Dračí osud

V srdci měla bolest, jako by jí tam někdo nalil rozžhavený kov. Tělem jí místo krve proudil jed a v očích neměla slzy, aby se mohla vyplakat.
Vzala těžký obouruční meč se zdobeným jílcem a dala se do sprintu. Utíkala lesem a vůbec jí nevadilo, že jí větve šlehají do holých rukou a do obličeje. Vší silou kolem sebe mávala mečem a v zuřivosti způsobovala sama sobě sečné rány. Vůbec jí to nebolelo. Zaklonila hlavu a z hrdla se jí vydral bolestný výkřik, který směřoval ke hvězdám. Ty však jen tiše poblikávaly dál a bylo jim jedno, co se děje na tomhle chaotickém světě lidí.
Dívka opět popadla meč a zaťala ho do nejbližšího stromu. Vyčerpaně klesla k zemi. Všechno jí bylo jedno, už neměla pro co žít, za co bojovat. To je nejhorší, když člověk ztratí své ideály…
Bytost, kterou milovala, muž, který pro ni znamenal vše, zemřel. A co jí na to čaroděj řekl? Že „osudy lidí drží v rukou draci – posvátná zvířata”. Ona s tím nemohla nic dělat.
To v ní znovu vzbudilo vztek a chuť se někomu pomstít. Vyrvala meč z kmene stromu a začala sekat do větví. Zbraň se jí smekla a udělala nepěkný šrám na noze. Jako by tu bolest necítila, švihala dál kolem sebe.

* * *

Už byla několik dní (nebo týdnů?) na cestě. Čas nevnímala, plynul kolem ní jako líná řeka. Došla až k Dračím horám, odkud se ještě nikdo nevrátil živý, ale to jí bylo jedno. Po dalších hodinách strastiplného šplhání vzhůru objevila jeskyni s úzkým vchodem. Bez váhání vstoupila dovnitř. Šla chodbou mírně se svažující dolů, která vyústila v mohutný sál.
To, co spatřila, jí vyrazilo dech. Uprostřed místnosti leželo zvíře, utápějící se v šeru, ale přesto byly jasně rozeznatelné rysy obrovského těla. Mělo rudou šupinatou kůži, ostnatý hřbet a jasné žluté oči. Bezesporu drak… vlastně dračice. Nevěděla, jak to poznala, ale prostě to vycítila. Hrdě se postavila, před sebou meč, připravená se kdykoliv bránit.
Dračice zvedla hlavu a podívala se na ni posměšně, vědoma si své nadřazenosti a převahy. Klidně promluvila:
„Vím, proč jsi sem přišla. Chceš ho zpět?“
„Ano.“
„Ale já už ti ho vrátit nemůžu. Je mrtvý.“
„Tak zemřu i já. Ale bude pro mě útěchou, že jsem tě vzala s sebou.“
Dračice si odfrkla a otevřela tlamu, z které vyšlehly plameny. Dívka mrštně uskočila a několika rychlými skoky se ocitla u dračice. Ta znovu otevřela tlamu. Tentokrát plameny mladou ženu zasáhly. Z posledních sil bodla dračici, která ovládala osudy lidí, přímo do otevřené tlamy a zemřela s poslední myšlenkou. S myšlenkou, že zemřela pro něj.
Jantarové dračí oči vyhasly, tělo vychladlo.
Osud přestal existovat…