Deimos--- sedmá část

7. 9. 2007 – 15:22 Středoevropského času
Základna A-ALA – Poušť Dašte Kevír – Írán

Jeep konečně zastavil. Po devíti hodinách utrpení, jízdy přes poušť to bylo to, na co čekal. Byli na místě. Tseng vdychl. Podle smlouvy, kterou druhého srpna podepsal s dalšími státy, co měli zájem vstoupit do A-ALY, musel odtajnit projekty, do kterých jejich peníze půjdou. A tohle byl ten hlavní. Vedle zastavilo dalších pět jeepů.
Vylezl z auta a přistoupil k jednomu muži z delegace.
„Tak a jde se na exkurzi, takže pohyb, jdeme! Za tři hodiny má dorazit písečná bouře!“
„To je jako ono?“ uchechtl se muž zjevně pocházející ze střední Afriky. „Pár stanů a okolo toho plot? Děláte si z nás legraci? Do tohoto jsme investovali miliardy dolarů?“
Tseng zaťal zuby. Byl velice autoritativní a vznětlivá povaha, ale musel se naučit ovládat, jestli má uspět v politice. Nahodil přihlouplý úsměv.
„Prosím, tudy. Všechno se dozvíte, jen žádný strach. Je to trochu jinak, než to vypadá.“
Z jeepů vylezli další zástupci různých zemí a organizací. Tseng s párem svých osobních strážců, je zavedl až k bráně do objektu a celou tu dobu jim vtloukal do hlav, jak je to úžasná základna. Pak je nechal chvilku stát u vrátnice a dál se vydal sám. Kývl na několik vojáků, kteří zrovna moc bděle nevypadali. Když ho ale spatřili, snažili se vzbudit co neprofesionálnější dojem.
„To jsou spojenci. Chcou to tady vidět, takže zavolejte ostatním, ať se připraví! Musíme se trochu ukázat!“ Strážní se zašklebili.
„Asi jsou dost otravní, co?“
„Víc než Američan za zády. Nejraději bych je podřezal a poslal jako spěšnou zásilku na Sibiř.“ Vzdychl. „Bohužel je ale potřebujeme, takže se usmívejte!“ Strážní přikývli. Tseng mávl na tu svou školku u vrátnice, že můžou jít dál. Propletli se mezi stany a vstoupili do malé zděné budovy uprostřed základny.
Byla tam jen jedna větší místnost a schody dolů. Sestoupili po nich. Tady bylo už trochu živěji. Prostor zde vyplňovalo několik vojáků, bezpečnostní rámy a scanery. Všichni, včetně Tsenga, prodělali náročnou prohlídku a pak nastoupili do výtahu.
Dveře se zavřely a trhnutí oznámilo, že se výtah rozjel. Tseng se díval po ostatních. Nevypadali jako lidi, co mu plně důvěřují. Pochybovačné a opovržlivé pohledy nepřetržitě zkoumaly kabinu výtahu a to mu lezlo na nervy.
„Připravte se pánové, budeme vystupovat!“ Falešně se uculil a drtil rukou madlo u stěny. Možná měl ten psychiatr pravdu. Asi by měl brát nějaké prášky na uklidnění. Stává se z něj totiž nervák. Ne že by si toho všiml poprvé, ale teď tu byla ještě horší věc. Začalo mu to vadit. Škoda že když svého psychiatra učil, že pravdu má vždycky on, použil jako učební pomůcku vodu a čtyři tisíce voltů stejnosměrného proudu. Teď by se mu docela hodil.
Výtah zastavil. Tseng vystoupil na malou plošinu a opřel se o zábradlí, které ji obepínalo ze všech stran. Potěšeně ho hladil, nakukoval dolů a s nádechem nostalgie si pozpěvoval nějaký vojenský pochoďák.
Delegace se pomalu trousila z výtahu. Jeden po druhém přistupovali k zábradlí a ohromeně hleděli dolů. Před jejich očima se rozprostírala ohromná jeskyně.
„Vítejte v kosmodromu Alláh Troope,“ oznámil jim.
„Jak jste to dokázal?“ Kroutil hlavou zástupce Číny. Tseng pokrčil rameny.
„Bývalo to jedno z Íránských ropných polí. Po vytěžení, tu zůstala tahle jeskyně. Trochu jsme ji vyspravili a oplácali betonem.“
„Jak jsme hluboko?“
„Podlaha jeskyně je pět set metrů pod povrchem, ale nad jeskyní byl ještě skoro sto metrů tlustý strop, takže jsme ho museli radikálně ztenčit. Teď je nahoře pouze ocelová síť, která drží asi tak metr písku.“ Ohlédl po ostatních. „Ale teď dost vyptávání, ještě jsem vám nepředstavil to hlavní,“ řekl a vyzval je, aby se podívali pod sebe na dno jeskyně. Mimo několika málo starých raketových nosičů tam všemu dominovala ohromná flotila zbrusu nových nákladních raket nové generace, schopné vzlétnout i přistát kolmo.
„Tohle jsou naše nové přírůstky. Je jich deset. Ještě nemají jména, ale brzo už je dostanou.“
„Vypadá to na kosmoplány!“ konstatoval jeden z delegace.
„Jo, dokáží opakovaně vzlétnout a přistát. Bohužel využívají technologii, která jim umožňuje jen velmi omezené manévrování při výstupu do vesmíru. Jsou tudíž velice zranitelné při startu.“ Pokynul rukou, aby si všichni nastoupili zpátky do výtahu.
Kabina se lehce zhoupla a rozjela se směrem dolů.
„Podíváme se na dno do řídícího střediska. Na další otázky vám odpovím až tam.“
„Ale jak můžou z jeskyně ty rakety startovat?“ nechápal Číňan.
„Lehce. Ta ocelová síť nahoře se dá srolovat. Stačí aby naběhlo pár bagrů a za sedm hodin máte volno ke startu. Za dalších deset se to dá zase všechno pěkně uklidit a kosmodrom zůstane skryt před nepřáteli pod vrstvou písku.“
„A to se o tom Američani vážně nedozvěděli?“
„Neměli jak se o tom dozvědět. Američani nevěděli, že už tu ropa není, takže jsme dělali jakože je a jenom na oko stavěli nad jeskyní vrtné plošiny a rafinerii. Nikdo se nedozvěděl, že všechny budovy byly pouze sklady pro materiál, který jsme sem vozili. Potom se budovy zbouraly a řeklo se, že tu už ropa prostě není. Zřídili jsme si tady tu malou základničku, abychom mohli předstírat, že zásobujeme jenom ji.“
Tsenga už to vyptávání opravdu unavovalo. Věděl, že k tomu dojde, ale i tak toho měl plné zuby. A to z nich musí ještě vydřít prachy na projekt, kvůli kterému byly nové rakety vyvinuty.
Všechno nakonec zapadalo přesně do jeho plánu. Jenom jedna věch ho mohla zastavit a zmařit jeho velkolepé sny. Deimos! Pokud ho získají nepřátelé, nebo nebude hotový včas, bude mít vážné problémy. Ty nové rakety jsou totiž při startu tak zranitelné….


Fred se divil, že ho nakonec nechali, aby sám montoval některé součástky pro Deimos ale rozhodně si nehodlal stěžovat. Pomalu zašroubovával řídící jednotku do skeletu družice a tři další technici mu pomáhali. Dokonce se s nimi i natolik seznámil, aby na něj přestali vrhat nenávistné pohledy. Začínali ho už pomalu tolerovat.
Doufal, že jeho úprava bude fungovat. Každý den, když měl trochu času, hrál si s primárním programem družice. Zkoušel v něm najít kličku a udělat tam nadřazený tajný kanál pro rozkazy. Mohl by tak získat nad družicí kontrolu a zablokovat ostatní kanály. Mělo to ale háček. Musel vytvořit novou kopii programu a nahrát ho do družice místo starého, neupraveného.
Nenápadně vytáhl z kapsy cédéčko. Otevřel mechaniku kontrolního počítače Deimosu. Jedině odtud se dal program do řídící jednotky nahrát. Mechanika s diskem zajela zpět do útrob počítače.
Teď ho nesmí nikdo vidět. Zkontroloval techniky. Byli na druhé straně družice a přidělávali kryt k řídící jednotce.
Spustil program a začal ho nahrávat do družice. Procesor zavyl pod náporem nových dat. Nahrávám, blikalo na obrazovce a z každým bliknutím bouchlo i Fredovo srdce. Jestli na to přijdou, odsoudí k smrti nejen sebe, ale i svou ženu.
Nahrávání skončilo. Spouštím program, zněla nová správa na monitoru. V tom řídící jednotka ožila. Rozsvítila se signalizační světýlka a harddisk se rozjel. Do toho se přidal chladič a pípání, ohlašující, že družice je v pohotovosti.
Sakra! Zapomněl na automatickou diagnostiku po každé změně v řídící jednotce. Technici na něj udiveně hleděli.
„Co to sakra……….“ Spustil jeden. Fred v posledním záchvatu sebeovládání promluvil dřív, než dopověděl.
„Jen jsem si myslel, že bude lepší, když uděláme ještě jednu diagnostiku. Kdyby náhodou bylo něco s programem, teď se to dá ještě lehce opravit,“ vysvětloval a polykal jeden knedlík za druhým. Technici přikývli a vrátili se ke své předchozí činnosti. Nebo to si Fred alespoň myslel.
Cítil se jako kdyby vyběhl tři sta schodů s pytlem na zádech. Strach byl vždy jeho největší nepřítel. Rychle vytáhl CD z mechaniky a vrátil se zpátky k družici. Nikdo ho neviděl. Teď jen musel doufat, že bude program fungovat tak, jak má. Strach začínalo nahrazovat štěstí. Jestli se to povede, bude hrdina i boháč zároveň. Chtěl být sám, aby mohl dát svým myšlenkám volný průběh.
„Balím to. Už jsem utahaný,“ prohlásil a bez dalších průtahu odešel do svého pokoje. Chvíli na to si jeden z techniků všiml, že u počítače je otevřená mechanika. Fred ji zapomněl zavřít. To se bohužel dozvěděl až o několik týdnů později.