Grom - kapitola 11(Procházka ve třech)

Kapitola 11
Procházka ve třech

Vydali se na cestu. Se slzami v očích vyšli z tábora ještě s doprovodem malého poníka, který vezl nevelké zásoby. Šťastně před nimi klusal a občas se zaběhl dál, kde spásal trávu a čekal na opozdilce.
„Máme před sebou sto osmdesát mil na severozápad,“ oznámil Angelo.
Dorazili k Afarii, byla to velká jeskyně, vně byly hradby a pod nimi vytékala zrzavá řeka, jenž obarvila zem okolo; pomalu se svažovala a narážela do velkých balvanů a špičatých skal. Město dojista vedlo dál do jeskyně. Před městem našli mnoho hrobů. A před nimi stál kamenný štít, na němž byl nápis:

Zde naposled vydechli obyvatelé Afariie, ať jejich duše dojdou tam, kam mají.
Budiž jim země lehká!

„To je dozajista Óbrinova práce,“ pravil Angelo.
„Ano, všechny pohřbili. Sláva, jež panovala v tomto městě, upadla. Teď je z bájné a starodávné Afarie hrob všech jejích obyvatel,“ řekla Elóra.
Pak pokračovali a šli celý den, až dlouho do noci, avšak pak zastavili aby trochu pospali. K večeři měli sušené hovězí, které bylo silně kořeněné. Pak se rozhodli jít do hajan.

Bylo matné a mlhavé jitro, tak mlhavé, že byl problém vidět jakoukoliv osobu na pět cárů. Elóra už stála na nohou a skládala zavazadla na poníka, jenž stál; anebo spal? Rozhodně měl zavřené oči. Vlídně Groma pozdravila a usmála se na něj. Po chvíli se vzbudil i Angelo a řekl:
„Nemohli jste mě vzbudit dříve? Už bychom bývali vyrazily.“
„Celou noc jsem nespala a chodila po lesích, pak jsem vás viděla a nechala do pořádného světla; ale spadla mlha a tak jsem počkala,“ vysvětlila Elóra.
Hnedle se vydali na cestu dál.

Čtvrtý den chůze už se pomalu blížili k Afamrallu. Bylo nevídané horko; tady je nechránily stromy a slunce je vysušovalo jako křížaly. Z Groma se lil pot, neboť nebyl zvyklý na takhle rychlou teplotní změnu, jak se právě teď udála. Poník byl zjevně také nějaký převálcovaný; sotva pletl nohama a tak jako Groma ho bolely. Rozlehlé pláně se pod slunečními paprsky vlnily jak moře. Byly nezvykle vyprahlé, moc tady neprší. Občas narazili na pahýly, které kdysi byly zelenými stromy; byly bílé a vyčnívaly jako ruce matičky země. Také se tu povalovaly kosti ze zvířat, která zhynula na hlad či žízeň.
„Tady většinou bývá i v zimě teplo, nesněží a nemrzne, ovšem v noci ano,“ podotkl Zelenor.
Když už se smrákalo, zase šli do noci, a až pak se zastavili. Zem byla chladná a zima byla celou noc. Zelenor si sedl na kámen, Elóra se krčila nad ohněm, který se pokoušela rozdělat. Grom si sedl na pokrývku a pozoroval Elóru a její snahu o rozdělání ohně. Nakonec se to Elóře podařilo, a netrvalo to déle než tři minuty.
„Ještě že jsem vzala pár otepí dřeva; věděla jsem, že přijdou k užitku,“ řekla. Potom dala kotlík na dvě vidlice, jež našla v otepích dřeva. Zelenor přišel k poníkovi a vzal z toren jídlo; přinesl jej Flóře, a pak těžké kožené torny sundal a dal na kámen, kde seděl. Poník se zaradoval, že už není ověšený bágly a začal hopsat.
„Nemáme pro něj žádné krmení; snad zítra už na zeleň narazíme. Cítím úzkost, jak zelenou barvu dlouho nevidím; je tak svobodná a moudrá,“ snil Druid.
Dušené maso už vřelo, tak Elóra nandala na dřevěné talíře a podala i lžíce ze stejného materiálu.
„Ty to nosíš s sebou neustále, Elóro?“ zeptal se Zelenor s pobaveným výrazem na tváři.
„Jak se vy mužský na výpravě můžete obejít bez základního vybavení,“ usmála se.
„Lžíce, ať dřevěné či železné, po ruce máme, jelikož rukama nejíme, ale talíře, to my na výpravách neznáme.“
„Vidím, že si z mých fidlátek děláš legraci; dej mi je tedy!“ vyzvala Zelenora.
„To měl být náznak, jak jsi důsledná na detaily, a jak svým přátelům dopřeješ přepych,“ vpletl se Grom.
„Tak vidíš, ale ze Zelenorových slov jsem vyrozuměla, že si mého přepychu neváží,“ řekla Elóra.
„Naopak, dozajista si ho vážím; a tvé laskavé společnosti jakbysmet,“ přiznal Zelenor.
Elóra jen s úsměvem přikývla a Zelenor zvedl obočí a úsměv oplatil. Grom jen koukal, jak se umí sbližovat se ženou. Zelenor i s talířem přišel ke Gromovi, a sedl si na pokrývky hned vedle. Elóra se najedla a pak řekla: „Jdu si lehnout, pánové.“
„Pakliže jsi unavená, konej tak,“ zafilozofoval Zelenor, nato vědma šla dále od ohně do lehkého šera a lehla si tam; přikryla se kožešinou. Pak se otočila a koukala do ohně, až jí oči jiskřily. Jiskry v jejích očích zhasly; usnula.
Zelenor po chvilce promluvil: „Víš, jak se takto dokážu pošťuchovat s Elórou bez úrazu?“
„Nevím, a určitě mě to zajímá.“
Zelenor se usmál: „Je to lehké, zvláště Elóra se ráda hádá kvůli úplným maličkostem. Ale pak se z toho musíš obezřetně vyvléct, abys nepřišel k nezdaru. Elóra už mě prokoukla a ví, že se s ní rád kočkuji. Ale dnes už jsem se skoro nevyvlékl, kdybys tu nebyl, asi bych přišel k onomu úrazu; děkuji. Sice by se nic nestalo, ale jednou mě dohnala do rohu a to bylo, když jsem se ustavičně hádal o stopách. Tvrdila, že jsou divočáka, ale já jelena. Byly velice tlusté a také rozdělené na dvě poloviny. Bořily se velice hluboko, což nasvědčovalo jelení váze, která by musela být velká. Naše milá Elóra se přece jen něco od Angela naučila. Totiž, my druidové nevidíme stopy tak prozíravě, ale chodci ano. A Angelo je jeden z nejlepších své doby. Pak jsme narazili na kance. tlustého jako dvě vypasené prasnice. Tam se na mě šibalsky usmála. a pak jsem se ocitl v onom rohu. do kterého jsem nechtěl. Elóra je velice moudrá žena, a tak s ní rád filozofuji a klábosím o věcech, o kterých se nejde bavit s každým průměrně chytrým člověkem.“
„Je to velký hazard, ale zkušenému se vede dobře.“
„Jeden filozof, Wisle se jmenoval, byl můj největší přítel. Když umíral pod ostřím jedné ženy, řekl: ‘ ženy jsou růžové jezero, hodíš-li do něj kámen; nevíš co udělá ’ a pak zemřel. Řekl mnoho citátů a mnohé mi uvízly v hlavě. S ním by sis měl co říct, byl to moudrý mudrc všech mudrců. A také jsem dlouho tesknil po jeho hlase, slovech a písních. Už se těším na jeho rozprávky v nebi, kde se s ním veselí samotný Nefel,“ dopověděl smutně. Poplácal Groma po zádech a přešel ke své dece, urovnal jí a řekl: „Dnes v noci bude veliká zima, radši si vezmi dvě.“
Došel k poníkovi, vzal si deku a šel přikrýt Elóru. Grom koukal dlouho do noci na hvězdy a měsíc, ale už vleže, přikrytý kožešinou, která hřála. Až po zeleni a stromech pozoroval nejraději oblohu a její krásně svítivé tečky, jež byly nazývány hvězdami, bylo jich tam přes milion. A mezi nimi měsíc. Vypadal jako otec všech malých hvězd, hvězd, jež mu byly oddanými syny a poslušnými dcerami; vyprávěl jim svá moudra a příběhy, které na tom širém světě viděl a poznal. Gromovi se už pomalu klížily oči, až usnul.

Gromovi se zdálo o Jeremiášovi. Kde skonal, tak se tam Grom objevil, viděl sebe, jak křičí z plna hrdla. Pak němu přiběhl, Ganisan a odnesl ho. Ale on zůstal u Jeremiáše svým pohledem. Někdo ho vzal do rukou; cizí osoba…

Třísk! Grom pomalu a nejistě otevřel oči a mnul si je. Ráno bylo ještě v nedohlednu. Uviděl co ho vzbudilo; kotlík, který upustila Elóra. Angelo ještě šťastně pochrupoval ve své vyhřáté pokrývce.
„Nepříjemné probuzení,“ řekl Grom.
„Ano, ale jen pro toho, kdo rád spí. Nesmíme otálet, ale utíkat dál, než vyjde slunce,“ upozornila.
„Takou rychlostí bychom lehko dostihli Óbrina a konvoj, nebo ne?“ zeptal se Grom.
„Možná, ale před Afamrallem, neboť měli náskok šest hodin,“ pochybovala Elóra.
Angelo, respektive jeho deka, se začala pomalu hýbat; chodec se probouzel.
Hned se sbalili a pokračovali. Dnes se sluneční paprsky krotily a nezářily tak vydatně jako předchozí dny. Pony těžce oddechoval a klusal, jako by přenášel dvakrát více zátěže, než doopravdy nese.
Čtyři hodiny odtekly jako voda v rychlé řece. Konečně; vyprahlé planiny byly skryty pod obzorem a před nimi se rozprostírala zelená tráva. V dáli byl vidět modravý les Afamrall, kam Zelenor ukazoval se slovy: „Náš cíl je na dohled; devět mil.“
Už se trmáceli jen půl hodiny, neboť šli rychlejším klusem, až během. Dojeli k lesu; pár vojáků je vlídně pozdravilo. Pak, když řekli svojí totožnost, šli dál do hloubi lesa. Stromy a keře lemovaly cestu, od počátku až do konce.