Hra o Homunkula IV.

IV.
Já nejsem žádná myšlenka, hovno jsem!
Řekli mi, že jsi vrah, naznačila jsem mu lhostejně.
Zlostně pokrčil rameny. Ještě před chvilkou byl nahý. Cestou dolů jsem musela lézt jako druhá a ještě si vynutil můj oblíbený šátek. Dostala jsem ho od msgr. Gnóma darem a on si z něj udělal bederní roušku, jen tak! Ten už si na krk určitě nedám… Právě nasoukal tělo do smokingu jakéhosi pozemšťana a ukazoval, jak ho to škrtí. Jako by se mu nelíbilo, že jsem ho z jeho ledového spánku tak surově probudila. Třeba se mu zdály sny hezčí, než dokáže život humanoida být.
Asi nemáš cigáro, co? zajímal se.
Zavrtěla jsem hlavou.
To sem si moh myslet, co tu vlastně děláš?
Nic důležitýho, ušklíbla jsem se. Jenom musím lodi vrátit život, ten skutečný. Musím je vzbudit, rukou jsem obsáhla kruh nad hlavami spokojených spáčů. Byli jsme někde uprostřed Homunkula, ale centrum se nám podařilo nějak minout.
Jinak co? dopnul si poklopec a nerudně se poškrábal na zadku. Možná, že jsem s jeho vzbouzením dala příliš na první dojem.
Zhebneme tu, naznačila jsem řez pod hrdlem.
Já zhebnu. Ty ne, ty jsi umělá. Fuj, osvobodila mě mikrovlnka! znechuceně plivl na kovově lesklou podlahu.
Jak to víš, že nejsem jako ty? přešla jsem jeho urážku chladně.
Tak. Jsi příliš dobrá. Vsadím se, že tu zabloudila spousta vědců. Nikdo se ale neukázal.
Brala jsem to jako kompliment. Homunkulus byl příliš rozsáhlý a záludný, abychom si, já a Myšlenka, mohli dovolit větší hádku. Postupovali jsme tiše a víceméně bez jakýchkoliv záchytných bodů.
Neměla jsem tušení, k čemu mi takový společník může být dobrý. Tušila jsem ale, že po létech nucené hibernace začíná být hladový. Zalitovala jsem, že mi nezbyl sebemenší kousek výživné pasty. Já chtěla ovládnout loď, jemu šlo víceméně o centrum s restauracemi. Oba jsme míjeli duchy sirén. V lodním osvětlení vypadaly nepřirozeně světlé, takřka průsvitné. Ani jeden z nás jejich zhoubný zpěv neslyšel. Míhaly se nad námi. Usedaly na lidských sochách a jednoduše se spáči krmily. Nemohli jsme s tím nic dělat. Obcházeli jsme tu hnusnou podívanou. Nás obcházela jenom hrůza.
Bílé stěny kolem se leskly a po desítky let usedlý prach se spolu s uspanými mikroby vznášel nad námi jako starý sníh.
Kde to jsme?
Konečně dal o sobě vědět.
Nikde, pokrčila jsem rameny. Naznačil velice sprosté slovo.
Cigaretu náhodou nemáš?
Už ses ptal.
Jasně.
Ztěžka jsme dosedli na zaprášenou lavičku jako dva zamilovaní nebo páreček důchodců. Kolem nás kvetl umělý háj kokosových palem. Listy jim místo sněhu pokrývala tlustá vrstva prachu.
Tahle loď je nekonečná, ulevil si můj společník.
Jak ses sem vůbec dostal? byla jsem zvědavá. Místo souvislé odpovědi se mi ale dostalo zase jen dalšího sprostého slova.
Tak si to nech, unaveně jsem se napřímila. Chápu, že mu je daleko hůř. Bezejmenný společník na potvrzení mých úvah prudce vyskočil. Nechtěl se zbytečně zdržovat na jednom místě.
Šli jsme dál. Zajímalo by mě, jestli se cítil tak hloupě, jako já.
Šklebili jsme se na bezduché figuríny. Byly všude. Jediná naše společnost kromě sirén. Vrah trochu rozverně a trochu podrážděně šťouchal do spáček v kraťounkých, ale ještě stále společenských šatech.
Sedla jsem si na kraj umělého chodníku. Ještě chvilku a začnu štkát. Jsem vylepšený domácí robot, pořád ale jen pro nenáročné mise a chvilkové pobavení. A jsem vkoncích.
Co po mně chcete?
Myšlenky! Vrah se najednou udeřil do čela. Rusé vlasy se mu samým soustředěním naježily. Už z toho taky začíná šílet? Tázavě jsem se na něj podívala.
Život, myšlenky, krev…Musíme, ty musíš. Ale jak? Vážně to byl šílenec, tenhle chlápek, taťka tohohle všeho…
,,Musím rozproudit krev, vzbudit lidi, to je přece jasné, ale…“ hloupě jsem křičela a ukazovala.
Co? zamračil se na mě Vrah.
,,Kde to jsem?“ Kde to jsem?
Na nádraží? znuděně ukázal na soupravy zrezivělých vlaků. Koleje vedly tunely i jen tak vnitřkem lodi. Byly to spíše vláčky, určené k odpočinkové - snad výletní - jízdě. Ovládaly se automaticky.
,,Správně! Musíme zprovoznit vlaky. Potom se uvidí!“ vykřikla jsem radostně.
Proč tak hýbeš pusou, křičíš nebo co? Tady tě stejně nikdo neslyší, usměrnil mě Vrah.
Fajn, tak je přivedem do provozu potichu, naznačila jsem už trochu klidněji. Než se můj společník stačil vyjádřit, utíkala jsem k hlavnímu terminálu. Obešla jsem těla dvou průzračných sirén a přeskočila uspané děti. Snad ratolesti cestujících. Vlak byl plný spících soch. Vrah mi však nehodlal pomoci. Sedl si na kovovou nápodobu pražce a němě přihlížel. K čemu mi proboha bude? Hmoždila jsem se s tím a Vrah se smál. Asi by se nepomodlil za duše spáčů, ani kdyby mu uspěchanou modlitbičku vyvážili zlatem.
Nakonec jsem mlátila do terminálu kladivem, které jsem našla poblíž. Zdálo se mi, že nade mnou se prohánějí koně. Vrah se plácal v pomyslném blátě a na celé kolo se smál. Byla to hloupost, rozmar nebo obojí, brát ho s sebou.
Sedla jsem si k hluchému monitoru a jako posedlá začala ťukat zbůhdarma písmena. Vrah si sedl do tunelu a mě to znervózňovalo. Monitory mě neposlouchaly. Na tohle nemám program!
Počkej, tohle musí rozlousknout amatér! Vrah už neseděl v tunelu, najednou stál vedle mě. Dlouhými, zlodějskými prsty jezdil po ustrnulé klávesnici. Obrazovka zablikala, systém začal pracovat. Němě jsem zírala. Přece nemůžete jen tak sednout k počítači, namátkou tam cosi vyťukat a oni to jsou zrovna kódy! Tajil mi snad něco?
Na poslední chvíli jsem uskočila před ořem, ženoucím se po oslnivě jiskřící kolejnici. Kovové šílenství si nemilosrdně razilo cestu vpřed. Kdysi mu někdo vdechnul život a my mu ho vrátili zpátky. Spáči uvnitř se ani nehnuli. Jenom Vrah se mi tiše smál. A já před tím utíkala.
Spadla jsem obličejem na zem. Nad hlavou se mi přehnalo několik průzračných sirén. Vrahův smích mi zněl ještě v uších. Msgr. Gnóme, kam jsi svou oblíbenou kočičku poslal? Plivala jsem vlastní strach a Myšlenka se mi smála. K čemu jsou myšlenky? S jasnými příkazy bych se obešla i bez nich. Proč takové příkazy postrádám?

- - - - - -

Vlaky vozí spáče sem a tam. Barevní koně se prohánějí ztichlou lodí. Sirény mlčí. Může mít umělá bytost vidiny? Krčíme se v restauračním centru, které jsme nakonec našli. Vrah má konečně svoje cigarety. Dávno okusil zledovatělé pochoutky spících jedlíků. Také jsem si zobla. Nejvíc se ale krmíme vlastním strachem.
Světlo svítí nemilosrdně a bez přestávky. Vrah mi stále stejně vytrvale a zbytečně odmítá přiznat důvod svého pobytu na Homunkulu. Krčí se u mých nohou. Oba cítíme stejný strach: Sirény. Homunkulus je v tomhle dokonalý. Ony zpívají a my jsme vůči nim hluší, jako Odysseus, když se nechal přivázat ke stěžni. Jeho vojáci měli uši vyplněné voskem, proto nemohli svého kapitána slyšet a být svolní k jeho žebronění, aby ho osvobodili a dovolili mu za vábnými hlasy odejít. Nikdy by nedosáhl kýžené pevniny, své rodné Ithaky. Alespoň tak nějak mi starou báji vyprávěl msgr. Gnóm, když měl sdílnou chvilku.
Trvalo mu to spousty let, než se setkal se svou ženou. Já nemám ženu ani muže. Nemám Ithaku, která by mě volala, nemám pevninu, kam bych se mohla – chtěla – vrátit. I můj pán, mecenáš msgr. Gnóm, ztrácí v šedi kovového srdce lodi nade mnou svůj vliv. Je pozdě na Kirké a ani Kalypsó mě neokouzlí. Klidně si nechám od Polyféma vyvrtat do čela jediné oko a legendárnímu bohu moří vzdám svůj hold, když mě dostane odsud.
Jsem ve vesmíru, daleko předaleko od soustavy planetek Zalémské konfederace. Tady mi nepomůže nikdo, ani bůh. Po legendách prastarých Héroů nesou jen souhvězdí svá jména. A ty mi nepomohou. Houpy hou, Homunkule, ty jsi tak teskný…
Vrah likviduje trafiky a pomalu, leč systematicky, vyjídá objednávky našich loutek.
Pochoutky došly. Moudře jsme se přidali k sirénám. Jíme mrtvé. Ačkoliv nemám hlad a nemohu mít proto halucinace, stále slyším koně.
Opékáme si je. Ty spící, houpy hou. Vrah viděl svého prvního koně. Byl černý.
Přespáváme ve volných pokojích nejdražších hotelů. Pořádáme turnaje v kulečníku. Házíme po sobě koulemi. Lámeme tága.
I chuť k šílené, nevázané zábavě však časem zahořkne. Houpy hou…
Vyhodili jsme z hotelových kuchyní personál. Stále jíme lidské maso. Je ho tu spousta. Od zvířecího se příliš neliší. Jeden by si na to zvykl. Nasycená se pohupuji na skobách, z nichž prý visí hvězdy.
Houpu se na zlatém závěsu a přemýšlím o oběšencích, které tu nevidím. Vrah mi stále neprozradil své jméno. Houpe se na volném závěsu a okusuje špíz. Má chuť na zdravé ovoce. Já taky.
Bydlíme v Maximinu a jíme v Imperialisimu. Slanujeme dlouhé závěsy jako opice a krmíme se spícími hosty jako obyvatelé těch nejprimitivnějších a nejubožejších planetek. Máme se fajn. Houpy hou…
Ten poslední hlt spolu s posledním lokem, jež Homunkulus svým parazitům dopřává, je slastně uspávající. Umřeme přecpaní, na houpačce z lidských kůží.
Hrajeme si s noži a ke spícím jsme dokonale cyničtí.
Mám z Vraha strach, a myslím, že on se bojí mě. Příliš dlouho jsme na sebe nemluvili.
Houpy hou. Myslím, že jsem na závěsech osaměla.
Houpy hou …