Světlo Löniru II - Hodina pravdy, kap. I

Noc na pláních

Vítr se točil v ohromujících vírech, nesl s sebou písek. Zdálky se ta bouře podobala strašidelnému baletnímu představení – tanečníci tvoření rudým pískem se se svištěním otáčeli, klaněli se a skákali v šíleném rytmu, natahovali paže vysoko k nebi, dotýkali se mraků. Jak chmurná hudba, orchestr řízený zvrhlým kapelníkem, jim k tomu zněl rachot valících se písečných dun, neidentifikovatelný řev a kvílení větru.
Tábor Tygrů z Freklanu zůstal téměř opuštěný. Většina bojovníků, s Alunem v čele, vyrazila pronásledovat návnadu v podobě Lurna ze Závrší, který jim tolik připomínal jejich vytouženou kořist. Ti, kteří zůstali, nyní propadli panice a pokoušeli se také utéci, ale už bylo pozdě.
Proti zřícenému stanu uprostřed tábora stál kouzelník Gertan ve vypjatém postoji, ruce nad hlavou, rty pronášely zaříkání, slova, jež zanikala v hukotu větru a rachotu od Lůžka a spojovala se s ním.
Stejně soustředěné se zdály obě sestry. Držely se za ruce, zavíraly oči, jakoby se chtěly chránit před větrem a pískem. Přitom však kolem nich zůstávala vzdušná bublina, vypouklina naplněné zlatavým světlem, v níž byl vzduch klidný a lahodně osvěžující.
Nedaleko odtud mezi stany klopýtal další kouzelník, mladý Vaitan. Cípy svého pláště si přitahoval k obličeji, hlavu hluboce skloněnou. Mhouřil oči, slabý štít, který před sebou držel, aby mu písek hnaný větrem nesedřel maso z tváří, mu zřejmě nepřipadal jako dostatečná ochrana.
A na dně Lůžka se z nicoty začaly zvedat tvary. Půda, vyschlá a popraskaná, se boulila, hýbala a pukala v ohromných spárách, z nichž tryskala temnota jako takřka hmotný protiklad světla. Z hlubin země stoupal vzhůru řev. Šlápněte tygrovi na ocas a výsledný zvuk nechte znít stonásobnou hlasitostí – dostanete slabý odvar toho, co se v oněch strašlivých okamžicích neslo nad Lůžkem a po celé krajině široko daleko.
Tvary, písek a temnota. Větrné víry se lámaly, kroutily a přizpůsobovaly tomu podivnému, nepřirozenému životu. Postavy zvířat, ohromných šelem s těly z rudého písku a větru, zuby z čirých drahokamů, nalézajících se kdesi v hlubinách… kypěli, rvali se o místo v Lůžku a překročili jeho hranice.
Tarvarirn.
Bytosti s podobou obřích tygrů, s dravostí démonů. Nemilosrdní jako přírodní katastrofa. Krutí jako sama Tma Předělu. Tábor lidí a garvotů před nimi ležel podoben obětině, ti, kdo ještě zůstávali mezi stany, neměli žádnou naději. Kdyby Tarvarirn byli obdařeni schopností myšlení, nejspíš by jim připadalo směšné, že mají zničit ležení svých téměř jmenovců. Ale této divoké síle byla podobá ironie osudu lhostejná.
Houf přízračných šelem se přehoupl přes ohraj Lůžka, Tarvarirn vtrhli do tábora. Kamenné zuby začaly trhat, drápy rvát. Svištící písek se stal stejně nebezpečným, jakoby vzduchem létaly bilióny malých střel.
Těm několika málo vojákům, kteří se teprve nyní snažili uniknout z místa zkázy, písek strhal šaty i kůži z těla a Tarvarirn, šílení běsové, je roztrhali na kusy.
Pozvolna, přitahováni na to místo neustávajícím zaříkáváním čaroděje Gertana, se Tarvarirn shromáždili kolem čaroděje a Zářivých.
V okolí už nezbyly žádné lidské oči, které by mohly celou scénu pozorovat, ale kdyby takové existovaly, pak by se jim naskytl zcela výjimečný pohled. Prostranství zpustošené nejstrašlivější písečnou bouří, cáry stanů rozmetané po okolí, země rozdrásaná pařáty přízračných šelem. A uprostřed toho zpustošení, té zkázy, stály na nedotčeném kousku země tři postavy. Dvě bledá děvčátka, ztělesněná nevinnost, a kouzelník se strašlivě zkřiveným obličejem a plamennýma očima.
Gertan držel ruce zdvižené nad hlavou, prsty ohnuté jako drápy. Na čele se mu perlil pot, svaly ztvrdlé jako malé oblázky pod kůží, bolestná křeč, krajní úsilí. Šlachy na krku a rukou málem praskaly… Ale ten, kdo ubohé Gertanovo tělo ovládal, neměl slitování a ani jej mít nemusel. Pán Severu pouze používal jeden ze svých nástrojů, schránku, zbraň – věc. Všechno podřídil snaze o vítězství. Nebude vadit, když na konci Gertan padne mrtev. Jen pokud ten konec bude pro Tevolananse znamenat výhru.
Zdálo se, že v tomto směru jsou Zářivé v nevýhodě. Tak moc, že je to bude stát život. Neboť ony cítily bolest z vypětí, cítily, jak jim ubývají síly, jak jejich těla sténají a prosí o milost hlasy, jež znějí jen v jejich útrobách.
Ještě dokázaly držet drápy písečných tygrů dál od sebe, ještě se dokázaly bránit jejich zubům i zlé vůli, již proti nim napínala věc, která bývala Gertanem.
Ale jak dlouho…
„Jsou v bezpečí,“ zašeptala rozpukanými rty Inas, Arta kývla a zavřela oči.
Obě věděly, že jsou příliš slabé, než aby dovedly vzdorovat dostatečně dlouho, nebo uniknout z obklíčení. Jenže také věděly, že ti, jimž pomohly, budou žít a mohou je pomstít. Pomstít konec Zářivých a snad i zabránit, aby v budoucích časech podobné konce čekaly další bytosti.
Řev Tarvarirn se zvedl do staccata, pro lidské uši nesnesitelného. I kouzelník se jaksi napřímil, napřáhl ruce proti dívkám. Snad viděl, jak mu unikají, opouštějí svá těla a odlétají do lepších sfér…
Arta klesla na kolena, celé tělo jí ochablo. Z koutku úst se spustil tenký pramínek krve. Temný oblak živého písku za ní se přiblížil. Sině skanula po tváři slza, třpyt zlé hvězdy. Tarvarirn dívky sevřeli v tak těsném kruhu, že nezbylo místo pro nádech.
Věc, která bývala Gertanem, otevřela ústa a spolu s křikem vypustila proud zeleného světla, vlnícího se a kroutícího jako svazek hadů. Gertanovo tělo chátralo a scvrkávalo se, kůže hnědla. Jak proud nečistého světla sílil, tělo za ním se ztrácelo a vadlo.
Sina nastavila světlu obě dlaně. V široce rozevřených očích se jí odrazil záblesk zelené a strach, zvířecí strach… Okamžik se zdálo, že paprsek odvrátí, že se ubrání, ale pak se dotkl její kůže, vnikl do těla, roztřásl maso v šílené křeči a sežehl krev. Dívka byla odmrštěna dozadu, přímo mezi vířící zuby a drápy těch z písku.
To malé, křehké tělo Tarvarirn pohltili, jako chladná temnota spolkne jiskru. A pak se vrhli na Artu, bezvládnou a bezbrannou, rvali a trhali, dokud zbývala jen špetka života…

Teprve k večeru se bouře u Lůžka ztišila, stíny a písek se stáhly tam, odkud vzešly. A vítr, nyní již obyčejný ernacký severák, se protáhl očnicemi lebky, potažené svraštělou hnědou kůží, lebky s Tevolanansovým znakem, černě hořícím na levé líci.

***

„Snad už jsme dost daleko,“ řekl Andrej, přitáhl svému koníkovi uzdu.
Zvíře se otočilo na místě a nabídlo tak svému jezdci neradostný pohled na místo kapesní apokalypsy. Vzdálenost, která jej od toho zlého místa dělila, nepomáhala zahnat depresi.
Nikdo jiný nepromluvil. Jen všichni následovali Andrejova příkladu a zastavili koně.
Za nimi se k nebi zvedala temná masa zdviženého písku, vířila a řvala. Tarvarirn neměli moc strhávat z lidí kůži na dálku, ale svými hlasy dovedli ničit křehkou ochrannou slupku lidské duše, což je téměř stejně bolestivé.
Naštěstí se bouře pomalu utišovala a vsakovala se zpět do Lůžka. Země se zachvěla, jak přijala zpět do svého lůna písečné běsy, vítr zakroužil nad stepí a zběsile zavyl a pak bylo ticho. Ticho a od východu se sem lehce kradl soumrak.
„Bude rozumné přespat tady?“ ozvala se Viviana přeskakujícím hlasem. „Myslím… tak blízko…“
„Už je to pryč,“ zašeptala Pamara. „U Ialiných jasných očí, je to pryč. A je jedno, jestli přespíme tady, nebo o kousek dál. Step je všude stejná.“
Viviana přikývla. Oči se jí leskly a tvářila se ochromeně, nepřítomně. Spíš sklouzla než sesedla ze svého koně. Natáhla se, aby mu sundala uzdečku, tak jako to dělávala v posledních měsících večer co večer, mimovolný pohyb… a pak jí ruka klesla, tělo zhadrovatělo a ona se svezla na zem. Tělo se jí třáslo pláčem, jenž už nebyla schopna zadržet.
„Nemůžuuu, já už nemůůůžuuuu!“
Vytí vlčice, které právě zabili druha.
Pamara si klekla vedle ní a objala ji. Výmluvným pohledem přelétla zbytek výpravy. Bylo to, jakoby kolem sebe a královny vytvořila neviditelný kruh, vytvořila tak soukromí, které se v této pustině jinak nedalo najít.
Andrej pohodil hlavou. Nelíbil se mu pohled na plačící královnu, něčím ho hrozivě zneklidňoval. Kdyby křičela, kdyby se rozběhla zpátky k Lůžku s taseným mečem a touhou po pomstě v očích – chápal by to. A dovedl by to přijmout. Ale nedovedl se vyrovnat s tím, že vidí plakat tak silnou ženu. Jakoby ho tím zbavila další částečky bezpečí, jež byl ještě schopen pociťovat.
Jako ve snu odstrojil svého koníka a pak posloužil i tomu Vivianinu a Pamařinu. Opodál Darés křižoval pláň, bezúspěšně se pokoušel najít dříví na oheň. Rina seděla zahalená v tmavozeleném plášti, který patříval Taranovi. Teprve nyní si Andrej uvědomil, že s nimi nemluvný medvědí muž není a zabolelo ho u srdce. Měl všechny důvody předpokládat, že se Taran stal další obětí cesty Löniru.
Neklidné prsty nahmátly na hrudi váček s kamenem, stiskly ho a Andrej se na chvíli oddal uklidňující melodii, jež mu z Löniru proudila celým tělem a rozechvívala ho v nádherné blaženosti. Chvíli… jen chvíli…
Jenže když si byl zase schopen uvědomit okolí, zjistil, že sedí, opírá se o hřbet freklanského koníka, ležícího za ním, a kolem je neproniknutelná tma.
„Já mám vokno!“ zašeptal.
Radostný podtón v těch slovech ho samotného vystrašil. Uniká, ano, uniká do jiného jsoucna a je jedno, zda to dělá s pomocí drog nebo toho prokletého kamene.
„Zasranej feťák!“
„Cože?“
Jeho brumlání zachytil Daner, ležící zachumlaný v dece opodál. Andrej rychle odtáhl ruku od váčku s Lönirem, třebaže v černočerné tmě ho Daner nemohl vidět.
„Ale nic,“ odpověděl.
„Špatné sny?“
„Tak ňák.“
„Hmmm… alespoň sis zdříml, ne?“
„To jo,“ Andrej začínal mít podezření, že spánek není zrovna téma, o němž chtěl Daner mluvit.
Protože se mu ale nelíbil posměvačný tón, který se mu zdálo v kamarádově hlase slyšet, nechtělo se mu zapřádat rozprávku.
„Nepostavili jsme hlídky,“ pokračoval Daner a přisunul se blíž. „Vypadá to, že jsme úplně v háji.“
„Hmmm.“
„Královna a ta kouzelnice spí. Je to nějaké kouzlo, asi… Darés nenašel žádné dřevo na topení, takže si šel lehnout v pěkně mrzuté náladě. Rina… Rina nemluví, jenom civí před sebe. Nevím, jestli spí nebo medituje, protože ten její vlk k ní nikoho nepustí.“
Daner si povzdechl.
„A ty…“
„Co já?“ vypálil Andrej, náhle nazlobený.
„Ty by sis měl taky dávat pozor, co děláš!“
Danera sice nebylo vidět, ale Andrej by byl přísahal, že cítil na tváři zvířený vzduch, jak vedle rozhazoval rukama. Ušklíbl se, napadlo ho, že kdyby se Daner dovedl přinutit mluvit sprostě, mohl by z něj být docela dobrý raper.
„Co dělám?“ vrátil se s neskrývanou nechutí k problému. „Chceš mi ještě teď vynadat, že jsem tě nevzal sebou, když jsem šel hledat koně? Nebo… nebo si furt myslíš, že jsem rozmazlenej parchant z jiného světa, co tu má všechno na háku? No?!“
„Já… snad někdy vypadám, jako bych… jako bys mě štval, ale to nemá nic společného s tím, odkud jsi. Já jen… vím, kde máš ten kámen a – pro Mawira, ví to úplně každý, kdo se na tebe poslední dobou podívá!“
Daner vstal a rázoval sem a tam, takže se jeho hlas vzdaloval a zase přibližoval. Andrej naslouchal s rostoucí zlostí.
„Pořád si saháš na hruď, vidím, jak chytáš ten kámen do dlaně. A dneska ji to vážně přepískl… od té chvíle, co jsme zastavili, jsi tu seděl s Lönirem v ruce a tvářil ses jako pablb. Byl jsi úplně mimo, do dračí prdele! Nemůžeš s tím něco dělat?!“
„Právě jsem o tom přemejšlel,“ řekl Andrej. „A neboj, nějak to udělám. Je to všechno?“
„Jo. Vlastně jo,“ zavrčel Daner a posadil se zpátky vedle Andreje. „Proč jsme na sebe jako psi, Andrý?“
Nečekanost této poslední otázky Andrejovi vygumovala z mysli všechny odpovědi. Zavrtěl hlavou, pokrčil rameny. Koník za ním nespokojeně zafrkal.
Před očima se mu s děsivou ostrostí objevil obraz Riny a Danera na jednom koni, detail Danerovy ruky kolem vílina pasu…
„Já nevím,“ zašeptal. „Jak to mám, doprdele, vědět?“
Z Danerovy strany se však neozvala žádná odpověď, ani další otázka. Jen po chvilce zašramocení, jak se chlapec zvedl a odcházel tmou.
Andrej osaměl. Počítal, že noc už se přechýlila k ránu, třebaže nebe zůstávalo černé jako louže rozlité tuši. Přesto, i přes všechno, co za právě uplynulý den zažil, necítil únavu. Možná ho tak ukolébal Lönir, snad si kámen chránil svého nositele. Uklidňující myšlenka… Andrej měl ale pocit, že obsahuje nějakou nevyřčenou hrozbu.
„Jako feťák,“ pomyslel si. „Jsem jako feťák. Jenom abych se toho kamene ještě dokázal vzdát.“
Zasmál se neveselým smíchem. Znovu si připomněl Rinu – tentokrát její bledou tvář, ostře vystupující lícní kosti, klenuté čelo, kde pod kůží jakoby vystupovala bílá kost lebky. Víla zůstávala hezká, ano, ale byla vyhublá a vyčerpaná k smrti. Za to nemohla jen těžká cesta. Andrej vzpomínal na odporně lesklé listí modrobýlu. Nedávno by mu přirovnání té hnusné rostliny k Löniru přišlo nepatřičné. Teď naopak cítil podobnost, cítil ji palčivě a horce, až se mu vnitřnosti svíraly.
Vstal, poplácal koníka za sebou po zadku. Zvíře se těžce zvedlo, pohodilo hlavou a ukročilo do strany. Andrej koně nejspíš vyrušil ze zaslouženého odpočinku… ale co. Je to jen kůň.
Přejel si hřbetem ruky po čele, otřel vlhkost, která se mu tam nashromáždila. Noc byla teplá, přestože neproniknutelné mraky na nebo slibovaly déšť. Nefoukal však vítr a vzduch se zdál těžký, nedýchatelný. Jakoby v událostech u Lůžka vítr vyčerpal všechny své síly a nyní umíral.
Absurdní myšlenka, ušklíbl se Andrej, ovzduší nemůže umřít. Nebo jo?
Ze zvyku se rozhlédl kolem, jakoby mohl vidět ostatní. Ale tma mu nedovolovala dohlédnout málem ani na vlastní nos. Rozeznával jen hrubé obrysy: kde je země a kde nebe, nejasné hroudy – polehávající koně. Znovu si otřel čelo. Vyschlo mu v krku. Zachraptěl.
S nutkavou myšlenkou na vak s vodou, který u sebe nosila Rina, se vydal k místu, kde ji naposledy viděl. V těžkém ovzduší cítil, jak jeho věčnost nevyprané oblečení páchne potem a špínou, vlasy, mnohem delší, než by jim kdy dovolil doma, se mu zdály mastné. Nejspíš za to mohla jen dusnost a temnota noci, že takhle přemýšlel, nebo fakt, že po dlouhé době měl čas přemýšlet.
Hořce se ušklíbl, když se vyhýbal Darésovi, zachumlanému v dece a mírně chrápajícímu. Jistě – poslední dobou přece nedělal nic jiného, než že odněkud někam utíkal nebo omdlíval. Když je někdo tak zaměstnaný, těžko se divit, že se nestíhá pozastavit nad svým zevnějškem.
A teď, když jde za Rinou…
Jdeš za ní jen kvůli pití, ty pitomče. Je skoro ráno, tma jako v celém nákladu prdelí a ty jí přece nechceš požádat o ruku, syčel sám na sebe v duchu.
Ale… sklonil hlavu ke svému podpaží a zkřivil obličej. Co na tom, že takhle kolem páchnou všichni, včetně královny? Co na tom, že už to tedy nejspíš nikdo nevnímá?
„Kurva!“ zavrčel. „Tohle mi fakt chybělo.“
Klopýtl o vystouplý trs trávy a váček s Lönirem ho klepl do prsou. Vztekle se zamračil. Lönir, kámen světla a čistoty… jo, kdyby měl tu moc zařídit tu sprchový kout a pak nějako čistou, klimatizovanou ložnici…
Pot, který se mu perlil na čele, se už Andrej ani nesnažil otírat. Jen ho matně napadlo, že si brzy bude zase muset přitáhnout opasek a nejspíš do něj vyrazit novou dírku. V břiše mu jako na potvrzenou zakručelo. A pokud se nemýlil, tak všechny zásoby jídla zůstaly v brašnách koní možná stovku mil odtud.
Jestli má někdo na světě právo stěžovat si na osud, tak je to naše výprava, pomyslel si. Ach jo, proč jsem jenom tenhle džob bral?
Konečně protápal tmou až k tichému klubíčku, v němž poznal Rinu. Přidřepl k ní a chvíli zůstal tiše. Poslouchal její dech, klidný a lehký. Ležela schoulená na Taranově plášti, který si pod sebou rozložila. Vlasy jí zakrývaly obličej.
Andrej bezděky natáhl ruku a lehce přejel po lesklých světlých pramenech. Zdály se na pohmat jemné jako hedvábí. Ucukl, náhle se mu divoce roztlouklo srdce. Jakoby se dotkl posvátné relikvie v chrámu neznámého boha. Zavrtěl hlavou a začal pátrat po vaku s vodou.
Našel jej brzy, víla jej položila na okraj pláště, než usnula. Vytáhl zátku a zkusmo s vakem zakýval. Uslyšel šplouchání vody a žízeň se v něm ozvala dvojnásobně silným hlasem.
Pil dlouhými, hltavými loky. Musel se přinutit přestat, když ve vaku zbývala sotva polovina vody. V žaludku mu nepříjemně žbluňkalo a zdálo se mu, že se potí ještě víc, než předtím.
Na vteřinu ho ochromila nevolnost, ani si nedal ruku před pusu, aby utlumil krknutí, deroucí se krkem vzhůru. Zhluboka se nadechl a počkal, až křeče v břiše přejdou. Neměl pít tolik najednou…
Odložil vak s vodou zpátky na místo, odkud jej vzal a když se napřimoval, strnul v půli pohybu. Rina už nespala a neležela. Opírala se o paže a zpod zcuchaných vlasů se blýskaly její oči – bůhví jak, nebylo tu žádné světlo, jež by mohly odrážet.
„Já…“ začal Andrej, veden iracionálním pocitem, že se musí hájit, „já jsem se jen… potřeboval jsem se napít. Nevadí?“
Víla zavrtěla hlavou.
„Promiň, že jsem tě vzbudil, to… nechtěl jsem. Potřebuješ… všichni potřebujeme… no, odpočinout si, víš,“ říkal a v duchu žasl, co se to s ním děje. Najednou má potíže dát dohromady souvislou větu.
„To nic,“ řekla Rina. „Už jsem se vyspala dost. Jak to, že ty jsi vzhůru?“
„To je v pohodě…“
„Ano, kámen světla ti dal sílu,“ usmála se a když chtěl Andrej něco namítnout, položila mu ukazovák na rty. „Brzy bude svítat. Nechceš jít se mnou k potoku? Chtěla bych se umýt. Voda nás osvěží.“
No, a pak že jí nesmrdím, pomyslel si Andrej trpce. Dokonce i ona si myslí, že potřebuji koupel.
Popravdě jej však vílin návrh potěšil.
„Nedíváš se mi náhodou do myšlenek, že ne,“ řekl a oba se usmáli. Andrej se už dávno naučil skrývat své ‚tajné myšlenky‘ za jakousi zeď a Rina nadto své vílí schopnosti nemohla využívat bez podpory modrobýlu.
„Jak víš, že je tu potok?“ zeptal se Andrej, když spolu odcházeli do stepi východním směrem.
„Copak si opravdu nevšimneš ničeho?“ povzdechla si Rina. „Teče do Lůžka. Vím, jezero na dně je jedovaté, ale voda, která přitéká, ne.“
„Lůžko… to je ta hnusná díra, co vedle ní stál ten garvotský tábor?“
„Ano.“
„Hmmm… nemohla bys… ty nevíš, co se tam vlastně stalo, že ne? Myslím tu bouřku… ten písek a tak… vypadalo to jako konec světa.“
Rina mlčela. Šli dál a Andrej už slyšel slabé zurčení vody. Kousl se do rtu. Proč jen vždycky musí narazit na téma, které víle dělá potíže? O kterém nechce mluvit? Je to smůla, nebo nějaké zvláštní předurčení-
„Později ti řeknu, co si o tom myslím,“ přerušila víla jeho přemítání nad zákony trapnosti. „Ale mohl bys… mohl bys alespoň do východu slunce dělat, že jsem jen obyčejná dívka? Víš… že se nic neděje a že tohle -„ opsala rukou oblouk, „- je v pořádku, jen vyjížďka… moc by mi to pomohlo.“
Andrej přikývl. Samozřejmě. Nechápal tak docela, co si od toho divadélka sleduje, ale věřil, že ani jemu neuškodí, když na chvíli zkusí zapomenout, kde je a co ho čeká.
Stanuli na břehu potoka. Nebe na východě začínalo světlat, mraky se tam trhaly. Do rozednění však ještě zbývaly nejméně dvě hodiny. Dvě hodiny, které mohou být plné sladkého zapomnění.
Andrej si tak trochu rozpačitě stáhl přes hlavu košili. V dávno ztracených dobách se koupával s partou v rybníce pod Ovčincem, všichni byli nahatí, kluci i holky, a nikomu to nevadilo. Ale nikdy se nekoupal v horké noci na ernackých pláních s vílou… s krásnou a milovanou Rinou… nahatý…
Zatočila se mu hlava, až se zapotácel.
Rina si očividně žádné starosti nedělala. Své lehké šaty ze sebe shodila v jediném okamžiku, vlasy si shrnula na záda a vkročila do proudící vody. Její bílá pleť zářila vlastním vnitřním světlem, podobným světlu Löniru, ale o mnoho jemnějším, měkčím. Andrej při pohledu na ni pocítil nevýslovnou něhu, musel stisknou zuby, aby nezakňučel. Téměř cítil, jaká musí být její kůže na dotek – hladká jako mléko, hebounká .
Otočila se k němu. I potmě rozeznal v jejím obličeji zvláštní, zasněný úsměv. Sehnula se, její drobné prsy se zhouply. Nabrala vodu do dlaní a cákla ji po Andrejovi.
„Pojď, je to nádherné,“ zašeptala.
Její hlas byl jako pavučiny, které se opředly kolem Andrejových myšlenek, měkké, stříbřité pavučinky. Odtrhl pohled od jejího těla, trojúhelníku klína, tmavě se rýsujícího pod plochým břichem, od prsou, tak pružných a nádherně zaokrouhlených…
Chystal se svléknout, ale když si měl sundat kalhoty, nahrnula se mu krev do tváří.
Shořím, napadlo ho, bože, kristepanejéžišmarjá…
Vzpurník mezi jeho stehny ožil vlastním životem, tepal a vzpínal se. Bylo mu lhostejné všechno, co si Andrej myslel o morálce a slušnosti.
„Já asi… já… totiž…“ zamumlal Andrej a otočil se k Rině zády. V duchu klel.
A pak se mu kolem krku ovinula mokrá bílá paže, svým náhle zostřeným vnímáním postřehl drobné světlé chloupky a kapičky vody, třpytící se mezi nimi. Rina ho překvapivou silou stáhla k sobě, do potoka. Oba se váleli na písčitém dně, ve zvířené vodě. Kuckali se smíchem a předstíraným zápasem. Někde v průběhu toho kočkování se Andrejovi podařilo vyklouznout z kalhot – tak záhadným způsobem, že kdyby chtěl ten počin opakovat někdy později, nikdy by se mu to nepodařilo.
Stále bylo teplo, ale vzduch už těm dvěma nepřipadal tak hutný. Voda odplavovala z jejich těl špínu, pot i vyčerpání. Znavení hrátkami a dováděním už jen polehávali vedle sebe na písčité mělčině, vlnky je přeskakovaly a celovaly jemnými polibky. Na východě se nad obzorem objevily červánky, neproniknutelnou tmu vystřídalo pouhé šero.
Andrej natáhl ruku a ovinul ji kolem Rina pasu. Neucukla, jak se obával, přitiskla se k němu. Také ho objala a její jemné prsty se mu roztančily na páteři, až ho od těch míst příjemně mrazilo.
„Já tě vážně miluju,“ zašeptal, když přiblížil rty k jejímu uchu. Zdálo se mu, že v takovou chvíli musí něco říct.
„Pssst,“ sykla Rina, „já vím…“
Jeho tápající pravice našla svůj cíl – pevná ňadra, dva svaté kopečky. Hladila je a hnětla, zatímco ústa se spojila s Rininými rty a levice přejížděla po hladkém zadečku. Rininy ruce také zkoumaly, dotýkaly se a pod každým tím dotykem vypučel ohňostroj pocitů.
Jen jedinkrát Andrej ucítil, jak ho na hrudi tlačí váček s Lönirem, jak musí tlačit i Rinu, která se k němu tiskla. Trochu se odsunul, ale víla si ho jemně přitáhla zpět.
„To nevadí,“ zašeptala, „třeba mne očistíš, Světlonoši.“
„Chceš… ty chceš…“ začal rozpačitě, protože ten zbojník tam dole už se zase začal dožadovat svých práv. „Opravdu… se mnou…“
„Neboj se,“ usmála se.
Další cesta jejích rukou Andreje ujistila. Dvě hebké dlaně ho uchopily a hladily, vedly ho tam, kam směl vstoupit.
Nebylo to poprvé, v technickém smyslu, ale Andrej měl pocit, že ho tenhle výbuch rozkoše zastihl nepřipraveného a vyjukaného… přestal se ovládat, přestal přemýšlet. Existovala jen dvě těla, spojená v jedno, vlahé teplo a závrať z pocitů.
Tichý šepot vlnek splýval se slovy, která tiše vyslovovala Rina. První světlo rozbřesku se rozlilo po obloze, právě když Andrej zvrátil hlavu a vykřikl jako dravý pták, sežehnut a znovu vzkříšen v jediné vteřině. Do očí mu vniklo světlo vycházejícího slunce a zanechalo v něm pocit, že si právě sáhl na hvězdu a že ten dotek přežil jen zázrakem.