Poslední záležitost...

„Můžu se tě na něco zeptat Arnolde?“ pronesl jsem ledabyle, usmál se na zkrouceného chlapce a jen mimochodem mu típnul cigáro do ruky, kterou se mě ještě před chvílí pokoušel uškrtit.
Nevím, jestli odpověděl, nebo ne. V překvapeném výkřiku to nebylo slyšet.
„Zajímalo by mě,“ Pokračoval jsem klidně, „ jestli jsi přemýšlel, co ti asi udělám, když zdrhneš. Ne? Nepřemýšlel? Promiň, někdy zapomínám, že ty nikdy nepřemýšlíš.“ Chraplavě zakašlal a společně se slinami mu z pusy vyletěla i trocha krve. Snad jsem to nepřehnal. Nechtěl jsem aby mi tu exnul, teda aspoň ne dokud mi neřekne, kam zašantročil moje prachy.
„Takže, zeptám se tě ještě jednou…a naposledy. Kde jsou ty prachy.“
Něco zachroptěl, ale nebylo mu příliš rozumět. Sklonil jsem se k němu a otočil ho tak, že mu veškerý obsah ústní dutiny, který ho tak dusil, vylil na podlahu.
„Škaredé.“ Zakroutil jsem hlavou, „Na něco jsem se tě ptal…Arnolde.“
„Bu..bu...“ Zakoktal. Asi mě chtěl vystrašit. Jako strašidlo byl k hovnu, stejně jako cokoli jiného. „Buckův Bar!“ dostal ze sebe konečně, zakašlal a další prvky jeho DNA potřísnily podlahu.
„Dal jsem je k Buckovi do…do…do úschovy: Když mu řekneš, že tě posílám, tak ti je určitě dá.“ Dodal ještě.informaci, kterou jsem nejvíc potřeboval. Teď mi už skoro nic nebránilo vzít si svoje prachy a na nějaký ten čas zmizet. Skoro.
„Díky.“ Usmál jsem se. Šlo to od srdce., tedy u mé strany. V případě Arnolda, zhledem k tomu, že jsem ho už k ničemu nepotřeboval, naopak. A taky nemám rád lidi, kteří mě zradili. Vytáhl jsem svého devítimilimetrového Lugera, postavil se nad Arnolda a vší silou jsem ho nakopl do hrudníku. Jak tak ležel na zemi a sípavě oddechoval, ani ho nepřekvapilo, že mu kulka prolétla tělem. Oči se mu zamlžily. Šlo to do srdce.