O lidském pokolení

"

Šla jsem černočernou tmou,
až jsem narazila na dobu zlou,
která jednou všechno smete
a je jako louka, kde jen jedovaté býlí kvete.

V budoucnosti nás udolá,
kruté mocnosti povolá,
smrt a sedm ran morových,
zbyde jen pár chudáků nebohých.

Vlastní zvrhlost nás zabije,
hřebíky na rakev nám přibije,
nevyhrabeme se z tohodle bahna,
už slyším, jak nám zvoní hrana.

Jsme rasa prohnilá,
však i doba minulá
naše kruté hříchy odkrývá,
které ani rudá krev nesmývá.

Sami si oprátku kolem krku utahujeme
a svým ideálům se na míle vzdalujeme.
Na světě poslední bílá lilie uhnila
a nevinnost k smrti ubyla.

Peklo pod námi zmizelo,
na povrchu zemském se zjevilo,
to aspoň spravedlivé bylo,
ze spravedlnosti však pouhé nic zbylo.

Už dávno nemám naději,
pryč utekla bych raději.
Avšak nemám kam,
ani sem, ani tam.

A tak se loučím, dávám sbohem,
snad nenudila jsem vás tímhle slohem.
Považte, zda pravda je v slovech mých
a jestli bychom mohli něco změnit na činech svých.