scénu vstoupila další postava. Ke skupince se přivrávoral obrovský muž s býčí šíjí, z něhož byl cítit puch přemíry piva. Došel až k drobné rusovlásce a položil jí ruku kolem ramen. Byl mnohem vyšší než ona a musel být nejméně dvakrát tak těžší.
Zasmál se a zvolal:"Co, kočko, nepovyrazímě si spolu trošku?"
Jeho stisk kolem ramen elfky zesílil. Ta pouze ledabyle chytla ruku, která jí držela a stiskla. Nejdříve se nic nedělo, ale po chvíli muž vytřeštil oči, bolestně zaúpěl a sesunul se na kolena. V jeho zápěstí se ozvalo zapraskání. Žena jej praštila do čelisti a hromotluk se sesunul k zemi.
Otočila se a s úsměvem se řekla: "Takže, kde jsme to skončili? U té omluvy, pokud si vzpomínám."
Chainor zůsta stát a s vytřeštěnýma očima hleděl na omráčeného muže. Žádna žena její výšky a váhy by nemohla zlomit svým stiskem ruku takové hoře masa. Chainor si také všimnul, že po té ráně je její ruka úplně nedotčena. Podíval se na ni se směsicí respektu a strachu. Stála před ním a čekala.
"Omlouvám se, slečno, že jsem na vás zíral," vydechl potichu.
Elfka kývla a otočila se k odchodu.
"Ale vy mi také dlužítě omluvu, urazila jste mě tvrzením, že neumím mluvit. To také nebylo slušné, slečno" ozval se Chainor.
Rusovláska k němu stála otočená zády a chvíli se ani nepohla. Chainor si začal vduchu nadávat za to, že nedržel jazyk za zuby. Když dokázala srazit k zemi toho vazouna, co teprve udělá s ním. Nakonec se po něm ohlédla a v jejích očích uviděl opravdové pobavení. Poté zavířily její vlasy a žena se vydala směrem ke svému stolu.
"Už sem myslel, že bude bitka," prohlásil Bragun, když byla rusovláska daleko, a pustil sekeru.
Já také, pomyslel si Chainor sám pro sebe.

Chainor se pozdě večer svalil ve svém pokoji do postele. Nebyla sice nijak luxusní a značně vrzala, ale byla poměrně pohodlná a hlavně čistá. Chainor byl po uplynulém dni dost unavený, ale stále nemohl pustit z mysli rudookou elfku.
Zapomeň na ni, říkal sám sobě, vždyť je to jen arogantní žena.
Ale rozum jej zrazoval a tvář lemovaná hustými tmavě rudohnědými vlasy se mu v mysli stále zjevovala. Mladý elf se stále nemohl přinutit usnout, i když mu tělo radilo jinak. Díval se do stropu a v rukách si pohrával se svým nožem, který obvykle nosíval u pasu. Meč i s pochvou nechal opřený o nohu postele. Ve svém životě ani jednu zbraň nepoužil, ale s mečem se dokázal ohánět poměrně slušně. Jeho otec, temnoelfský válečník, říkal, že z něj bude skvělý šermíř. Chainor se nikdy nechtěl stát bojovníkem nebo vojákem, ale šerm jej bavil. Když byl mladší, občas s přáteli pořádali "bitvy." Do místnosti proudil z okna slabý vánek, který elfovi ovíval tvář. Po chvíli začal být větřík prudší a Chainor se rozhodl zavřít okno. Jakmile si sednul, spatřil u okna stát postavu. Okamžitě se instivktivně natáhl po meči, ale ještě v průběhu této akce si všimnul, že tou postavou je žena, o níž v uplynulých chvílích přemýšlel. Zarazil se uprostřed pohybu a prsty se téměř dotýkal jílce své zbraně. Podle toho co viděl dole v hostinci, by mu ani meč moc nepomohl. Několik vteřin si vetřelkyni prohlížel. Ani nevěděl, jak dlouho tam stála a v duchu si nadával, že ji neslyšel. Rusovláska na sobě měla volné dlouhé kalhoty a tuniku. Neměla na nohách žádné boty, které by ji mohly zvukem prozradit, když se vloupala do místnosti a vlasy měla rozpuštěné. Podle oděvu Chainor usoudil, že to je její odpočinkový úbor a ne nějaký zabijácký oděv. Odtáhl od meče ruku a pomalu vstal. "Je vidět, že máš aspoň kapku rozumu," konstatovala věcným tónem žena a pokračovala: "Jen by ses té zbraně dotkl a byl bys na místě mrtev."
Chainorovi se její vychloubačný postoj nelíbil, věděl, že kdyby jej chtěla zabít, měla možnost, když ležel.
"Co tu děláte?" zeptal se tiše, ale nepodařilo se mu v hlase zakrýt mírné rozrušení.
Eflka si toho všimla a její rty se v měkkém měsíčním světle zkřivily do slabého úsměvu.
"Stojím tu a koukám na tebe, jak se třeseš strachy."
Chainor polknul. Tahle hra, kterou s ním ta drobná žena hrála, se mu vůbec nelíbila.
"Mohl bych to brát jako vloupání do svého soukromí, slečno..."
"A co s tím uděláš? Vezmeš ten meč a vrhneš se na mě? Nebo půjdeš pro hostinského? Než by ses s ním vrátil, byla bych dávno pryč a hostinský by tě měl za blázna."
Chainor chvíli přemýšlel. Vůbec nevěděl, co má říct nebo dělat.
"Co ode mě chcete?" zeptal se rezignovaně.
Žena dlouhou chvíli neodpověděla, ale nakonec řekla: "Proč jsi mě tak sledoval?"
Mladík se začervenal.
"Jenom...připadala jste mi zajímavá."
Bál se otevřeně říct, že se mu líbí.
Ženino obočí se mírně svraštilo: "Neposlal tě někdo náhodou za mnou, abys kolem mě čmuchal, že ne?" Odlepila se od zdi a udělala k Chainorovi výhružný krok.
Ten hned řekl: "Vůbec nevím, kdo jste, slečno, dnes jsem vás viděl poprvé a nikdy jsem o vás ani neslyšel." "A proč bych ti to měla věřit? Mohla bych tě pro jistotu zabít a byl by klid."
Udělala ještě jeden krok, tentokrát delší.
"Nemyslíš?" usmála se krutě.
Chainorovi stekla z čela kapka studeného potu.
"No, jestli chcete slyšet můj názor, tak já myslím, že narozdíl ode mě vás tu například trpaslík, který se mnou seděl u stolu, zná, takže by podezření nejspíš padlo na vás a..."
Zatímco Chainor mluvil, udělala rusovláska další krok.
"Co jsi to chtěl říct?" zeptala se nevinně.
Mladý elf polknul, když se podíval do jejích chladných očí.
"A navíc," pokračoval, "já se jen tak nedám."
Bleskově nahmátnul svůj meč, opřený o postel, a tasil. Sám byl překvapen svou rychlou reakcí a o okamžik později se hrot meče dotýkal ženina krku. Ta se však ani nepohnula, jen pozvedla obočí. Chvíli tam tak stáli a Chainor doufal, že na vetřelkyni udělal dojem. Uběhlo pár chvil a elfka se mírně pousmála.
Téměř líbezným hláskem řekla: "Hlupáčku."
Chainor si ani nestačil uvědomit, co se stalo v následující chvíli, ale tu další klečel na zemi snažil se popadnout dech. Žena jej kopla velice silně, a přesto věděl, že jej šetřila. Z očí mu vytryskly slzy a on pomalu vzhlédl. Jeho přemožitelka vzala jeho bradu do své drobné ručky a v očích jí stále hrál pobavený výraz.
"Ale ne," řekla, "nezabiju tě. Žádný z mých nepřátel není tak hloupý, aby na mě poslal takového chudáčka. Myslím, že mluvíš pravdu."
Pustila jeho hlavu a ta klesla k hrudi. Plíce jej pálily, jak ze všech sil popadal dech. Rusovláska mezitím odkráčela k oknu. Když Chainor podruhé vzhlédl, už tam nebyla. Chvíli se na zemi vzpamatovával a poté těžce vstal. Byl na sebe naštvaný, že se nechal tak snadno přemoci a udělal ze sebe hlupáka. Zavřel oči a myslel na svou matku. Věděl, že by mu řekla nějaká uklidňující slova a snažil se přemýšlet, co by to asi bylo. Pomalu se vydýchal a podíval se k oknu. Zavrtěl hlavou a lehnul si na postel. Po chvíli konečně tvrdě usnul a jeho sny byly plné ženy s rudýma očima.