Poslední noc ve Valinoru, kap. 1-2

Prolog

Sauron byl poražen, Prsten moci zničen a poslední elfí loď odplula od břehů Středozemě. Příběh skončil.

Po mnoha staletích se však znovu pootvírají dvířka minulosti a v sázce je mnoho. Hrdiny tohoto příběhu nejsou ani moudří králové, ani stateční bojovníci. Jsou to obyčejní lidé, pro které elfové a jiné bájné postavy existují již jen v dětských pohádkách. Nijak netouží po divokých dobrodružstvích a problémy neřeší se zbraní v ruce. Jejich hlavní síla, jejich nejsilnější kouzlo, spočívá v dobrotě jejich srdcí.

Podivné setkání

Venku byla tma, studeno a nevlídno. Není proto divu, že blízký hostinec, který doslova vydechoval teplo a světlo do okolního světa, byl nacpán takřka k prasknutí. U kamen se choulili prokřehlí poutníci a u stolů hlučně popíjeli místní obyvatelé, kteří zde patřili ke stálému inventáři. Ti, kdo nevěřili obsluze, nebo prostě jen nechtěli čekat, postávali u baru a raději si nalévali sami přímo z lahví.

Dveře se otevřely a vyhnaly několik chuchvalců dýmu na oplátku za trochu čerstvého vzduchu. Kdo vzhlédl, aby si nově příchozího prohlédl, spatřil vysokého štíhlého cizince zahaleného v šedivém plášti vypadajícím příliš tence na to, aby uchránil svého majitele před nečasem tam venku. Když si muž sundal kapuci a odhalil svou mladistvou tvář a světlé dlouhé vlasy, přestal většinu přítomných zajímat. Nikdo známý.

Několik osob jeho příchod přece jen zaujal. Dívka sedící u stolu s mladým mužem tak okatě sledovala každý cizincův krok, až se stala terčem žertů svého společníka. Oba byli mladí, dlouhých hnědých vlasů a natolik podobných rysů a vesele důvěrného chování, že každému muselo být na první pohled jasné, že se jedná o sourozence.

Ještě někdo si cizince pokradmu prohlížel. Byl to muž sedící v tmavém rohu u okna, sám, jelikož tak daleko od světla a teplých kamen mu nikdo společníka dělat nechtěl; a on o to zřejmě ani nestál. Přes hlavu měl přetaženu kapuci, obličej skrytý ve stínu. Jen jeho oči bedlivě sledovaly příchozího, jenž ho zřejmě něčím velmi zaujal.

Mladík se letmo rozhlédl po místnosti a trochu nakrčil nos, hustě zakouřený vzduch se mu zřejmě příliš nezamlouval. Ale kde jinde najde poutník, kterého nikdo nezná, v takovém nečase přístřeší a trochu jídla? Zamířil tedy k právě uvolněnému stolu. To si ho již všimnul hostinský a přispěchal. Mladík si objednal večeři a jeho jemný melodický hlas pronikl mezi vesměs hlubokými hlasy ostatních hostů jako paprsek světla.

"Takový holobrádek!" pronesl opovržlivě jeden hromotluk, který hrál o kus dál karty.

"No a?" opáčil jeho soused nezaujatě.

Muž v rohu, který mladíka před chvílí tak bedlivě pozoroval, chvíli zamyšleně hleděl do prázdna a něco si pro sebe neslyšně mumlal. Poté se zvedl od stolu, položil na stůl hromádku mincí a odešel tak nenápadně, že se za ním nezvedly jediné zvědavé oči.

Netrvalo dlouho a hostinský donesl hostu objednanou večeři.

"Cizinci u nás platí hned, mladý muži," pronesl poněkud neuctivě.

Ne, že by byl od přírody zlý, jen neměl mnoho důvěry k neznámým tvářím. Za dobu, co tento hostinec provozoval, již s nimi měl všelijaké zkušenosti a dobrých mezi nimi bylo jak šafránu.

"Samozřejmě. Bude toto stačit?" opáčil mladík s přívětivým úsměvem, podávaje mu několik mincí.

Hostinský je okatě zkontroloval, ačkoliv díky dlouholetému cviku již měl hodnotu dávno spočítanou.

"V pořádku."

Spokojeně se otočil k odchodu. Vypadá to, že s tímto hostem problémy nebudou, přemítal. Třeba bude mít zájem i o nocleh. Po pár krocích se zastavil a opět se otočil k cizinci.

"Dobrou chuť," utrousil.

Snad se trochu zastyděl za své předchozí chování.

"Děkuji," zazvonil mu opět v uších melodický hlas.

Hostinský se vytratil a neznámý se pokojně pustil do večeře. Mezi sourozenci o kousek dál mezitím probíhala šeptem vedená výměna názorů.

"Tobě se ten cizinec nějak líbí," posmíval se bratr.

"Nech toho," šťouchla ho sestra ramenem. "Co je na tom špatného, s někým si popovídat?"

"Nic, nic. Jenom když je ten někdo mladý, pohledný a ty ho v jednom kuse hltáš očima."

Dívka polekaně sklopila oči a zrudla.

"Já nikoho očima nehltám," zalhala průhledně. "Jenom mi ten mladík připadne ... hmm ..." chvilku hledala vhodné slovo, "... zajímavý."

"Však neboj, na povídání bude času dost. Jistě tu dnes přespí, stejně jako my. Nebo ho snad chceš vyrušovat od večeře?" smál se jí.

"Ne, samozřejmě, máš pravdu. Počkám," ujistila ho rychle a odvrátila pohled jinam, jen aby si ji přestal dobírat.

Nepočítali ovšem s tím, že kde se sejde pití a temperamentní povahy, málokdy to končí poklidně. Hromotluk, který se tak pohrdlivě vyjadřoval o mladém cizinci, se jmenoval Rufus a dnes měl opravdu mizernou náladu, kterou se celý večer snažil utopit v moři piva. Tento recept ovšem málokdy fungoval.

Hrál karty a možná by vše bylo v pořádku, kdyby se mu dařilo. Dnes ale prohrával jednu partii za druhou, což jeho špatnou náladu jenom umocňovalo. Jeho přítel Harl ho v průběhu večera se vzrůstajícími obavami pozoroval. Znal Rufuse a věděl, že nikdy nemá daleko k použití pěstí. Proto ho již také několikrát žádal, aby šli domů.

"Ne dřív, než dostanu zpět, co jsem prohrál," procedil Rufus mezi zuby svou odpověď.

To se mu však ne a ne podařit.

Až to nakonec přišlo. Rozehrál partii a karty mu padaly. Z jeho pohledu bylo zřejmé, že tentokrát si je svou výhrou jistý. Náhoda tomu ale chtěla jinak a i přes vynikající karty, které držel v ruce, znovu prohrál. V tom okamžiku všechna zlost v jeho nitru explodovala. Vyskočil, odkopl od sebe židli a oběma rukama popadl vítěze za krk.

"Podvádíš!" rozkřikl se. "Celý večer ti nějak dobře padají karty. Ty určitě podvádíš!"

Nebohý muž neměl šanci. V obličeji již začínal rudnout, jak ho Rufus zprudka stiskl; marně se bránil a všemi posuňky dával najevo, že se protivník mýlí. Rufus ale viděl rudě a vztek, který se v něm hromadil celý večer, jej zcela ovládl. Ostatní hráči kolem ustrašeně couvli. Znali Rufuse a jeho výbuchy. Chtěli pomoci nebohému muži, ale nikdo se neodvážil vystavit takovému nebezpečí.

"Kde, kde máš ty karty schované!" řval Rufus a nyní již scénu s obavami sledovali všichni návštěvníci. Po hostinském jako by se země slehla.

"No počkej, já je z tebe vytřesu!"

Rufus začal smýkat nebožákem sem a tam. Džbány s třeskotem padaly na zem a muž jen stěží lapal po dechu. Přesto se nikdo z okolostojících ani nepohnul, aby tomu zabránil.

"Pusť ho!" zazněl náhle hlas, tiše, jasně a přesto tak pronikavě, že se všichni otočili k opovážlivci, který se odvážil něco takového vyslovit.

Rufus se zarazil a nevěřícně se ohlédl. Střetl se s pohledem, který působil jako polití studenou vodou. Ty oči patřily mladému cizinci, o němž se před chvíli tak neuctivě vyjadřoval. Rufus ten pohled dlouho nevydržel a odvrátil oči. Osvobozen od jejich vlivu se však během okamžiku vzpamatoval.

"Nepleť se do toho, nebo taky nějakou schytáš, holobrádku!" zavrčel a přestal si mladíka všímat.

Stalo se však něco, co opravdu nečekal. Jeho zápěstí se chopily dvě útlé, skoro dívčí ruce, a proti jeho veškeré vůli a nemalé síle ho donutily pustit hrdlo muže, jehož strnulé oči a barva obličeje svědčily o tom, že se tak stalo v nejvyšší čas.

Rufus byl tak překvapený, že i poté, co ho cizinec pustil, zůstal nevěřícně stát. Střídavě zíral na své mohutné ruce a na mladíka. Nechápal.

"Spory se dají řešit i bez násilí," zazvonil mu v uších cizincův hlas.

Mladík se tvářil klidně a smířlivě. Vypadal tak útle a křehce, že mnozí přihlížející měli pocit, že je před okamžikem jen šálil zrak. Znali hromotluka Rufuse a jeho sílu.

Rufus sám hleděl fascinovaně do cizincových očí. Připadal si hloupě až trapně. Opět v něm začala narůstat zlost. Zlost, že se nechal tak lehce porazit. Nejraději by se na cizince vrhl, a ztloukl ho za tu opovážlivost. Ale pohled jeho očí ho jakoby svazoval. Vyjadřovaly vlídnost, sílu, ale navíc ještě něco dalšího, co v něm probouzelo pocity, kterým nerozuměl.

Nyní se vzpamatovali okolostojící a chvatně začali jednat. Několik mužů rychle odneslo napůl udušeného nebožáka z Rufusova dosahu, aby se mohl v bezpečí vzpamatovat. Měl štěstí, že vyvázl jen s několika podlitinami na krku. Harl k Rufusovi přistoupil a přátelsky mu položil ruku na rameno.

"Nech to plavat. Pojď domů."

Ale Rufus stál bez pohnutí, hypnotizován tím pohledem.

Konečně se cizinec otočil a zamířil zpět ke svému stolu, kde na něj čekala nedojedená večeře. Rufus si připadal, jako by z něj někdo sejmul okovy. Vydechl a na okamžik to vypadalo, že vše dobře dopadlo.

Rufuse však zachvátila silná, nenávistná myšlenka, se kterou možná někde hluboko uvnitř nesouhlasil, ale nedokázal se ovládnout. Zlomit, zničit, zavřít navždy ty strašlivé oči! Popadl vedle stojící židli a s výkřikem se vrhl na cizince. Harla, který se ho pokusil zadržet, odstrčil nevybíravě stranou.

Vše proběhlo příliš rychle. Mladík se stihl otočit, ale uhnout již nedokázal. Židle ztěžka dopadla na jeho hlavu a v příštím okamžiku se hostincem rozhostilo takřka hmatatelné ticho.

Rufus stál nad ležícím tělem a nepřítomně zíral na zvolna proudící krev. Bez odporu se nechal odvést ven z hostince. Jediná myšlenka, která mu vířila hlavou, bylo vědomí, že netuší, proč to vlastně udělal.

Ještě notnou chvíli poté, co Rufus opustil scénu, se nikdo nezmohl k jakékoliv akci. Všichni jen nevěřícně zírali.

První se vzpamatoval hostinský, jenž se, jakmile bylo po všem, opět zázračně objevil. Ziskuchtivost v něm okamžitě ucítila svou šanci, takže bez váhání přistoupil k ležící postavě cizince a začal hudrovat.

"To jsem si mohl myslet! Sotva přijde, hned se začne prát s místními. A kdo mi teď zaplatí, co si objednal?"

Bez okolků začal bezvládné tělo šacovat. V tu chvíli k němu ale přistoupil hnědovlasý mladík a nevybíravě ho odstrčil.

"Nebudu se dívat, jak se ho snažíš okrást. Dobře jsem viděl, že svou večeři již zaplatil."

Hostinský nebyl hloupý. Pochopil, že tento pokus mu nevyšel.

"Ach ano!" zakoktal, "úplně jsem na to zapomněl."

A spěšně se vytratil.

Mladíkova sestra se zatím držela stranou, ale nyní spěšně přiklekla k ležícímu tělu.

"Žije," vydechla s ulehčením.

Setřela krev a začala zkoumat zranění. Povrchová rána byla naštěstí malá, vlastně jen trocha roztrhnuté kůže na čele. To se snadno zahojí. Lebka, úder vydržela, ale i tak jistě napáchal pořádné škody. Byla to silná rána a židle byla těžká. Nebylo divu, že snaha dívky přivést cizince k vědomí byla marná.

Nakonec bezradně vstala a vyslala prosebný pohled k přihlížejícím. Na její výzvu se ozval muž neurčitého věku.

"Znám člověka, který mu jistě pomůže. Bydlí nedaleko. Ukáži vám cestu."

Dívka jen vděčně kývla.

Zahalili bezvládné tělo do pláště, aby ho co možná nejlépe ochránili před nečasem tam venku a společnými silami ho odnesli pryč.

Ostatní hosté si oddechli a brzy se přerušená zábava opět rozproudila. Jako by se vůbec nic nepřihodilo.

Dávné proroctví

Starý muž otevřel dveře skoro dříve, než zaklepali. Na okamžik je přepadl pocit, že jejich návštěvu očekával. Tato myšlenka však byla brzy vytlačena, jelikož celou jejich pozornost zaujal vzhled onoho starce, jenž byl zcela výjimečný. Sněhově bílé vlasy, stejně bílý plnovous, a přesto nepůsobil dojmem starého člověka. Z jeho obličeje sršelo tolik energie, že by mu leckterý mladík mohl závidět. Stručně řečeno, vypadal nepodobně komukoliv, koho kdy v životě potkali.

"Vítej, Teraku! Pojďte dál," oslovil jejich průvodce a nezdržuje se zbytečnými otázkami je vedl do svého příbytku, aby pacienta co nejdříve uložili na lůžko v malé vedlejší místnosti.

"Postarej se zatím o hosty," požádal muže, jehož pojmenoval Terak.

"Vůbec si s námi nedělejte starosti," ozvala se dívka. "Před chvílí jsme večeřeli."

Ale stařec zmizel za dveřmi dříve, než pronesla první slovo. Rozpačitě zmlkla.

"Uvařím vám alespoň bylinkový čaj," odpověděl za nepřítomného hostitele Terak.

S jistotou, jež dávala tušit, že tento příbytek pro něj není cizí, postavil vodu na kamna a odněkud vytáhl balíček se sušenými bylinkami. Netrvalo dlouho a před každým z nich stál hrnek horkého voňavého nápoje.

Seděli u stolu a opatrně usrkávali kouřící tekutinu. Nikdo ani nešpitl. Sourozenci hleděli jeden na druhého, občas těkavě pohlédli na svého společníka či na okolní vybavení.

Místnost byla zařízena skromně, a přesto účelně. Pár kusů dřevěného nábytku, bytelná kamna. Na každém volném kousku zdi byly přitlučeny police obsazené všelijakými lahvičkami, krabičkami či sáčky. Z trámů nad kamny visely svazky sušících se bylin. Nebylo těžké uhodnout, čím se stařec zabýval, vždyť to byl také důvod, proč se zde ocitli.

Když Terak obsloužil hosty, usedl na židli naproti nim a upřeně hleděl do svého šálku, nad nímž se kroutily hadovité sloupce par. Občas svůj zrak přece jen zvedl, ale to pouze proto, aby ho na okamžik upřel na zavřené dveře, za kterými předtím zmizel starý muž, a aby ho vzápětí sklopil zpět.

Teprve nyní jim začala v plném rozsahu docházet podivnost situace, ve které se ocitli. Nešťastná událost v hostinci zapříčinila, že se v domě jednoho neznámého muže strachovali spolu s jiným neznámým mužem o život třetího neznámého muže. Opravdu zvláštní vyústění večera, který začal zcela nevinně.

A až nyní, během prodlužujícího se čekání, si měli možnost řádně prohlédnout muže, který je sem přivedl. Byl to statný člověk s obličejem orámovaným vlnitými tmavými vlasy. Celkově působil dojmem upřímného a čestného člověka, ale v jeho chování bylo cosi podivného, čeho si mladík nevšiml, ale jeho sestra se to znovu a znovu pokoušela odhalit během kratičkých, jakoby náhodných pohledů jeho směrem.

Jméno Terak se k němu docela hodí, pomyslela si nakonec. Hrdý a záhadný.

Když osaměl, přistoupil stařec k lůžku a chvíli si ležícího mladíka zkoumavě prohlížel. Rukou lehce odhrnul jeho dlouhé vlasy a usmál se, když spatřil přesně to, co očekával.

"Kdepak jsi se toulal tolik let, Sparku?" zašeptal. "Ani netušíš, kolikrát jsem se bál, že tě tvůj osud zastihne někde daleko, kde ti nebudu moci pomoci. Ale dnes! Dnes jsi mi přinesl naději, že prastaré zlo bude odčiněno. Jak dlouho jsem jenom čekal na tento den!"

Opět vlasy narovnal a důkladně prohlédl mladíkovo zranění. Spokojeně pokýval hlavou, když jeho citlivé prsty ověřily, že lebka nebyla poškozena. Zachmuřil se však, když zkoušel reakci nehybných očí. Pak dlouho zadumaně seděl a pozoroval ten bledý obličej, který tak dobře znal.

"Tělo je dobrý mechanismus, to opravit dokáži. Ale co mysl? Tam má zkušenost nestačí," šeptal a z jeho hlasu bylo cítit pochybnosti. "Navíc ta tvá..."

Zavřel oči a snažil se vyvolat obrazy dávno minulé; jeho rty se přitom neslyšně pohybovaly. Pak svým slovům opět dodal zvuku.

"Je Lórien opravdu to pravé místo? Je to už tak dlouho, co odtamtud odešli..."

Rázně se vytrhl ze zamyšlení.

"Všechno souhlasí! Celou dobu jsem věděl, že tento okamžik přijde. Již dávno bylo vše předpovězeno. Nyní není čas na pochybnosti."

Položil jednu ruku na pacientovo temeno hlavy, druhou lehce přes jeho oči. V následujícím okamžiku se přihodilo něco stěží uvěřitelného. Jako výsledek se Sparkovi vrátila barva do obličeje a jeho oči se otevřely.

Stařec před nimi zakroužil dlaní, ale ani tentokrát se nepohnuly. Čekal tento výsledek, ale neznamenalo to, že by tomu byl rád. Zašeptal několik slov v neznámém jazyce, lehce přejel rukou přes víčka a nevidomé oči se opět zavřely.

"Ubohý chlapče!" vydechl a pohladil pacienta po vlasech.

Pak vstal a zamířil ke dveřím, za kterými ho již netrpělivě čekali jeho hosté.

Když stařec vstoupil do místnosti, nepromluvil nikdo ani jediné slovo; jen jejich oči na něm tázavě visely. Vlastně ani nebylo zapotřebí se ptát. Otázka přímo hmatatelně visela ve vzduchu.

"Probral se z bezvědomí," pronesl stařec tiše.

Sourozenci se na sebe s ulehčením usmáli. Terak, jenž ho znal o něco lépe, však vytušil, že nebylo řečeno vše.

"Ale při vědomí ještě není," dokončil stařec.

Odměnou mu byly nechápavé pohledy. Probral se tedy nebo ne?

"Cože?" pojmenoval mladík jejich zmatek jako první.

Stařec místo odpovědi zamířil k poličkám, kde posbíral několik lahviček s různými prášky, tekutinami a kdo ví čím, a přenesl je do světla na stůl. Vysvětlení jim dopřál, teprve až se pustil do míchání směsi, která se postupně zbarvovala do tmavého hnědozeleného odstínu.

"Již není v bezvědomí," zopakoval, "a v tuto chvíli spí. Bohužel úder do hlavy napáchal větší škody, než by se podle té malé ranky na čele mohlo zdát."

Stále ještě na něj hleděli nechápavě, ale neodvažovali se ho přerušit.

"Probral se z bezvědomí," zopakoval znovu. "Ale ne zcela. Stále ještě bloudí v temných hlubinách, ze kterých jsem se ho marně pokoušel vyvést. Ta povrchová rána se brzy zahojí, ale přivést ho zpět k vědomí, to bude přetěžký úkol."

Stařec se zachmuřil a dál svoji směs míchal jen mlčky. Ti tři se chvíli snažili srovnat jeho slova v hlavě.

"Ale ten lék, který připravuješ, ten mu pomůže, viď?" pravila pak dívka s takovou nadějí a důvěrou v hlase, až mu jí bylo líto.

"Kéž by," odvětil a z jeho hlasu byl znát smutek. "Ale bohužel žádný lék, který zde mohu vyrobit, ho nedokáže vrátit zpět. Lék, kterého je zapotřebí, se nachází velmi daleko. Proto potřebuji získat čas, abych se pro něj stihl vypravit, neboť v tomto stavu nikdo nevydrží příliš dlouho, snad jen pár dní."

Odmlčel se.

"Pár dní, a pak již není naděje. Můj lék Sparka nedokáže uzdravit, jen dočasně zastaví blížící se konec."

"Spark?" vydechli překvapeně všichni tři.

Fakt, že stařec bez zaváhání neznámého mladíka pojmenoval, vyvedl z míry i Teraka.

"Ano, Spark," potřásl bělovlasou hlavou. "Toho chlapce znám už od kolébky, ale to je na dlouhé povídání. Máte-li přece jen zájem, rád tak učiním."

Z jejich obličejů snadno vyčetl, jak zní odpověď.

"Avšak popořadě. Myslím, že nejdříve bychom se mohli navzájem představit, co myslíte?"

Všichni horlivě přikývli, ale ani jeden se k tomu neměl. Stařec tedy začal jako první.

"Jelikož jste si mne i můj skromný příbytek již jistě dávno dobře prohlédli," jeho oči sklouzly na dívku, která se bezděky začervenala, jako by ji přistihl při provádění kdovíjakých nepravostí, "zbývá mi jen dodat, že mé jméno je Adril."

"Já se jmenuji Valador a toto je má sestra Failá," šťouchl do sestry mladík. "Rodiče ani žádné jiné příbuzné nemáme, a tak spolu chodíme po světě. Řekli jsme si, že se neusadíme dříve, než dojdeme do kraje, kde žijí samí dobří lidé," dodal se širokým úsměvem.

"Já jsem Terak," zakončil vzájemné představování muž, jenž je sem přivedl. "Bydlím na samotě kousek za městem. S Adrilem se znám již roky. Zachránil mi život."

"A díky tomu jsem získal vzácného přítele," doplnil jeho slova Adril.

Směs již byla hotová, proto ji přenesl do připravené nádoby a zalil zbytky teplé vody. Zavřel ji a pečlivě protřepal. Několik kapek pak přidal do nápoje, který pro něj Terak připravil, a nádobku se zbytkem tekutiny pečlivě uzavřel.

"Hned jsem zpět," prohlásil a odběhl do vedlejší místnosti k pacientovi.

Všichni nedočkavě čekali na slíbené vyprávění, proto je ani nenapadlo začínat nějaké jiné povídání během té chvíle, co byl pryč. Každý usrkával své bylinky a po očku sledoval dveře.

Tentokrát to netrvalo tak dlouho jako prve a Adril se brzy vrátil nesa prázdný hrnek. Tiše zaklapl dveře a než k nim opět přisedl, odložil ještě hrnek na volné místo vedle krbu.

"Takže, pokud jste nezměnili názor, povím vám ten příběh," pravil, když se konečně uvelebil na své židli.

"Tak už nás nenapínej!" vyhrkl Valador.

"Prosím," dodala jeho sestra a šlehla po svém nevychovaném bratrovi pohledem.

Stařec se opřel o opěradlo a jal se vyprávět.

"Jak jistě víte, před dávnými časy tuto zem neobývali jen lidé. Žili zde i rozliční jiní tvorové, stvoření dobrá i zlá. Draci, trpaslíci, elfové a mnozí další. Můj příběh je o elfech, o jejich kráse a moudrosti, ale také o jejich velikém utrpení."

Znělo to spíše jako začátek pohádky než jako vážné vyprávění, které očekávali. Přece ten stařec nechce, aby něčemu takovému věřili?

"Ale to jsou jen pohádky pro děti!" neudržela se Failá. "Každý přece ví, že žádní elfové nejsou."

"Ano, elfové už nejsou," odvětil Adril a nebylo možné si nevšimnout, jaký důraz položil na slovo "už".

"Stihla je strašlivá kletba Nepřítele, která zapříčinila, že tento svět i země mimo něj pozbyly sličného lidu."

Na chvíli se odmlčel a upřel pohled do prázdna. Jako by jeho oči znovu viděly ony dávné události, jež se chystal popsat.

"Stalo se to po posledním zápase Dobra a Zla. Nepřítel byl poražen, úkol splněn. Alespoň jsme si to mysleli. Ano, věřili jsme, že Zlo již nikdy nezíská dostatek sil, aby ještě mohlo někomu uškodit. Všichni jsme se radovali z vítězství a tehdy se poslední elfové, dosud setrvávající v těchto zemích, rozhodli odejít do svého věčného domova. Do dalekých zemí, jež dokázali najít jen oni. Tehdy jsem se i já rozloučil s těmito břehy a společně s nejvěrnějšími přáteli jsme se vydali na onu dalekou cestu bez návratu; poslední lodí, která opouštěla tyto břehy."

Cože? To přece není možné! Stařec však přešel nevyřčenou otázku v jejich očích a pokračoval.

"Vedeni neomylným lodivodem jsme brzy dopluli ke břehům, k nimž obyčejný smrtelník nikdy nedorazí. Přivítat nás přišlo mnoho starých přátel a bylo to radostné shledání! Po všech starostech a útrapách tohoto světa nás čekal život ve štěstí a ničím nenarušovaném míru.

První roky jsme opravdu žili šťastně a spokojeně v té věčně rozkvetlé zahradě. Postupem času však v našich srdcích začal narůstat podivný neklid. Příliš mnoho času jsme strávili v tomto světě, snad proto jsme získali schopnost, byť jen v náznacích, vnímat jeho další osud.

Něco se tam dělo! Čím dál silněji jsme cítili, že je něco v nepořádku. Jako by Zlo opět sbíralo síly k útoku. Viděli jsme Nepřítele padnout, ale znovu se nás zmocnily pochybnosti. Byl skutečně poražen? Vždyť již jednou jsme zažili jeho pád, a přesto se po čase skrývání opět objevil, stejně hrůzostrašný a nebezpečný jako dřív.

Dlouho jsme nevěděli, co si počít. S vaším světem jsme se již rozloučili a nechtěli jsme se tam již vracet. Avšak s každým dalším dnem v nás sílil podivný neklid a tušení se začalo blížit jistotě, že Zlo opět povstalo. A že jeho nenávist je určena především nám.

Začaly se ozývat hlasy, že bychom měli zakročit. Mnozí se však domnívali, že bychom se již neměli zapojovat do problémů lidského světa, jenž jsme opustili. Ale Mocní nás varovali, že pokud Zlo opět povstane ve své plné síle, dříve či později přijde i k nám, jakkoliv jsme daleko.

Nakonec velký sněm rozhodl, že se skupina dobrovolníků vydá zpět zjistit, co se děje. Mezi sličným lidem nepanovala příliš velká ochota k takovému podniku, ale já se přihlásil rád. Neměl bych klidu, kdybych tam měl zůstat a čekat.

Velmi záhy po našem příchodu bylo zřejmé, že naše obavy byly oprávněné. V poslední bitvě jsme sice Nepřítele porazili, ale ještě nebyl zcela zničen. S výsledky jeho činnosti jsme se setkali brzy po vylodění.

Uplynulo již několik lidských věků od chvíle, kdy jsme tyto kraje opustili, a proto zde již nebyl nikdo, kdo by si na nás přímo pamatoval. O elfech vyprávěly jen mlhavé zkazky, jejichž pravdivosti již málokdo věřil.

Lidé byli odjakživa snadno ovladatelní zlými myšlenkami. A v zasévání nedůvěry a nenávisti byl Nepřítel nepřekonatelným mistrem. Proto byla jeho temná snaha bohužel úspěšná. S hrůzou a bolestí v srdcích jsme procházeli kraje, kde dříve sídlili trpaslíci či hobiti. Lidé zaslepení nenávistí nemilosrdně vyhladili celé rasy nevinných tvorů.

Brzy se ta nenávist obrátila i proti nám. Nikomu jsme nic zlého nečinili, ale byli jsme v jejich očích příliš odlišní. Kdekoliv jsme se objevili, posedlo lidi podivné šílenství a bez sebemenšího důvodu nás napadali.

Mí přátelé byli bohužel příliš hrdí, než aby se pokusili skrýt svou odlišnost pod převlekem. Uchýlili jsme se proto hluboko do hustých lesů, ale ani tam nám lidé nedopřáli oddechu.

Zděšeni vším, co jsme viděli a každý den zažívali, jsme se rozhodli pro okamžitý návrat. Spěchali jsme do přístavu, kde nás však čekalo trpké překvapení; z naší krásné lodi zbyly jen ohořelé trosky. Pokusili jsme se postavit novou, ale setrvávat dlouho na pobřeží se ukázalo jako příliš nebezpečné. Nezbylo nám tedy, než se ukrýt v neobydlených končinách a doufat, že se dočkáme klidnějších časů. To jsme ještě netušili, že to nejhorší se teprve chystá.

Elfové byli ti, koho Nepřítel nenáviděl nejvíce. Byli ztělesněním nesmrtelnosti Dobra tohoto světa. Když viděl, že všichni odpluli do zemí věčné radosti, zrodil se v jeho hlavě zrůdný plán. Nejdříve však našeptáváním otrávil lidské duše nenávistí k odlišným rasám, aby se tak pomstil všem, kdo napomáhali jeho pádu; a lidské plémě zatížil břemenem viny. Pak opustil tento svět, aby svou pomstu dokonal i na druhém břehu.

Věděl, že nemá dostatek sil, aby mohl Dobru uškodit tolik, kolik zamýšlel. Již dlouho však v jeho mysli zrál plán, jak toho nekalého cíle dosáhnout. Usadil se ve stínu poblíž Blažené říše a nenápadně pustil do toho, co si usmyslil.

Jeho cílem byla brána, která vedla z Někde do Nikde, ze světa do nezměřitelných bezčasých hlubin Nicoty. Tam někde čekal úhlavní nepřítel Dobra, mocný pán Temnot, který byl z tohoto světa vykázán za to, že stvořil Zlo. K tomu se jeho sluha toužil dostat, od něho si pomoc sliboval.

Předtím však musel přesvědčit strážné u brány, aby ji pro něj otevřeli. Vyprávěl jim o svém žalu a ponížení, které zakusil. Předstíral lítost a snahu odčinit své skutky a prosil o smilování. V hávu falešné upřímnosti jim popisoval, jak jediné, po čem nyní touží, je navrátit se do velké Nicoty, aby již nemohl nikdy nikomu uškodit.

Největší slabinou Dobra vždy byla a bude víra v nápravu. Pokud nepřítel přijde, kaje se ze svých činů, lituje a prosí za odpuštění, Dobro chce věřit, že Zlo bylo skutečně vykořeněno. Pak by bylo přeci kruté odpírat mu odpuštění!

Jeho snaha proto přinesla očekávané výsledky a stráže, uvěřivši v upřímnost jeho slov, pootevřely bránu, aby vyplnili jeho poslední přání.

Nebožáci! Neuvědomili si, že za branou již začíná Nicota bez rozměru a času! Nepříteli stačil nepatrný okamžik zdejšího času, než se brána opět uzavřela, aby do posledního detailu zrealizoval své plány. Spojil sílu se svým Temným pánem a jako poslední pozdrav tomuto světu poslal strašlivou kletbu.

V onen děsivý okamžik se mí elfí přátelé zhroutili v nezměrné bolesti a žalu na zem a i mé srdce se v hrůze a děsu takřka zastavilo. Všichni jsme viděli totéž - náš vnitřní zrak, neustále upřený k blaženému domovu za mořem, spatřil to, co by si nikdo nedokázal představit ani v tom nejhorším snu. Všichni elfové, nic netušíce žijící v Blažené říši, se proměnili... ve skřety!"

Stařec se odmlčel a na chvíli zavřel oči. Lehce se zachvěl, jako by ten hrůzný okamžik opět prožíval.

"Jeho pomsta byla vskutku strašlivá. Již dříve Zlo dlouhým mučením dokázalo pokřivit krásnou duši některých elfů, a tehdy vznikla rasa skřetů, stvoření bídných a ubohých. Nyní však všechny ty vznešené bytosti milující světlo, hudbu a krásu byly v jediném okamžiku proměněny na ohyzdná nízká stvoření, jež vylézají ze svých děr jen pod temným pláštěm noci. Jen jejich nesmrtelnost a vzpomínka na dřívější blaženost jim zůstala, aby se až do konce světa mohli trápit nad svou ztrátou.

Naštěstí naše malá skupinka unikla Nepřítelovu zraku a on tak zaměřil svou bezbřehou nenávist pouze na Blaženou říši. Jen díky tomu zůstali mí druhové tou kletbou nedotčeni. Ani oni však nevyšli zcela bez úhony. Bolest nad tou strašlivou ztrátou je ničila, až se skrz to veliké utrpení stali svými vlastními stíny. Jeden po druhém přestávali věřit v naději, a raději odcházeli vstříc svému osudu lidským mečem.

Volali jsme Pány západu, a prosili je o pomoc, neboť jen oni měli moc, jak jsme věřili, napravit škody, které Zlo napáchalo. Ale oni mlčeli, zavřeni ve svých síních, až jsme se začali obávat, že i oni byli nějak stiženi tou krutou kletbou. Nakonec jsme od nich přece jen obdrželi vzkaz:

'I my jsme zarmouceni tím, co se v Blažené říši přihodilo. Na zvrácení kletby, která byla vyslovena, však naše moc nestačí. Máme pro vás tuto radu, která nechť je zároveň vaší nadějí. Kletbu nelze překonat žádným kouzlem, ani silou. Aby bylo možné její účinky zrušit, je nutné najít podmínku, která se k ní váže. Tak zní dávné pravidlo. Žádná kletba tak velkého rozsahu nemůže nabýt účinnosti, pokud není stanovena výjimka, která ji může odvolat. Ta podmínka bude zjevena, až přijde pravý čas. Nečekejte však, že její splnění bude snadné.'

Nebylo to mnoho, ale i tak do nás tato slova vlila novou naději. První dny po té zprávě jsme plni nadšení hledali jakýkoliv náznak oné podmínky, která by zachránila naše trpící přátele. Čas však plynul a nám začínalo být jasné, že ten úkol opravdu nebude snadný. Nejen to, bude zapotřebí hory trpělivosti a času, ale čas byl právě to, co nám scházelo.

Nebylo snadné udržet náš pobyt v tajnosti. Lidé již o naší přítomnosti věděli a bylo až s podivem, jak vytrvalá a vynalézavá byla jejich snaha nás zničit. Ať jsme se skryli kdekoliv, bylo jen otázkou času, kdy nás zase objeví. Mí přátelé sice byli stateční bojovníci, ale po dlouhých letech v Blažené říši se jim příčilo zabíjet. Spokojili se tedy s tím, že se ubránili a nechali nepřítele žít. Proto se lidé rychle poučili a dokud jsme zůstávali pohromadě, netroufali si na nás. Jakmile se však někdo vzdálil sám, vrhli se na něj ze zálohy a v přesile ho udolali.

Bylo bolestné sledovat, jak ztrácím své přátele jednoho po druhém. Nabádal jsem je k větší opatrnosti, ale nebylo to nic platné. Dlouhá léta v míru a pokoji je odnaučila obezřetnosti. Navíc nesmírně trpěli tím, co se přihodilo v jejich domově. Možná ve skrytu duše toužili tento svět opustit, když již více nebylo místa, kam by se toužili vrátit.

Nakonec zbyli jen dva, hrdí elfové vznešeného rodu. Znali svou situaci a dnem i nocí se snažili najít východisko. Kdo zachrání Blaženou říši, když všichni odejdou? Vymysleli plán a nedbaje nebezpečí ho provedli. Malé dítě se ukryje snadno a než vyroste, lidé zapomenou.

Když se narodilo, předali mi jej se slovy: "Toto je Líthien, poslední naděje našeho lidu. Pečuj o něj dobře."

Pak se rozloučili a odešli, aby se setkali se svým osudem a já zůstal s Líthienem sám. Znal jsem jejich plán a věděl jsem, že je moudrý. Přesto mi srdce zatrnulo, když jsem si uvědomil, jaká zodpovědnost leží na mých bedrech. Stačil jeden jediný chybný krok a vše by bylo ztraceno.

Odešel jsem co nejdále z toho kraje a usadil se na samotě hluboko v lesích. Tam jsem chlapce vychovával a učil moudrosti jeho lidu. Dal jsem mu druhé jméno - Spark - vhodnější pro svět lidí, neboť byl poslední jiskrou naděje, která nám zbývala. Ale to nestačilo k tomu, aby byl mezi lidmi v bezpečí, musel se ještě naučit dobře skrývat svou odlišnost. Naštěstí v elfím životě není nutné spěchat.

Jednou v noci jsem měl zvláštní sen. Zjevila se mi paní Galadriel, nádherná a zářící; přesně taková, jak jsem si ji pamatoval ze dne, kdy jsme se naposledy loučili. Pohlédla na mě svýma jasnozřivýma očima a pravila v libozvučné elfí řeči:

Pak na mě dlouho hleděla s očima plnýma naděje, dokud se ten krásný sen nerozplynul v ranním svítání. Tehdy jsem se probudil a již jsem neměl stání. V hlavě mi neustále zněla ta slova. Nerozuměl jsem jim. Poslední elf, to musel být Spark. Ale kdy a kde se to mělo stát? Pomyšlení, že by měl být Spark ohrožen na životě, mi bralo veškerý klid. Vyšel jsem ven z chatrče a dlouho jsem bloumal po lese, nevnímaje ubíhající čas. Snažil jsem se nahlédnout do budoucnosti, která se teprve chystala přijít, leč marně.

Byl to až blížící se večer, kdo mne vrátil do skutečnosti. Znenadání se mě zmocnila nepříjemná předtucha, jež se záhy potvrdila. Hustý dým valící se z míst, která jsem tak dobře znal, mne přiměl k rychlému běhu.

Když jsem pln obav dorazil k chatrči, zbyly z ní jen dohořívající trosky. Před očima se mi mihly obrazy událostí, jichž jsem nebyl svědkem. Spark se chvíli po mém odchodu probudil, rovněž zmatený a zamyšlený. Dlouho přecházel sem a tam po prázdné místnosti, ale pak popadl pár nejnutnějších věcí a zanechav lístek odešel. Nevěděl jsem, co ve svém snu spatřil on, ani jakou zprávu mi měl předat onen lístek, ale pochopil jsem, že se Spark rozhodl odejít. Možná ne navždy, ale určitě na dlouho.

Pak jsem viděl přijít tři muže, tuláky divokého vzhledu, kteří hledali něco, co by mohli ukrást. Snadno zjistili, že je chatrč opuštěná, a proto se jeden z nich odvážil dovnitř, zatímco druzí dva hlídkovali. Vím dobře, že nic nenašli, neboť jsme žili skromně. Rozčílilo je to a v nevysvětlitelném záchvatu vzteku chatrč podpálili. Pak se rychle vytratili hledat lup do slibnějších končin.

Ulevilo se mi, že se Sparkovi nic nestalo, ale přesto mé nitro naplňoval smutek, neboť nastal čas odloučení. Spark se vydal do života svou vlastní cestou a ani jeden z nás nevěděl, kdy se opět setkáme. Jediné, co mne uklidňovalo v mých obavách o jeho bezpečí, bylo to, že se dobře naučil dobře skrývat svou odlišnost; a rovněž již uplynula dostatečně dlouhá doba - lidé rychle zapomínají. Zařadili elfy do pohádek a za hloupého by považovali každého, kdo by v ně věřil i po opuštění dětského věku."

Pohlédl na své posluchače, kteří bez dechu naslouchali neuvěřitelnosti jeho vyprávění.

"Jediná věc, kterou Spark nikdy neskryje, je jeho mládí. Elfové neumírají a nestárnou. Není jednoduché zatajit něco takového. Jistě proputoval mnoho míst, neboť se nikde nemohl zdržet tak dlouho, aby vzbudil podezření.

Dlouhá byla doba odloučení a čekání, na jejím konci však svítala naděje, že se nám podaří odčinit převeliké zlo spáchané na Blažené říši. Od chvíle, kdy Spark odešel, jsem ho již nepotkal, ale neuplynul jediný den, kdy bych na něj nepomyslel. Nevěděl jsem, kdy a kde se naplní první část proroctví, ale po celou tu dobu jsem měl jedno jediné přání. Chtěl jsem být u toho. A někde uvnitř jsem věděl, že mé přání bude splněno.

A dnes ten den konečně přišel. Nevím, jestli se radovat ze shledání s dávným přítelem, který je mi skoro synem, a z naděje, kterou jeho příchod přináší; nebo zda mám být smuten ze stavu, v jakém se nyní nachází, a z vědomí, že veškeré mé léčitelské umění ho nedokáže zachránit. Dostali jsme však vodítko:

Projevili jste soucit, když jste pomohli neznámému v nouzi. Spojili jste se ve jménu dobré věci, aniž jste se znali. Sparkův osud i osud celého jeho lidu nyní visí na vlásku. Potřebuje přátele, kteří budou ochotni obětovat své bezpečí a pohodlí; přátele, kteří mu pomohou dostat se do Lórienu a budou ho po cestě chránit před nenávistí. Jen tak může být naplněna stará věštba a odčiněno dávné bezpráví.

Jste ochotni toto všechno podniknout? Pro starce, jenž vám vypráví stěží uvěřitelné příběhy? Pro mladíka, kterého neznáte? A pro lid, v jehož existenci možná ani nevěříte? Vím, že nemám sebemenší právo vás nutit. Rozhodnutí je jen a jen vaše. Cesta to bude dlouhá a možná i nebezpečná."

Stařec se odmlčel, jako by váhal, zda pokračovat. Pak se rozhodl a pevně jim pohlédl do očí. Ano, opravdu měli všichni tři pocit, že se dívá právě na ně, ačkoliv to tak nebylo možné.

"Nebudu zastírat, že si celým svým srdcem přeji, aby vaše odpověď byla kladná, ale pokud se rozhodnete jinak, nemohu vám to mít za zlé."

Bratr a sestra na sebe pohlédli a to jim k domluvě stačilo.

"Takovou výzvu přece nelze odmítnout! Samozřejmě, že půjdeme," promluvil za oba Valador.

Ani Terak se nenechal zahanbit.

"Nikdy jsem se nezalekl žádného dobrodružství a nemíním couvnout ani dnes. Půjdu rád."

Na chvíli se rozhostilo ticho.

"Děkuji!"

Adril jen stěží přemáhal dojetí.

"Rozhodli jste se pro velkou věc. Žádná slova díků, ani žádný majetek světa nedokáže dostatečně ocenit to, co jste se rozhodli udělat."

Ještě dlouho do noci si povídali. Zasypali Adrila otázkami, z nichž některé odpověděl, ale z některých vyklouzl tak šikovně, že si ani nevšimli, že žádnou odpověď nedostali. Domluvili se, že vyjdou hned brzy ráno. Nebyl důvod čekat déle.

Když se hosté začali bavit mezi sebou, vyšel Adril nenápadně z místnosti za svým pacientem. Failá, která celý večer nad něčím dumala, seděla chvíli jako na trní a rozmýšlela, zda má uskutečnit nápad, jenž se jí usadil v hlavě.

Valador se brzy chopil hlavního slova a s obrovským zaujetím a nadšením se jal cosi vyprávět. Failá ani nevnímala, o čem mluví, zato Terak, jenž jejího bratra dosud neznal, jej pozorně poslouchal. V mžiku bylo rozhodnuto a Failá rychle vyklouzla z místnosti.

Seděl tiše na okraji lůžka a vypadal zamyšleně. Failá, neodvažujíc se ho vyrušit, zůstala nerozhodně stát u dveří.

"Pojď blíž, neboj se," zazněl náhle Adrilův hlas, až sebou leknutím trhla.

Přistoupila k lůžku a chvíli oba pozorovali ležící postavu.

"Nechtěla ses na něco zeptat?" obrátil se k ní Adril a změřil si ji svýma laskavýma očima.

"A-ano," vykoktala Failá.

Jak na to přišel?

"Tak se neostýchej a podívej se," usmál se Adril a zvolna odstoupil od lůžka.

Failá Sparka chvíli tiše pozorovala, a pak váhavě promluvila: "Když jsem ho dnes poprvé spatřila, ihned mě něčím zaujal, ale nedokázala jsem určit, co to bylo. Je to jeho výškou? Rysy obličeje? Pohled jeho očí? Vypadá jako člověk, ale přesto je na něm něco zvláštního."

Odmlčela se, ale ne na dlouho.

"V pohádkách se mluví o zvláštním tvaru elfích uší..."

Vztáhla ruku k jeho vlasům.

"Smím?"

Stařec neodpověděl, ale ona vycítila jeho souhlas a lehce Sparkovi nadzvedla prameny vlasů dosud zakrývajících jeho ucho. To, co spatřila, se nepodobalo ničemu, co kdy viděla. To ucho bylo špičaté! Její zrak přejel po jeho obličeji, a překvapilo ji, jak podivný výraz tím získal. Náhle vypadal tak...! Nedokázala to popsat. Při tom pohledu jí ale po zádech přeběhl mráz a ruka se jí zachvěla. Nejen ruka, málem se pod ní podlomila kolena.

Nevšimla si ale, jak Adril zpozorněl, a jak napjatě sleduje každý její pohyb. Naštěstí se rychle znovu ovládla. Nechala světlé kadeře vyklouznout z chvějících se prstů, a pak Sparka něžně pohladila.

"Až do této chvíle mi celé tvé vyprávění připadalo jako stěží uvěřitelná pohádka. Ale nyní vím, že každičké slovo bylo čistá pravda. Cosi v jeho vzhledu vnucuje člověku nechtěné, zlé myšlenky. Strašlivě zlé. Je mi ho líto."

Adrilovi přeběhla po tváři úleva, ale ani toho si nevšimla. Přes zdánlivý vnitřní klid v ní pomalu utichala mohutná bouře. Nevěděla, že právě prošla zkouškou, ve které by mnozí neobstáli.

Když se spolu vrátili do hlavní místnosti, byl Terak právě na odchodu.

"Budu vás ráno čekat před svým domem," pravil stručně a zmizel ve tmě.

Failá s Valadorem si uvědomili, že je na čase obstarat si nocleh. Ale při pomyšlení na události v hostinci si byli jistí, že tam se vrátit nechtějí. Ale kde jinde mají přespat?

"S noclehem si nemusíte dělat starosti," ozval se v tu chvíli Adril. "Tady je místa dost."

Jako by jim četl myšlenky! Není divu, že s povděkem přijali.

Toho večera každý z nich uléhal pln napjatého očekávání. Z obyčejného světa náhle skočili do neznáma, plného tajemství a možná i dobrodružství. Co přinese zítřek? A co následující dny? Nikdo nevěděl.