Kde osud nezahálí 2/3
Slunce nemilosrdně pražilo a donutilo i desátníka, aby si povolil přezky u svého kyrysu a přehodil modrý plášť křížem přes sedlo. Půlelf, kterého před chvílí seřval za to samé, mu za zády gesty ukazoval, co si o něm myslí a co mu může. Kdyby to desátník viděl, nejspíš by mu ty ruce usekl. K tomu však nedošlo a průvod se bez zbytečných násilností sunul kupředu.
Vojáky trochu probralo až zlověstné zapraskání dřeva. Vozka nejspíš usnul a neopatrně najel na kámen, který zlomil osu předních kol. Nebožák se teď krčil pod přívalem nadávek, kterým ho zasypával rozzuřený desátník. Nicméně klec s vězni byla naprosto nepojízdná.
Desátník se ještě jednou zhluboka nadechl a jak byl v tempu, rozkřikl se na postávající vojáky.
,,Co tu čumíte jako telata, dva na koně a než se otočim, chci tu vidět stát novou klec. A fofrem!"
Vojáci jako jeden muž spěchali splnit příkaz.
,,Říkal sem dva, vy hovada jalový! Pasate, Dorane, Rine, mazejte ke kleci hlídat. A vás ať tu už nevidim," mávl na zbylé dva muže. Ti se ještě zašklebili na své podstatně schlípější druhy a tryskem zmizeli.
,,To mi tak chybělo ke štěstí, " brblal Pasat. ,,To si nemohl zaparkovat někde ve stínu?" utrhl se na vozataje. Ten neodpověděl, jenom poskočil, když ho Rin z druhé strany dloubl do žeber.
Rozestavili se kolem vozu, spíš jen aby vyhověli desátníkovi, než kvůli hlídce. Lidé z okolních vesnic měli už tak dost těžký život, než aby ještě dráždili vévodu přepadáváním jeho lidí.
,,Je tu ještě někdo, kdo si připadá jako na vlastní kremaci, nebo je to jenom můj problém," ozval se Rin. Už si ani nepamatoval, jak dlouho tu stojí. S rozpáleným kyrysem mu to připadalo jako hezkých pár let.
,,Můžu ti to trápení ukončit," ozvalo se z klece.
,,Můžu ti udělat prohlídku střev. Nožem a bezplatně," vzkázal anonymovi za zády.
Pasat na druhé straně se trochu pootočil. ,,Ty si stěžuj. Ty se na něj nemusíš dívat," zamumlal.
Půlelf zašilhal jeho směrem. Dostalo se mu pěkného výhledu na desátníka, posedávajícího pod stínem rozvětveného stromu.
,,Ten bastard," zasyčel. V odpověď mu zazpíval šíp.
Desátník se zmateně rozhlédl kolem, když se do kůry, dobře tři lokty jemu nad hlavou, zabodl hrot šípu. Poněkud opožděně zaujal polohu vležmo, ale pokud žijete, nikdy není pozdě. Tři vojáci ho ihned napodobili.
,,Co to, sakra, je?"
,,Že by nespokojený zákazník?" Rin se po břiše doplazil ke svým druhům.
,,Oni po nás střílejí."
Půlelf se otočil na Dorana. ,,Obdivuju tvůj postřeh," pronesl zcela vážně.
Do země před nimi se zabodlo dalších pár šípů. Poletovaly ve vzduchu naprosto chaoticky, přesně podle stylu ,střel, ono to někam doletí'.
Destátník si toho také všiml.
,,Na co čekáte, paznechti? Až nás rozstřílejí? Běžte na ně, vždyť nemíří. Elfe! Vztyk!"
Celej žhavej, pomyslel si Rin. Zato Pasat se začal hrabat na nohy. Ve jménu jeho osobního dobra ho jeho druhové stáhly zpátky.
,,Nechte mě na pokoji," setřásl jejich ruce.
Rin jenom zakroutil hlavou. ,,Zapomněl jsi na poslední přání."
,,To je sebevražda," podpořil ho Doran. ,,Zdrhneme." Trochu se ošil, když se na něj oba otočili.
,,Co to plácáš?"
,,Počkej," přerušil ho Rin, ,,nezavrhuj hned nový nápady," požádal ho.
Déšť šípů mezi tím trochu polevil. Útočníky nejspíš zmátl fakt, že vlastně neměli na koho střílet.
,,Můžeme je pustit," navrhl Rin a ukázal hlavou na zaprášený spodek klece. ,, Jestli je tohle záchranná akce, tak by pak mohli odtáhnout. Pochybuju, že by se tu zdržovali našim zabíjením."
Nad jejich hlavami se ozvalo pár souhlasných výkřiků.
,,A máme klíče?"
Tři pohledy se stočily k prudce gestikulujícímu desátníkovi.
,,Tak to je docela v pytli."
,,No, přátelé, v tom případě mizim. Bude mi někdo dělat společnost?"
Doran se hned připojil k couvajícímu Rinovi.
,,To přece nemůžete," rozčílil se Pasat.
,,Tak sleduj." Během okamžiku se Rin prosmýkl pod koly a začal nízko při zemi prchat. O něco pomalejší Doran se mu statečně pokoušel držet v patách. Oba uprchlíky se pokusilo pronásledovat několik šípů, ale všechny se neškodně zabodaly do země. Lučišníci měli zoufale špatnou mušku.
Teprve když položil mezi sebe a pronásledovatele dostatečnou vzdálenost se půlelf udýchaně zastavil. Pokoušet se o běh s plnou vojenskou výbavou by ztrhalo i silnější vazbu než byl on. Jak se zdálo, Dorana ztratil někde po cestě. Nu což, nebyl jeho chůva. Během okamžiku se jeho výstroj válela na zemi. Jen v lněné košili, plátěnkách a železného přítele v nesnázích po boku se Rin slastně protáhl. Jako za starých, dobrých časů u elfů. Při tomhle srovnání se trochu ušklíbl a nejtišeji, jak jen mohl, se vydal obloukem zpátky.
,,Já ti říkal, že máš střílet do země."
,,Ale já tam fakt mířil. Určitě mi skočil do cesty."
,,Jasně. Sám a dobrovolně."
Rozhovor pokračoval v podobném duchu ještě hodnou dobu, než vzdálenost utlumila jednotlivá slova. Teprve potom Rin měkce seskočil ze svého bidýlka na stromě.
,,Amatéři," zašklebil se. Teď už neměl nejmenší pochyb, že útočníci patřili mezi rolníky, kteří si od pluhu zaskočili na menší přepad. Jenom nemohl pochopit, co je k tomu vedlo. Žádní hrdinové to nebyli, to se přesvědčil, když na dva zbloudilce náhodou narazil. Za to, že se mu na rameni houpal luk a zbytek jejich šípů, rozhodně nevděčil svému bojovému umění.
Rin už chtěl pokračovat v cestě, když ho na zemi upoutala řada stop, oddělující se od ostatních. Patřily někomu, kdo byl mnohem těžší, než ostatní. Například muž s vojenským kyrysem.
,,Pročpak se nám tu touláš s těmahlema pobudama, "zamračil se půlelf. A vydal se po stopách svého druha.
Funění a ladný krok postřelené bachyně varoval všechny tvory v blízkém i vzdálenějším okolí, že se někdo blíží. Muž, zakovaný v poctivém železe, se těžkým krokem sunul kupředu. Kdyby se jen trochu víc soustředil na své okolí, možná by si i všiml stínu, který se mu tiše držel v zádech.
Sotva však mezi kmeny stromů zahlédl koňské tělo, zpomalil a pokusil se trochu sebrat. Nechtěl na schůzku přijít bez dechu. Pro případ, že by musel znovu utíkat. Stejně se mu ale nepodařilo rozklepaná kolena zcela uklidnit.
Rin se přikrčil u kořenů stromu vyvráceného vichřicí. Měl odsud dokonalý výhled na hnědého koně a záda jeho jezdce. Tiše zaklel, ale už nemělo smysl hledat novou skrýš. Uvelebil se tedy, kde byl a vyčkával.
Když už to trvalo nějakou chvilku, začal se obávat, že mu Doran nakonec přece jenom zmizel. Naštěstí se za okamžik na druhé straně vynořil muž ve vojenské uniformě a Rin si oddech. Takže nakonec se mu přece vyplatilo táhnout se za nim až sem.
Kdyby tak toho tak vyděl víc! Ať se kroutil jak chtěl, nijak si tím nepomohl. Cizinec si navíc chránil obličej širokým kloboukem, čímž mu to také příliš nezjednodušoval. Navíc na sebe přilákal pozornost cizincova koně, který teď k němu malátně natahoval hlavu.
Zmizni potvoro, zamračil se na něj. Elfové tvrdili, že zvířata dokáží vycítit, co si myslíme. V duchu si vybavil sebe sama, jak se zakusuje do pořádného kusu koňského salámu. Kůň to zřejmě nepochopil, protože k Rinově nelibosti pořád natahoval nozdry jeho směrem. Nechal ho tedy, ať si dělá co chce a zaměřil se na oba muže.
Mluvili velice tiše, Doran se při řeči ošíval a neustále uhýbal očima. Potom cizinec vytáhl naditý měšec a Rinovi se při tom pohledu rozšířily oči. Tak tohle je jiná. Opatrným pohybem si sundal z ramene luk. Je na čase, aby se do toho vložila ruka spravedlnosti.
Cizinec najednou znehybněl uprostřed pohybu, s hlavou nepatrně natočenou směrem, kde se půlelf schovával.
Rin vylekaně zadržel dech. Přece ho nemohl slyšet, byl si jistý, že neudělal nejmenší hluk.
I Doran, který stále čekal s nataženou rukou znervózněl. No, pomyslel si Rin, mají přesilu dva na jednoho. Bleskově hmátl po šípu a vystřelil. Neměl moc času mířit, proto zasáhl muže zboku pod lopatku. Ten zavrávoral a pokusil se uchopit tenkou hůlku, která mu trčela z těla. Než však stačil pohyb dokončit, svezl se na kolena a následně se sesypal úplně.
Zkoprnělý Doran ještě okamžik zíral na čerstvou mrtvolu u svých nohou, než se konečně probudil a vrhnul se pro upuštěné peníze.
Ta lidská chamtivost, povzdech si Rin a vyskočil ze svého úkrytu.
,,Ani se nehni, nebo se k němu připojíš," varoval ho. Příliš se nedivil, když Doran poslech. S tětivou stále napnutou se pomalu přiblížil.
,,Tak ty jsi si chtěl přivydělat na úkor kamarádů," zašveholil sladce.
Doran vyděšeně přeskakoval pohledem z půlelfa na hrot šípu, který mu mířil do obličeje. Tahle skutečnost si získala větší díl jeho pozornosti, a zbytek na zformulování odpovědi nestačil.
Rin se na něj zamračil. Ruce mu už pomalu, ale jistě od tahu luku začínaly tuhnout.
,,Co takhle alespoň symbolický škemrání o život," povzbuzoval ho.
Jeho oběť k němu nadějně vzhlédla.
,,Kamaráde?" zkusil to.
,,S kamarádem se běž vycpat. To říkej těm hlínožerům, kteří ti zaplatili za zlomenou osu.“
,,Prosím,“ zaskučel Doran.
,,To je lepší." Luk se sklonil, ale šíp zůstal pořád v pohotovosti. ,,Máš štěstí, že mě žádný z těch ostrostřelců netrefil.“
Rin se nenápadně přisunul mezi Dorana a rozsypané peníze.
,,Koukej zmizet,“ pobídl ho velkomyslně. Poťouchle při tom sledoval, jak v hlavě jeho druha zuří úporný boj. Nakonec ale touha po zdravé kůži vyhrála a Doran vzal do zaječích.
,,Doufám, že tě to bude alespoň pořádně žrát,“ popřál mu na rozloučenou a utáhl provázek na naditém měšci. Když neumíš švindlovat, tak to nedělej, usmál se a schoval si zlato do kapsy.
Při pohledu na muže ležícího na zemi se ale zachmuřil. Ti vidláci říkali něco v tom smyslu, že někoho trefili. Nejspíš toho idiota Pasata. Možná by se měl vrátit. Když už pro nic jiného, tak aby vysvětlil svůj urychlený odchod. Jenom doufal, že informace o zkorumpovanosti jistých členů posádky bude natolik zajímavá, aby přebila fakt, že neuposlechl přímý rozkaz a zdekoval se.
Takto rozhodnut přešel k pasoucímu se zvířeti. Hnědáček se ho ani nepokoušel očichat a Rin se hned vyhoupl do sedla. Ještě jednou se ohlédl na ležící postavu.
,,Doufám, že ti to nevadí,“ zeptal se jen tak mimochodem. Nevypadalo to, že by chtěla protestovat, tak kopl koně do slabin. Zvíře se velmi neochotně dalo do pohybu. Možná by ho Rin ještě popohnal, kdyby viděl, jak se nedlouho po jeho odjezdu ne tak úplně mrtvý nebožtík zvedl a s jistými obtížemi se odebral pryč.
|