Grom - kapitola 13 (Zápas u Qwarën Salumu)

Kapitola 13
Zápas u Qwarën Salumu

Ganisan pozdvihnul hlavu a zvědavě se rozhlížel. Píseň náhle utichla a pěvci se dali do boje. I Ganisan vyběhl s křikem: „Přesně načasované!“
Nakonec všichni z hostince vykráčeli, až na pár jedinců, což byli pijáci a hostinský. Pijáci, kteří už život hodili za hlavu a s myšlenkou, že pijí poslední žejdlík škopku, hltali a lili do sebe jeden za druhým.
Venku už stálo okolo tří set rytířů, s dlouhými meči hodnými rytířů. Statečně a sehraně se prali o svůj život, v němž o takovéto boje a bitvy a možná i války není nouze. I Jeremiáš se pozastavil, poslouchal a pozoroval je, jako chudák kouká na boháče. Pak si ale uvědomil, kde to stojí, a přidal se do bitvy, na jejíž konec dohlédl každý; kentauři budou bezesporu poraženi.
Grom ač to věděl, rozběhl se proti nepřátelům a začal bojovat. Uviděl Krama; svého otce. Také bojoval a po boku mu stál Dhalsim, syn Óbrinův. Zaradoval se a pomalu, stále šermuje, se k nim přibližoval. Občas nějaká pirueta a další obratnosti; déšť mu přitom padal do očí, takže mnohdy neviděl. Jeho dlouhé vlasy se točily s jeho pohyby. Když k nim doběhl, řekl: „Otče, máš mi co vyprávět.“
Ten se na něj podíval a usmál se. Otřel si svůj meč Ilm o mrtvolu kentaura, jenž pod ostřím Ilmu padl. Grom si zasul meč do pochvy, ale pak mu ztuhnul pohled, poněvadž uviděl kentaura s četnými šípy v těle; hnal se s napřaženým mečem zezadu na Krama. A také si všiml Grima s Hronem, jak po něm ustavičně střílejí. Grom tedy také sundal Elmarín a střílel po něm; první šíp proťal hruď, bohužel to nebylo do srdce. Kentaurovi se začala lít z pusy krev, ale pak jí spláchli kapky deště. Kram se otočil, ale rázem uskočil kentaurovu tělu.
„Hezky, Grome!“ pronesl Hron.
„Ale já ho nezabil,“ připouštěl elf.
Pak se všichni v úplné tichosti otočili na úhel, ze kterého byl šíp vystřelen, nikoho však neviděli. Když v tom ale uzřeli pohyb v oknech hostince, stál tam Lukeres a okolo okna byly zapíchané kentauří šípy. Bylo vše vidět, jelikož uprostřed byla rozsvícená Óbrinova hůl. Všem spadl kámen ze srdce, když byl tajemný střelec odhalen, a začali se rozcházet a někteří odklízeli mrtvoly či si brali kvalitní kentauří šípy.
„Děkuji ti, Lukeresi,“ řekl Kram a pak dodal, ale čelem ke Gromovi, který si dal luk na záda: „Ovšemže tobě také děkuji.“ A rozesmál se, objímaje svého syna.
Hostinec byl přeplněn rytíři v lesklých zbrojích a jiní byli ještě venku, a nakonec, když dopršelo, se ven přesunuly stoly a hodovalo se až do noci. Pak si šel Grom lehnout, neboť už pomalu cítil, že se jitro blíží.

Ráno se probudil s mírnou kocovinou. Zpočátku, když se nemotorně vyhrabal z pelechu, se mu zatočila hlava, ale po chvíli to opadlo. Zdálo se mu, že má před sebou jemný opar mlhy, avšak ten také zmizel. Protřel si oči a uviděl prázdné a rozestlané postele svých druhů. A tak se oblékl, vzal si meč a šel dolů na snídani. Kocovinu chtěl spláchnout douškem studené vody. Přišel k vysokému pultu, který mu sahal k prsům. Poručil si žejdlík studené vody a snídani. Vypil jej až do dna a vrátil ho. Pak se otočil a zasedl ke stolu, kde sedávali společníci. Nikdo okolo neseděl, bylo tu prázdno a stoly pečlivě uklizené. Hostinský s tajemným pohledem, zabodnutým do Groma, drhnul půllitr, z nějž pil Grom vodu. Ale pak už se zpoza závěsu, který byl za zatrpklým a plešatým krčmářem, vyřítila usměvavá dívčina, která nesla na podnosu snídani. Pak se zeptala: „Dáte si škopek?“
„Nedám, včera mi to stačilo,“ odpověděl a ona se zasmála a zaběhla za oponu.
Grom měl úsměv na tváři do té doby, než zmizela. Pak se ale s chutí pustil do jídla. Ovesná kaše byla velice hustá, že i kdyby tam lžíci svisle postavil, stála by jako sloup stojí a podpírá budovy. Vztyčil hlavu a odtrhl se od jídla. Před sebou uviděl kouzelníka v temně červeném hábitu s kápí. Byl přetažená skoro až k bradě. Přemítal o jeho bradě.
„Tu už jsem někde viděl,“ říkal si.
Ale pak upustil od tajemného muže a vrátil se ke svému talíři.
Potom co dojedl, odsunul talíř a začal rýt do dřeva stolu. Když ho tato činnost omrzela, řekl si, že se půjde podívat ven.
Na každém rohu tam stál rytíř a povídal si s druhým. Přitom měli své meče na zádech a s hrdým pohledem vykračovali v místních uličkách. U jednoho obchodu, kde si obchodník povídal s kupcem, uviděl Dhalsima s Gabrielem. Byli zabráni do vážného hovoru. Přistoupil k nim a zeptal se: „Kde je Jeremiáš a všichni.“
„Jeremiáš se seznámil s rytíři, a teď se potuluje s Ganisanem po lese. Sdělil nám, ať je vyhledáš a přidáš se k nim. Šli na východ, k tůni jménem Qwarën Salum. Tak utíkej!“ pobídl ho Dhalsim.
„Děkuji vám,“ opáčil elf.
Grom se tedy vydal na cestu. Podíval se na slunce, které se ospale vyhouplo nad špice smrků a koruny tisů a tím určil směr, kterýmž se má vydat. Přidal do kroku, a brzy vyšel z města do vlhkého lesa, kde panovalo přítmí stromů, ale slunce se sem snažilo proniknout, proto tu byly osvětlené fleky. Cesta byla vlnitá od kol kupeckých povozů a zemědělských valníků. Dalo by se říct, že jezdily v jedné koleji. Vedle vyrytých stop byla pěší cesta pro lidi, po které kráčel Grom. Tady stromy zpívaly v cizím jazyce. Nevěděl proč, ale možná protože byli v jiné zemi. Bezpochyby to byla Starothálijština. Otec Kram mu už říkal o Erä Doru, což znamenalo Zlatá země; podle jejího bohatství. Její hlavní město se jmenuje Erä Lilia, což se překládá jako Zlatá Lilie.
Zahlédl stopy a čáru, která se podle nich pnula. Šel neustále za ní, až narazil na tůň Qwarën Salum. Podíval se do jejích temných a dozajista hlubokých vod. Uslyšel píseň ostří mečů. V její naprosto nezčeřené hladině byl odraz Ganisana a Jeremiáše, jak zápolí. Vydal se k nim pomalým krokem a pozoroval je a jejich boj na výhru a prohru; nikoliv na život a na smrt. Grom viděl bojové figury, jež se daly považovat za pokročilé. Ovšemže u Ganisana zpozoroval i mistrovské kousky, s kterými měl problémy i Jeremiáš. Šel něco přes dvě minuty, když vtom ho zahlédl Jeremiáš; zamrkal na něj a to už měl Ganisanovo ostří položené na rameni a pod váhou meče klesl. Ganisan se otočil směrem ke Gromovi.
„Tento boj ses držel dlouho. A mimochodem, i kdyby tam šel sám bůh Nefel, neměl by ses otočit. Mohlo by tě to stát přinejmenším velký úraz; pamatuj na to!“ poučil Jeremiáše rytíř a meč si zasul do pochvy na zádech.
„Budu,“ ujistil ho Jeremiáš. A meč v pouzdře položil do vysoké trávy, kde se skoro ztratil; kdyby nebylo třpytivé pochvy, nenašli by ho.
„Tady jsi. Střídavě čekáme a bojujeme, navzdory tvému dlouhému spaní. Jsme tu už dvě hodiny,“ řekl Ganisan.
„Ano, dnes jsem spal nějak déle.“
„Chtěli jsme si hned po ránu zabojovat; nepřidáš se?“ vyzval ho Jeremiáš a sebral rovný klacek ze země a hodil jej. Grom jej v rychlosti chytil a usmál se. Jeremiáš zvedl svůj kyj, který byl naprosto stejný jako Gromův. Jeremiáš se ušklíbl zlomyslným výrazem a zaujal bojový postoj. Dívali se na sebe a každý čekal na výpad toho druhého. Ganisan je s učitelským úsměvem pozoroval. Grom byl ve střehu a Jeremiáš jakbysmet. Grom si byl jistý sám sebou, i když oproti Jeremiášovým zkušenostem v boji neměl příliš šanci na výhru, avšak nic nevzdával předem. Už nevydržel čekat a na obezřetného Jeremiáše vyvalil výpad; až pak pochopil, že byl velice chybný, protože Jeremiáš ho bez nejmenších problémů odrazil a měl volnou cestu ke Gromově hrudi. Jeremiáš ale nevyužil příležitosti a nechal to být, místo toho o krok ustoupil. Nastala chvíle čekání, jež už tu jednou byla. Pak ale Jeremiáš vyskočil a napřáhl kyj nad hlavu a švihl ním. Grom byl však rychlý, chytil do obou rukou svůj kyj a kryl se pod ním. V rukou ucítil silné brnění, neboť Jeremiášův klacek dopadl na Gromův. K údivu obou bojovníků se nezlomil. Gromovu dobrou obranu vzal Jeremiáš jako vyprovokování a vedl svojí hůl ke Gromovým bokům; Grom se už podruhé, navzdory Jeremiášově síle ubránil, ale měl na mále, neboť moc nechybělo, aby mu klacek vyletěl z ruky do hlubin tůně.
Šermovali a Grom měl co dělat, aby zákeřné útoky stíhal odrážet. Ze začátku se mu to vedlo, ale po chvíli už měl srdce v krku a na Jeremiášovi nebylo vidět sebemenší námahy, anebo alespoň krůpěj potu; zato z Groma lil pot jako z konve. Když v tom se jejich kyje setkaly v při, jež hrála pro Jeremiáše. Grom nikdy nevěděl o takové zdatnosti, ale řekl by, že ho takto cepoval jeho otec Elyon, který byl Ganisanův předchůdce na trůně Thalijských rytířů. Mohl zdědit jeho nepřekonatelnost, kterou oplýval do té doby, než přišel Ganisan. Chvíli převažoval Grom a chvíli zase Jeremiáš. Grom měl dojem, že jeho protivník jen střídavě přidává více síly a pak zase sílu ubírá. Jeremiáš už ale neměl strpení a prudce Gromův kyj vyrazil a on se točil a svištěl do koruny stromu; pak spadl na zem. Jeremiáš položil klacek na rameno poraženého.
„Byl by z tebe skvostný šermíř jako je Dhalsim,“ chválil Ganisan, „Byť jsi prohrál, shlédl jsem dosti dobrý zápas; máš skvělé šermířské předpoklady.“
„Ano, nebylo zrovna nejlehčí s tebou zápasit,“ přiznal Jeremiáš.
„Děkuji za vaší chválu, ale jsem druid a toto moc potřebovat nebudu.“
„Ale kdeže!“ vykřikl Ganisan. „Jako sůl do polévky! Co v otevřené bitvě? Co když budeš hledět smrti do očí? Lesní kouzla sice budeš mít, ale pokud ti nebudou stačit a budeš muset sáhnout po zbrani; co pak? Začneš proklínat sám sebe za svojí ledabylost k meči. Ať je ti lhostejný jak chce, budeš se s ním muset naučit zacházet, protože právě on tě může zachránit před onou pohromou, jíž je pro tebe smrt.“
„Pro mě je pohroma ztratit přítele, rodinu, a vůbec mého bližního. Meč mi není lhostejný a beru zpět, co jsem řekl! Ano?“ Grom zvýšil hlas.
„Jestliže to bereš zpět, nic jsme neslyšeli,“ přitakal Jeremiáš.
„Ranní boj je u konce a můžeme se vydat nazpět.“
„Moc mě těší, že jsem se mohl přidat,“ poděkoval Grom.