Poslední noc ve Valinoru, kap. 4

Cena chleba

Řadu dní putovali širokým údolím řeky, kolem které potkávali porůznu rozeseté vesničky. Proto museli pečlivě volit cestu, aby se jim úspěšně vyhnuli. To se ale přestávalo líbit Valadorovi, který s nemalými obavami sledoval tenčící se zásoby potravin, jež si nesli s sebou.

"Je to ještě daleko?" zeptal se jednoho večera.

"Ano," přitakal Adril. "Ale pokud vše půjde dobře, dojdeme do Lórienu někdy na začátku podzimu. Už tě to snad přestává bavit?"

"Ne, to ne. Ale neměli bychom pomalu začít myslet na to, jak doplníme zásoby?"

"To není problém," ozval se Terak. "Něco ulovím."

Adril však nesouhlasil.

"S lovem nevystačíme. A tím nechci ani v nejmenším zpochybňovat tvé lovecké schopnosti."

Terak na něj pohlédl, ale z jeho výrazu nebylo možné uhodnout, jestli se ho Adrilova slova dotkla, nebo zda jen čeká na vysvětlení.

"Sám jsi viděl, že celé údolí je jedna vesnice vedle druhé. V tak hustě osídlené krajině na mnoho zvěře nenarazíme. Lov by nás jen zbytečně zdržoval."

Adril měl pravdu. Všichni věděli, jak to na vesnicích chodí.

"Navíc by nám to mohlo přinést problémy a o to přece nestojíme. Dříve tomu tak nebývalo, ale v poslední době si čím dál více lidí myslí, že jim patří i ta divoká zvěř v okolí. Samozřejmě pak nevidí rádi, když jim ji někdo cizí loví." Potřásl hlavou. "Přicházejí divné časy."

"Jak si tedy doplníme zásoby? Vesnicím se vyhýbáme, lovit nebudeme… To budeme sbírat kořínky?"

"Když jsme předtím cestovali jenom ve dvou, vydělávali jsme si na jídlo prací ve vesnicích," přidal se Valador, "ale to teď nejde."

"A proč ne?" usmál se na něj klidně Adril.

"A co bychom udělali se Sparkem?" vyhrkla Failá. "Vždyť právě kvůli němu se vesnicím vyhýbáme."

"Máš pravdu. Sparka s sebou vzít nemůžeme. Proto s ním vždy jeden z nás zůstane a do vesnice nepůjde."

Ano, když jim to takto vyložil, bylo to zcela jasné. Až se divili, že je toto jednoduché řešení nenapadlo už dávno.

Brzy se jejich zásoby ztenčily natolik, že když je Adril v podvečer zavedl na dohled od jedné větší vesnice, nezapochyboval nikdo o tom, co zamýšlí.

"Zítra se tři z nás vypraví za prací," oznámil bez úvodu, sotva dojedli skromnou večeři. "Zbývá jediná otázka. Kdo zůstane se Sparkem?"

Rozpačitě na sebe pohlédli. Zůstat nechtěl ani jeden. Snad příště, ale ne teď! Valadora by nezadrželi, ani kdyby ho svázali, tak moc se už těšil. Ani Failá nechtěla zůstat stranou. Po tak dlouhé době v uzavřené skupince jí možnost setkání se s novými lidmi připadala zcela neodolatelná. Terak sice po lidské společnosti tolik netoužil, však na to ani nebyl při svém poustevnickém způsobu života zvyklý, ale vůbec se mu nezamlouvala vyhlídka, že by měl někde čekat, zatímco ostatní půjdou pracovat.

Adril se snadno dovtípil, co se jim honí hlavou.

"Vidím, že se Sparkem tentokrát zůstanu já," usmál se s pochopením. "Nu, něco mi stejně říká, že zítřek bude patřit především mladým," dodal tajnůstkářsky.

To, nakolik přesná jeho předpověď byla, měl možnost zjistit večer následujícího dne. Tříčlenná výprava se vrátila až za tmy, zato s rukama plnýma výslužky.

"Adrile, ty jsi úplný věštec!" volal již z dálky Valador.

"Ve vesnici se konala svatba," vysvětlila Failá, když došli až k němu. "Podívej, kolik jsme toho dostali!"

"Hlavně, jestli jste se dobře bavili."

"My ano," neodpustil si Valador. "Zato Terakovi jsem musel v jednom kuse připomínat, aby se tvářil alespoň trochu vesele."

A rozverně mrkl na sestru.

"Ty mluvko!" okřikla ho.

Terak rozpačitě pokrčil rameny: "Taková velká sešlost, to není nic pro mě."

Adril přejížděl očima z jednoho na druhého. Z Valadorova rozesmátého obličeje toho mnoho nevyčetl, zato Failá pod jeho pohledem sklopila zrak a lehce se začervenala. Terak se jeho pohledu raději vyhnul, ale právě tím prozradil mnohem více, než mu bylo milé.

"Vidím, že na škodu ti to nebylo," usmál se na něj Adril.

Terak se očividně cítil nesvůj.

"Jsem unavený, dobrou noc," zahučel a chvatně utekl z dosahu jeho pátravého pohledu.

Konečně, byl to dobrý nápad. Všichni již byli notně unavení, a pokud chtěli ráno vyrazit na cestu stejně brzy jako obvykle, byl nejvyšší čas ulehnout ke spánku.

Přes veškerou únavu se Failá toho večera dlouho nedařilo usnout. Pořád si nemohla srovnat v hlavě zážitky z prožitého dne.

Celé dopoledne strávili přípravami hostiny. Jak už to tak bývá, matka nevěsty si toho naplánovala tolik, že kdyby jí nepřibyli tři nečekaní pomocníci, stěží by všechno zvládla.

Když pak dorazili ženich a našňořená nevěsta, ujali se obsluhy stolů. Hosté se zde sešli z širokého okolí, a proto nebylo divu, že již byli notně utahaní, když si konečně i oni mohli sednout a něco pojíst. Pak za nimi přišel hospodář, aby jim poděkoval za pomoc.

"Teď už se jenom bavte, mládeži," pobídl je. "A než půjdete, nezapomeňte si dojít pro výslužku."

A tehdy dostal Valador ten nápad. Když viděl Teraka, jak stojí stranou, s nikým se nebaví a netváří se zrovna vesele, rozhodl se, že s tím musí něco udělat.

Kupodivu, Terak jeho snahu neodmítal, jak se obávala Failá, které Valador ten nápad prozradil předem. Dokonce s mírným úsměvem vyslechl všechny jeho rady a smál se jeho vtipům. Přesto i jindy docela nechápavý Valador poznal, že ho nijak nerozveselil, že ho Terak jenom nechce zklamat, když se tak moc snaží.

Nakonec to byl tedy Valador, kdo hledal způsob, jak z toho nepovedeného pokusu nenápadně vycouvat. Z nouze mu pomohla kapela, jež zrovna začala hrát do tance.

"Tančíš?" zeptal se Teraka, ale ten jen pokrčil rameny.

"Ty jsi beznadějný případ!" zaúpěl Valador a v příštím okamžiku popadl první dívku, která mu přišla pod ruku; a už ji vedl do kola. Ani Failá se k tanci nenechala dvakrát pobízet. Toto měli oba sourozenci společné. Zbožňovali tanec, jakékoliv množství tance.

Když se ale po chvíli Failá zastavila, aby popadla dech, viděla, jak tam Terak stojí opět sám, a dostala nápad. Dlouho se nerozmýšlela a zamířila k němu.

"Nechceš si také zatančit?"

Podivně se na ni podíval, ale neodpověděl ihned. Failá se již začala peskovat za svou unáhlenost. To se přece nedělá, aby si jako dívka říkala o tanec! Cítila, jak pomalu rudne a nejraději by utekla. Ale nakonec bylo všechno jinak. Terak se usmál a galantně jí nabídl rámě.

"Proč ne?"

Vzápětí jí dokonale vyrazil dech. Hned během prvních kroků poznala, že se ocitla v rukou opravdu výjimečného tanečníka. A nebyla jediná, kdo si toho všiml. Ještě nedokončili ani první kolo a už na svých zádech cítila žárlivé pohledy místních dívek. Kdyby jen tušily, jaký je to obvykle nespolečenský morous, smála se v duchu.

Ale i Valador se překvapeně zastavil uprostřed taktu, když je uviděl. A až do konce písničky je nevěřícně pozoroval. Ani si nevšiml, když od něj jeho společnice uraženě odešla.

Sotva kapela dohrála a udělala malou přestávku, přichvátal k nim.

"Pardon," vyhrkl a odtáhl sestru z doslechu.

"Jak se ti to podařilo?" ptal se bez dechu.

Failá jenom pokrčila rameny: "Jenom jsem se ho zeptala, jestli si nechce zatančit. Nic víc."

"Svět je nespravedlivý!" zalomil rukama Valador.

Ale pak mrkl na hudebníky, kteří se již chystali zase hrát a spěšně sestru opustil. Ještě nestihl vyvést do kola nevěstu, tak ať ho někdo nepředběhne.

Když první tóny znovu zvaly k tanci, Failá zatrnulo. Ani nevěděla proč, ale mrzelo by ji, kdyby teď Terak vyzval k tanci jinou. Ale toho to ani nenapadlo, i když jen tak tak předběhl jednoho místního mladíka, jenž k Failá také zamířil.

"Obávám se, že tato slečna je již na celý večer zadaná," pravil Terak tomu mladíkovi skoro obřadně, ale pak přece jen znejistěl a omluvně se na ni obrátil. "Tedy doufám, že ti to nevadí."

Samozřejmě, že nevadilo! Failá přijala nabízené rámě a vzápětí si v náruči tance opět připadala jako nějaká princezna. Jenom jí nešlo do hlavy, kde se člověk Terakovy povahy naučil tak báječně tančit, a navíc takovým uhlazeným způsobům. Nakonec se odhodlala a zeptala se ho, ale on jí to neřekl, jen se záhadně usmál. A ona na pozadí toho úsměvu vycítila hořkou kapku smutku, proto podobných otázek rychle nechala.

Snad by tančili až do rána, kdyby jim Valador nepřipomenul, že je nejvyšší čas myslet na návrat do tábora. Zašli ještě pro slíbenou výslužku, a pak už spěchali za Adrilem.

Když šlapali temnou stezkou, zmizelo kouzlo onoho večera jako mýdlová bublina. Čím více se blížili k táboru, tím více se vracel starý Terak, zachmuřený a neprostupný, a Failá byla zmatená.

Dlouho se převalovala z jedné strany na druhou a přebírala jednu událost po druhé ve snaze to pochopit. Bezvýsledně. Ten Terak je opravdu divný člověk, zkonstatovala, a konečně usnula.

Hojná výslužka jim zajistila řadu dní bezstarostného putování, avšak ani ty nejhojnější zásoby nevydrží věčně. Ale to bylo dobře. Občasné zastávky jim zpestřovaly putování, ačkoliv ne vždy měli takové štěstí jako poprvé.

Adril většinou chodíval v čele skupinky a určoval cestu, kterou se vydají. Pokud zrovna vedl Sparka, nahradil jeho vůdčí roli Terak. Zpočátku se snažili Adrila přesvědčit, aby Sparka nevodil, neboť to často bývala dosti namáhavá práce, ale stařec se odradit nenechal.

"Až vy budete umdlévat od únavy, věřte, že já budu mít stále ještě dostatek sil," oponoval s úsměvem. A opravdu, nikdy na něm nespatřili sebemenší náznak únavy.

Putování bylo většinou doprovázeno veselým se škádlením sourozenců, neboť Valador málokdy vydržel delší dobu potichu. Čas od času udělali malou zastávku, ale s tím, jak den ode dne přibývalo horko, museli zastavovat častěji, aby alespoň trochu vydechli ve stínu a osvěžili se pár doušky vody.

Nejvíce se těšívali na večer, kdy mohli konečně usednout kolem příjemně praskajícího ohně. Vzhledem k okolnostem, za kterých se seznámili, jim teprve tyto večery dávaly možnost se navzájem poznat.

Terak obvykle sedával více v pozadí a naslouchal povídání ostatních, aniž by do něj sám zasahoval. Ani na opakované naléhání toho o sobě příliš mnoho neprozradil. Naštěstí zde byli aktivnější řečníci.

Nejraději byl totiž středem pozornosti Valador. Nadšeně ze sebe chrlil více či méně uvěřitelné příhody, které s Failá údajně zažili. Failá se při tom výborně bavila nad uměním, s jakým její bratr do sebemenší, i zcela nevýznamné příhody, přidával nové detaily, které ji ohromně nafoukly, a zejména jeho roli v ní. Občas jí trvalo docela dlouho, než si jeho vyprávění spojila s tím či oním zážitkem.

Failá neměla v úmyslu kazit bratrovi zábavu, takže se ho ani nepokoušela uvádět na pravou míru. Beztak si ostatní posluchači snadno oddělili pravdu od fantazírování sami. Raději ho čas od času poškádlila vtipným komentářem. Sama však po hlavním slovu netoužila a o sobě mluvila, jen když se Adril ptal.

Když se Valador dostatečně vypovídal, nastala jejich nejoblíbenější část večera. Poprosili o vyprávění Adrila a ten se nikdy nenechal dlouho pobízet. Vyprávěl jim o mnohých krajích, které procestoval, o lidech, kteří v nich žijí, o plodinách, které pěstují, i o zvířatech, která tam jsou k vidění. Čas od času zabrousil do příběhů z dávných časů, a to mu pak všichni tři dychtivě naslouchali a vůbec nebyli ochotní ulehnout k spánku.

"Daleko na jihu se nachází veliká země. Tam narazíte na obrovskou poušť a nikomu bych neradil, aby se ji pokoušel překročit pěšky ani na koni. I ten nejzkušenější cestovatel snadno zabloudí v krajině, kde od obzoru k obzoru nespatří nic než nekonečný písek. Všechno tam žhne pod nemilosrdným sluncem a je velmi obtížné v tom kraji najít vodu či potravu. Jednodušší je ji obejít a pokračovat dále na jih. Tam pro změnu vládne velké vlhko, pravý opak pouště. Lidé tam žijí v chatrčích uprostřed divokých lesů, kde roste nepřeberné množství rostlin, navzájem propletených do neuvěřitelné směsice. Když jsem těmi místy procházel, neustále jsem se musel ptát sám sebe, jestli to není práce dávno ztracených Entek."

"Kdo jsou to Entky?"

"To je dlouhé povídání..."

"Adrile, prosím!"

"Nenapínej nás!"

"Dobrá, povím vám tedy příběh o pastýřích stromů." Jediným skokem se Adril vrátil do hluboké minulosti a vyprávěl o věcech, nad kterými se jim tajil dech.

"Nu a v té zemi mají lidé velmi tmavou pleť," vrátil se pak k povídání o jižních zemích. "Asi jako tady ta větvička."

"To není možné!"

"Já je viděl," smál se jejich údivu. "Mají černé kudrnaté vlasy a jejich oči a zuby září z těch tmavých obličejů jako světla v temné noci. Někteří z nich mluví velice zvláštním jazykem. Používají během mluvení mlaskání a jiné nezvyklé zvuky. Kdybyste je slyšeli, určitě byste se smáli; a oni by se smáli vám, jak se můžete dorozumívat, když tyto zvuky nepoužíváte."

A dále na ně sypal neuvěřitelné podrobnosti. Oproti Valadorovu vyprávění však nikdo z nich nepochyboval o tom, že jim říká čistou pravdu.

"Adrile, jací lidé nebo země ti připadli nejzajímavější?"

Adril se na chvíli zamyslel.

"To není tak jednoduché. Ale nejvíce mne zaujaly dvě země. Jedna z nich je daleko na severu. Je tam veliká zima a skoro celý rok všude leží sníh. Lidé si tam staví obydlí ze sněhu, a aby mohli lovit v moři, musí si nejdříve vysekat do ledu díru. Obdivuji je, že dokáží v takové zemi žít. Druhá země je souostroví daleko na východě. Jsou to hornaté, málo úrodné ostrovy. Na nich je mnoho sopek a často tam mají zemětřesení..."

"Co je to sopka?"

"Co je to zemětřesení?"

"Sopka je hora, z jejíhož vrcholu jednou za čas začne téct žhavá hmota, která zničí vše, s čím přijde do styku. Říká se jí láva a po vychladnutí ztuhne na kámen. Někdy sopka vybuchne, to pak do dálky vyhazuje obrovské balvany a celá krajina široko daleko se pokryje vrstvou popela. Kdysi dávno bylo sopek více, i v těchto krajích mají některé hory takovou minulost, ale mnoho z nich již vychladlo a ztratilo svou zkázonosnou sílu. Zemětřesení je, když se země chvěje. Někdy je to takřka neznatelné, ale jindy si člověk připadá úplně jako na rozbouřeném moři. Vše se bortí a v zemi se objevují hluboké trhliny, které se opět s rachotem zavírají. Objevují se nečekaně a mnoho lidí tam na to doplácí životem. A moře se při zemětřesení vzpíná v obrovských vlnách, naráží do pobřeží a ničí vše, na co dosáhnou."

"To je hrozné! Jak v takové zemi může někdo žít?"

"Přesto i tam žijí lidé. Je to národ nepodobný jinému. K běsnícím silám mají úctu, ale smrti se nebojí. Uctívají slunce, kameny, stromy, takřka cokoliv ve svém okolí, a často jim nosí všemožné dárky. O sobě si myslí, že jsou potomky slunce a měli byste vidět, jak jsou na to pyšní. Věří, že když umřou, znovu se narodí; a čím statečnější a slavnější byla jejich smrt, tím lepší život je prý příště čeká."

Zdálo se, že Adrilovy znalosti jsou nepřeberné.

"Adrile, ty jsi prošel celý svět!"

"Viděl jsem mnoho, ale ne celý svět. Vím o zemích, kde také žijí lidé, ale od doby, kdy se svět změnil, je velmi těžké se k nim dostat."

Na chvíli se odmlčel, a pak jakoby pro sebe pokračoval.

"Bývaly doby, kdy jsem bez přestávky bloudil po světě a snažil se najít alespoň nějaký náznak, nějaký klíč, jenž by mi pomohl vyluštit mou hádanku. Prošel jsem mnoho míst, ale řešení jsem nenalezl. Už jsem stál na nejvýchodnějším pobřeží této země a přemýšlel, jak se dostat do krajů, jež leží za širokým oceánem u mých nohou. Místo toho jsem se rozhodl vrátit. Cosi mne táhlo zpět, do míst, kde se všechno začalo. Co by si Spark počal, kdybych se tehdy rozhodl jinak?"

Adril ztichl a ponořil se do svých myšlenek. Po chvíli ho ale opět přerušila otázka: "Adrile, kde vlastně žijí elfové?"

"Daleko, velice daleko. V dávné minulosti někteří z nich stále ještě chodili po těchto krajích, ale většina jejich lidu žila v daleké zemi za mořem. Avšak svět se změnil. Můžete ho prochodit křížem krážem a zemi elfů nenajdete. Žijí za širokým oceánem prázdnoty. Mezi elfy se povídá, že teprve až překonáte Zlo a sami sebe, až se dokážete dostat tam, kde není možné dýchat a věci neposlouchají, pak se s nimi opět setkáte."

"Chceš říci, že my se k nim nedostaneme?"

Znělo to zklamaně.

"Neříkám nic. Tuto situaci nikdo nepředvídal. Myslím si ale, že pokud se nám podaří splnit první polovinu úkolu, jistě se dostaneme i tam."

Jejich otázky nebraly konce. Chtěli vědět všechno a hned a Adril jim s nekonečnou trpělivostí odpovídal a vyprávění by nemělo konce, kdyby jej ve správnou chvíli neukončil.

"Tak a je nejvyšší čas jít spát. Však zítra je také den, o nic nepřijdete."

Ten den začal zcela obyčejně. Ráno se vydali Failá, Valador a Adril za prací a Terak, byť jen velmi nerad, zůstal v táboře se Sparkem.

Tentokrát měli štěstí hned u prvních dveří.

"A to se mi zrovínka hodí," přivítal je sedlák. "Mám tady vzadu takový šikovný plácek a už si celou věčnost říkám, že bylo by fajn tam něco zasadit. Ale však to znáte. Ne a ne se k tomu dostat."

Hned je vedl na vyhlídnuté místo. Byl to křovinami zarostlý kousek země u malého polorozpadlého domku.

"Můj praděda tu měl kdysi zahrádku, a hospodařil si tu na výminku. Ale teď už to tu kolik let leží ladem," vysvětloval. "Jestli mi to tu vyčistíte a poryjete, dám vám…" na okamžik se zamyslel, a pak se zeširoka usmál, jaký dostal skvělý nápad.

"Víte, co? Dám vám kus voňavé šunčičky z poslední zabijačky. Beztak by mi nedělalo dobře, kdybych ji spořádal celou sám. A přidám vám k tomu nějakou tu bramboru a třebas i pytlík mouky."

Nedali se dvakrát pobízet a s nevídanou vervou se pustili do práce. Nebylo divu, vždyť Valadorovi se už teď sbíhaly sliny na tu slíbenou dobrotu. Když sedlák viděl, že by jim jenom překážel, nechal je tam samotné a šel si po své práci.

Když jim v poledne přinesl k obědu hrnek polévky s kusem chleba, nestačil se divit. Byli už skoro hotovi. A tak mu ten nový záhon rovnou i osadili a zalili. Pak mu Valador ještě spravil plot a mezitím se Failá pustila do zašívání oblečení a dalších ženských prací, kterých bylo ve stavení třeba. Citelně tam chyběla ženská ruka a sedlák to záhy potvrdil.

Jakmile byl Valador z dohledu, začal se kolem ní přičinlivě točit a pusa mu jela, až jí z toho hlava brněla. A tak se dozvěděla, že mu před třemi léty umřela žena. Děti neměli, a proto tu od té doby hospodařil sám.

Mluvil a mluvil a čím dál častěji na ni vrhal významné pohledy. Nebylo možné nepochopit, o čem uvažuje, a Failá to celé bylo čím dál nepříjemnější. Vali, kde jsi tak dlouho?

Kdyby si sedlák dovolil jen o trochu více, věděla by si rady, ale takto váhala. Nechtěla hostitele rozhněvat. Co kdyby je pak nevyhnal bez výslužky? Proto se raději tvářila, že je plně ponořená do práce, a že si jeho pohledů a slovních narážek nevšimla. Vlastně už ani neposlouchala, co povídá.

Konečně přišel Valador.

"Tak, hospodáři," volal již ode dveří, "plot je jako nový. Jen se pojď podívat."

Failá si zhluboka oddechla. Chvatně dokončila svoji práci a vyběhla ze stavení. Ti dva se zrovna vraceli.

"Už jsem hotová," pravila, sotva k ní došli. "Takže půjdeme."

Překvapila tím oba.

"Ale…"

"Kam ten spěch?" přerušil Valadora sedlák. "Zrovínka jsem tady Valadorovi povídal, že u mě můžete zůstat na večeři."

Ale Failá tu už nechtěla setrvat ani o okamžik déle.

"Děkujeme," stála si na svém. "Ale je pozdě. Musíme už jít."

Valador sice nechápal, kam tak najednou spěchá, ale z jejího hlasu vycítil takovou naléhavost, že se ji ani nepokusil přemlouvat. A to i přesto, že ještě před chvílí s pozváním na večeři nadšeně souhlasil.

Sedlák pochopil, že je nepřemluví.

"Když musíte, tak musíte. Ale ještě chvilku vydržte. Přinesu vám, co jsem slíbil."

"Stalo se něco?" zeptal se Valador, sotva sedlák zašel do domu.

Ale Failá o tom teď nechtěla mluvit.

"Řeknu ti to, ale až odtud budeme pryč."

Když se sedlák vrátil, podivně se usmíval. Podal Valadorovi několik pytlíků. Brambory, mouka, zelenina.

"A šunka?" zarazil se Valador.

"Šunka nebude. Rozmyslel jsem si to."

"Ale vždyť jsi nám ji slíbil!"

Valador se nechtěl jen tak vzdát. Vždyť se na ni celý den tolik těšil!

Ale sedlák si s ním jenom pohrával. Jak tak celé odpoledne pozoroval Failá, probudila se v něm náhlá žádost. Tu dívku musel mít! Její hraná nevšímavost ho jen víc a víc dráždila. Beztak, uvažoval, to pro ni jistě není žádná novinka. Určitě se zdráhá jen naoko. Teď to jenom chytře navléknout, aby se holubička nevylekala.

"Nó… možná…" protáhl a dobře si všiml, jak Valador zpozorněl. "Možná, kdyby šla tvoje sestřička na chvíli dovnitř a krapet se mi věnovala… pak bych si to možná ještě rozmyslel."

Trvalo docela dlouho, než jim nestoudnost toho návrhu došla. Failá zrudla až ke kořínkům vlasů a Valador rázem pochopil, proč předtím tolik pospíchala s odchodem.

"To snad nemyslíš vážně?!" vykřikl.

"Jdeme! Tady už nebudu ani okamžik!"

S těmi slovy popadla Valadora za rukáv a táhla ho pryč.

"Šunku si nech, ale toto si vezmeme," natáhl se ještě Valador po výslužce.

"A to ne!" uhnul nečekaně sedlák. "Pracovali jste, najedli jste se. Jsme vyrovnaní."

A možná skutečně věřil, že teď zaváhají a nebudou chtít odejít s prázdnou. Budou smlouvat a nakonec jeho návrh přijmou. Taková žebrota! Vždyť jim chtěl dát to nejlepší, co měl. Za takovou maličkost!

Ale přepočítal se. Valador si ho nevěřícně změřil. Kam se poděl ten sympatický usměvavý hospodář, za kterého ho celý den považovali? Možná by se s ním ještě dohadoval, ale s ohledem na Failá toho nechal. Viděl, že už má slzy na krajíčku.

"Pojď, Vali," šeptala chvějícím se hlasem. "Pojďme pryč. Když nechce dát, tak ať nedá. Přece ho nebudeme prosit!"

A tak odešli s prázdnou. Ušli notný kus cesty a nepromluvili ani slovo. Valador v sobě dusil vztek z té nespravedlnosti a Failá pořád jen taktak zadržovala pláč. Nemohli tušit, že ani sedlák na tom není lépe. Chvíli stál jako opařený. Došlo mu, že to přehnal. Skoro se za nimi rozběhl, aby je poprosil za odpuštění, ale nakonec se v něm něco zlomilo a ze směsi studu, nenaplněné žádosti a čehosi dalšího, co se doposud skrývalo hluboko uvnitř, vyrostl vztek a nenávist. Dobře jim tak! Ať se neopovažují vrátit! Pohrozil jim pěstí a bouchl za sebou dveřmi.

Stavení jim ještě nezmizelo z dohledu, když tu se Valador náhle zastavil.

"Já to tak nenechám! Máme na to právo. Celý den jsme pro něj pracovali. Nemůže nás takto odbýt!"

A než mu v tom Failá mohla zabránit, spěchal zpátky.

"Vrať se, Vali!" volala za ním, ale marně.

Co teď? Jít s ním zpět k tomu hroznému člověkovi? To nechtěla za žádnou cenu. Pokračovala tedy v cestě a jenom v duchu doufala, že její zbrklý bratr neprovede nějakou hloupost.

Na kraji vesnice potkala Adrila, jenž už se také vracel. Hned si všiml jejích uplakaných očí.

"Co se stalo?" ptal se starostlivě. "A kde je Valador?"

Zajíkavě mu pověděla, jak se k nim sedlák zachoval. Řekla mu všechno, kromě jedné maličkosti. Dělalo se jí zle jen při pomyšlení na ten nestoudný návrh, natož aby o tom ještě někomu vyprávěla. Ale stařec si to snadno domyslel.

"Adrile," zakončila. "Bojím se o Valadora."

"Neměl tam chodit sám," zlobil se. "Byli jste v právu, ale sám tam chodit neměl."

Už byli na stráni nad vesnicí, když tu se dole rozlehl velký křik. Ohlédli se a spatřili, jak k nim běží Valador s plnýma rukama a za ním se žene tlupa rozzuřených chasníků.

"Failá!" Adril mluvil rychle. Nebylo času nazbyt. "Utíkej do tábora, rychle všechno sbalte a hned se vydejte na cestu. Až to tu vyřídíme, doženeme vás."

"Ale…"

"Žádné ale! Udělej, co jsem řekl. Musíte odvést Sparka do bezpečí. Spěchej!"

Řekl to tónem, jemuž nebylo možné odporovat. Failá již bez jediného slova poslechla. Sotva odběhla, vydal se Adril naproti Valadorovi.

Valador neustále ohlížel za sebe, proto si Adrila všiml, teprve až do něj skoro vrazil. Už už otvíral ústa, ale Adril ho předešel.

"Failá mi všechno řekla. Nechej to na mně."

Ale to už se přiřítili Valadorovi pronásledovatelé. Když spatřili neznámého starce, jak stojí vedle Valadora, váhavě se zastavili pár kroků od nich.

"Proč honíte tohoto mladíka, dobří lidé?" oslovil je Adril přívětivě.

"Je to zloděj!"

"Nepřekážej, ať se s ním můžeme vypořádat!"

Ale Adril se jim postavil do cesty.

"Slyšel jsem, co se přihodilo. A bylo to poněkud jinak."

"Je nám jedno, co ti ten zloděj napovídal."

"Uhni a nepleť se do našich záležitostí!"

Začínala jim docházet trpělivost a jediné, co je ještě zadržovalo, byla úcta ke staršímu člověku.

"Já zůstanu, kde jsem," pravil Adril. "Zato vy se teď otočíte a vrátíte domů. Valador si vzal jen to, co mu právem náleželo."

Ukázal svou holí na sedláka.

"Nebo to chceš popřít? Celý den pro tebe pracovali a jak ses jim odvděčil?"

Chasníci zaváhali. Sedlák jim samozřejmě nic nevyprávěl. Slyšeli jeho pokřik, proto neváhali a ihned se za zlodějem pustili. Teď se jim do mysli začaly vkrádat pochyby.

Sedlák vycítil váhání svých společníků a pochopil, že musí jednat rychle. S chladnější hlavou by se možná vzdal. Vždyť věděl, že není v právu. Ale ne teď. Chtěl se pomstít za to odmítnutí, a za ponížení, které mu způsobili, když si ho tak opovržlivě měřili.

"To jsem si mohl myslet!" vykřikl. "Což nevidíte, že ten staroch je s ním spolčen? Dáme jim na pamětnou oběma!"

A vyrazil směrem k Valadorovi. Přesně jak předpokládal, strhl svým příkladem ostatní. Zanechali váhání a s bojechtivým křikem se k němu přidali. Ale Adril neustoupil ani o krok. Když se přiblížili, nečekaně se pohnul, propletl se mezi nimi a v příštím okamžiku se všichni útočníci váleli na zemi. A vůbec netušili, jak se tam ocitli.

Ani Valador nepostřehl, jak to Adril provedl. Když viděl, že je starcova slova nijak nezadržela, neutekl jenom proto, aby ho v tom nenechal samotného. Nepředpokládal, že by mu Adril mohl v nastávající rvačce jakkoliv pomoci. Ale teď starce zíral s otevřenou pusou.

Adril vypadal stejně pokojně a mírumilovně jako předtím. Chasníci byli tak ohromeni, že jim chvíli trvalo, než se posbírali ze země. Ten stařec se jich ani nedotkl, a přesto neměli šanci! Zaútočili znovu a dopadlo to stejně jako prve. Adril jim nechtěl ublížit. Spokojil se s tím, že je zastavil.

"Páni!" vykřikl nadšeně Valador, když to nakonec vzdali a odešli. "Jak jsi to dokázal?"

Ale Adril ho místo odpovědi ostře pokáral.

"Co tě to napadlo? Chtěl jsi je snad dovést do tábora a ohrozit Sparka?"

Kdyby Valadora polil studenou vodou, nemělo by to tak zdrcující účinek.

"Ale ten sedlák nám nechtěl dát, co slíbil!"

"Já vím, že jsi byl v právu." Adrilův hlas už zněl opět mírně. "Ale proč vždycky jednáš tak ukvapeně? To tě nenapadlo, jak to dopadne, když mu ty věci vezmeš?"

"Já nechtěl."

Valadorův hlas zněl opravdu zkroušeně.

"Jenom jeden si zasloužil potrestat a schytali to všichni," pravil Adril tiše, jakoby jenom pro sebe. Pak se opět obrátil na Valadora. "Ale vezmi si z toho ponaučení pro příště. Vždycky to nemusí dopadnout tak dobře jako dnes."

Valador jen provinile sklopil hlavu.

"A nyní pojď," pobídl ho. "Musíme dohonit ostatní."

Zbytek cesty už nepromluvili. Valador měl o čem přemýšlet. Ale zkroušená nálada mu dlouho nevydržela. Jak by také mohla, když měl pro ostatním tak vzrušující vyprávění?

Když o chvíli později dohnali Failá s Terakem, volal na ně již z dálky nadšeně: "To jste měli vidět! Adril je úžasný!"

"Představte si to. Ti chlapi se na nás vrhli a tu melu jste měli vidět! Během mžiku se všichni váleli v trávě. Proti Adrilovi neměli nejmenší šanci."

Ale nikdo mu to nevěřil. Znali Valadorovo přehánění a navíc Adril nevypadal na to, že by prošel lítým bojem, jak to popisoval Valador. A že by sám porazil spoustu rozzuřených útočníků? Nesmysl!

"Ty prášile! Nebylo to náhodou tak, že jim Adril vysvětlil, jak to bylo, a oni vás pak nechali na pokoji?"

"Říkám vám pravdu," bránil se Valador, ale věděl, kde je jeho slabina. "Dobrá, občas si nějakou nepodstatnou maličkost vymyslím, ale ne teď. Tentokrát se to tak skutečně stalo. Viď, Adrile, že je to tak?"

Ale stařec se jen usmíval a neřekl ani tak, ani onak. A Valadorovi došlo, že mu nikdo nevěří. A neuvěří.

Když se příště chystali do jiné vesnice za prací, nabídl Adril Failá, že může místo něj zůstat v táboře. Ale to by nebyla Failá, aby se nechala jednou nepříjemnou příhodou odradit. A nakonec bylo dobře, že šla.

Zjistila, že pekařova žena je nemocná, a proto jí donesla bylinky, které pro tyto příležitosti dostala od Adrila. Pak vypomohla pekaři při práci a ten nevěda, jak se jí odvděčit, jí daroval balíček jarní zeleniny, trochu od každého druhu pečiva a dva velké bochníky chleba.

Slunce ještě stálo vysoko, ale Failá se rozhodla, že se nejdříve zastaví do tábora, aby s sebou nemusela po zbytek dne nosit takový náklad. Byla již kus za vesnicí, když si všimla, že opodál, zpola skryt mezi stromy, stojí malý domek. Plna zvědavosti a udivená, že ho nespatřila dříve, zamířila blíž. Na zápraží seděla malá, věkem seschlá babička a něco kutila. Když zaslechla přibližující se kroky, zvedla hlavu od své činnosti a pohlédla na dívku.

"Vůně čerstvého chleba. To je nádhera! Milé děvče, ani netušíš, jak dlouho jsem již neměla v ústech kousek čerstvého chleba," pravila místo pozdravu čichajíc vůni neseného pečiva.

Failá nezaváhala, beze slova ulomila velký kus z jednoho bochníku a podala ho stařence. Ta ho s neskrývaným překvapením přijala.

"Jsi tak hodná! Děkuji! Udělala jsi mi radost. Ani nevíš jakou!" drmolila v rozpacích, když tu voňavou, ještě teplou pochutinu přijímala.

Pak ji něco napadlo.

"Počkej chvíli," pravila a zmizela v domku.

S rychlostí na její věk nečekanou byla zpět a nesla malou uzavřenou nádobku.

"Říkají o mně, že jsem čarodějnice, ale když je jim ouzko, hned spěchají za babkou kořenářkou. Však jsou ty moje bylinky a mastičky pěkně účinné!"

Podala nádobku Failá.

"Na, děvenko. Udělala jsi mi radost, tak tady máš dárek zase ty ode mě. Je to mastička, moje nejlepší. Na jakoukoliv bolístku ji namažeš a budeš se divit, jak rychle se ti zhojí."

Failá byla překvapená snad více než stařenka prve. Zvědavě si prohlížela nádobku. Byla umně vyřezávaná ze dřeva, víko pevně drželo, a přesto bylo snadné jej při troše šikovnosti sejmout. Vzápětí ji uhodila do nosu pronikavá vůně bylinkové mastičky uvnitř.

Upřímně stařence poděkovala, a poté pokračovala ve své cestě. Podivné setkání se jí však stále honilo hlavou.

Když došla do tábora, byla tak zamyšlená, že si toho Adril nemohl nevšimnout. Pověděla mu proto, co se jí přihodilo, a ukázala mu nádobku, kterou dostala. Adril si ji dlouho zvědavě prohlížel. Chvíli zkoumal samotnou nádobku, pak nahlédl dovnitř, přivoněl, podržel ji směrem ke slunci a čím dál více se usmíval.

Failá netušila, co by na tom mohlo být k smíchu, a proto se s mírným znepokojením zeptala: "Je snad něco špatně?"

"Nikoliv. Naopak! Vše je v naprostém pořádku."

Podal jí nádobku zpět.

"Dostala jsi vzácný dar, který ti jistě bude k užitku. Takovou mastičku umí vyrobit jen málokdo. Laurie byla jedna z mála, kdo ten složitý postup zvládl."

"Ty tu stařenku znáš?" vyhrkla překvapeně Failá.

Adril se usmál. "Když byla zhruba ve tvém věku, zasvěcoval jsem ji do tajů bylinek. Byla jedna z nejlepších žaček, jaké jsem kdy měl."

Přejel pohledem po Failá. "Byla úplně jako ty. Bystrá, zvídavá, dychtivá se všechno dozvědět. Mohlo mě napadnout, že ji tu potkáme."

Na chvíli se zamyslel. "Už jí musí být hodně přes osmdesát," pokračoval tiše, spíše jen tak pro sebe.

"Failá," obrátil se opět na dívku. "Počkáš tu se Sparkem? Rád bych ji zašel navštívit."

"Samozřejmě," a než se nadála, byl pryč.

Chvíli zadumaně seděla vedle Sparka, a pak prohrábla jeho vlasy v místech, kde se hojila rána, která celé jejich dobrodružství začala.

"Pomohla by ta mastička i tobě? Ušetřila by nám dlouhou cestu až do lesa, který znám jen z bájí?"

Ale v hloubi duše tušila, že ani ten nejdůmyslnější lidský lék Sparkovi nepomůže.

Vůbec si nevšimla, že se začalo stmívat. Ze snění ji probudil až návrat Teraka s Valadorem. Každý z nich nesl pořádný balík výslužky.

"Kde je Adril? Stalo se něco?" zajímali se, když ho nikde neviděli.

Failá se nedala dlouho pobízet a vše jim povyprávěla.

"Ten Adril," kroutil hlavou Valador, "je plný překvapení. Člověk nikdy neví, kdy z rukávu vysype další."

Adril se vrátil pozdě. Vypadal zamyšleně, skoro si jich ani nevšiml a bez jediného slova usedl ke Sparkovi. Když ho Failá zvala k večeři, jen zavrtěl hlavou s vysvětlením, že už jedl. Bylo zřejmé, že je myšlenkami zcela jinde, a i nejzvědavější Valador pochopil, že nemá smysl se ho na nic ptát.