Déšť

Bude pršet, řekla si

Pravda.
Pršelo, déšť bil do země,
tisíci malých ruček.
Nakonec zpomalil, ťukal pak jemně.

Liják.
Ustal. Slunko svítí.
Nádherně voní...Lesní kvítí.
Ptáčci tiše zpívají,
v potoku vlnky klapají.

Mír.
Vládne teď zemi.
Dívka usíná.
Spí se zvířaty, mezi těmi,
jež tolik ráda má.

Probuzení.
Nový déšť se blíží.
Cítí to, procitá.
Oči znovu ke spánku klíží,
úkryt všem však najít má.

Běh.
Utíká. Tak lehká...
Neběží, letí.
I vítr smeká,
ten pohyb víří smetí.

Dál.
Běh končí,
našla úkryt, doupě.
V něm stříbrné nákončí.
Proč cítí se tak hloupě...

Úlek.
Na nákončí zobrazena,
půvabná a mladá žena.
Z deště, z něj je vytvořena.
Dívčin údiv nezná mezí: Je to ona!

Tam.
Na listnatém polštáři,
postava leží bílá,
vlasy tmavé, jenž nezáří,
tvář přesto zdá se milá.


Spí.
Dívka tak klidná.
S osudem svm smířená zdá se.
Neuhod bys, co v ní však skrývá se.

Paní
deště je.
Spí, v doupěti se skrývaje.
Sucho trýzní kraj,
dříve tu stával ráj.

Sucho. Konec.
Vyprahlá pustinate´d je to,
moc dlouho trvá suché léto.
Nepřichází déšť.
Jeho paní....Spí...