|
Pantha rhei
Tak plynou roky, jak už to tak bývá
Nové se rodí, staré umírá…
A každá kniha svoje kouzlo mívá,
zvláště když končí, když se zavírá.
Melancholie
O Labuti své přemítám.
Jak je ta píseň tklivá.
Proč jen vše krásné na světě
tak smutný konec mívá?
Krásnem a smutnem najednou
Melancholie hladí,
jak vítr podzimní tvou skráň
a srdce s rozumem boj svádí.
|