|
Vzpomínáš, příteli, na dobu, kdy ti
do dlaní sedali ptáci?
Ne, v zemi této už slunce nesvítí,
ozvěna štěstí se ztrácí.
Srdce tvé pláče, když hledíš do dáli,
poznáváš, co vše teď končí,
kolem je temnota, můj drahý příteli,
tvou duši mi zradily oči.
Pár strašných vzpomínek trápí tvou mysl
bolestí, smutkem a záští,
tenkrát prý život tvůj ztratil svůj smysl,
ty jizvy neskryješ v plášti.
Tmavé je nebe a mlčí i hvězdy,
tvá dávná znamení míru.
Možná že přece jen utichly navždy,
tenkrát kdy ztratil jsi víru.
A temné myšlenky jak kapky vody
chladem ti smáčejí duši,
dávno už nevěříš tanci náhody,
vlající černá ti sluší.
Možná bys zaprodal duši svou temnotě,
kdybys tak napravil chyby,
Však stále máš hrdost a v tvém dlouhém životě,
vždy mělo svůj smysl „kdyby“.
Snad je čas odejít, můj smutný příteli,
pro tebe – možná i pro mě,
tak jako před námi často již zmizeli
ztracenci v osudech země.
|