Hra o Homunkula V.

V.
Všechno se změnilo od chvíle, kdy jsme se znova našli. Vyčerpaní, špinaví, úplně na morálním dně. Když byl sám, objevil knihovnu. Byla obrovská, schovaná mezi rozbujelými kinosály a utlačovaným, malým divadélkem.
Vrah se s kouřícím nedopalkem mezi dvěma prsty prochází pod vysokými regály, na nichž trůní sirény. Obchází spící figuríny a pohybuje ústy, jako by si pohvizdoval. Je hluchoněmý, nemůže si pískat. Nejspíš to od někoho odkoukal.
Našla jsem lodní manuál. Byla tam i mapa Homunkula. Ta šílenost z venku skutečně vypadá jako tělo, bezpohlavní humanoid! Myslím, že jsem tu hádanku rozluštila.
(Půjdeš semnou chlastat?
Díky, musím něco dodělat.
Vrah objevil docela zachovalý Tequila bar, od té chvíle si s lodí tykají.)
Homunkulus je živočichem. Každá jeho část byla vytvořena, aby žila, aby Homunkulus žil – byl v provozu – pokud budou fungovat všechny jeho orgány! Když se nad tím zamýšlím, jeho symbolika je docela průhledná. Obdobu kostry tvoří celá konstrukce lodi, obalená svaly – světlem. Jejími tepnami jsou tunely, vlaky jsou krví. Kde má však srdce, kde vnitřnosti?
Odpověď ležela přímo ve složitém nákresu, rozloženém na osamoceném stole přede mnou. Společnost mi tam dělala jen bledá siréna.
Srdcem Homunkula bylo to, co tvoří střed a základ ekonomiky každého města – trh, obchodní centrum. A vnitřnosti? Na mapě jsem našla uzavřenou stoku. Co jsou ale lidé, rozlezlí jako mravenci po celé lodi? Chorobná nákaza? K čemu mám Myšlenku? Nechápu toho ještě tolik.
Uvnitř lodi proudí paprsky umělého světla. Prázdnými tunely křižují vlaky. Nepotřebují živého strojvůdce. Jsou naprogramovány tak, že se nikdy nesrazí. Lidé nejsou dokonalí, stroje mohou… Myšlenka sedí na barové stoličce a svědomitě se opíjí šťávou z agáví. Centrum žije, jen jedním člověkem, ale i to stačí. Loď se ale nepohybuje o své vůli, nýbrž samospádem, jako zalémská ekonomika. Spí, jako by i ona byla omámena zpěvem sirén.
Lidé! Musím je vzbudit, ale jak?
Vyběhla jsem z knihovny. Vrah měl zplihlé vlasy a na tvářích strniště. Smrděl jako stará tabatěrka. Možná by se měl vykoupat. Jednou rukou mi kynul a druhou ukazoval pěkně sprosté gesto. Zadívala jsem se mimoděk na zrůdy s odporně prosvítající kůží. Oni opravdu tráví celým svým tělem! Párek milenců se mi vypařil před očima. Co vylučují? Nikdy jsme na lodi nenašli nic, co by mohlo být jejich výkaly.
Zabít je nemůžu, ale Homunkulus je může…
Prober se, flákači. Je čas přistoupit na plán bé! Proběhla jsem prosklenými samo otvíracími dveřmi. Vrah potřeboval víc, než s ním jen pořádně zacloumat. Vlepila jsem mu facku.
Rázem byl na nohou. Němě předvedl dramatické zaskučení, neohrabaně se mi políček pokusil vrátit a ve finále zavrávoral.
Líbíš se mi čím dál míň. Nakonec se tě budu ještě bát! Dopáleně zvedl ze země nedokouřený doutník.
Nikdy bych ti neublížila, jemně jsem mu stiskla rameno.
Nech toho, roboti mají smysl pro humor sušší než tenhle výčep! vytrhl se mi a ukázal na pobryndaný pult.
Pokrčila jsem rameny. Leží před námi důležitější problémy, než se vzájemně špičkovat. Místo jadrné odpovědi jsem se mu pokusila co nejsrozumitelněji vysvětlit, co chci udělat. Vzal to celkem chladně.
Fajn, má kovová hlavičko. Zní to pěkně šíleně, ten tvůj plán. Jen nemám ani při zapnutí celé své funkční části mozku tušení, jak chceš sirény dostat do kanální stoky a přimět Homunkula, aby se ještě jednou vysral? Vrah předvedl rychlou pantomimu od srdečných úsměvů až k čirému výsměchu.
Máš menší mozek než jediné čidlo v mém malíčku. Předpokládala jsem, že ti to dojde. Nalákáme je tam na to jediné, co zabírá na každou formu života. Na potravu!
Nechceš mi naznačit, že tam přeneseme všechna těla? Na Homunkulu jsou pořád ještě stovky lidí!
Neslíbila jsem, že to bude lehké. Ostatně, máme na to celý život.
A oni poletí do vesmíru spolu se sirénami. Obětuješ je? slastně vyfoukl moře smradlavého dýmu.
Ne, nechci nikoho obětovat. Tohle je další problém, který musíme vyřešit.
- - - - - -
Jako je krev v lidském těle složena ze dvou druhů krvinek, tak i Homunkulus má své bílé a červené. Vlaky a lidi. Lidi a vlaky.
Do stoky vedlo několik dveří, byly kulaté a hermeticky uzavřené. Otevřít je mohla jen správná kombinace čísel. Vrah ji znal. Nemělo smysl, se ptát odkud. Nebyli tam nehybní lidé ani zpívající sirény. Jen prázdno a tma. Léta se nepoužívala. Končit měla jedinými dveřmi, únikem z kovového vězení. Otevřít je, jsem svobodná! Šílená myšlenka. Volně ve vesmíru - bez Homunkula - svoboda byla synonymem smrti.
Postupovali jsme dál. Válcovitý tunel bez konce na mě působil nějak divně. Cítila jsem se stísněně.
Fajn, tak jsme v kovových střevech! Je čas změnit spací polohu! Kde chceš začít? rýpnul si můj společník, ale já jsem mu neodpověděla.
Střeva byla po stranách pokryta průhlednými kokony. Vešel by se do nich člověk. Připomínaly rakve. Stěny jich byly plné. Předtím jsem si jich nevšimla. Určitě tu nebyly jen tak. Tahle podivná hra dvou mocných podivínů, v níž nejsem ničím než loutkou, se mi začíná zamlouvat čím dál míň.
Vrah si jich všiml také.
Co si o tom myslíš? ukázal ve tmě poblikávajícím nedopalkem.
Nemyslím si nic.
Každého spáče uskladnit do své postýlky, kde někdo předem načechral peřiny. Nepochybuju, že Myšlenka bude znát kód k otevření posledních dveří.
Byla to dřina, kterou bych nepřála ani lenochovi Gýtonovi. Sirény si nás zprvu nevšímaly. Byla by ale chyba se domnívat, že tomu tak bude až do konce.
Táhla jsem za nohy nějakého kluka ve sportovním oblečení. Vrah se vláčel se servírkou z oblíbeného Tequila baru. Ze rtů mu, jako poslední dobou často, čouhal doutník. Už nevím, kdo z nás zpozoroval, že je s centrem něco divného.
Bylo prázdné! Sirény neklouzaly po hladké podlaze, lesknoucí se jako vodní hladina, ani neseděly přilepené na nic netušících spáčích. Balkony restaurací a terasy nákupních domů byly prázdné. Žádní duchové.
Opřela jsem sportovního spáče o stěnu a chtěla se posunky zeptat, co si o tom Vrah myslí. Byl ke mně otočen zády. Jeho spáčka ležela dole. Pochopila jsem, na co se dívá. Po zemi se valily bílé koule, podobné chuchvalcům mlhy. Kutálely se jedna přes druhou. Cesta za námi byla neprůchodná. Oni nás odřízly, příšery, sirény…
Utíkej! chňapla jsem ho za rameno. Němě syknul, přeskočil spáčku a hnal se za mnou. Mlčenlivé vojsko sirén se shluklo v samém centru lodi, aby zaútočilo. Nikdy jsem si neuvědomila, že jich je tu s námi tolik. V centru se zdržovaly vždycky, ale většinou byly roztroušené po jedné po dvou. Nyní proti nám stála celá armáda. Začaly nás brát za něco víc než vzduch, jakmile jsme vážněji ohrozili přísun jejich stravy.
Bílé mlžné vojsko postupovalo pomalu ale souměrně. Napadlo mě, že za sebou jdou jako ovce. To na nás ale čekala porážka.
Skákali jsme přes poražené stolky a židle vnějších restaurací a vráželi do nic netušících spáčů. Zmrtvělá figurína muže v lepším, vycházkovém oblečení mě prudce udeřila do obličeje. Jeho družka v lodičkách po mně mrštila kabelkou.
Je to stejné jako s koňmi, mám strach a vidím nesmysly! Vrah se vymotal z klubka poskakujících dětí. Utíkala jsem. Nechtěla jsem, aby mě předhonil. Mlha vzadu byla dávno neprostupná. Děsila jsem se, že mě sirény dostanou jako první.
Centrum pomalu ožilo. Už nikdo nestál strnule. Spáči otvírali ústa a zuřivě na sebe mávali. Bílá masa se přes ně přelévala. Lidé padali a vstávali. Vrah udeřil jakéhosi chlápka, který se mu postavil do cesty a začal v zoufalství šplhat na těžký závěs. Několik sirén se odlepilo od živoucí masy a shluklo se dole pod ním.
Byly blízko. Mohu utíkat dlouho, ale musím mít kam. Kolem vládl chaos. Přes barevné hemžení skoro nebylo vidět. Tloukla jsem pěstmi kolem sebe. Byla jsem uprostřed šílícího davu. Probuzení pasažéři měli v obličejích groteskní výrazy karnevalových masek. V jarmarečním reji se mihla silueta bílého koně. Bělouš bez jezdce se vzepjal. Mezi mnou a davem se utvořila úzká ulička. Pryč od všeho! Vrhla jsem se vpřed. O ruku se mi otřelo něco slizkého. Bílá čmouha bez tváře se roztáhla, skulila, nabobtnala a natáhla po mně své pařáty. Byly rozplizlé, kapala z nich nicota. Sáhla jsem po prvním, co jsem nahmatala, a bezhlavě tím po stvůře mrštila.
Střepy roztříštěné sklenky na víno hladce sklouzly po bledé kůži. Někdo mě vzadu popadl a odhodil pryč. Volná ulička se zaplnila. Stvůra zmizela v poskakujícím davu.
Lidé s tvářemi maškar kroutili svými těly v tanci chaosu. Celek bílého vojska byl narušen. Sirény se začaly pohybovat nesouměrně. Nikdo nespal, protože oni přestaly zpívat! Zapojila jsem zvuková čidla. V centru byl však takový virvál, že jsem je okamžitě zase vypojila.
Lidé pobíhali v mraveništi zchátralého centra a sirény se mezi nimi svíjely jako překrmení červi. Pasažéři netušili, co se s nimi dělo. Přitiskla jsem se zády ke zdi. Vrah začal pomalu slézat ze závěsu. Když tu bylo tolik bdících, nezdálo se mu, že by sirény musely dostat zrovna jeho. Něco mi ukazoval a přitom mu vypadl z úst oharek cigarety. Uskočila jsem. Tím jsem nechtěně vlétla rovnou do náruče něčemu odpornému za mnou. Zasyčelo to. Bílé stvoření jen s dvěma černými otvory místo tváře couvlo. Vrahova cigareta mu na průsvitné kůži vypálila rudou skvrnku.
,,Ty magore, jsi génius! Už vím, co na ně platí, oheň!“ vykřikla jsem rozjařeně, ale hluchoněmý Vrah mou pochvalu sotva zaznamenal.
Uchopily mě něčí ruce. Chtěla jsem se vyškubnout, ale muž který mě držel, byl silnější a rychlejší. Jiné ruce sevřely Vraha. Ti bláhoví lidičkové si mysleli, že to my jsme na lodi způsobili invazi sirén!
Něčí rána mi rozbila ret. Vrah nechtěl svou kůži prodat lacino. Bušil kolem sebe, dokud ho nedostali na zem a nezačali do něj kopat. Víc jsem neviděla. Další rána mi rozrazila čelo. Umělá krev mi stekla do očí. Oni nás v davovém šílenství a strachu ze sirén zabijí, umlátí své zachránce. Homunkulus je skutečně prokletý.