Hra o Homunkula VI.

VI.
Bolela mě hlava. Dřepěla jsem na zemi a snažila se Vrahovi ovázat krvácející zápěstí. Vše bylo při starém. Lidi stáli, seděli, leželi v těch nejbizarnějších pózách. Živoucí socha šílícího davu. Panika jim čišela z tváří i z nesmyslných pohybů, zadrhlých krátce po svém zrodu. Zhnuseně jsem odstrčila podpatek spáčky od Vrahovy hlavy. Sirény byly rozmělněné po obchodech a spokojeně vysedávaly na galeriích. Celou lodí se musel jako ozvěna rozléhat jejich zpěv.
Vlastně jim vděčíme za život, kývla jsem prstem směrem k nejbližší stvůře, která netečně užírala z družky spáče v lepším, jistě drahém obleku. Vrah se nesouhlasně zavrtěl. Hedvábným šátkem nejbližší ze spáček jsem mu setřela krev z rozbitého nosu.
Asi nevíš, kde by se tu dal sehnat nějaký plamenomet? chtěl vědět, sotva jsem mu zastavila krvácení.
Myslela jsem, že jim už nechceš pomoct, podepřela jsem mu volnou rukou hlavu.
Nechci, ale chci se odsud dostat. Koukej na toho chlápka, co mě praštil. Jak vypadá legračně. Myslím, že jeho zachraňovat nebudem. Myslím, že ho pozvem na oběd.
Když myslíš. Nanesla jsem mu do ran desinfekci, ukradenou z rozbité lékárny bez lékárnice. Možná prodavačku v bílém zabily sirény, možná my. Jsme tu příliš dlouho.
Centrum nás nezklamalo. Našli jsme tam obchod se zbraněmi a střelivem. Předtím jsme mu nevěnovali pozornost, protože na nás nic neútočilo. Vrah si vyhlídl krásně lesklý plamenomet a místo placení popřál prodavači sladké sny.
Mně poručil vláčet náhradní a zatraceně těžkou náplň. K tomu jsem se ještě tahala s těly spáčů. Nosila jsem je do zadního traktu lodi, zatímco Vrah hlídkoval. Dali jsme si takovou dohodu. Nikdo nebude střílet, pokud to nebude nezbytně nutné. Už takhle ochranné kokony daleko převyšovaly počet spáčů. Nechtěli jsme další mrtvé nebo aby se Homunkulus uvnitř změnil v planoucí peklo. Stejně to byla fuška.
Tenhle je poslední, Vrah zlehka kopl do těla postaršího muže. S plamenometem v rukou se mu špatně znakovalo.
Prošli jsme celou loď. Předpokládám, že až se tu sirény shromáždí, předvedeš mně i Homunkulu brilantní znalost konečníkového kódu, posměšně jsem se ušklíbla.
Pět, nula, osm, tři, jedenáct, třicet dva, ukázal mi okamžitě na prstech.
Víš, co si myslím? Že ty si ten šílenej zakladatel. Znáš všechny kódy. Nic o tobě nevím. Vyhovuje ti to tak. Vysvobodila jsem tě, aspoň bys mi mohl věřit. Řekla jsem ti, proč tu jsem! znakovala jsem jedno zrychlené písmeno za druhým.
Vrah se zamračil, ale začal neméně zběsile ukazovat: Nemluvím o sobě, protože není nic, co bych ti mohl říct. Jestli tě to tolik zajímá, ty kódy se mi vybaví vždycky, když to potřebuju, ale nemám ponětí, odkud je kurva znám! Byl jsem chlápek, co se dokáže bavit jen se sobě podobnými. Bral jsem podporu a dělal jsem hovno. Většinu života jsem strávil čučením na počítač a hraním her. Nikdy předtím jsem neměl v ruce pušku, natož plamenomet! Sám si nevysvětlím, že s tím krámem umím zacházet. Vždyť já ani nebyl v pěchotě! V podstatě jsem nula. Když semnou ty vědátorský kurvy nahrávaly hologram, kterýs viděla, myslel jsem, že je to jen taková prdel. Nějakej zasranej výzkum, nebo tak. Nikdy by mě nenapadlo, že mě okamžitě potom zavřou do ledničky a jen tak mě tam nechají. Neříkej mi Vrah, sere mě to. Pěkně s námi vyjebali. Nikdy jsem nikoho nezabil. Nevím, proč mně tak říkaly ostatní hologramy podobných chudáků, které jsi mohla slyšet.
Němě jsem poslouchala. Nic se mi tady nezamlouvá. Ty souvislosti, některé věci do sebe zapadají až příliš hladce. Věřím ti, ale v jednom nemáš pravdu, ukazovala jsem chvatně, jako by čas našich nekonečných debat někdo omezoval. Jsi skutečně vrah a já s tebou. Taky se mi o tom nechce mluvit. Neříkej mi ale, že jíme vepřové nebo hovězí. Hologramy těch lidí to věděly. Někdo je tak dopředu nahrál. Homunkulus není normální loď, je to past na… Sakra! Viděls ho?
Co?
Kůň, černý. Zmizel v tunelu.
Šílíš. Ten tvůj vypečený reverend nebo co je zač plácnul, ať si dáš pozor na trojské koně. Máš vidiny, já taky, to je z toho, co žerem.
Ne. Už to chápu. Je to lest. Myslím, že bysme měli dát sirénám čas, aby si našly svou potravu. Nebudem je ale zatím vypouštět do vesmíru. Možná se budou hodit.
Na nic se neptal. Nalákali jsme duchy do odpadového tunelu. Šly do záhuby jako ovce, jedna za druhou, ale necítila jsem se jejich pastýřem. Stála jsem uprostřed bílé masy s planoucí pochodní. Vrah měl svou zbraň připravenou. Nepřestávaly zpívat. Něco mi napovídalo, že vědí, co je na konci cesty čeká.
Poslední z nich zmizela v zadním traktu. Hlídkovala jsem. Sirény se o nic nepokusily. Vrah vyťukával kód k uzavření dveří. Kulaté pláty se začaly pomalu sunout. Třesk! A jsou tam, lidé i sirény.
Na Homunkulu zavládl po letech klid. Téměř klid.
Nevím jestli se mi to zdálo, ale stín, který se v dálce mihl, musel patřit něčemu vysokému, čtyřnohému. Je čas vypořádat se s protikandidátem, znakovala jsem rychle.
Stejně si myslím, že jsme sami, dostalo se mi líné odpovědi.
Pokrčila jsem rameny. Nemusí mi věřit, stačí že se mi nepokusí vtom, co chci udělat, nijak zabránit. Vzala jsem si od něj plamenomet. Spálím trojského koně i s tím, co se skrývá pod jeho kůží.
Čekala jsem, zbraň opřenou o pult vnějšího baru. Nad hlavou se mi pohupovalo nevkusné a ve vesmírné lodi zbytečné paraplíčko. Skleničky ze stolů, shozené na zemi, skučely pod Vrahovýma nohama.
Usadil se znuděně zamnou. Myslel, že to, z čeho jsem vytvořena, zapříčinilo, že mi přeskočilo! Šílený robot, jde to vůbec? Vrah si k čekání nalil brandy a zapálil si Mallboro.
Se špetkou netrpělivosti jsem se rozhlížela po okolí. Moc hezký výhled se mi nenaskytl. To jsme z centra udělali takovou spoušť? Stolky byly povalené, židle rozbité. V divadle byl nepořádek od Vrahových oharků a v kuchyních restaurací se válely lidské kosti, které jsme zapomněli vypustit tunelem do kosmu. Závěsy v Imperialisimu, celé pomačkané, couraly svoje umaštěné konce po podlaze. Obchody s konfekcí byly plné našeho starého, špinavého oblečení, které jsme byli líní prát. V bazénech a termálních lázních stála žluklá, špinavá voda. Většina záchodů dávno nefungovala. Divím se, že tu nevypukla žádná epidemie. Zpěv sirén zřejmě uspal i všechny možné mikroby.
Ticho. Vrah si zapálil další malborku.
Třesk! Z prosklených divadelních dveří vyběhl bílý kůň. Zamířila jsem na něj. Jen se přibliž.
Vrahovi vypadla nedokouřená půlka cigarety z pootevřené huby. Nepochybně ho viděl taky.
Křach! Po plošině s rozbitými hracími automaty mezi odpadky klusal druhý kůň. Černý. Hnal se přímo na mě.
Místo na bílého jsem namířila na něj. Oba dva se na mě řítili a jejich dráhy se přitom křížily. Zmátli mě. Kterého dřív?
Vrah sáhl po vajglu. Byl zvědavý, jak si s novou skutečností poradím.
ZVĚDAVÝ. Zvědavý jako všichni, zvědavý jako msgr. Gnóm! Každý chce vědět, co umělá inteligence dokáže, o kolik je lepší nebo horší než vy, než ty! Kdysi mě msgr. Gnóm posílal bojovat do pěchoty. To nebyla žádná psina! Ještě teď mám z toho husinu.
Je jedna loď a dva kandidáti. Jsem já a dva křížící se koně. Co udělám? Čekáte?
Pořád čekáte?
Neudělám nic.
Může robot zemřít?
Špatně! Nejde o loď. Jedno jestli Faryzan Estet nebo Sichet von Gnóm. Musím zachránit spáče.
Dráhy koní se zkřížily. Teď! Umělý dračí chřtán v rukou umělé ženy vyvrhl tisíce ohnivých hadů. Zasmrdělo to koňskou srstí. Maso pod ní vzplálo. Zaslechla jsem zlomky jejich šíleného ržaní. Co jsem to udělala? Bílá i černá bestie splynuly seškvařené v jednu bytost.
Dým mě štípal v očích. V uších mi zněla hudba, zvláštní, beze zpěvu, nevyluzovaná z žádného nástroje. Čistá, plná skřeků a skučení, kakofonní. Sbor, jemuž nelze rozumět. Pro tak dokonalé tóniny stojí zato zemřít. Zavřela jsem oči. Čistá hudba utichla. Zbyly jen ďábelské skřeky. Černá clona nicoty mě udeřila do tváře jako kladivo.