VÍRA

Tajemné kroky se rozléhaly po celém chrámu. Přicházely k lidskému tvorovi ze všech stran. Jeho tělo se zmítalo v prachu a drápalo se k rozbitému oltáři, nad kterým visel starý zpráchnivělý kříž pokrytý vrstvou prachu a pavučin. Odevšad foukal studený vítr a zem zábla, ale lidskému tvorovi to bylo pro tuto chvíli jedno. Kren kráčel pomalu a dlouhými kroky k oltáři. Jeho dlouhá postava, dlouhý cop po půli zad a temný plášť splývali v jedno. Jeho vysoké škorně se rozléhali po celém chrámu, který kdysi dávno mohl být skvělým útočištěm, ale dnes. Několik rozbitých oken, spousta sutí od rozbité stěny a děravá střecha. To vše zbylo po velkolepé církvi. Kren se na chvíli zastavil, aby se zaposlouchal do úpěnlivého snažení se lidské podrasy. Lidské tělo se pomalu vyčerpaně plazilo ke svému ostrůvku naděje. Najednou bylo všude ticho. Kroky z tichly a jen ledový průvan si prolétával kolem zkroušeného těla. Tvor ani nedýchal a po celé hlavní lodi bylo slyšet tlukot jeho srdce. Zorničky měl rozšířené a ustrašené. Žaludek se mu svíral strachem a rána na noze pálila. Pak se kroky opět rozezněly a z temna zabedněných vrat vyšla dlouhá postava, za kterou vlál temný plášť. Její pleť byla pobledlá a chladná, celé tělo ji halilo plášť a zvučné kroky byly slyšet před i za, vpravo i vlevo. Kren si srovnal plášť, hodil cop na záda a opět vykročil s lehkým úsměvem na svých chladných rtech. Lehce si olíznul horní patro zubů a oči se mu pomalu začali podlévat krví. Kráčel k oltáři, před kterým leželo lidské tělo a celé zkoprnělé ho sledovalo. Byl to primitiv jen obyčejný Hommo Sapiens Sapiens. Na sobě měl roztrhané šaty a na noze měl otevřenou ránu, ze které se neustále valila rudá řeka krve. Človíček ležel na chladném mramoru a sledoval postavu. Chtěl utíkat, ale nešlo to jeho nohy ho neposlouchaly a nehnuly se ani na kus. Žaludek ho svíral ukrutnou bolestí, ale hlásku nevydal. Vypadalo to, že tahle chvíle je nekonečná. Najednou nohy povolily a lidské tělo se začalo nepřetržitě drápat k oltáři. Srdce bilo tvrději a tvrději, až se zdálo že brzo pukne. Noha začala bolet ještě více a krvácet ještě mocněji. Lidský tvor se drápal rychleji a rychleji, ale bylo to marné. Na krku ucítil mrazivý dotek a tvrdý stisk. Špatně se mu dýchalo a dusil se. Potom se jeho tělo zvedlo a stoupalo výše ke kříži. Krenovi vyrostly bílé špičáky a oči se mu rudě leskly. Rozepnul plášť a přistoupil ke zmítajícímu se tělu. Sundal si černé rukavice a dotkl se teploučkého krku plazícího se tvora. Pevně stiskl. Tvor se začal dusit a poddal se Krenovi. Kren pomalu začal zdvihat Lidské tělo proti světlu, aby si ho lépe prohlédl. Potom se zakousl do jemného masa na krku. Začal sát a přitom zažíval rozkoš jakou lidští tvorové nezažívají. Tvor si byl jist že zemře. Loučil se se životem a modlil se k bohu za jeho duši. Pocítil jak z něho uniká život a krev se mu hrnula do horní části těla. Nohy už měl ochablé a necítil žádnou bolest. Už necítil bodavou bolest v krku a chladný stisk už nespočínal na jeho šíji. Svalil se na chladný mramor a byla mu zima. Ukrutná zima.... Kren si setřel z úst krev, zapnul si plášť a odešel svými dlouhými kroky zpět do temnoty. Nikdo již v chrámu nežije a nikdo tam již není. Jen chladný vánek a meluzína se prohánějí skulinkami a rozvalinami. Jen jedno místo nechávají v pokoji a klidu. To místo kde leží ruka držící malý dřevěný křížek....