Hra o Homunkula VII.

VII.
To se mi musí zdát! Vyfouknul jsem několik dýmových kol a vajglíka típnul o stůl. Z ohně, kterým Sibyl-Eva poslala oba přízraky zpátky do pekla, klusalo mohutné majestátní stvoření rovnou ke mně. Vyskočil jsem. Sibyl-Eva křečovitě držela plameňák a fascinovaně na to zírala.
Uhni! ukazoval jsem jí, ale ona tam stála jako husa. Stvoření ji obešlo. Několika skoky bylo přede mnou. Porazil jsem stůl a skočil po plameňáku. Sibyl-Eva mi ho nechtěla dát. Musel jsem jí ho ze sepjatých rukou vyrvat násilím. Do obličeje jsem se jí nedíval. Zrůda z plamenů ji paralyzovala pouhým pohledem!
Namířil jsem potvoře rovnou na břicho. Tvor se ladně zastavil skoro těsně u mne. Zaváhal jsem. To, co přešlapovalo hlavou kousek od mého obličeje, nebyl kůň ani siréna. Plameny zavinily, že se těla bílého a černého koně spojila. Z dýmu vyběhla obrovská zebra!
Je mi jedno, co seš zač! Zbraň zachrčela. Ven vyšel jen smradlavý dým. Asi jsem se nenarodil na šťastné planetě. Do pr…, zrovna teďka musela dodělat náplň!
Přízračnému zvířeti vyšel z nozder červený dým. Couvnul jsem. Sibyl-Eva se pořád nehýbala.
Dým se začal rozmazávat do kostrbatých písmen. Ta mrcha musela mít v hubě promítací zařízení.
NEÚTOČ CIZINČE. NEPŘINÁŠÍME ZÁHUBU. PŘINÁŠÍME PRAVDU.
No to je hezký. Já ti toho tak řeknu. Řekni mi ale předtím, co je pravda, cha?
VÍME, ŽE TY NEMLUVÍŠ. CO JE S NÍ? zvíře zarylo kopytem směrem k Sibyl- Evě.
Nenávistně jsem se na kreaturu podíval a jednoznačně srozumitelným gestem jí ukázal, co si o jejích slovech myslím.
Zebra pohodila pruhovanou hlavou. MY JSME TO NEBYLI. ONA NENÍ MRTVÁ. JEN SPÍ JAKO OSTATNÍ. MUSELA SE JÍ NĚJAK POROUCHAT ZVUKOVÁ ČIDLA. NEMÁME ZÁJEM NIKOMU UBLÍŽIT. BYLI JSME KANDIDÁTY FARYZANA ESTETA, BYLI JSME JEHO KOŇMI. DÁVAL NÁM POKYNY, AČKOLIV KANDIDÁTI ŽÁDNÉ INSTRUKCE DOSTÁVAT NEMĚLI. SLOUŽILI JSME MU, DOKUD NEZEMŘEL.
OD TOHO OKAMŽIKU SE TU POTLOUKÁME. MĚLI JSME POČKAT, AŽ ZA NÁS UDĚLÁTE CO NEJVÍCE PRÁCE A PAK VÁS ODSTRANIT, ALE NA TOM UŽ NESEJDE. NEMÁME ŽÁDNÉHO PÁNA. DLOUHO SE ŽIVÍME HUMANOIDNÍMI ZBYTKY. PROTIKANDIDÁTKA Z NÁS UDĚLALA JEDNU BYTOST. PATŘÍME JÍ. ONA VŠAK PODLEHLA ZPĚVU SIRÉN. BUDEME PROTO SLOUŽIT TOBĚ. MŮŽEŠ NÁM POKYNY SDĚLOVAT NA KUSU PAPÍRU.
- - - - - -
Po krátké úvaze a dvou cigaretách jsem usoudil, že jsem se zbláznil. Sibyl-Eva byla beznadějně v kómatu. Zebra trpělivě čekala na rozkazy. Vykradl jsem ztichlé papírnictví a jako školák načmáral do drahého diáře v kožených deskách: Nelíbíš se mi a nelíbí se mi, že bych tu s tebou měl strávit dalších nevimkolik let. Dávám ti jediný pokyn – vypadni!
Ještě než jsem to stačil umělému zvířeti ukázat, zaznamenal jsem nad kasinem pohyb. Blbost, Homunkulus je v téhle části prázdný. Přesto se ke mně rázným krokem oficíra blížil muž v oranžové kombinéze a bytelnými klapkami na uších. Mohlo mu být něco kolem čtyřicítky. Očividně byl vzhůru.
Ahoj! Ty jsi Myšlenka? znakoval docela bez problému.
My se známe? Přítomnost dalšího bdícího pasažéra mě kupodivu nepotěšila.
Dosud ne. Je mi ctí se s tebou setkat. Já jsem Bazil, viceprezident Zalémské konfederace, nástupce nebohého Faryzana Esteta. Podlehl, chudák, bombovému útoku. Nepochybně Gnómova práce, ale dokažte mu to! vzdychl.
Neměl jsem potuchy, o čem ten šašek mluví. Ne že by si mého mnohomluvného výrazu či gest všímal. Klidně si mlel dál svou: Jsem asi první a poslední, kdo tě na Homunkulu přivítá. Vím, že tě zneužili a je mi to líto. Ale měl jsi kliku, že zrovna do tebe vložili kódy. Jako jediný jsi měl šanci přežít, neboť vítězný kandidát by nepřežil bez tebe. Můj prapraděd Krásku stvořil jen jako jeden z mnoha svých pokusných vynálezů.
Muž se na chvíli zamyslel. Nikdy jsi nepátral po posádce? Ne? Nenašel bys ji taky. Přemýšlel jsi, jak se sem dostali sirény?
Nečekal na odpověď, jako v horečce šermoval prsty a zrychleně pohyboval rty. Homunkula infikoval virem jeho vlastní stvořitel. Otázkou bylo, jak si s ním tělo poradí. Neporadilo, podlehlo. Bezpečnostní systémy selhaly, imunita byla nedokonalá. Potom se to vymklo kontrole. Ke strašidelné lodi se nikdo nehlásil. Já jsem měl kliku, když na Homunkula náhodně narazily dvě vědecké expedice. I s tímhle však Homunkulův otec počítal. Proto jste tu byli vy, zmražené myšlenky. Měl jsi rozhodně záviděníhodnější roly, než lidská krev! Tuším, že můj geniální předek možnost hry lidí v budoucnu o bludnou loď předvídal. Každopádně své pojistky a vize svěřil deníku. Odtamtud to vím já.
Chlápek, který se mi líbil čím dál tím míň, si promnul dlaně. Poradil jsem Faryzanovi, aby tam poslal umělé bytosti. Totéž jsem poradil Gnómovi. Ano, spolupracoval jsem s oběma. Život je jeden velký kompromis. Za chvíli tu monsignore bude. Převezme si svoji kandidátku, ačkoliv je na podobné hrátky s ní starý. Nevím, na kolik jsi schopen si to uvědomit, ale strávili jste v lodi dvacet let. Šíleli jsme, ale nemohli jsme více zasahovat. Hra by byla ukončena ve prospěch sirén.
Škoda, myslel jsem, že vydrží víc, zvědavě si Sibyl-Evu prohlížel. Jakoby přemýšlel, jak je to dlouho, co se jí porouchala zvuková čidla. Vy jste byli lepší, jenom jste zmutovali, to se někdy příliš dokonalým stává, spokojeně ukázal na přešlapující zebru.
Fajn, jestli tomu rozumím, odsirénovanou loď si teď rozdělíte. Pasažéry vytáhnete a já odtud konečně vypadnu, vyjádřil jsem se po delší odmlce.
Ne tak docela, Bazil se docela hnusně usmál. Rozuměj, mému předku šlo o pokus, stvořil téměř filosofické dílo. My nejsme tak romantičtí. Jde nám jenom o loď. O lidech nikdo nemluvil. Dokážeš si představit, jaký by to pro ně byl šok, vzbudit se po sto letech?
Bohužel jsem si to představit dokázal.
Gnóm je se svým týmem mnichů Jezu právě odpoutává. Hodláme vypustit živý výkal lidí i sirén do vesmíru.
Jen tak?
Správně, jen tak. Přesně tak to uděláme. Bohužel, teď přichází ta smutná zpráva. Pasažéři nepůjdou na smrt sami. Monsignore sice protestoval, ale já si myslím, že to tak bude nejlepší. A společnost jim bude dělat ten, co se po léta živil jejich masem. Chceme svoji loď bez svědků. Bazil se znovu odporně usmál. Vždycky jsem litoval smolaře jako ty. Hluchoněmý mrzák. Moc se od sebe nelišíme, nemyslíš? odhalil ústa, z nichž někdo musel vyříznout větší část jazyka. Máš mou soustrast. Já osobně bych se spokojil s balíkem peněz pro tebe a prostornou vilkou na nějaké klidnější planetě k tomu. To je slušné držhubné, co ty na to?Gnóm chce ale tvou hlavu. Myslím, že je v tom něco osobního. Myslím, že mu chybí Sibyl-Eva a myslím, že se ti chce pomstít, že si s ní byl tak dlouho. Myslím nakonec, že je to cvok! Zrovna jako ty. Jak bys mohl dál žít, chudáku. Jen se na sebe podívej. Strašil bys malé děti. A ona vypadá podobně. Hrůza, Gnóm z toho dostane mrtvičku. Jen se koukni do zrcadla, vypadáš jako siréna!
Co ten oranžovej pošuk na mě zkouší? Naštvaně jsem se podíval do výkladní skříně. Do prdele! Ten blbeček měl pravdu. Strávil jsem ve společnosti sirén mnoho let. Můj ksicht byl toho parádním dokladem. Předtím mi to nikdy nepřišlo. Teprve po náznacích toho blba jsem se ve skle viděl tak, jak jsem skutečně po dvaceti letech strávených na Homunkulu, vypadal. Zrzavé vlasy mi dávno zbělely. Lebka se mi protáhla. Kůže dostala nepřirozeně bílý nádech. Prsty se mi prodloužily tak, že se podobaly spárům sirén. Fialové rty se zmenšily a téměř nebyly vidět. Oči naopak byly vypoulené a obrovské, jako jediné dva otvory na hlavách beztvářných stvůr.
Podíval jsem se na Sibyl-Evu. Vypadala podobně. Kupodivu mě ta proměna nevyděsila. U mě ani u ní. Stále to byla kočka. Proč jsem si s ní nic nezačal? Dvacet let celibátu, nepočítaje v to léta kómatu, to bych do sebe nikdy neřekl.
Vidím, že se ti tvá nová podoba docela líbí. Ale dost keců. Bazil vytáhl samopal. Půjdeš se mnou, ukázal mi volnou rukou.
Usmál jsem se. Má tvář sirény ale vypadala lhostejně. Zatímco žvanil, srovnal jsem si pár věcí a pomalu se rozhodl.
Zab ho! ukázal jsem zebře. Až doteď přecházela kolem a nevšímala si nás. Bazil se ušklíbnul, ale tvor dobře pochopil. Zvíře skokem stálo na člověkově hrudi. Samopal vystřelil a já skočil šipku za umělou palmu. Na hlavu se mi sneslo jen pár sestřelených listů.
Zebra kopyty rozdupávala mužovu hruď a zuby mu strhávala z hlavy kombinézu, kůži i vlasy. Klapky z jeho uší křuply pod zvířecími kopyty. Přestal se vzpírat. Krátce před smrtí ho zastihl milosrdný spánek a já měl skoro vztek, že už nemůže žádnou další bolest cítit. Zebra mu hrubým jazykem olízla otevřený mozek. Kurva, myslel jsem, že ty mrchy jsou býložravý, nebo snad přítomnost sirén neměla vliv jen na lidi?
Jen na lidi! Podíval jsem se na spící Sibyl-Evu. Konečně jsem to pochopil. Nic se v ní neporouchalo. Byla tu semnou prostě jenom moc dlouho. Ona se stala člověkem, možnosti vypnutí čidel přestaly fungovat, protože je nahradily smysly! Proto stojí jako loutka s rukama před sebou.
Co mám dělat, abych ji zachránil? napsal jsem do otevřeného diáře, který jsem stále držel v ruce.
Zebra se odvrátila od skalpované mrtvoly. MOŽNOSTÍ NENÍ MOC. MONSIGNORE SICHET VON GNÓM SE SVÝMI MNICHY UŽ STIHL ODPOUTAT VŠECHNY PASAŽÉRY. PO DVACETI LETECH JICH ZASE TOLIK NEZBYLO. SPÍ A SIRÉNY PROPLOUVAJÍ KOLEM NICH. MNIŠI MAJÍ OCHRANNÉ KLAPKY, PROTO JE NESLYŠÍ. ZA CHVÍLI BUDOU ZDE. BAZIL JE PO SMRTI. GNÓM NEBUDE MÍT DŮVOD PASAŽÉRY NEZACHRÁNIT. AŽ ZJISTÍ, CO SE STALO, PŘIPOUTÁ JE, OCHRANNÉ KRYTY UZAVŘE A SIRÉNY VYPUSTÍ. TEBE ALE S NEJVYŠŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ ZABIJE. A SIBYL-EVU TAKY. ŽEN MŮŽE MÍT SPOUSTY, SE ZTRÁTOU SVÉ JEDINEČNOSTI UŽ HO NEBUDE PŘITAHOVAT. MÁŠ JEN DVĚ MOŽNOSTI. OBĚTOVAT SE A TAK ZACHRÁNIT PASAŽÉRY. NEZAPOMÍNEJ, POŘÁD JICH JSOU DVĚ TŘI STOVKY. NEBO OBĚTOVAT JE - VYPRÁZDNIT HOMUNKULA S MNICHY I SIRÉNAMI, A TAK SE ZACHRÁNIT.
A co mi radíš ty?
OBĚTUJ SEBE, SIBYL-EVU I NÁS. DVACET LET JSME ŽILI Z JEJICH TĚL, DLUŽÍME JIM TO. TO BYL SKUTEČNÝ SMYSL MISE. ZACHRÁNIT LIDI, NE LOĎ. KOV DUŠI NEMÁ, ONI ANO.
Ani jsem o tom nemusel moct přemýšlet. Tohle nebyl žádný morální problém, bylo to jasný jako facka, kterou mě jednou Sibyl-Eva vrazila. Jsem bezejmenný, Vrah a postižený mrzák. Oni mi ukradli prožitý čas a s ním i jméno.
Menší část života jsem strávil zabíjením mimozemských hňupů, sám bezpečně přilepený před monitorem počítače s 5D brýlemi na očích. Větší část života jsem chrápal v kómatu jako mimino, pro potěchu nějakého šíleného blbečka. Potom jsem se dvacet let cpal vnitřnostmi mých rodných pozemšťanů, houpal jsem se na závěsech snobské restaurace jako opice a holedbal se, jak všechny spasím. Ty dobráci mě málem ukamenovali. Teď mám pro ně zhebnout a přídavkem obětovat zvrácené pomstě nadrženého dědka mou Sibyl-Evu! Nedostanu se ani do učebnic, jediná připrclá planetka neponese moje jméno a žádný bulvární plátek o mně nenapíše řádku. Jakýsi Gnóm slízne smetánku, já možná umřu bezbolestně.
Zrovna se na to třesu! Nenarodil jsem se jako mesiáš a nikdy jsem to o sobě taky netvrdil. Nestrávil jsem léta v kómatu a další léta nejedl to svinstvo, jen abych pak položil život na oltář nicoty. Možná si zasloužím víc, než nicotu.
Utíkal jsem k počítači.
NEMŮŽEME TU S TEBOU ZŮSTAT! Zebra klusala za mnou.
Nikdo se tě o společnost neprosí. Klidně jsem jí udělal skulinu v kulatých dveřích. Zebra zmizela v tunelu plném spících, bdících i sirén. Na sotva zanedbatelný okamžik jsem mezi zakuklenými postavami spatřil vysokého štíhlého muže s bílým vlasy. Vrásčitá, strhaná tvář unaveného starce se nakrátko mihla v otvoru. Zelené oko na mě mrklo, šedivé zašilhalo směrem, kde stála Sibyl-Eva. Přibouchl jsem tomu starému ďáblovi dveře rovnou před nosem.
Namačkal jsem kód a jedinou poslední číslicí je všechny poslal pryč. Jak se asi tvářil kněžour? Nevím, chtěl bych to vidět. Každopádně myslím, že jsem mu předtím dveřmi rozbil nos. To bolí…
Netrvalo to dlouho. Nic nebylo slyšet. Stěny na konci tunelu byly dokonale zvukotěsné. Běžel jsem za Sibyl-Evou. Moje siréna udělala zkusmo několik kroků.
Usmál jsem se. Jsme skutečně - konečně - sami.
Vítej mezi bdícími! sevřel jsem její stvůří ramena.
Já nezemřela?
Ne, miláčku, ale všichni ostatní ano. Teda, mohu ti tak říkat?
Jistě, že můžeš. Ale jak to? Co se stalo?Kde jsou koně? Co budeme jíst, když tu kromě nás nikdo nezůstal?
Opravdu jsem nečekal, že se zeptá zrovna na tohle. Ženský jsou prostě nevyzpytatelný. Nakonec to byl dost podstatný problém. Když jsem se nad tím zamyslel, najednou se mi vybavila kdesi zasunutá vzpomínka na vzdálenou planetku Jár, kde je hojnost jídla i pití a nikdo se tam nikoho nevyptává, co je kdo zač nebo odkud přišel. Na Homunkulu je spousta platidel, aby si za to jeden koupil klidný a pohodlný zbytek života.
Najednou jsem přesně znal souřadnice, kde se loď nacházela. Nebylo to od té planetky daleko. Taky jsem si uvědomil, že někde v místech, jimž jsme říkali mozek, je kabina, odkud lze loď ovládat. Tam jsou v trezoru schované zbylé karty k ostatním mřížím. V mrazících zařízeních dosud byli technici a další potřební lidé. Myslím, že jsme na ně zapomněli. Je jich tak akorát, abysme je zvládli a dokázali jim vysvětlit celou situaci. Aspoň je dokážu zachránit.
Homunkule, je čas aby ses konečně postavil na vlastní nohy a po letech spánku si dopřál menší výlet.
Zbývá poslední otázka, jak jsem to všechno věděl? Nevím. Asi ti týpci, co se mi hrabali v mozku, chtěli dát každému stejnou šanci. Homunkulův stvořitel zřejmě myslel na všechno.
Teď, když to zaznamenávám do lodního deníku, je Homunkulus dávno proměněn ve šrot. Nechali jsme ho se Sibyl rozprodat na součástky. Myslím, že nikdo a nic si víc nezasloužilo tak potupný konec. Tohle jediné také vím jistě, že si jeho šílený stvořitel nepřál. I když, kdo ví…
Jsem na konci zápisků, které se Sibyl brzo zničíme. Jak ta šílená hra dopadla? Ihned po vyprázdnění přeplněných střev lodi jsme se vydali do epicentra navštívit techniky. Už tehdy jsem věděl, že svého rozhodnutí nebudu nikdy litovat. Zajímalo by mě jediné; jestli by kdokoliv jiný jednal jinak. Třeba zrovna ty.