POSLOUCHEJ

Seděl u paty toho starého javoru v parku a bez pohnutí zíral do nebe. Když jsem ho uviděla, hrdlo se mi sevřelo a já nevěděla proč. Z očí se mi draly slzy. Najednou jsem viděla jen mlhu. Rychle jsem si rukávem otřela oči a když jsem se podívala znovu, už tam nebyl. Šla jsem tedy domů, ale pořád jsem na něj musela myslet.
Druhý den jsem si sedla na lavičku v parku, přímo proti tomu starému javoru a čekala jsem, jestli se neobjeví. Po chvíli si ke mně přisedla nějaká paní s kočárkem. Zeptala se mě, jestli je tu volno a já ji ujistila kývnutím hlavy.
"Proč tu jen tak sedíš?" zeptala se mě.
"Proč tady jen tak sedíte?" zeptala jsem se taky.
Uraženě se odtáhla. Po chvíli jí to ale nedalo: "Čekáš tu na někoho?"
Přikývla jsem.
"Na nějakého chlapce?" řekla s triumfálním výrazem.
Zase jsem přikývla. Nadechla se, že zase řekne něco "úžasného", ale naštěstí začalo dítě v kočárku plakat a ona musela vstát, aby ho utěšila... Najednou jsem si uvědomila, že mám hlad. Vstala jsem a šla jsem ke stánku s párky v rohlíku. Stál na rohu, kde park zase přecházel v rušné velkoměsto. Prodával tam docela hezký mladý týpek s legrační zástěrou. Vzala jsem si s hořčicí a položila jsem mu na pult desetikorunu. Pak jsem se pomalu vracela do parku. Ta paní s kočárkem tam už nebyla, zřejmě šla otravovat někoho dalšího. Zato na mé lavičce seděli dva důchodci se psem. Netoužila jsem po další duchaplné rozmluvě a tak jsem zamířila k tomu velkému, starému javoru. Sedla jsem si pohodlně mezi kořeny a opřela jsem se o kmen. Jedla jsem rohlík s párkem a bylo mi příjemně. Kolem chodili maminky s dětmi a důchodci se psy, ale nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost. Jako bych splívala s kůrou, anebo byla neviditelná. Až teď jsem si uvědomila, jak je tady krásně. Líp se mi dýchalo a vzduch nádherně voněl. Sluníčko jen trošku prosvítalo přes listy a přijemně mě šimralo na nose. Zavřela jsem oči. Kolem mě musela být spousta ptáčků. Vesele cvrlikali a křičeli. Ale slyšela jsem ještě něco. Dech. Byl pravidelný a můj to nebyl, i když jsem si to v první chvíli myslela. Ten člověk musel být blízko, protože jsem ho slyšela velmi zřetelně. Otevřela jsem oči, klekla jsem si a po čtyřech jsem obešla kmen toho stromu.
Seděl tam a bez pohnutí zíral do nebe.
Zase se dostavil ten nepříjemný pocit lítosti. Už jsem věděla proč. Byl totiž slepý. Měl krásnou mladou tvář, plné rty a hnědé vlasy, ale z očí mu šel chlad. Nejspíš poznal, že tam jsem, protože se podíval mým směrem, ale jako bych tam nebyla, koukal se skrz mě, do prázdna. Zase se mi nahrnuly slzy do očí. Natáhl ruku před sebe a dotkl se mých vlasů. Pak mi osahal tvář a když zjistil, že mi stékají slzy, sáhnul si do kapsy roztrhaných kalhot a podal mi kapesník.
"Děkuju," zašeptala jsem, kývnul.
Nechtěla jsem jej polekat, ale polekaná jsem byla spíš já. Otřela jsem si slzy a položila jsem mu kapesník do ruky. Strčil si ho zpátky do kapsy a znovu natáhl ruku před sebe. Sedla jsem si blíž, aby na mě dosáhl.
"Jsi krásná," řekl. Musela jsem se tomu usmát, řekl to tak přesvědčeně.
"Jaks na to přišel?" zeptala jsem se.
"Nepotřebuju oči, abych to věděl, osahal jsem si tě a moje srdce mi řeklo, jak jsi krásná." Chytila jsem jej vděčně za ruku.
"Nemáš hlad?" zeptala jsem se ho.
Řekl, že ano a tak jsem vstala, že mu dojdu pro párek v rohlíku. On vstal taky, že prý půjde se mnou. Všimla jsem si, že je bosý a opatrně jsem se ho zeptala, jestli nemá boty.
"Mám boty," odpověděl, "ale nenosím je, protože mi nedovolují mluvit se zemí."
"Co říká země?"
"Nevím, ale díky tomu, nestoupnu vedle, vím kam jdu, nezakopnu."
Šli jsme po trávě a když už to jinudy nešlo a museli jsme jít po chodníku, začal si hrozně stěžovat a musela jsem ho vést, tady jeho umění mluvit se zemí už nemělo žádnou sílu. Koupili jsme párky a šli zpátky. Po trávě a hlíně už zase šel sám, obdivovala jsem ho. Lavička byla prázdná, tak jsem navrhla, abychom si na ni sedli.
"Já nejraději sedím u toho stromu," nečekal ani, že něco řeknu, "protože díky němu jsem s přírodou, na kterou všichni, v dnešním světě honby za penězi a slávou, zapomínají. Díky ní vidím, co jiní nevidí, třebaže mají oči. Díky přírodě vidím srdcem."
Chtěla jsem taky vidět srdcem, ale nevěděla jsem jak a bála jsem se zeptat, aby se mi třeba nevysmál.
"Chtěla bys taky vidět srdcem?" zeptal se, jako by mi četl myšlenky.
"Chtěla," řekla jsem tiše, spíš pro sebe.
"Naučím tě to, poslouchej přírodu..."