Legendy Yveninu: Chainor a Tala 3. část

Karavana obchodníků, kteří jeli před nimi, se daly pomalu do pohybu a Bragun zavolal na vozku, který jel jako první, aby je následoval. A tak se asi dvacet vozů sunulo po cestě až k místu, kde se od ní oddělovala užší lesní stezka. Vozy na ní drkotaly, ale Leron měl pravdu, že se na ní bez problémů vlezly, i když to byla nepříjemná jízda. Zanořili se tak ještě více do lesa, který vyzařoval klidnou, mírumilovnou atmosférou. Chainor si také uvědomil, že pokud se nejedná o krátkou objížďku, tak budou muset v lese strávit noc, a to by se tak daleko od hlavní silnice nemuselo vyplatit. Rienrara i Bragun si toho byli také zjevně vědomi, protože spolu se sklánějícím se sluncem se zvyšovala jejich nervozita. Chainor se znovu rozhlédnul po lese. Listí stromů tiše šumělo v lehkém větříku a slábnoucí světlo dopadalo v průrvách mezi korunami stromů. Ze předu spojené karavany k nim přicválal jezdec. Chainor jej viděl poprvé a usoudil, že je to další z doprovodu nákladu nějakého obchodníka, protože byl oděn do kroužkové zbroje a byl opásán širokým mečem.
"Kdo tomu tady velí?" houkl hlasitě.
"To budu asi já," ozval se Bragun ze svého vozu.
Chainor musel obdivovat vozku, který seděl vedle trpaslíka, protože snášet jeho mohutný hlas muselo být pro uši velice bolestivé. Jezdec se zastavil a počkal, až se k němu Bragunův vůz dokodrcá, a pak se zařadil vedle něj a řekl: "Jeden z mých chlapů, kterýho jsem poslal kousek napřed, našel nedaleko mýtinu, na které se můžeme utábořit. Takže až tam se tam dostaneme, bude cestování pro dnešek za námi."
Bragun si odfrkl. "S náma se o tom nikdo poradit nechtěl, že? A mimochodem, doufám, že tam dorazíme ještě za světla, protože by se mi moc nechtělo bejt takhle odkrytej v noci."
Muž si chladnýma očima trpaslíka změřil. "Nebojte, než se úplně setmí, tak tam budeme. A k té vaší první otázce, je vás tady nejmíň, tak jsem vzal odpovědnost na sebe."
Oči se mu mírně zúžily a Chainor v nich zahlédl špetku pobavení.
"A jestli se vám něco nelíbí, tak se klidně můžete odpojit a jet si po svých."
Elf věděl, že takový čin by zvětšil riziko přepadu. Muž se podíval jeho směrem a pozorně si jeho a Rienaru, která zařadila svého koně vedle Chainorova, prohlédnul.
"Zajímavá skupina, elf a žena, takovou stráž jsem ještě neviděl," prohlásil ozbrojenec s úšklebkem.
"Ten elf s námi cestuje a tu holku do huby vůbec neber nebo by se ti to nemuselo vyplatit," ohradil se Bragun rázně a z jeho podmračeného výrazu čišela hrozba.
Muž se podíval zpátky na trpaslíka a pokývnul hlavou. "Dobrá trpaslíku, už mlčím. Nakonec, je to tvoje věc, kdo s tebou pracuje. Mimochodem, jmenuji se Jurgiul."
"Bragun," představil se suše trpaslík.
Jezdec kývnul a mírně se pousmál. Byl to středně velký muž, pod jehož zbrojí se rýsovaly pevné svaly. Chainorovi na první pohled připadal jaksi nebezpečný a vůbec se nedivil, že si zvolil povolání, kde je potřeba se chopit meče v případě potřeby.
"Vy jste byl pro, když se naši zaměstnavatelé dohodli, že pojedeme touhle zastrčenou stezkou?" zeptala se Rienara.
Jurgiul pokrčil rameny. "Dostávám peníze za to, že zboží dorazí v pořádku, s menšími komplikacemi se musí počítat. Kdyby jela jen moje karavana, měl bych strach, ale když jsme se spojili...Je tu zkrátka hodně strážců, aby se lapkové o něco pokusili, na to jsou moc zbabělí."
Široce se usmál a poplácal pochvu svého meče. "A navíc by neškodilo vytáhnout železo a trochu se protáhnout, už mě z toho sezení na koni bolí zadek."
Rienara se podívala do temnějícího lesa, otřásla se a řekla: "Tak to já se cítím docela pohodlně."
Chainor s ní musel souhlasit. Jurgiul se ale zasmál a podíval se na trpaslíka: "Já si stejně myslím, že by se holka neměla živit takhle, zvlášť když na to nemá žaludek."
Rienara muže zlostně přelétla pohledem a řekla: "Jen hlupáci dobrovolně vyhledávají boj."
Jurgiul se znovu pousmál a pak si teatrálně povzdechl: "Dneska si ale nejspíš moc bojování bohužel neužijeme."
Chvíli jeli mlčky a Chainor se pozorně rozhlížel. Les ještě více potemněl a mladý elf si přál, aby už konečně dorazili k místu táboření. Zrakem přelétl kus lesa a náhle se jeho oči vrátily k jednomu místu. Měl dojem, jakoby letmým okem něco zahlédl, ale už nic neviděl. Na zátylku ucítil podivné mrazení a srdce se mu rozbušilo rychlejším tempem. Pohledem propátrával strom od stromu a jeho instinkty jej varovaly. Před něčím...
"Něco není v pořádku," prohlásil tiše, ale zároveň dostatečně k tomu, aby jej Bragun, Rienara a Jurgiul slyšeli. Přitom stále sledoval les.
Všichni se podívali směrem, kam mířil jeho pohled, a Jurgil se zeptal: "Co není v pořádku?"
"V tom lese něco je," řekl elf znovu stejně tiše.
"Nic nevidím," řekla Rienara.
"Já také ne, ale něco tam je."
Jurgiul si odfrkl, ale Bragun řekl: "Když lesní elf cítí, že něco v lese je, tak tam něco je."
Jakoby na podporu jeho slov vyletěl z jednoho houští šíp a srazil Jurgiula na zem z koně. Ten se splašeně postavil na zadní a donutil tak Chainorova a Rienařina koně odjet do bezpečné vzdálenosti. V okamžiku se mezi stromu ozvalo svištění dalších šípů, následované bolestnými a varovnými výkřiky jezdců a řičení jejich koní. Chainor pevně zatáhnul za uzdu, aby donutil svého koně k poslušnosti a pohlédl do lesa. Z pečlivě připravených úkrytů v houští a korunách stromů se začali rojit ozbrojené postavy. Jediný pohled stačil k tomu, aby si Chainor uvědomil, že má co dočinění se skřety. Všichni byli menšího vzrůstu než lidé, ale o něco vyšší než trpaslíci, i když nebyli zdaleka tak rozložití jako lid hor. Většinou měli opálenou a špinavou pokožku a velký nos. Jejich rozšklebené tlamy byly plné ostrých špičatých zubů a jediný pohled do jejich očí prozradil, že tyto bytosti jsou kruté a nelítostné. V boji většinou využívali početní převahy, lsti a svou vychytralost. Na Chainora se v tuhle chvíli řítil jeden skřet v kožené zbroji, ozbrojený krátkým mečem a kulatým dřevěným štítem. Elfský princ bleskově vytáhl svůj dlouhý meč a připravil se. Celé jeho tělo se třáslo. I přesto, že jej jeho otec i jiní další elfští válečníci učili boji s mečem, nyní nevěděl, co má dělat. Skřet s odpornou tváří byl již téměř u něj a Chainor po něm máchnul svou zbraní. Skřet, díky tomu, že byl elf na koni a měl delší zbraň, byl nucen uskočit mimo jeho dosah. Chainor si mezitím dovolil krátký pohled na cestu a viděl, že někteří obránci a vozkové leželi na zemi nebo na svých vozech s šípy v těle, a ostatní se postavili útočícím skřetům. Bragun stál pevně na voze, jehož kočímu trčel z hrudi černě opeřený šíp, a pokoušel se udílet rozkazy, ale zmatení ozbrojenci většinou nereagovali. Rienara se držela blízko jeho vozu a čekala na dva přibližující se skřety. Jurgiul zjevně nebyl mrtev, protože právě těžce vstával. Jeho zbroj jej zachránila, i když byl značně otřesený. To uviděl Chainor jediným pohledem, ale okamžitě odvrátil svou pozornost k "jeho" skřetovi, který již byl připraven k dalšímu útoku. S úšklebkem zaútočil a Chainorova čepel znovu opsala ve vzduchu široký oblouk. Skřet na to čekal a kryl se svým dřevěným štítem. Než ale mohl zaútočit, Chainor pobídl svého koně a ten se vyřítil směrem k útočníkovi. Skřetovi se rozšířily strachem oči, když se na něj vyřítil kůň a vzápětí byl sražen jeho hybnou silou. Chainor přitáhl otěže a jeho oř prudce zastavil a otočil se. Měl v plánu dorazit svého nepřítele ve chvíli, kdy byl povalen, ale všiml si, že z cestovního kočáru vyběhl bledý Leron Magriaq a rozběhl se do lesa. Mladého obchodníka pronásledoval další skřet s kopím. Elf okamžitě vyrazil na pomoc Leronovi, naznal totiž, že každá ztracená vteřina by mohla rozhodnout o jeho životě, neboť ten byl rychle doháněn útočníkem. Chainorovi v té chvíli prudce bušilo srdce, protože nebyl na boj připraven. I když se řítil na pomoc člověkovi, sám měl nutkání popohnat svého koně zpátky po cestě a zmizet z tohoto místa. Jeho bouřící se myšlenky a pocity mu však nedovolily to udělat. Pomyslel opět na svou matku a také na otce, a řekl si, že muži musí pomoct. Věděl, že se ke skřetovi dostane dříve než ten k Leronovi. Pozdvihnul svůj meč, aby na skřeta udeřil, ale v té chvíli proletěl přední nohou koně šíp. Hřebec se vzepjal na zadní a Chainor, nepřipraven, sklouznul ze sedla na listí pokrytou zem. Dopadl na záda a výhled mu zastřela clona neproniknutelné mlhy. Slyšel jen, jak kůň cvála pryč a z toho usoudil, že zranění nebylo vážné, nejspíš šíp jen protrhl kůži. Stačilo ale k tomu, aby se splašil. Chainor vyčkal, dokud nebyl schopen jasně vidět, a otočil hlavu, aby zjistil, kde se nachází střelec. Směrem, odkud přiletěl šíp, nikoho nezahlédl. Rychle vyskočil na nohy a rozběhl se za Leronem a jeho pronásledovatelem a doufal, že se mu nezabodne do zad střela z luku či kuše. Věděl, že ztratil hodně času a prosil osud, aby byl obchodník ještě naživu. Před sebou ale nic neviděl. Běh lesem mu nedělal potíže, neboť odmalička se v lesích pohyboval a ty mu byly domovem, jako většině lesních elfů, více než zdi města. Po pár krocích se začala půda prudce svažovat a Chainor utíkal z příkrého kopce. Stále byl velice rozrušený, ale potřeba pomoci lidskému mladíkovi jej hnala dopředu. Mezi kmeny zahlédl dno údolí, které tvořila tekoucí říčka a během dalších několika úderů srdce zahlédl dvě postavy. Nebyl od nich vzdálený více než padesát kroků. Měl pocit, že je na záchranu pozdě, ale vymáčkl ze sebe všechny rezervy a ještě zrychlil.
Urazil dalších dvacet kroků a poskytnul se mu dobrý výhled na dění u říčky. Leron Magriaq seděl v mělké vodě a hrabal nohama i rukama, aby se odsunul co nejdál od skřeta. Přitom hlasitě vzlykal a prosil o milost. Skřet se k němu pomalu přibližoval s napřaženým kopím a pobaveně se chechtal. Elf doufal, že skřetova krutost a potřeba potrápit oběť předtím, než ji zabije, zachrání lidskému muži život. Chainor dlouhými kroky urazil dalších dvacet metrů a to již skřet pozvednul své kopí, aby ukončil obchodníkův život, který se schoulil do klubíčka a plakal. Elfský princ věděl, že nestihne skřeta setnout dřív, než se hrot kopí zarazí do Leronova těla, tak alespoň divoce zakřičel. Skřet se prudce otočil a kdyby sebou Chainor nepraštil instinktivně o zem, byl by mrtvý. Nad hlavou mu totiž prolétlo skřetí kopí. Překvapilo jej, jak rychle jeho nepřítel zareagoval. Rychle vyskočil na nohy a podíval se do tváře útočníka, který teď stál přímo proti němu s vytasenou šavlí. Na cvhíli se zarazil nad skřetovou odpornou tváří a znovu se přes něj převalila vlna strachu. Jílec meče pevně chytnul oběma rukama a připravil se na střet. Skřet udeřil jako první. Chainor jakoby zapomněl na svůj šermířský výcvik. Přestože jej jeho otec chválil, že je hbitý šermíř, teď jej tíha situace ovládla a téměř paralyzovala. Jediné, čeho byl schopen, bylo odrazit těžce skřetův meč. Nepřítel poznal, že má proti sobě nezkušeného protivníka, a vycenil zuby ve vítězném úsměvu. Znovu provedl výpad, který Chainor odrazil, a s neuvěřitelnou rychlostí po elfovi znovu ťal z boku. Chainor rychle uskočil dozadu, což útočník předpokládal a natáhl se po něm, aby vyrovnal vzdálenost. To se ale ukázalo jako chyba, protože mu noha uklouzla na hladkém mokrém kameni. Skřet tvrdě dopadnul na kolena a Chainor v tom uviděl jasnou příležitost. Okamžitě se na něj vrhnul a seknul po jeho hlavě. Nepřítel však stihl ránu zastavit svou šavlí, kterou držel v jedné ruce. Tíha obouručního úderu ji však vychýlila a Chainor se zuřivě rozpřáhnul a ťal znovu. To už skřetovi vyleťela zbraň z ruky a další zběsilý elfův úder se zaryl do ramene zlého stvoření. Chainor se v té chvíli cítil zbaven všech smyslů. Cítil jedinou touhu, zabít skřeta. Tvář útočníka se sevřela do děsívého smrtelného šklebu, ten se zhroutil do mělké vody a její proud se zbarvil jeho tmavou krví. Chainor chvíli stál a díval se na mrtvolu. Ruce se mu příšerně třásly a jeho prsty uvolnily sevření meče, který se šplouchnutím dopadl do vody. Oči mladého elfa se zalily slzami a on si v tu chvíli uvědomil, že zabil v boji svého prvního nepřítele. Když se cvičil používat meč, nikdy si nemyslel, že to dojde až sem. Bral to jako klukovské rozptýlení a jako vhodné cvičení. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že jednou čepelí ukončí něčí život. Ztěžka si sednul na vlhký kámen, kerý mu pravděpodobně zachránil život a zabořil hlavu do dlaní. Mezi prsty pomalu začaly téct slzy. Chvíli nebyl schopný přemýšlet, ani se pohnout, ale nakonec zvedl hlavu a podíval se na třesoucího se Lerona Magriqua. Jeho oči byly zarudlé pláčem a v jeho pohledu se zrcadlil šílený strach a odpor k mrtvému skřetovi, na kterého civěl.
"Co se to stalo?" zeptal se hlasem zabarvený příšerným strachem.
Elfský princ vstal.
"Bohové, co se to stalo!?" vykřikl obchodník a znovu se rozeštkal.
Chainor se na něj soucitně podíval a věděl, že jeho strach nebyl nic ve srovnámí se strachem tohoto muže.
Ústa měl vyprahlá, ale donutil se říct: "Musím jít na cestu pomoct ostatním."
Leronův prázdný pohled se zaostřil na Chainora takovým způsobem jako by byl šílenec.
"Ty tady počkej," dodal elf, zvednul svůj meč a otočil se k odchodu.
"Nezůstanu tu sám! Co když..." vyhrkl Leron a rozhlédl se kolem. Těžce polknul a řekl: "Půjdu s tebou."
Na to neřekl Chainor nic a rychlým krokem se vydal do srázu. Za sebou uslyšel cákání vody, jak obchodník vstával z vody a rozběhl se za ním. Vydrápali se spolu až k vrcholu a Chainor Leronovi posunky naznačil, aby byl co nejopatrnější. Lehnul si na zem a pomalu se začal plazit, lidský mladík tak učinil po něm. Chainor už neslyšel žádné zvuky boje, proto byl ještě více opatrný. Připlížel se k jednomu hustému křoví, které bylo na dohled cesty a tam počkal na Lerona. Ten nebyl ani při plížení příliš tichý a Chainor doufal, že poblíž není nikdo, kdo by jej mohl slyšet. Když byl obchodník u něj, opatrně rozhrnul houští. Pohled, který se mu naskytnul, jej zdrtil. Vozy na cestě nehybně stály a kolem se povalovali mrtví strážci karavan, vozkové a také útočníci. Několik desítek živých skřetů však chodilo kolem, obíralo mrtvé nebo lezli po vozech a nahlíželi do vozů. Chainor se podíval na vůz, u kterého naposledy viděl Braguna a Rienaru. Mezi mrtvými nebyl schopen poznat ani jednoho z nich. Upřímně doufal, že se jim nějak podařilo vyváznout. Opatrně křoví zahrnul a podíval se na Lerona.
Tomu se v očích opět objevily slzy a potichu zašeptal: "Já je zabil."
Podíval se přímo na Chainora a opakoval: "Já je zabil. Svým rozhodnutím jsem je zabil. Neměli jsme tudy jezdit."
Elf s lidským hluboce obchodníkem soucítil, ale na druhou stranu si uvědomoval, že nebýt jeho tvrdohlavého rozhodnutí jet touto cestou, nemusel se masakr vůbec odehrát. Nic však neříkal a ukázal zpátky k údolí. Plazením se opět dostali ke svahu a poté kvapně doběhli k potoku.
"Co budeme dělat?" zeptal se Leron.
Chainor vrhnul pohled na mrtvého skřeta, ale donutil se myslet na nastálou situaci.
"Půjdeme podél potoka, aby nezachytili naše stopy, kdyby je objevili a rozhodli se za námi vydat," odpověděl elfský princ.
"Kterým směrem?"
Chainor zakroutil hlavou. "Nemám ponětí."
Pokrčil rameny a vydal se proti proudu. Leron na jeho rozhodnutí nic neříkal a vydal se za ním. Šli rychlým tempem a Chainor si uvědomil, že v této chvíli bylo již značné přítmí. Potoka se drželi asi hodinu a jediným osvětlením byl měkký svit hvězd pronikající skrz koruny stromů. Leron už začínal být dosti unavený, Chainor poznal, že nebyl zvyklý cestovat pěšky. Ostatně i on byl již vyčerpaný, hlavně vypětím z boje. Elfský princ se zastavil a tiše řekl: "Odpočineme si."
Leron těžce přikývl a posadil se na břeh říčky. Vzhledem k tomu, že od konce boje u stezky za sebou neslyšeli zvuky pronásledování, naznal Chainor, že se za nimi skřeti nepustili. Tato zlá stvoření byla poměrně líná a pokud byli zabaveni lupem, ani je nenapadlo hledat dva uprchlíky. Nejspíše o nich ani nevěděli a skřeta, kterého porazil Chainor, nejspíš nehledali. V boji bylo zabito více útočníků a jeden další bandě jistě nechyběl. Skřeti nepatřili mezi tvory, kteří by sdíleli pocit sounáležitosti s ostatními jedinci svého druhu. Elf ale přemýšlel o útočišti přes noc, skřeti nebyli jedinými tvory, kterých bylo třeba se obávat. Tyto divoké kraje mohly být plné vlků a pokud narazí na nějakou hladovou smečku, šelmy by mohly vykonat práci místo skřetů. Chainor se rozhodl, že nejlepší bude přenocovat mezi větvemi nějakého mohutného stromu. Porozhlédl se a nedaleko říčky jeden takový spatřil.
Vrátil se k Leronovi a řekl: "Pojď se mnou, našel jsem místo na spaní."
"Kde je to?" zeptal se nešťastný obchodník.
Chainor ukázal směr a pokynul mu, aby jej následoval. Když došli ke stromu, řekl: "Tady je to."
Svaly na obličeji Lerona Magriaqua se stáhly do udiveného výrazu.
"Nic nevidím," špitl.
"Protože se nedíváš pořádně," usmál se chabě Chainor a ukázal do koruny stromu.
Lidský mladík se zamračil, když mrštný elf vyskočil, chytnul se jedné větve a vyšplhal se nahoru. Poté se otočil a napřáhl ruku.
"Pojď pomůžu ti," řekl Chainor.
Leron si povzdechnul, ale s pomocí svého zachránce se na strom vyšplhal také. Tlustý kmen se rozbíhal do silných větví, mezi nimiž se dalo najít místo k odpočinku takové, na němž si mohli dva mladíci odpočinout a zároveň nespadnout ve spánku. Oba dva se co nejpohodlněji uvelebili na svých stanovištích. Přesto, že tvrdé větve nemohly zdaleka poskytovat takové pohodlí jako nadýchané postele, na které byl zvykllý Leron, nebo na lůžka lesních obydlí, ve kterých spával Chainor, v této chvíli si ani jeden nestěžoval. Vědomí toho, že jsou naživu, muselo postačovat. Chainor zaklínil své tělo do úzké mezery mezi dvěmi větvemi a pozoroval hvězdy. Po chvíli se zběžně podíval na Lerona a všiml si, že jej obchodník upřeně sleduje. Po dobu, které uběhla od přepadení, spolu prohodili jen pár nejnutnějších slov.
Leron nynější ticho prolomil: "Myslíš, že z tohohle lesa vyvázneme živí?"
Chainor chvíli mlčel, ale nakonec řekl: "Snad ano, pokud budeme dostatečně opatrní, ale přiznám, se že nemám ponětí, kterým směrem se vydat. Obchodní stezka by měla být západně od nás, ale nevím to jistě." Krátce si povzdechl: "Bohužel tím směrem je také ta lesní cesta a na ní mohou číhat ti skřeti nebo něco jiného."
Leron se zatvářil ztrápeně. "Takže?" zeptal se.
"Mohli by jsme se vydat na jih a poté se stočit k západu."
Obchdoník přikývl, zjevně do elfa vkládal všechny své naděje. Problém byl v tom, že Chainor sám neměl pocit, že by alespoň tušil, kam má jít. Přestože se v lese vyznal mnohem lépe, než muž sedící naproti němu, nikdy se nedostal do takové situace. Nevěděl, na co může v této divočině narazit, ale návrat k lesní cestě riskovat nechtěl a raději zvolil trasu, aby se jí pokud možno vyhnul.
"Jaké je to u vás u elfů," prolomil další mlčení Leron.
Elfský princ na něj pohlédl a mírně se usmál. "Tobě by to připadalo nejspíš zvláštní."
"Nevadí, povídej," pobídl jej muž, ale ihned se zarazil.
"Tedy, povídejte, zapomněl jsem, že jste princ."
Chainor se mu podíval do očí. "Nemusíš se kvůli tomu ke mně chovat jinak. A co se týká tvé otázky..."
Větu nedokončil. Ze směru, kde tekla říčka, se ozval drsný hlas v řeči, jež byla podle elfa pravděpodobně rodným jazykem skřetů. Letmo se podíval na Lerona, který měl údivem rozšířené oči, a mrštným pohybem se překulil a přitiskl k jedné z větví. Mladý obchodník se také schoulil do takové pozice, aby byl ze země co nejméně viditelný. Chainor, zatímco se co nejvíce snažil splynout s kůrou stromu, poslouchal. Uvědomil si, že skřeti za nimi byli jen kousek, a kdyby ještě chvíli pokračovali, jistě by je dohnali. K jeho nelibosti také zjistil, že se hlasy přibližovaly. Naslouchal ještě chvíli a najednou zalapal po dechu překvapením. Z klokotavých zvuků a skřetů se jako rozžehnutí pochodně v tmavé jeskyni oddělil jeden hlas. Lidský hlas. "Tak co se ti podařilo zjistit, Hrugdegu?"
Chainorovy oči se nepatrně zúžily, protože elfský princ ten hlas poznával. Byl to strážce karavany Jurgiul.
"Možná že šli tudy," ozval se skřiplavý hlas v obecné řeči, ale se znatelným přízvukem.
"Možná?" zeptal se muž.
"Hele, už je tma, i když vidim dobře v noci, ne zas tak. Možná šli po proudu, ale něco šlo timhle směrem, do lesa."
"Jak to víš?"
"Na břehu byla stopa, ale dál nic, snad když půjdeme dál, tak objevíme další," zavrčel skřet.
Chainor se v duchu proklel, že jej nenapadlo zahladit stopy. Jestli s sebou mají dobré stopaře nebo jeden z nich zanechal zřetelný otisk v nějaké měkké části lesní půdy, jsou ztraceni. Mezitím se skřeti a Jurgiul přibližovali, Chainor už mohl slyšet jejich kroky a čenichání. K jeho hrůze šli přesně ke stromu, kde se on a Leron Magriaq skrývali. Několik skřetů poté zjevně kolem stromu prošlo, ale někdo se zastavil přímo pod nimi. Chainor v té chvíli proklínal osud.
"Proč ti na něm tak záleží?" ozval se znovu skřetí hlas.
"Na něm? Může jich být víc. O tom elfovi vím jistě, zahlíd sem ho, jak pelášil k řece, ale moh jít za někým," odpověděl Jurgiul.
"Já bych se na ně vykašlal, vždyť už úlovek máme."
Jurgiul zařval: "A když utečou, ty pitomče, tak co myslíš že udělají? Někomu řeknou, co se tu stalo a pak se ta fáma rozšíří mezi obchodníky a už nikdo tudy nepojede."
" Stejně si někdo musí všimnout, že se ty obchodníci ztratili a nevrátili se, tak co? A navíc nebyli jediný, kdo utek. Minimálně jednoho jezdce sem viděl, jak vzal roha."
Válečníkův hlas se trochu uklidnil: "Pravda, měli dohromady početnou stráž, těžko bys uhlídal všechny, zato kořist je tučná."
Jeho hlas opět potemněl: "Všechno by bylo dobrý až na to, že mě jeden z těch tvejch blbech prašivců málem zabil."
"Neber si to osobně, Jurgiule, byl mladej a nikdy tě předtím neviděl, stejně chcípl pod sekerou toho trpaslíka."
"Pravda," odvětil Jurgiul, "dem dál, snad něco ti tví prašiví psi našli."
Kroky muže a skřeta se začaly pomalu vzdalovat a Chainor si dovolil vyhlédnout a podívat se za nimi. Poté se otočil na Lerona a i v slabém světle hvězd bylo poznat, že je bledý strachy. Chainor se mu vůbec nedivil, i on měl dojem, že mu praskne srdce. Znovu se zamyslel nad tím, co se asi stalo jeho přátelům a tiše si povzdechl. Zbytek noci strávili oba mladíci schovaní na stromě, naplněni strachem. Skřetí válečníci se už nevrátili.
Chainor přes noc nezamhouřil oka a věděl, že Leron také ne. Po dlouhém čekání se konečně dočkali svítání, když první paprsky slunce začaly tvořit kužele světla na některých místech v lese.
"Půjdeme dolů?" zeptal se lidský obchodník.
"Asi ano," přikývl Chainor, "kdyby nás skřeti objevili, stalo by se tak už dávno. Teď jsou pravděpodobně někde daleko od nás, nejspíš ve svém táboře.
Leron přikývl. "Teda, myslel jsem...myslel jsem, že když sem večer přišli a mluvili pod tímhle stromem, tak že už nás mají."
"Ja také," přitakal Chainor, "máme víc štěstí než naši přátele. Možná si to ani nezasloužíme."
Elfova tvář se na chvíli zachmuřila, ale poté se podíval na Lerona a řekl: "Pojďme k řece, musíme se napít." Lidský mladík neváhal a začal slézat strom.
"Jediné, co mě trápí, je jídlo," pokračoval Chainor, "jestli se brzy nedostaneme k cestě, budeme mít..."
"Eh, Chainore," přerušil elfa Leron, "máme problém."
Chainor právě sešplhával opatrně z kmene, zády k Leronovi, který již stál na zemi. Když doskočil na pevnou zem, otáčel s z otázkou: "Co se děje?"
Obchodník mu však nemusel odpovídat, protože v té chvíli i Chainor viděl, že stojí tváří v tvář třem skřetům, vzdáleným asi tak sedm sáhů. Jeden z nich na dvojici mířil nebezpečně vyhlížející kuší a další dva měli v rukách zbraně.
Ten s kuší se příšerně zašklebil a řekl: "Když Hrugdeg povídal, že máme v lese číhat do rána, jestli se kořist neprozradí sama, měl sem ho za blba, ale teď vás tu máme."
"My se vzdáváme," vykřikl Leron náhle a pozvedl ruce v rezignovaném gestu.
Skřeti se zachechtali, ale poté kušiník zařval na Chainora: "Odhoď ten meč, nebo tě připíchnu k tomu stromu!"
Chainor velice pomalu a opatrně, aby nedal skřetovi záminku k útoku, odepjal opasek s mečem a hodil jej na zem.
"Ták je to dobře," vycenil zuby střelec, a pohlédl na své spolubojovníky.
"Teď je svažte, vy kůže líný!"
Skřeti přešli vzdálenost, která je od obou mužů dělila a počali je svazovat.

Znovu se ozval hrdelní skřetí hlas. Tentokrát ještě blíže. Tala Aneru bezděky přitáhla nohy ještě více k tělu a objala je rukama. Za toto gesto si ihned v duchu sama sobě vynadala. Byla dost zkušená, aby věděla, že jí to nijak nepomůže. Trošku na sebe také byla naštvaná za to, že se rozhodla cestovat do Dieloru s touto karavanou. Do města obchodníků se chtěla dostat nepozorovaně, neboť strážní by se na ni určitě zaměřili. Jednak měla elfí rysy a elfové byli v Dieloru velmi vzácní. Ale hlavní překážkou byly rudé zorničky, díky nimž na sebe poutala nechtěnou pozornost a Tala byla zvyklá jednat nepozorovaně. Proto se rozhodla dostat se na jeden z vozů, který vyrazil k Dieloru z Blátivé stezky. Nepozorovaně se vloudila do úzké škvíry mezi dvě bedny se zbožím, které byly překryty plátnem. Byla natolik tichá a mrštná, že se dokázala v noci proplížit hlídkám přímo před nosem z vozu a obstarat si základní potravu a vodu. Její výcvik jí umožňoval téměř v transu setrvat bez hnutí celý den, ale zároveň udržet smysly natolik ostré, aby v případě potřeby byla schopna bleskově zareagovat. Nepochybovala o tom, že pokud bude probíhat vše podle plánu, dostane se do Dieloru rychle a nepozorovaně. Útok skřetů však vše zkomplikoval. Cesta do Dieloru se tím pravděpodobně prodlouží, což rudooké ženě na náladě nepřidalo. Již několik minut bylo po boji a útočníci procházeli místo boje. Tala pootočila hlavu a naslouchala. Skřet hlasitě čichal a přitom funěl. Tala věděla, že zkoumá kořist a také věděla, že se díve nebo později dostane k ní. Znala dobře své možnosti a věděla, že jeden skřet pro ni nebude soupeřem, ale nerada by na sebe upozorňovala. Zvláště pokud by se jí nepodařilo jej odstranit tiše a jeho smrt by přivábila další skřety. Pokud jí však nic jiného nezbude... Její pravá ruka sjela k jedné z vysokých bot, nahmátla a vytáhla poměrně dlouhou dýku. Tala Aneru čekala. Čenichání a kroky byly stále hlasitější, jak se skřet přibližoval k úkrytu Taly. Ta sevřela svou zbraň ještě pevněji a napnula všechny svaly. Najednou křivá ruka trhnula plachtou zakrývající bedny a žena se dívala do odporné tváře skřeta. Jeho výraz vyjadřoval škodolibou radost z vítězství, ale rychle se změnil, když si všiml postavy ukryté mezi dvěma bednami. Už chtěl cosi vykřiknout, ale Tala vyrazila rychleji, než vůbec stihl otevřít ústa plná ostrých zubů. Ostrý nůž krutému tvorovi prořízl hrdlo a ženská ruka v té samé chvíli stiskla skřetovi pusu. V dalším okamžiku jej strhla do svého úkrytu a poslouchala. To vše se odehrálo bez jediného zvuku. Tala doufala, že se nikdo v okolí nedíval. Její tunika pomalu vlhla krví, když krev mrtvého skřeta tekla rovnou na její hruď. Rudooká žena nakrčila znechuceně nosík, ale mrtvolu musela v té chvíli držet u sebe. Když se nic nedělo, položila skřetovo tělo na zem a neslyšně se vyplížila ze svého úkrytu. Pořád byla kryta zbožím a bočnicemi vozu. Přemýšlela, kolik nepřátel může být v okolí a jaké má šance na únik. Pomalu se pohybovala směrem k mrtvému vozkovi, aby obhlédla situaci mimo vůz, mimoděk se ohlédla a pokračovala. Kolem slyšela křik v nářečí skřetů. Když zabila jejich spolubojovníka, tón hovoru se nijak nezměnil, z čehož usoudila, že si nejspíš opravdu ničeho nevšimli. Když byla téměř u vozky, otevřel se jí výhled na cestu před ní. Další vozy, stejně jako tento, bezvládně stály po boji a čekaly, až je útočníci vyrabují. Tala zatřásla hlavou a poposunula se ještě blíže, přitisknuta k bočnici vozu. V té samé ji však její instinkt varoval před nebezpečím a za další vteřinu se na místo vozky vyhoupnul další skřet. Bohužel pro Talu byl natočen právě do vozu, což jí sebralo možnost nepozorovaného úniku. Než si skřet stačil plně uvědomit její přítomnost, ženina noha se vymrštila a zasáhla skřeta do žaludku. Ten se z vozu v křečích a se zaúpěním sesunul na zem. Tala vyskočila a rychle běžela v přikrčení k zadní straně vozu. Lehounce seskočila na zem, ale čekalo ji nemilé přivítání. Vůz byl obklopen asi tuctem skřetů a další přibíhali, aby se podívali, co se děje. Tala jediným rychlým pohledem zvážila své šance úniku. Vzhledem k početní převaze skřetů a faktu, že mnozí z nich byli ozbrojeni kušemi a luky, naznala, že by bylo krajně nebezpečné pokusit se probít skrz ně. Věděla, že by si dokázala bez námahy poardit s třemi, čtyřmi, možná i pěti skřety, ale víc než tucet skřetů byl příliš. Rozhodla se tedy sehrát hru. Okamžitě nasadila ustrašený výraz a poplašeně o krok ustoupila. Očima vyděšeně těkala po skřetech a celá se třásla. Zkrátka a dobře se z ní stala dokonalá postava vystrašené elfky. Skřeti se k ní začali přibližovat a jejich obklíčení se sevřelo. Za sebou na voze uslyšela kroky. Když bude mít štěstí, skřeti ji zajmou a buď se rozhodnou nechat si ji jako otrokyni nebo ji prodají. V horším případě jí na místě zabijí a v tom nejhorším ji předtím znásilní. Až se dozví, že jednoho z nich zabila, šance, že se přikloní k těm horším variantám, se zvedne. Pokud ji ale uvězní, v pravé chvíli jí nebude dělat sebemenší potíže utéct.
"Je celá vod krve," zachrochtal jeden skřet se širokou tváří.
"Ta děvka totiž zapíchla Ruzgera," ozval se hlas z vozu.
Další z nich se pousmál. "Beztak si s ní chtěl užít sám a na nás se chtěl vykašlat, ať klidně hnije v pekle."
Skřeti se stále přibližovali.
"Teď je naše," přitakal netvor s širokou tváří a přiblížil se víc než ostatní.
Jejich řeči Tala trochu rozumněla, protože i to byla součást jejího výcviku a navíc skřetí řeč nebyla nijak složitá, pro ostatní rasy spíše neobvyklá, ale to ženě jako byla ona nedělalo problém. Útočník přistoupil těsně k ní a vztáhl k ní ruce. Tala mrtně uskočila dozadu a do očí ji vhrkly slzy.
"Prosím, ne," zažadonila v obecné řeči.
"Co říka?" zeptal se jeden hlas.
Jiný mu odpověděl: "Škemrá o milost, co jinýho."
Skřeti se ukrutně rozesmáli a ten před ní ji už pevně chytnul. Tala začala naříkat a plakat. Mohla jej na místě zabít, ale ničeho by tím nedocílila. Mezi skřety se však šířil rozruch a ona se podívala násilníkovi přes rameno. Útočníci se rozestupovali a nechávali projít "nového" skřeta. Byl na tuto rasu až neobvykle vysoký a svým zlým způsobem poměrně pohledný. Ocelové svaly se mu vlnily na pažích a jeho krok byl dosti autoritativní a panovačný. Když uviděl skřeta, který držel vzpírající se Talu, mohutně zařval. Pevný stisk kolem ženiných ramen povolil a válečník s plochou tváří, stejně jako ostatní, se vystrašeně podíval na velkého skřeta.
"Co se to tu děje?" zařval znovu.
"Našli sme tamtu holku," vysvětloval s podlézavým hlasem jeden útočník, "zabila Ruzgera."
"Co ste s ní chtěli dělat?" otázal se pevně muž, zjevně jejich nadřízený. Aniž čekal na odpověď, dlouhými kroky přešel k Tale a chytnul ji za bradu. Otáčel s její hlavou a prohlížel si profil její tváře. Ta se stále tvářila ustrašeně a z očí jí stékaly slzy.
Podlézavý skřet po chvíli odpověděl: "My jsme mysleli, chtěli jsme..."
Byl ale přerušen dalším mohutným řevem vysokého skřeta: "Ani jedno z vás prasat se tý holky nedotkne! Copak ste úplně blbý nebo co?"
Tlupa cosi zamručela a skřetí velitel pokračoval: "Je to dost krásná elfka, navíc zvláštní, ještě sem nikdy takový oči u lefky neviděl. Můžem ji prodat za slušný prachy nebo si ji necháme."
Skřeti znovu cosi zamumlali. "Ale pokud si ji necháme, tak takovej pěknej kousek není pro takový prašivý psy jako ste vy!"
Zpoza opasku vytáhl bič a několikrát s ním práskl po skřetech v chumlu kolem vozu. Ti se okamžitě rozutekli do všech stran a nadále si Taly již nevšímali. Mohutný skřet chvíli počkal a poté chytnul Talu pevně za vlasy a otočil její hlavu směrem k jeho tváři. V jeho očích zahlédla záblesk kruté radosti. Otevřel ústa a jeho velký drsný jazyk olíznul Talu přes tvář. Tala mírně odvrátila tvář, jak jen to bylo možné.
"Až se vrátí velitel, domluvím se s ním, co s tebou," řekl v obecné řeči.
"Jestli tě neprodáme, budu usilovat o to, aby si byla moje a jestli velitel svolí, můžu tě ujistit, že zbytek tvýho života nebude příjemnej." řekl s úsměvem a dodal: "Ale pro mě to bude příjemný."
Tala naříkavě vzlykla a skřet se rozesmál.
Ten úsměv ti dlouho nevydrží, o to se postarám, jestli budu mít možnost.
"Ale neboj, nejdřív se vydáme do naší pevnosti."
Rudooká žena se skoro neubránila úsměvu. Čas. To bylo přesně to, co potřebovala. Nepochybovala o tom, že při cestě do skřetího doupěte nebo v něm se jí naskytne příležitost k útěku. Hodlala počkat na okamžik, kdy bude v jejím okolí co nejméně hlídačů a pak bude jednat.
Vysoký válečník jí nešetrně zkroutil ruce za záda a začal je svazovat.