Naivita a naděje

Šla jsem toho večera ztemnělou ulicí a myslela jen na něj. Na nic jiného už jsem vlastně poslední týdny a snad i měsíce nemyslela. Jak ten čas letěl… Ještě nedávno byla zima – a já na sněhu přemýšlela jen o něm. Teď pomalu začínalo léto – a já stejně tak. Já vím, nemělo smysl upínat se na něj. Vlastně… proč? Vždyť by bylo daleko lepší zapomenout a tvářit se, že se to nikdy nestalo. Ale stalo. A nic nelze vrátit. Tenkrát… jak je tomu už vlastně dávno…. jsem s ním tančila a byla to jedna z nejhezčích chvil mého života. Jak jsem mu byla blízko, naprosto mi to stačilo. Jen kdyby ten okamžik mohl vydržet navždy, říkala jsem si. Ale nevydržel a všechno se změnilo. Věřila jsem, že vše může být tak, jak bych si přála, že kvůli mně může všechno opustit a zůstat jen se mnou. Zamilovala jsem se jako nikdy. Jak naivní holčička jsem byla… Bylo to ale úplně jinak a mně už teď nezbývalo než snít. Šla jsme tedy ulicí a snila jsem o věcech, které se stejně nikdy nestanou… Cestou jsem potkávala páry lidí a tiše záviděla. Proč oni mají to štěstí a já ne…? Přeju jim to, ale proč se jednou něco nepodaří i mně…? Se slzami v očích jsem vrazila do jednoho z líbajících se párů a chtěla jsem utéct. Jenže… To ne. Proč zrovna teď?! Byl to samozřejmě ON a… A ta, kvůli které mně teď nezbývalo než brečet. Já.. Já vážně nevěděla, co teď dělat! Nebyl tu nikdo, kdo by mi to řekl. Nebyl tu nikdo, kdo by mi poradil! Nebyl tu nikdo… nikdo…. Jen já a… A oni. Chtěla jsem se mu vybrečet na rameni, chtěla jsem mu skočit kolem krku a políbit ho… Chtěla jsem utéct… Chtěla jsem zmizet…. Nejvíc jsme si ale přála se nikdy nenarodit. Ne do tohohle nespravedlivého světa. Do toho života, kdy jediné, co můžu dělat, je brečet - což je samozřejmě to poslední, co by mi mohlo pomoct…. Ta slečna se na mně jen tak starostlivě a snad trochu s úsměvem podívala, asi si říkala: “chudák holčička…“ Ale jedno se jí musí nechat – přesně tak jsem se cítila. Vždyť mě málem i pohladila po vlasech, kdybych neucukla! On se jen tak nechápavě díval - jako by to nevěděl. Jako by nerozuměl, nevěděl, jak bolí to, co mi řekl… Já - s obličejem červeným od slz, s roztřeseným hlasem i kolenama, s očima upřenýma na něj, říkajícími jediné: „Miluju tě! To nevidíš?!“… Ano, to jsem byla já v tu chvíli. Ustoupila jsem o krok a doufala, že se něco stane. Spadne meteorit? Atomovka? Vybuchne elektrárna? Na tom mně nezáleželo, hlavně když se stane NĚCO… Ale nestalo se samozřejmě nic. Musela jsem tomu čelit. Snažila jsem se na něj přestat dívat tím pohledem. S velmi neúspěšným pokusem a slabý úsměv jsem je konečně pozdravila, zeptala se, kam jdou, ale nečekala na odpověď. Raději jsem si vymyslela, že spěchám domů, než abych se tu na ně musela ještě chvíli dívat nebo snad dokonce nechat je vyptávat se, co se mi asi přihodilo… Rádoby vyrovnaným krokem jsem pomalu odcházela, za chvíli jsem se ale rozeběhla a naprosto nepříčetně utíkala ulicí. Zahnula jsem za roh a sesunula se na zem. Na tohle jsem vážně neměla sílu… Neměla jsem sílu na celej tenhle život! Vždyť se hroutila ta poslední (nebo spíš jediná) věc, na které mi v životě záleželo. Milovala jsem ho, milovala… A stále miluju… Seděla jsem tam na zemi a brečela jako malá holka. Vlastně já jsem pořád taková malá roztomilá holčička, která věří pohádkám. Která doufá, že dobro vždycky zvítězí. Která pořád věří, že princ pro ni nakonec přijede na bílém koni, políbí ji – pohádka sice skončí, ale život teprve začne. Jenže on nezačne. To by se mohlo stát opravdu jen v pohádce, ale rozhodně ne mně – tady a teď. Jak jsem tam tak seděla, brečela a nevnímala svět, STÁLE jsem hloupě doufala v jednu věc: že JI tam nechá stát, přijde za MNOU, a jen mě bude mít rád. Jak jsem mohla být tak hloupá i v tuto chvíli..? Nevím, ale naděje asi umírá vážně vždy poslední. A bojím se, že umře fakt až někdy dlouho po mně…. Samozřejmě, že nepřišel. Já tam jen seděla a brečela… a po nějaké době jsem usnula. Skoro mě překvapilo, že jsem se ráno probudila živá, zdravá, neokradená a kdo ví co ještě se mohlo stát…. Šla jsem domů a pořád jen doufala, že vše může opravdu „spět k lepším zítřkům“. Já vím – blbost. Ale když se to tak vezme: naivita a naděje – není to roztomilý…?