Zemři do tmy

Přes zrezivělý lodní jeřáb vytváří slunce na tváři spícího muže obraz mříží. Probouzí se. Kde je? Jak se sem dostal? Oči, bez hnutí hlavou přejíždějí po neznámém prostředí. Přímo nad jeho hlavou, neúprosně pálí slunce. Má strašnou žízeň. Ostrý kontrast tmavě modré oblohy a rudé okolo něho. Leží na obrovské palubě staré nákladní lodi, všechno pokrývá rez, je od ní celý špinavý. Nikde nikdo. Vstává, pomalu jde, protahujíc si krk, porozhlédnout se, najít něco k pití, vůbec něco najít. Jenom rez a skučení vedrem trhané lodi, na obloze není ani mráček. Žízeň. Došel až k lodnímu můstku, podle jeho stavu je jasné že loď už několik let nikdo nepoužívá. Tak proč jsou uprostřed širého moře? Na můstku nic není, žádná vysílačka, žádné pití, nikde nikdo. Slézá dolů a jeho zrak upoutává, z vlnovkového plechu sestavená bouda, asi pro psa, před ní je velká rezavá miska na žrádlo a utržený řetěz. Léta zde žádný pes nebyl. Žízeň je hrozná, potřebuje vodu, zbývá ještě podpalubí, musí to zkusit. S vypětím všech sil otvírá masivní ocelový poklop, který s oblakem rzi a dunivou ozvěno rušící klid, odpadává stranou. Zkameněl, uvnitř je tma, neproniknutelná tma, snažící se vyvalit ven. A šepot, není mu rozumět, vtahuje dovnitř, šepot k zbláznění. S němým výkřikem, se odtrhává od průlezu. Bože. Starosti s tím jak se sem dostal, nabyly na totální nedůležitosti. Co to bylo? Stoprocentně to nemá v úmyslu blíže zkoumat. Vodu, musí se něčeho napít, šouravými kroky se blíží zpátky k můstku, jeho zrak opět láká bouda pro psa. Je jiná, na zrezivělých plechách jsou čerstvé otisky drápů. V okamžiku kdy jeho mozek zpracoval význam toho obrazu, se zdálky ozývá naříkavé kńučení. Bleskově otáčí hlavu tím směrem. Nevidí žádný pohyb, to je dobře, nejspíš to byla jen halucinace z úpalu. Obrací hlavu zpátky. Zástava srdce. Nad rýhami od drápů je vyškrábaný nápis: BLÍŽÍ SE. CHCE NÁM TĚ VZÍT. NEDOVOL MU TO. Není schopen odtrhnout oči, není schopen ničeho. A zase ten strašný psí sten, nejsou to halucinace, je to blíž a bolestivější než předtím. Po palubě se k němu rychle šíří vibrace běhu, pes. Běží k žebříku, skáče a všemi svými zbývajícími silami vyskakuje nahoru. Noha se opožďuje za tělem, něco ho prudce ztrhává zpátky, cítí bolest, ztěžka se vysmekává z psího sevření a vytahuje nohu nahoru. Na podlážku před můstkem dopadají kapky krve a s rzí vytvářejí malé kuličky. Vůbec nemůže popadnout dech. Z pod okraje vyvýšeniny můstku, se ozývá zuřivé škrábání a vytí zoufalého, týraného psa. Lýtko přestává krvácet. Je to malé zranění, obvazuje ho kapesníkem, v marné snaze zabránit všudypřítomné rzi proniknout do rány. Hlavně teď potřebuje vodu, rychle. Slunce klesá dolu, zdá se že může být něco kolem třetí hodiny. Co teď? Rozvážně, opíraje se rukama, stoupá na nohy ve snaze vykouknout přes okraj na toho psa, natahuje se, opatrně jedním okem. Je to jasné zbláznil se. Dole se svíjí, obrovské stvoření, jen vzdáleně připomínající psa. Nohy a děsivě nahrbenou páteř tvoří tlustý lodní řetěz, tím vším vzájemně propletené dráty tělo, čelisti ze starých hřebíků a skob, to všechno korunováno hlavou, co hlavou, pětikilovou zrůdně zprohýbanou plechovkou od psího žrádla z které se násilnicky šklebí roztrhaná a vybledlá etiketa s původně roztomilou psí hlavou. Couvaje dosedá zpátky. Určitě se zbláznil. Nutně se potřebuje napít. Další nápis pod jeho koleny neumělým rukopisem hlásá: MUSÍŠ K NÁM DOLŮ. DOSTANEŠ NAPÍT. Tentokrát se nedostavuje šok, ale dlouhá pomalu přicházející hrůza, která se ho zmocňuje. Sedá si, v rohu rzí rozežraného můstku, rukama si zacpává uši a schovává hlavu mezi kolena, nemůže vydržet útrpný nářek toho železného psa. V duchu se modlí ať se ta pekelná kreatura nevydrápe nahoru. Je vedro k nepřežití, zbytky můstku rozpaluje nekompromisní slunce a nikde ani kapička vody. Potřebuje se napít, už to dlouho nevydrží. Usíná. Naproti jeho čerstvě rozlepeným očím je škrabopis, snad vytvořený malými nehty, možná dětskými: S TMOU VYJDEME VEN. POČKEJ NA NÁS. Stíny se dost prodloužily, ale vedro je pořád stejné. Není nic slyšet. Ticho. Stravuje ho strašná žízeň, nedá se vydržet. Vrávoravě se zvedá na nohy a přes zábradlí vyhlíží na rudou prázdnou loď. Otevřený poklop do podpalubí, zdá se, že se tma trochu vyvalila ven, takový načernalý opar a za ním, v dálce asi třiceti metrů, malá nástavba na palubě. Nástavba s velkou kaluží vody. Musí ji mít. Kam zmizel ten pes? Nutně se potřebuje dostat pro tu vodu. Ale co pes? Nebyl to jen sen? Ne! Zkusí tam doběhnout, není jiná možnost. Prohledává lety opotřebovaný můstek, rozdírá si bříška prstů do krve ve snaze otevřít starou zrezivělou lodní skříňku. Povedlo se, dvířka se s vrzáním otevírají. V rohu je rozbitá špinavá sklenička. To bude muset stačit. Hodila by se ještě nějaká zbraň na psa, i když pochybuje že bude něco platná. Nenápadná rezavá tyč v koutě, bude stačit. Pro psychologický efekt. Slézá po napůl utrhlém žebříku, opatrně nohou nachází poslední příčku žebříku, rozhlíží se, pes nikde. Pomalu jde, v odřených rukou svírá nádobku a tyč, nesmí jít pomalu, musí jít rychle, běžet. Je u vlezu do podpalubí, kolem se vznáší černé kouřové šero, a šepot je o dost silnější, je slyšet i pár metrů od okraje, vábivý, hrůza. Snaží se myslet na něco jiného, pokračuje. Rychle, je to daleko, v dálce se ozval řev, surově bitého psa, sakra. Běží rychle, už je skoro tam, snaží se nevnímat šeptání za zády. Je tam, v moment co dorazil se ozývá sténání blíž, plné bolesti. Rychle nabírá rezivou vodu do nádoby. Jde to špatně. Nápis, lemující nezdravou kaluž okolo něho: SMRT JE JEDINÁ NADĚJE. SMRT TĚ ZACHRÁNÍ. Zvuk hlasitého běhu rychle zesiluje. Nabral poslední mililitr vody a už také běží, šílený pes je za ním, za doprovodu zvuků ukrutné bolesti ho dohání. Opar tmy kolem otvoru se opět rozrostl, šílená plechovka od psího žrádla se už dotýká jeho pat. Vběhl do oparu, šepot, přecházející skoro do řevu mu drtí mozek a on zpomaluje, nemůže, za nezřetelným okrajem černé mlhovinou padá na zem, je v koncích, čeká na útok. Nic. Kouká, pes se svíjí na začátku mraku, v hrozných bolestivých křečích a strašně řve. Musí toho využít, v mžiku vstává, otáčí se, a na zemi spatřuje nápis: ZEMŘI DO TMY. JINAK BUDEŠ NÁŠ. BUDE TO HORŠÍ NEŽ SMRT. Ticho, otočí se, pes nikde. Běží ze všech sil, z nádobky cáká drahocenná voda na palubu. Upouští železnou tyč. Skáče na žebřík, je skoro tam. Nádobka vypadává z jeho ruky, pociťuje lehký tah ze zdola, ticho. Nádobka s vodou se tříští o zem, rezavá čelist psa mu ohavným způsobem trhá celou nohu, pořád je ticho. Díky zbytkové energii svého těla se dostává nahoru. Můstek, v pravidelných výstřikách zalívá světle červená krev. Bolest. Už je tady, útočí na něho v nepředstavitelných vlnách. Zdá se mu že omdlí. Sedá si. Slunce se schovává za okraj paluby. Ve všech úhlech všude kolem něho, jsou na stěnách můstku, opravdu hluboko vyrytá sdělení: TMA. TMA. TMA. Všude. Za pár minut by zemřel, ale pud sebezáchovy mu to nedovoluje. Sedí v kaluži krve a třese se. Snaží se nacpat své rzí obalené prsty do roztržené tepny na noze. Nahmatal ji, s výkřikem zatlačil a jeho ukazováček pronikl na místo, krvácení se zmírnilo. Pořád je ticho. Sedí, zkroucený, s prsty hluboko vraženými v noze, ve vysilujících bolestech, na pokraji bezvědomí a čeká. Za horizontem, rychlostí motorového člunu mizí poslední zbytky slunce, tma pohlcuje loď a šepot se blíží. Stále ještě žije. Bohužel…