Cesta na Olympiádu

Když člověk nikde poblíž svého bydliště nemá sjezdovku ani malou hroudu šutrů, na které by se v zimě dalo lyžovat, jeho zájem o zimní sporty tím ještě vzroste. Také ve mně, pětadvacetiletému zaměstnanci zimního stadionu, se při pohledu na televizní reportáže ze Zimních olympijských her v Sydney rozbušilo srdce sportovce. Opravdu! Již třicet let jsem toužil reprezentovat ČSSR na Olympiádě, a tak jsem vždy uvítal, když se ve městě začal stavět nový panelák. Každou noc jsem se totiž ke stavbě přikradl a nabral tolik písku, kolik se jen do čepice, kalhot, svetru a bot vešlo.
Písek jsem potom ukládal kousek za naši chalupu, kde jsem se rozhodl vybudovat si svůj soukromý tréninkový svah. Výbornou materiální pomoc mi poskytla loď naložená pískem, která havarovala kousek od mojí hroudy, neboť lodivod se při pohledu na písek domníval, že už je v přístavu, a že loď plující před pár hodinami zde již vyložila svůj náklad.
A tak jsem po sedmi letech pracného sběru písku, a to nejen ze staveb a lodí, nýbrž i z dětských pískovišť, z posypaných chodníků a z přesýpacích hodin přeci jen postavil dostatečně vysoký a strmý kopec.
Když přišla zima, začal jsem se ohlížet po vhodné výbavě. Lyže jsem nalezl v popelnici za nemocnicí, kde lyžařům ošetřují zlomené nohy. Obě lyže, červená a černá, měli sice různou délku a ulomené špičky, ale já si řekl: „Franto! Jestli chceš být profík, musíš se naučit jezdit na čemkoliv.“ S botami jsem si nedělal starosti. Prozatím mi jistě postačí mé pantofle. Hůlky jsem nepotřeboval. Vždyť skokané na lyžích a lyžařští akrobaté je taky nemají.
Když někdy v únoru hrouda písku zbělela sněhem a objevili se na ní první děti, rozhodl jsem se, že začnu s tréninkem. Při výstupu na kopec jsem si říkal: „Tak Franto! Tohle jsou tví první diváci. Musíš vzbudit respekt.“ Když jsem dosáhl vrcholu, přivázal jsem své nohy lýkem k lyžím a rozhodl se, že si jen tak pro začátek kopec sjedu a tím zjistím, kde jsou mé přednosti, a kterému odvětví lyžování se budu věnovat.
Při jízdě jsem cítil, jakou nabírám neuvěřitelnou rychlost. Všichni ostatní mi s úctou a zděšením odskakovali z cesty. Možná taky proto, že moje lyže cestou vzplanuly, když se otřeli o písek, který se objevil na vydřených místech. Moji rychlost podporovaly i ulomené špičky, jenž snižovaly odpor vzduchu. Na úpatí kopce na mě však číhal zákeřný hrb. Najel jsem na něj plnou rychlostí, až mi obě lyže odlétli z nohou kamsi směrem k nemocnici a já sám jsem přistál o dvacet metrů dál, kupodivu bez zlomené nohy, zato však se zlomenou rukou a se ztrátou poloviny zubů a žeber.
Tento kousek vyvolal u diváků nečekaný úspěch a všichni mi začali tleskat za tento výkon a za to, že jsem zůstal naživu. Hned mi bylo všechno jasné - budu reprezentovat ČR na Olympiádě v Senegalu v lyžařské akrobacii. Kam se hrabe nějaký Aleš Valenta s pěti vruty proti mému „skoku zouváku“, jak jsem svůj styl pojmenoval.
Za rok jsem svůj písek, který už za mojí chalupou začal zelenat, rozprodal zedníkům a stržil dost na cestu do Senegalu, kde se letošní olympiáda konala.
Na závod jsem si koupil nové pantofle. Helmu jsem šlohnul hokejovému brankáři, který trénoval na našem staďáku. Do děravé tašky jsem zabalil kombinézu sešitou z novin a alobalu a v popelnici za nemocnicí jsem dva dny vybíral nejlepší lyže.
Takto vybaven jsem nasedl do letadla převážejícího do Senegalu králíky, abych to měl levnější a abych se vyhnul zvědavým novinářům. Celou cestu jsem myslel jen na olympiádu a zlatou medaili. Samozřejmě ji vyhraju. Nikdo jiný neumí takový trik jako já: Vylétnout, odhodit lyže a elegantně žuchnout do sněhu.
Tedy. Po pravdě, někdo přeci jen ano! Tonda Kutnář z naší ulice dokázal vyskočit, odhodit lyže, zase si je v letu nazout a při přistát na hlavě. Ale toho naštěstí zdrželi v krematoriu, takže se nemohl včas dopravit do Senegalu.
Po přistání jsem se vytratil z letadla a noc strávil v popelnici, protože s novináři jsem se nechtěl před závody setkat.
Druhý den jsem dorazil na start a zařadil se do fronty mezi závodníky. Všichni na mě hleděli jako na bezdomovce, nebo blázna. Nečekal jsem, že můj převlek bude tak důvěryhodný, ale hřálo mě vědomí, že až vyhraju, budou na mě koukat přinejmenším jako na žebráka.
Potom se ale stala nemilá věc. Když jsem postoupil až k turniketu, nechtěli mě jacísi pánové pustit. Ustoupil jsem tedy stanou a zamumlal si pro sebe: „Chápu! Oni mě viděli u nás na kopci a kvůli mým výborným výkonům mě šoupli rovnou do hlavní soutěže!“ Spokojeně jsem se vrátil do své popelnice a přečkal noc.
Další den jsem přišel zpět k závodišti, ale ti pánové mě opět odmítali pustit. „Aha,“ řekl jsem si v duchu „vědí, že je zbytečné, abych závodil a rovnou mě šoupli na první místo. No nic. Počkám tady, než závod skončí.“
Bohužel, závod skončil, ale mě nikdo nezavolal. Znechuceně jsem se přišoural k letišti a odletěl spolu se zebrami zpět do ČR. Po cestě jsem brečel: „Proč já hlupák jen trénoval na tak navštěvovaném místě?! Viděli mě a odmítli mi povolit účast, protože nikdo jiný by neměl šanci.“