|
Stojíš tu teď vedle mě a ptáš se:
Může naše cesta stejná být?
Kdo udělá první krok - kdo spěchá?
Není kam – vždyť čeká nás náš lid.
Doufáme a sníme v lepší zítřky,
věříme a důvěřujeme;
zrada pak nás hodí vždy zas zpátky,
my však ten váš soucit nechceme.
Udělám-li první krok tam dolů,
nebude už cesty pro mě zpět;
postoupíš-li ty jen o ten krůček,
srdce mé už nepozná víc svět.
Doufala jsem, že je náš svět lepší.
Věřila jsem lidem, elfům, všem!
Jedni zlí a druzí nepřístupní,
stínem jejich my už nepůjdem.
Stojím tu teď nad propastí s tebou,
přemýšlím, zda měla jsem kdy žít,
měl-li život smysl, nebo neměl;
teď už nic nedělej – já končím.
Nevzdávej to, drž se, zkus to zvládnout;
můžeš stále pro mě změnit svět!
Vzpomeň na mě, žij však ještě dále,
spatřím tě zas snad za tisíc let.
|