Grom - kapitola 9

Kapitola 9
Nepřítel na výzvědách

S přibývajícím časem na cestách se Gromovi zdálo, že tráva či listí stromů, anebo samotná kůra je načervenalá až čistě červená, ale možná se mu to zdálo, v šeru, které okolo panovalo, zašel tedy za Zelenorem, poněvadž tušil, že by to mohl vědět; zeptal se ho na to:
„Za to může Afarská řeka, ježto obsahuje mnoho železa a pět mil okolo to takto vypadá. Okolo je mnoho železných dolů, které překypují železem a majitelé dolů jsou až nechutně bohatí, ale většinou doly spadají pod správu Elemerůnu. A chudí otci nuzných rodin jsou nuceni tam pracovat a pomalu bídu vyhánějí z domu,“ objasnil Zelenor.
„Tak to mě ani ve snu nenapadlo, my už jsme jen pět mil od Afarie?“
To Óbrin hlásal, že se zastaví, jelikož jeden kůň kulhá; takže si mohli odpočinout. Už byla tma jako v ranci. Posadili se vedle lesa na pařez, který byl tlustý a starý, takže se tam vtěsnali oba.
„Ano, jen pět. Tam doplníme energii a budeme muset jít dál; dál do války, jež se rozeběhla před mnoha lety, když se tu vylodili skřeti. Tato bitva bude pamětihodná, podotýkám: bitva nikoli válka; na přemožení celých Delfo hor si počkáme, jejich pasti jsou všude; mnohdy zapomínají kam, a jaká generace skřetů umístila pasti, a začasto jsou prý viděna mrtvá těla vedle mechanismů, které si vymýšlejí a zdokonalují. Za půlí jejich válečného úspěchu jsou tyto pasti. Erádorská vojska opětovně útočí na jejich města, ale říkají, že pasti nastražené nepřáteli jsou den ode dne nemilosrdnější. A než by dorazili k městu plnému skřetů, už čtvrtina je mrtvá díky nebezpečí, které krajina okolo Delfo hor skýtá.“
„Skřeti jsou nepříčetná rasa, která si neváží života, všeho, co roste, běhá. Jsou neohleduplní vůči ostatním, a připadá mi, že i vůči sobě!“ bědoval Grom.
„Také se mi to tak jeví, Grome,“ přitakal Zelenor.
„Nevíš, kdy se otec s Dhalsimem vrátí? Myslíš, že by to mohli stihnout, vrhnout se do onoho boje, jenž má být památný?“ zeptal se Grom.
„Teď bezpochyby už vyrazili z Xadrasu, podle Óbrinových výpočtů a plánování by měli přijít s Lukeresovým řádem, který dlí v Athoru.“
„To jsem moc rád. A s kolika vojáky vyrazí do bitvy říše, do které máme namířeno?“
„Nevím, ale jejich vojsko v plném nasazení má něco přes dvanáct tisíc mužů. Řekl bych, že osm tisíc by jich mohli uvolnit; každopádně uvidíme, ne?“
„To ano, uvidíme,“ řekl Grom a otočil se, protože slyšel šustot křoví a zpěv stromů, které se bály o listy. Otočil se a patřil plášť, jak se stahuje do temnoty lesa.
„Zelenore! Zelenore! Tam; byl tam člověk, poslouchal,“ křičel na celé kolo Grom, a zburcoval Óbrina ze zadumání nad koňovou podkovou, ze které vypáčil kámen. Pustil koňskou nohu a vyhrkl: „Xadrasovi zvědi! Zelenore, zaopatři koně, ať neutečou. A on také nesmí uniknout!“
„My jdeme za ním,“ řekl Ganisan, načež se vydal do lesa, a za ním všichni, včetně Zelenora, který pošeptal koňům do ucha pár slov.
Les se svažoval a byl čím dál tím temnější; viděli Óbrina, jak zažehl hůl, která vydala čiré světlo. Angelo kouzelníka doběhl a začal sledovat stopy s pochodní, již zapálil.
„Zahnul doprava,“ oznámil, načež se vydal za husté keře.
„Ti nejrychlejší, běžte za Angelem, přec mám svá léta,“ usmál se Óbrin, načež se Zangifer, Grom s Jeremiášem a Elórou rozběhli.
Nejprve byla vpředu Elóra, hned za Angelem, který se často zastavoval a přemítal nad tím, to co viděl, ale pak řekl: „Byla tu prasečí rodinka a jaksi mi zkomplikovala hledání stop.“
Ale po chvíli poklidné a pomalé chůze se rozeběhl dál. Všichni ho následovali.
„Tady mi něco nesedí. Hluboká stopa, jež se liší ode všech, pakliže to tu končí, musí být tam,“ šeptl za sebe a zdvihl ruku s nataženým ukazovákem směrem do koruny vysokého stromu. Nikoho tam nezahlédli; až přispěchal zezadu kouzelník. A ptal se na to, co zjistili, i odpověděli mu.
„Pak tedy se podíváme.“
Přistoupil před Angela a mávl dlaní nad koulí, jež dlela na Óbrinově holi, světlo se rozzářilo a zamířilo do koruny, kterou osvětlilo bílé světlo, ale nikdo tam nebyl. Angelo strom obešel a křikl: „Tady! Stopy! Obelstil nás, strom bez nesnází přelezl a seskočil tady za ním.“
„Teď už ho nedohoníme, běžte, už musíme jít,“ řekl chodec zklamaně.
„Má pravdu, nesmíme otálet, jak znám Nadrase, určitě bude dál vyzvídat a neodradí ho to. A kdybychom ho odhalili, tak je mu to jedno, neboť jeho zvědové jsou spoutáni kouzlem mlčenlivosti; bohužel,“ řekl Óbrin se sklopenou hlavou.
Byli na širší cestě, obklopeni jak zprava tak zleva svahem. Nejednou se Elóra zastavila a kvůli ní také ostatní; nastražila uši a zaposlouchala se, Grom také. Uslyšel svým elfským sluchem tiché kroky na vlhkém jehličí a křupání větví pod vahou… nepřátel či přátel? V tuto chvíli to netušil nikdo.
Po chvíli soustředěného poslouchání v tichu, jenž bylo rušeno jen dýcháním všech členů první skupiny, se všude rozhostil řev lidí, kteří seskakovali se stromů a věšeli se na liány, někteří sbíhali po svahu k nic netušícím cizincům. Obklíčili je a Ganisan s Elórou vytasili meče, ba i Zangifer sáhl po topůrku své sekyry, trpaslík ovšem nechtěl zůstat pozadu. Zelenor přistoupil k velkému muži, který třímal v ruce dřevěnou tyč. Byl velice zarostlý kudrnatými vousy a vlasy. Zelenor promluvil: „Přicházíme v míru a nechceme rozepře, ale vy se k tomu nemáte.“
Pak se jeden muž rozeběhl proti neozbrojenému Zelenorovi s mečem v ruce!