Studna

Studna

 

 

 

Vprostřed zahrady. Studna. Vprostřed Ráje. Tak láká…

 

Já chodila jen okolo. Jednou zvědavost mne přemohla a já podívala se do kalných hlubin. Však to, co jsem spatřila, vyděsilo mne. Tolik, až jsem jí míjela dlouho obloukem.

 

Ale myšlenka se vrátila. Vrátil se obraz lákavého narušitele stereotypu. Studny. Opřít se o chladivé kameny a odpočívat. Nic nedělat.

 

Přišla jsem k ní, už nevypadala tak hrozivě. Ne, nebojím se. Má duše jásala, konečně nemusím myslet na tolik ostatních věcí. Studna dává zapomenout.

 

S obezřetností jsem se zas po čase podívala do hlubin. Ne, ten pohled nebolí. Možná bolí, já však to necítím. Jsem ošlehána tolika jinými zly, že snad tohle není tak…

 

Nahnula jsem se přes okraj.

 

Hlasy…? Tolik hlasů volajících o pomoc? Tolik topících se duší…..?

Je mi jich tak líto…

 

Ne. Já nechci se vrátit. Zapomnění je nádherné. Zůstat tu navždy…

 

Volájí, naříkají. Jak dlouho už poslouchám tenhle bolestný chórus? Pomůžu jim. Nemohu nepomoci.

 

„Topím se, pomoz!“ křičí. Skláním se a natahuji ruce. „Chyť se,“ křičím já. „Vytáhnu tě…“ s ozvěnou se můj hlas rozléhá studnicí bolesti a smutku. A strachu.

Najednou takové ticho?

 

„Dobrá duše, ty mi pomůžeš?“ zvolal kdosi do toho nepřirozeného ticha. „A mně?“ další. „Mně také?“ dvojhlas. „Ano! Pomoz!“ desítky hlasů. „Ne, mně!“ tisíce. Překřikují se až bolí uši.

Miliony rukou se mě chytají. Ruce trhají. „Ne!“ řvu, ale neslyší, slepě se vrhají po naději. Po poslední naději.

 

Smyšlené slzy se mi derou z očí. Copak duše může plakat? Zatínám zuby.

 

Strhávají mne. Já se bráním! Ale je jich tolik…

 

Pád. Nekonečný.

 

Chladivá. Příjemné osvěžení. Tlumí křik a dvojnásobný nářek. Nářek mnou způsobený.

Všichni kopají a mávají rukama. Snaží se něčeho zachytit.

 

Odstrkuji nepříčetné. Probojovávám se ke stěně.

 

Kameny. Má záchrana. Mé vítězství.

 

Zachytávám se. Přitáhnout. Daší záchyt. „Pusť!“ Chytají mne za nohy a stahují zpět.

Kopu zuřivě.

 

Ne, nebojím se, jen ve mně zůstal vztek. Já… Chtěla jsem jen pomoci… Vděk zde asi neznají.

 

Do rukou mě chytá křeč. Přesto se držím.

 

Prokletá studna. Jak dlouho ještě? Nemám síly dost na to, abych vyškrábala se až k okraji.

 

Až do Ráje…

 

Do mého krásného stereotypního Ráje.