Strach ze tmy

Vysoko na nebi zářil dokonale kulatý měsíc, který osvětloval mokrý les jako slunce ve dne.
Plazil jsem co nejpotišeji jsem uměl k mýtince uprostřed lesa. V těžkých botách mi zvlhle mlaskalo a promočená lněná blůza se mi nepříjemně lepila na tělo. Za kotník mě chytla dotěrná ostružina a nehodlala mě pustit. Z boty jsem vytáhl nůž, v jehož ostří se zableskl měsíc, a obzvláště přítulnou ostružinu přeřízl. Schoval jsem nůž zpátky do pochvy v botě a proplazil se lesním porostem na okraj mýtiny. Zalezl jsem do křoví, ze kterého jsem vyplašil ježka. Zběsile na mě prskal, ale pak asi pochopil, že na mě nemá, tak se stáhl, pořád v bojovém postoji, hlouběji do stínu lesa, odkud na mě zlověstně dupal.
Přidřepl jsem si v křoví a stáhl z ramene Aug. Napnul jsem tětivu až kladky zavrzaly a připravil si šíp.
Aug je vynález našeho hradního zbrojíře Adama. Je to luk se soustavou kladek, mezi kterými je na první pohled chaoticky protažená tětiva. Důmyslně rozmístěné kladky propůjčují luku obrovskou sílu a větší přesnost. Bohužel ho na druhou stranu není tak snadné napnout. Při vzpomínce, jak jsem si u prvního pokusu natáhnout tětivu Augu vykloubil zápěstí, jsem se usmál. To mi bylo deset let.
Teď klečím ve křoví v lese, klepu se zimou a z promočených šatů se mi kouří. Zakroutil jsem hlavou, „kdyby tohle viděla maminka.“ pomyslel jsem si.
Napravo ode mě jsem zaslechl slabounké, sotva postřehnutelné zašustění. Tak Tytio je už taky na místě. Už by to mohlo začít.
Opatrně jsem se poposunul ještě více k okraji křoví a jak jsem předpokládal, přede mnou se na mýtince krčila nenápadná nahrubo stlučená chatka. Místo komína jí zela pouze díra ve střeše, ze které se kouřilo a problikávaly jí stíny házené malým ohýnkem. Okenice měla doširoka otevřené a u stolu jsem zahlédl tři stíny. Z chatky se ozval upřímný hluboký smích doprovázený utlumeným dívčím zaječením.
Takže nejméně tři – předpokládejme šest plus nějaká dívčina, kterou ukradli po cestě, aby se večer nenudili. No, to se nám to pěkně zamotává.
Ve vysoké trávě, která lemovala chatku, jsem zahlédl tři rychlé přikrčené stíny. Bylo slyšet jen lehké šustění, které v chatce nemohli zaslechnout, protože tam se zábava rozjížděla. Teď už ta dívka plakala.
Založil jsem šíp do tětivy a tiše dál vyčkával. „Už by se mělo sakra něco dít.“ pomyslel jsem si.
V tu chvíli se lesem rozlehlo zahoukání vzdáleně podobné sovímu.
Zároveň s tím mi prudce vzrostl adrenalin a najednou mi bylo teplo. Už jsem se neklepal, natáhl tětivu a namířil těsně před dveře chatky, u kterých se krčil stín. Stín zaklepal na dveře a rychle zmizel.
Uvnitř chaty najednou bylo hrobové ticho rušené jen tichým vzlykáním dívky. Zdálo se, že i noční tvorové přestali štěbetat a pobíhat a čekají, co se bude dít.
„Kdo to sakra může bejt?“ ozvalo se z chatky hlubokým mužským hlasem.
„Nevim, šéfe.“ odpověděl mu vysokým hláskem jiný. Oproti tomu hlubokému hlasu se zdál tenhle velmi komický.
„Tak běž otevřít ne? Na co čumíš?!“ štěkl na něj opět Hluboký hlas.
„Jo jo, šéfe.“
„A Stene…vem si meč a dávej bacha. Může to bejt past.“ poučil Hluboký hlas Stena, „A ty už drž sakra hubu!“ zařval na plačící dívku a podle mlaskavého zvuku jí vrazil facku. Dívka vykvikla, ale přestala plakat.
Vrzly kožené panty a dveře spíše vypadly, než aby se otevřely. Z chatrče vylezl muž s mastnými blonďatými vlasy a navlečený byl v zelené přiléhavé tunice. Vypadal jako Robin Hood.
Vypustil jsem šíp a tětiva hlasitě brnkla. Robin se otočil za zvukem, ale šíp ho zasáhl do břicha. Zabodl se až do stromu na druhé straně paseky. Cestou jeho tělem na sebe opeření šípu namotalo střeva a jiné orgány, které teď byly natažené od Robina ke stromu, kde se šíp zabodl. Robin se nevěřícně podíval na díru, kterou měl teď místo břicha, upustil meč a s hlasitým mlasknutím dopadl na zem.
Do náhlého ticha se ze srubu ozvalo nevěřícné: „A doprdele.“ kdy vzápětí naběhly do chatky tři postavy s dlouhými koženými plášti a s kápí staženou hluboko do tváře. Nebylo slyšet řinčení oceli ani jiné zvukové doprovody bitvy, ale pouze vyděšené výkřiky.
Ze dveří vyběhl muž, stejně oděný jako Robin, v marné snaze zachránit se. Možná by se mu to povedlo, kdyby se nenamotal do natažených orgánů Robina, nepozvracel by se a neomdlel by.
Z okna vyskočil další muž v zeleném ve snaze uniknout, ale k chatě ho přibily tři šípy. Vysel tam jako hadrová panenka a bezmocně se držel za jeden šíp, trčící z jeho těla. Nakonec se mu ruce svěsily podél těla a hlava mu bezvládně klesla na stranu.
Ještě chvíli jsem ostražitě s napnutým lukem pozoroval okolí, ale když z chaty vylezly tři temné postavy a vyváděly polonahou uplakanou postavu svěsil jsem luk a vystoupil ze svého úkrytu. Tedy pokusil se, protože mě nějaká zákeřná větvička šťouchla do oka, tak jsem si znova dřepnul a zběsilým mrkáním jsem se snažil probudit silně slzící oko k životu. Znovu mnou roztřásla zimnice.
Napravo ode mě jsem zaslechl dosti vulgární zakletí, tak jsem zvědavě vykoukl.
Na zemi se válela Tytio a kolem levého kotníku měla namotané ostružiní z celého lesa. Když si všimla, že se na ni koukám a sotva se držím, abych se nezačal smát, tak na mě vyplázla uraženě jazyk.
Vymotal jsem se ze křoví a ta samá zákeřná větvička mě šťouchla pro změnu do ucha, tak jsem ji zakroutil nenávistně krkem.
Tytio se na mě ze země podívala: „Splácíš dluhy?“ zeptala se. Nejdříve jsem to nepochopil, ale pak mi to došlo.
„Ani né dluhy. Spíš krevní msta.“ odpověděl jsem zamyšleně.
„A co ti tak hroznýho udělala?“
„Šťouchla mě do oka,“ zadíval jsem se na větvičku, která po mém zásahu plandala bez života na posledním vlákénku, které ji drželo u zbytku keříku. „A pokud si dobře pamatuju, tak napadení Přisluhovače řádu se trestá smrtí.“
Tytio se usmála a napřáhla ke mně ruku, za kterou jsem ji vytáhl na nohy.
„Nečekala jsem, že to pude takhle rychle.“ prohodila a hlavou pohodila ke srubu, do kterého ostatní odnášeli mrtvoly. Potom srub polijí olejem a zapálí ho.
„Kdo to vůbec byl?“ optal jsem se s pohledem upřeným na srub.
„Jo ty to vlastně nevíš!“ vykřikla radostně Tytio a já jen otáčel oči v sloup, „To by taky totiž pán nesměl večer dovádět se svou milou, ale bejt s námi na modlitbě, víš?“ začala vyčítavě, ale to už jsem ji neposlouchal.
Vzpomínal jsem na minulý večer, kdy jsem byl s Taty, přezdívanou také Neyko-reben, což v elfštině znamená Strach ze tmy. Známe se už od dětství. Vyrůstaly jsme spolu na ulici, kam mě a moji sestru Tytio vyhodila naše chůva, když matka zemřela na lepru. To mi byly dva roky a sestře šest. Otec od nás utekl, když zjistil, že matka čeká další dítě – mě. Na ulici jsme živořily rok, než nás našla Taty a dovedla nás za jejím šéfem. Pan Karl byl milý a ujal se nás. Pod svou ochranou měl plno dětí z ulice, které pro něj kradly. On nám za to dával najíst a byly jsme v teple jednoho opuštěného baráku. Mělo to jednu velkou chybu. Pan Karl byl pedofil a oblíbil se mojí sestru, ale ona nechtěla. Jednou sestra nepromluvila celý den ani slovo a pozdě večer mě probudila, že musíme rychle odejít. Probudila se ale s námi i Taty, a tak jsme společně vyrazily zpět do temné ulice. Nevím proč, ale hodně dlouho nás honily vojáci, ale pořád nás nemohli dostat, protože zkušenosti a známosti z ulice nám nabízely mnoho úkrytů. Ty se ale jednoho dne vyčerpaly a my jsme před vojáky utekly za zdi Chrámu pravdy. To mi bylo osm let. Tam se nás ujali a vychovali z nás elitu, která se na rozkaz krále stala Přisluhovači řádu. Teprve když mi bylo šestnáct, tam mi Tytio řekla, co se tu noc stalo. Karl po ní vyjel a ona ho odmítla, tak ji znásilnil. Když usnul, vzala z kuchyně nůž a ve spánku mu podřízla hrdlo.
Prudce jsem odtrhl zbytek zlomené větvičky a odhodil ji na zem. Pak jsem si uvědomil, že jsem sám. Povolil jsem tětivu na Augu a zahnal podivné mrazení v oblasti žaludku. Obrátil jsem se do lesa a došel si pro svůj kabát. Při tom jsem potkal Krustyho jak nepříčetně křičí na jednoho hocha: „Co to mělo bejt? To měla bejt sova?“
„Ne, to byl sejček.“ odpověděl bázlivě chlapec a díval se při tom do země.
„Sejček!?“ zařval už skoro hystericky Krusty, „Dohodli sme se snad na sově ne?“ prudce se otočil, až za nim zavlály cípy jeho pláště a rychlím krokem odcházel k ostatním.
„Aspoň se pořádně nauč sejčka, ať to nezní jako chcíplej havran.“ prohodil ještě k chlapci, který už vypadal, že začne brečet.
„On to tak nemyslel,“ zvedl jsem kabát a přešel k chlapci, „Léčí si takhle mindrák, víš? On sovu neumí do teďka.“ snažil jsem se ho uklidnit.
„A naučíš mě sovu?“ vzhlédl ke mně, oči plné slz.
„Jasně že jo.“ usmál jsem se a projel mu rukou ve vlasech.
„Díky.“ nadšeně se rozzářil a odběhl.
Jen jsem zakroutil hlavou a sehnul se pro nějakou velkou osamělou šťavnatou borůvku. V místě, kde bych měl asi krk, kdybych stál, prolétl šíp a zabodl se do smrčku za mnou.
Akčně jsem uskočil a kotoulem se přemístil za tlustý kmen nějakého stromu. Zůstal jsem tam ležet a jen jsem tiše naslouchal.
Šumění lesa...zpěv ptáků...bublání potůčku...skoro nepostřehnutelné křupnutí větvičky na levo ode mě. Vytasil jsem nůž z pochvy v botě a vyrazil skrz křovíčko, z kterého jsem si myslel, že se ozvalo to křupnutí. Prolétl jsem křovím jako raketa a skoro jsem narazil do muže v lehké černé zbroji. Lekl se tak, že nestihl zareagovat a málem upustil krátký meč, který svíral v dlani. Levou rukou jsem mu zvrátil hlavu dozadu, až se ukázal zpod přilbice obnažený krk po kterém jsem přejel ostřím nože. Muž padl bez hlesu do mechu a chvíli tam bublal, než ztuhl.
S odporným zasvištěním kolem mě prolétl další šíp a zmizel někde v podrostu přede mnou. Uskočil jsem doprava a proběhl dalším křovím do kterého jsem se zamotal a šlehl s sebou na zem. Okamžitě jsem se pokusil zvednout ale něco na mě spadlo a znova mě to povalilo. Panicky jsem se otočil a začal kolem sebe máchat nožem. Vedle mě ležel na břiše muž v černé zbroji, ruku měl intimně přehozenou přes moje nohy a ze zad mu trčel šíp s bílým opeřením, které se větru třepalo a vydávalo frkavé zvuky.
O kousek dál ležel v mechu krátký meč, který jsem popadl a znovu se rozběhl směrem, kde by měli být naši.
Pak jsem si to uvědomil - muž v zbroji mi padl na záda. Proč? Protože ho někdo střelil - do zad. Takže ten kdo střílel musel být za mnou, čili mezi těmi ozbrojenými týpky. A bílé opeření používá...
"Tytio!" vydechl jsem a prudce jsem se za běhu otočil a při tom mi uklouzla noha a já se znova rozplácl, tentokrát v bahně. Nehleděl jsem na to a rozběhl jsem se znova na druhou stranu - pryč od našich.
"Vzzzn." prolétl mi kolem hlavy šíp a s temným, "Bnnn" se zabodl do stromu.
Lučištník stál u stromu přímo proti mně. Zrovna šmátral v toulci pro další šíp. Bohužel pro něj mi stál v trajektorii běhu, tak jsem ani nezpomalil a setnul mu hlavu, která působivě zakroužila vzduchem, než dopadla s dutým křupnutím na zem.
Výkřik, který se táhl lesem, až rval uši.
"Sakra." zašeptal jsem a zastavil se. Ve spáncích mi ostře tepalo a píchalo mě v boku. Zmateně jsem se rozhlížel kolem, abych zahlédl alespoň nějaké stopy po Tytio nebo jejích pronáslovatelích.
Výkřik. Tentokrát kratší ale bolestnější.
"Tam." ukázal jsem směrem, odkud jsem si myslel, že jsem zaslechl ten křik a rozběhl se. Nohy mě už moc neposlouchaly a v plicích mi tak nějak divně chrčelo, ale nepolevil jsem a běžel dál. Proběhl jsem křovím a vyběhl na paseku, kde jsem se zastavil.
"Doprdele doprdele." dostal jsem ze sebe udýchaně a rozhlédl se po louce. Na paseku dopadalo ranní slunce, takže bylo vidět mnoho žluťoučkých pampelišek a hafo jiného plevelu. Ale ani stopy po Tytio.
"Doprdele doprdele doprdele." zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit rozklepané nohy. V krku se mi začínal dělat divný knedlík a oči mi začínaly mlžit slzy. Panika mě začala silně ovládat a já se snažil přemýšlet, když tu z lesa vyběhla postava a za ní tři další.
"Nás se nemusíš bát děvče! My si jenom užijem a hned zase půjdem!" volal se smíchem jeden z mužů.
"Notak stůj sakra!" zařval druhý ufuněným hlasem.
První muž doběhl dívku, skočil na ní a povalil jí do trávy. Dívka vyjekla a začala se s mužem prát. Pak doběhli i ti druzí dva a sesypali se na dívku.
Plácl jsem s sebou do trávy a po čtyřech jsem se dostal za muže, kteří byli tak zaměstnáni dívkou, že si mě ani nevšimli.
První už si rozepínal kožené kalhoty a perverzně se u toho smál. Tamti dva drželi vzpínající se dívku a chechtali se ještě oplzleji, než ten první.
Vztyčil jsem se za nimi jako temně černá hora s mečem v ruce. Připadal jsem si jako hrdina z pohádek.
Tytio už mě párkrát taky zachránila, tak teď mam šanci alespoň částečně ji to splatit. Teda ne že by mě chtěl někdo znásilnit, ale něco podobného se mi stalo už mockrát a ona mě z toho vždy dostala.
"Přišel čas zemřít, chlapci." pronesl jsem a dával jsem si pozor, aby to vyznělo co nejvíce vražedně a asi se mi to povedlo.
Muž, co měl rozepnuté kalhoty a seděl na Tytio si málem zlomil vaz, jak se prudce otočil. I Tytio se přestala vzpínat. Měl jsem z toho radost.
Meč se mihl vzduchem a hlava muže bez kalhot odlétla v dál. Jeho dva kumpáni pozorovali nevěřícně hlavu jejich kamaráda, jak se kutálí ve vysoké trávě. Druhému týpkovy jsem se taky pokusil useknout hlavu, ale moc se mi to nepovedlo a přeťal jsem mu jen krční tepnu, takže zelená tráva byla v mžiku červená. Třetí muž se proti mě postavil a provedl amatérský výpad, který jsem hladce vykryl a z otočky mu prohnal čepel meče hrudí.
"Seš v pořáku?" vyrazil jsem ze sebe starostlivě a odvalil jsem z ní probodeného muže. Až potom jsem si všiml, že jí z ramene trčí kus ulomeného šípu.
"Sakra." zaklel jsem při pohledu na zkrvavený kabát i halenku. Asi ztratila hodně krve. Přehodil jsem si Tytio přes rameno a utíkal jsem co mi síly stačily do lesa. Když už jsem sotva pletl nohama narazil jsem na Krustyho krčícího se za prohnilým kmenem. Stáhl mě za nohavici a já s sebou praštil do jehličí vedle něho. Tytio zasténala. Já zase vysmrkával z nosu pichlavé jehličí a kousavé mravence.
"Málem ji dostaly." postěžoval jsem si, a z nosu mi při tom pořád ještě létali mravenci.
"Spíš mi řekni koho nedostaly." ohradil se na mě Krusty.
"Cože?" zůstal jsem na něho koukat s otevřenou pusou.
"Vyrazily na nás s jízdou. Bylo jich dobrejch třicet," oznámil mi smutně. "Všichni se rozprchli a...bylo jich moc."
Nad hlavou nám prosvištěl šíp a zmizel v podrostu kdesi za námi. Najednou byl slyšet šílený řev a dupot. Osmělil jsem se a vystrčil jsem hlavu zpoza našeho úkrytu a zahlédl jsem Olího, jak beze zbraně běží směrem k nám. Pronásledovali ho tři týpci.
"Olí!" mávnul jsem na něj. Když si mě všimnul ještě více přidal k už tak zběsilému trysku (zběsilému pro něj, protože to je náš kuchař a váží asi dva metráky, ale je to nejlepší šermíř jakého jsem kdy viděl) a s uširvoucím křikem přeskočil pařez, za kterým jsme se krčili, a přistál s bufnutím za námi. Vytrhl ležící Tytio meč z pochvy a z dalším válečným skřekem přeskočil pařez nazpátek. Jeho pronásledovatelé byly v běhu a nečekali takovýto vývoj situace. První podstoupil otevření hrudníku a ani si toho nevšiml. Předvedl něco jako dvojité salto s jedním výkrutem s působivým krvetryskem. Kdybych měl po ruce bodovací kartičky, dal bych mu desítku. No i když spíše jenom devět celých pět. Ten dopad nebyl nic moc. Druhého banditu jen praštil do zad, takže přelétl pařez a já mu ještě za letu vypreparoval břicho. Bohužel mi meč vytrhl z rukou a skončil s ním v trní. Třetímu se povedlo zastavit a vykrýt Olího sek na hrudník, ale Olí se nenechal zahanbit a elegantní otočkou se dostal nalevo od něj. Sek na krk už nestačil vykrýt a hlava dutě dopadla na zem. Nějak podezíravě na mě civěla.
"Je v pořádku?" kývl Olí hlavou na Tytio, která tam ležela bez hnutí.
"Nevim. Má šíp v rameni." rozhodil jsem rukama.
"Ztratila hodně krve." přiklekl k ní a nadzvedl ji jedno zavřené víčko. Zasténala. Přejel mi nechutný mráz po zádech.
"Sakra, tohle mi nedělej." pohladil jsem ji po ruce.
Zašustilo křoví vlevo a skoro zároveň s tím i vpravo. Křupnutí větvičky přímo před námi.
"Vem ji velmi tiše na záda a až řeknu tak velmi rychle běžíme támhle tím směrem." pronesl velmi tiše Olí a ukázal buřtnatým prstem, kudy to jako poběžíme. Strčil jsem pod Tytio pravou ruku a pomalu si ji nasouval na rameno. Nejvíce mě překvapilo, jak byla bezvládná. A taky těžká.
"Teď!" vyvřískl Olí a se supěním vystřelil. Krusty vyběhl za ním a já je hned následoval. Tytio se vůbec nechovala jako správná zachraňovaná. Kopala mě bezvládnýma nohama, sklouzávala mi z ramene a pořád se zachytávala za nějaké větvičky. Netrvalo dlouho a Olí s Krustym se mi ztratili z dohledu. A za mnou se ozýval přibližující se zvuk dusotu koňských kopyt.
"Proběhnu támhle to křoví a upadnu." pomyslel jsem si, protože nohama jsem plácal jen tak tak a můj běh vypadal spíše jako chůze bezzubého staletého starce. Bez hole.
Proběhl jsem křovím a... padal jsem. Za křovím byl totiž převis končící jezírkem s průzračně čistou vodou. Nejvíce mě zneklidňovalo, že bylo vidět špičaté kamenné dno. V jezírku jsem zahlédl dvě plácající se těla. Nepředpokládal jsem, že je to školní výlet dívčí církevní školy a že dopadnu do záplavy nahých dívčích těl, tak jsem si odvodil, že to bude asi Krusty a Olí.
Padal jsem a padal a vítr mi frčel v uších a začal mi nafukovat tváře, takže zanedlouho jsem vypadal jako plachtící sysel. Po cestě mě plesknul do čela čmelák. Vítr mi ho tam přitlačil a nechtěl ho pustit takže k frčení uší a mlaskavým zvukům, které vydávaly třepotající se tváře, se přidalo ještě dunivé bzučení mého nového přítele. Narozdíl ode mně věděl, kdy vystoupit. Čmelák opustil mé čelo těsně před tím, než jsem dopadl.
Bylo to horší než jsem čekal. Náraz mi vytrhl Tytio z ruky, nafoukl mi nos a tváře vodou a málem mi vycucl oči z důlků. Naštěstí bylo dno dostatečně daleko. Něžně jsem se dosnášel na dno, od kterého jsem se odrazil a při mém stoupání k hladině jsem zachytil Tytio. Od jejího těla se za námi táhnul červený proužek krve, ketrý se rychle rozpouštěl.
Zběsile jsem pádloval rukama a kopal nohama, abych se co nejrychleji dostal nahoru.
Pestrobarevná rybka na mě nevěřícně valí bulvy a pak už jsem byl na hladině.
"Pháách." vynořil jsem se a lačně lapal po dechu. Tytio se mi mrskala na rameni a až po chvíli jsem si uvědomil, že má hlavu ještě pořád pod vodou. Urovnal jsem si ji, a při tom se málem utopil, a začal jsem se plácat ke břehu. Z písečné plážičky, ke které jsem se pomalu, ale jistě blížil, na mě povzbudivě hýkali Krusty a Olí. Byly s nimi ještě dvě další pochybná individua, která hýkala s nimi.
Vedle ucha mi hvízdlo a do vodní hladiny se zarazil šíp. Za ním následovaly další, jak na nás útočníci ze zhora stříleli hlava nehlava. Šípy vytvářely působivé cákance, kterých nebezpečně přibývalo, tak jsem zrychlil svá tempa a když jsem se svou podrážkou poprvé dotkl dna, srdce mi poskočilo radostí.
Dobrodil jsem se s Tytio na rameni na plážičku a zmizel pronásledovatelům do podrostu, který vzdáleně připomínal prales. Vyčerpaně jsem padl na zem a Tytio s bufnutím dopadla vedle mě. Trhaně jsem dýchal a jen jsem ležel na zádech. Jak krásný by bylo teďkon umřít, pomyslel jsem si a svaly mi odpověděly v souhlas křečovitou bolestí. Zavřel jsem oči a do obličeje mě pálilo brzké dopolední slunce.
Najednou na mě padl stín. Otevřel jsem oči a zíral jsem na dvě podivná individua, jejichž holé lebky byly orámované modrou oblohou. Nebo to byla jenom jedna lebka a já ji viděl dvakrát? Prudce jsem zamrkal očima. Byly to dvě individua-naprosto stejné. Dvojčata.
"Tý krávo, to byl placák!" pravil jeden a celého mě poprskal.
"Tý vole, a ta voda jak vycákla. Úplně pšůůů do vzduchu." doplnil ho druhý a pro názornost, jak ta voda vysoko pšůůů do vzduchu, vyhodil ruce k obloze. Oba dva se puberťácky zachechtali. Odhadoval jsem, že jim je tak patnáct.
"Hele chlape, já sem Pat." zalomcoval mi rukou první z dvojčat.
"A já Mat. Poď s náma. Tamty dva sou asi už u nás u srubu." lámal mi ruku druhý.
"Tý krávo, co je tý roště?" zareagoval Pat, když Tytio vzdychla.
"Hele Mate, pomoz mi prosim na nohy a kdybyste jí taky pomohli, byly by ste hrozně moc hodný." slušně jsem je poprosil.
"Jasná páka, tygře. Ale já jsem Pat a on je Mat." začal mě zvedat Pat (Mat?).
"Ale prd. Nevšímej si ho. Já jsem Pat a on je Mat. Tohle von dělá furt." mávl rukou nad svým bratrem a začal pomáhat Tytio.
Přejmenoval jsem si je na Blbý a Blbější.
Po chvilce jsme došli k malé chajdě uprostřed lesa, která se honosila obrovským parožím na štítě. Viditelně byly chlapci zálesáci. Chatka z venku vypadala maličká, ale když jsem prošel dveřmi, přišlo mi, jako bych byl v paláci. Všechno nádherně vyzdobené a nábytek nebyl žádný kupovaný šmejd, ale krásná práce od člověka, který tomuto řemeslu opravdu rozumí.
"To sme si všechno dělali sami." vydechl zasněně a pyšně Pat (asi), když si všiml, jak si prohlížím jejich výtvory. Takže buďto jsou hodně šikovní, nebo jsem se s jejich věkem lehce mýlil.
Na vypolstrované židli se rozvaloval Krusty a na gauči ztěžka funěl Olí.
"Vem ji vedle a polož ji na postel. Musíme jí vyndat ten šíp." kývl na mě Krusty.
S Patem jsem Tytio odvedl do vedleší místnosti a položil jsem ji na vyřezávanou postel. Krusty vešel za námi s velmi ostrým loveckým nožem.
"Potřebuju oheň, nějaká čistá prostěradla a vodu." prohodil skrz dveře k Matovi a ten okamžitě odběhl. Po chvilce se vrátil se všemi věcmi a rozložil je kolem Tytio, kterou začal Krusty opatrně vysvlékávat. Když odhalil fialovo černo rudou ránu z které trčel dřevěný kousek šípu, zvedl se mi žaludek. Krusty si všiml, že jsem ztratil všechnu barvu a kývl na Olího, který mne vyvedl z chatky na vzduch. Byl jsem mu za to vděčný.
Lehl jsem si do trávy, zavřel jsem oči a nechal myšlenky volně plynout. Až po chvilce jsem si uvědomil, že Krusty vedle mě sedí a mluví ke mě. Utěšoval mě. Mlel něco o tom, jak bude všechno dobrý a že se uzdraví, ale já věděl, že to nemůže zvládnout. Ztratila moc krve, potom ten běh lesem a to koupání jí asi taky neprospělo. Div, že přežila tak dlouho. Začal jsem propadat beznaději a slzy mi začaly zmáčet tváře. Netuším, jak dlouho trvalo, než jsem usnul, ale ještě si pamatuji, jak mi Olí něco šeptal do ucha a hladil mě po hlavě.

***

Probudil jsem se a v nose mě šimrala zeleňoučká tráva pokrytá kapičkami ranní rosy. Byl jsem celý promáčený a klepal jsem se zimou. Oranžový kotouč slunce zářil nízko nad obzorem a ptáci začali rozjíždět svůj každodenní song. Od lesa na mě pomrkávala srnka, ale když jsem se pohnul, trhla s sebou a utekla do lesa.
Najednou se z ničeho nic zvedl vítr, který ohýbal stromy a zběsile pohazoval luční trávou. Vlasy mi vlály a já mžoural oči, abych si je uchránil před zvedajícím se prachem.
Vím kdo to přicházel. On si vždy potrpěl na dramatické příchody.
Prach začal kroužit v širokém víru uprostřed kterého se zrníčko po zrníčku formovala postava. Najednou se zablesklo, vítr ustal, prach zmizel a on tam stál. V hnědé kutně, jejíž konec táhl po zemi a s kápí tak hluboko nasazenou, že mu nebylo vidět do tváře. Když ke mě šel pomalým rozvážným krokem, přeběhl mi mráz po zádech. Jde z něho strach, i když vím, že je hodný a milý. A je to v podstatě můj starý známý.
Došoural se až ke mně a shodil si z hlavy kapuci. Ranní slunce se odrazilo od jeho holé lebky a dobrácké světle modré oči mě pozorovaly. Když byl mladý, byl to pěkný svůdník a málokterá počestná naivní vesnická dívka mu nepodlehla. Ale teď? Pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy, kůži na obličeji měl zvrásněnou hlubokými vráskami, na hlavě jediný chlup...
"Co tě k nám přivádí Mistře Merline?" promluvil jsem a naznačil lehkou úklonu, kterou přešel mávnutím ruky a úsměvem, ve kterém mi ukázal jeho posledních pár hnijících zubů.
"Tvá sestra. Umírá a potřebuje mou pomoc." promluvil tiše a tajemně kolem mě prošel k chatce.
"Přežije?" vyhrkl jsem starostlivě. Merlin se zastavil s rukou na klice ode dveří a v zamyšlení ztuhl.
"Není na tom zrovna nejlépe, ale myslím, že jí dokážu pomoci...ne...já musím."
"Eh? Co?" nechápal jsem.
"Pochopíš." a ztratil se ve dveřích chatky.

***

Vyšel z chaty teprve někdy kolem poledne a vypadal ještě hůř než před tím. Kruhy pod očima ztmavly, vrásky se prohloubily, z hlavy odpadlo dalších pár chlupů...
"Tak co?" vystřelil jsem netrpělivě.
"Uklidni se chlapče. Nech vydechnout starého starce, jenž ti zachránil sestru." odsekl káravě.
"Omlouvám se, Mistře."
"Nemusíš se omlouvat. Máš o ní starost, a to je správné." hekavě se posadil do trávy. hlasitě mu louplo v koleni.
"Oúú to je bolest," postěžoval si. "Dám ti jednu radu," zamával mi kostěným prstem před obličejem. "Nikdy, nikdy se nenech unášet hněvem, jinak zestárneš tak rychle, jako já."
"Proč mi tohle říkáte?" nechápal jsem.
"Pojď se se mnou projít." požádal mě a natáhl ke mě ruku, za kterou jsem mu pomohl vstát ze země. Šli jsme lesem po cestách, které vyšlapala lesní zvěř v ostružiní a to ticho mě začalo ubíjet. Na můj vkus jsme šli příliš dlouho.
"Víš, v životě se odehrává mnoho náhlých změn," promluvil najednou. "Ať příjemných, či nepříjemných." povzdychl si.
"Kam tim míříte?"
"Ach, to mládí. Netrpělivost a horkokrevnost." postěžoval si Merlin.
"K věci Mistře."
"Nesmíš se na něho zlobit. Sloužily jste mu dobře. Dostali jste od něj vzdělání, výcvik, jídlo a bydlení, a on se vás začal bát." pokyvoval hlavou Merlin.
"Cože?" mluvil jsem pomalu a dával jsem si pozor, aby to vyznělo.
"Gurvilin. Zakladatel Chrámu pravdy, králův rádce a můj přítel. To on na vás poslal ty muže. To on pobil celou karavanu jedoucí do Ajwonu." dodal potichu.
Mě opět zamrazilo v zádech.
"Přežila to?" vydral jsem ze stahujícího se hrdla.
Merlin se na mě otočil a konečně jsme se zastavili. "Musíš být silný." Polož mi svou kostěnou ruku na rameno.
"Ano. Být silný," vyhrkl jsem se zaťatými zuby. "Být silný ať mu můžu jednou ranou ufiknou hlavu." vytrhl jsem se Merlinovi ze sevření a zmizel jsem v lese.
"Tak je to správné chlapče. Jen ho nenáviď." zašeptal Merlin a lehce se usmál, ale to už jsem neslyšel.
Rázným krokem jsem procházel lesem ke srubu a hlavou se mi honily myšlenky. Proč? říkal jsem si. Proč ten kdo nás vychoval, ten kdo byl v podstatě otec nás všech by se nás snažil pobít? A Taty je s největší pravděpodobností mrtvá. Nechtěl jsem si to připustit, ale v hloubi duše jsem věděl, že je. Do očí se mi začaly hrnout slzy. Prodíral jsem se lesním porostem, ani nevím kam. Jenom jsem chtěl být pryč. Pryč od všeho.
"Král je mrtvý." ozvalo se z nenadání a já jsem se lekl tak, až se mi málem zastavilo srdce.
"Tohle už mi nedělej!" štěkl jsem na Merlina. Stál za mnou a vůbec netuším, jak se ke mě dostal. Sledoval mě zachmuřenou tváří.
"Omlouvám se Mistře. Vyděsil jste mne." sklopil jsem hlavu a zatínal jsem pěsti, až mi bělaly klouby.
"To nic, chlapče. Král je mrtvý a na trůn nastoupí Draezerak. Ty víš, že Draezerak je krvežíznivý bastard a bojí se vás. Proto podplatil Gurvilina, aby se vás zbavil. Gurvilin si teď užívá na královském dvoře, ale neví jednu věc."
"Jakou?" otázal jsem se.
"Že vy jste na živu. Ty lidi, co na vás poslal, se budou bát jeho trestu, tak neřeknou, že jste unikly." vysvětlil Merlin.
"Eee. No a?"
Merlin se zasmál. Hlasitě a zvučně, ale hned potom se rozkašlal jako nějaký starý tuberák, "Nechápeš? Můžeš se pomstít. Gurvilina pro svou vlastní pomstu a mě pomůžeš s Draezerakem." rozhodil rukama a cípy jeho tuniky zavlály ve větru.
"Proč bych měl?" změřil jsem si ho podezíravým pohledem.
"Když zbavíme zemi tyrana, lidé za námi půjdou. Kamkoliv." zablesklo se Merlinovy v očích.
"Dobře." kývnul jsem po chvilce hlavou.
"Za týden bude na královském dvoře oslava s korunovací. Bude tam i Gurvilin." usmál se, nasadil si kápy a zmizel. Žádný vítr, žádný prach. Jen pff, a byl pryč. Zakroutil jsem hlavou a šel jsem pomalu ke srubu. Když byl srub na dohled, musel jsem si sednout na pařez. Tíha myšlenek na mě dolehla a po tvářích se mi začaly koulet slzy.

***

"Všichni máte zbalíno? Ještě jednou to zkontrolujte. Vracet se nebudem." přehlédl nás ostřížím zrakem Krusty. Všichni tiše přikývly. Stály jsme před srubem. Na zádech jsme měly každý batoh. Pat a Mat měli přes rameno luky a u pasu krátké široké meče. V lese jsem našel pro Tytio Aug a Olímu jeho zahnutou šavli. Mě dal Pat sadu vrhacích nožů a válečnou sekeru.
Ten skoro týden mi utekl rychle. Tytio se den ode dne dělalo lépe a když jsme vycházeli do Ajwonu byla už docela fit. V prvních dnech jsem často chodil na dlouhé procházky do lesa a přemýšlel. O Taty, o Gurvilinovy a hlavně o Merlinovy. Setkali jsme se ještě jednou a vyprávěl mi proč zachránil Tytio. Mluvil něco o tom, že Tytio má v tomto příběhu ještě místo. Měl prý vidění, a v tom byla Tytio. Nevím co tím myslel.
Nikomu jsem o tom co se stalo neřekl. Až po tom Tytio, která si jediná všimla, že se mnou něco je. To jsme potom chodily na dlouhé procházky spolu. A do toho jsem ještě cvičil s tou prokletou sekerou, protože nás vždy učili, že sekera je pomalá a neohrabaná, takže se jí máme pokud možno vyhnout. Ale mě nějak přirostla k srdci. Krásně vyřezávané topůrko sedlo do ruky a čepel s vyleptanými zlatými runy se leskla na slunci. Sekera to byla pouze jednobřitá, zato na druhé straně byla vybavena nepříjemně vyhlížejícím bodcem.
"Proč zrovna do Ajwonu?" zeptal se už po stotisící Pat, kterému se od tud nechtělo. Krusty se na mě podíval s zdviženým obočím.
"Dozvíš se to cestou." odsekl jsem a vyrazil do houští.
Cesta probíhala většinou bez debatování, až na vyjímky (Pat: "Kdy už tam budem?", Pat: "Tý vole, mě bolej nohy. Měli sme někde čórnout koně.", Pat: "Tý vole, já mám hlad.", Mat: "Drž už hubu!", apod...). Na večer jsem našel krásnou jeskyni na přespání. Je pravda, že už jsem toho měl také plné zuby, takže by se mi zdála jakákoliv jeskyně krásná. Akorát jsem si dal pozor, jestli v ní není medvěd. To už se mi totiž jednou stalo a ani jsem o sobě nevěděl, že umím tak rychle utíkat a ještě rychleji lézt na strom. Štěstí, že ten medvěd byl nějaký retardovaný a na rozdíl ode mě na ten strom neuměl vylézt.
Hned, co jsme se usadily, Pat se svezl podél zdi na podlahu a usnul.
"Vemu si první hlídnu. Tytio rozdělej oheň, ale ať neni vidět." rozdal jsem úkoly a Tytio přikývla.
Z batohu jsem si vyndal deku, do které jsem se zabalil a šel si sednout před vchod jeskyně. Přemýšlel jsem o mém plánu, jak dobít hlavní město v šesti lidech, ale myšlenky se mi znova automaticky přesunuly k Taty. Jak jsem se kvůli ní popral v hospodě,a pak jsem za trest měsíc čistil latríny v Chrámu pravdy. Ono by to nebylo tak hrozné, kdybych nevyrazil šest zubů synkovy protektora a nezlámal pár dalších rukou. Taty mi pak chodila potají pomáhat.
V dálce zahoukala sova. Projel mi mráz po zádech a já se probral ze snění a zachumlal se více do deky. Z lesíka se ozvalo zavytí vlka. Znělo to, jako by měl chronický zápal plic. Další zavití. Tentokrát více zprava. Zpozorněl jsem, protože se mi zdálo velmi málo pravděpodobné, že se v jednom lese najdou dva vlci s chronickým zápalem plic. Možná nějaká viróza?
Vytáhl jsem sekeru z pochvy na zádech a v jejím ostří se zableskl měsíc. Zlaté runy se nebezpečně leskly. Zdálo se, jakoby zrudly.
Z leva se ozvalo zaskřípění natahovaného luku. Uskočil jsem více do jeskyně a vystřelený šíp mi prolétl kolem hlavy a cinkl o kámen.
"Budíček!" zařval jsem do jeskyně a jen jsem doufal, že to ty ochrapy probudí.
Z křovíčka na zleva ode mne vyskočil muž a máchl po mě krátkým mečem. Jeho sek jsem odrazil čepelí sekery a otočkou jsem se mu dostal na nekrytý bok. Rozmáchl jsem se a... Ten muž byla žena. Lépe řečeno holčina - a hezká. Zarazil jsem se.
"Ach, vy chlapi." usmála se na mě a znova sekla. Uskočil jsem a špička jejího meče mě málem škrábla na břiše. Sekl jsem sekerou šikmo zprava do leva a dívčině ulétla ruka s mečem v dál a mezi prsy se jí objevila hluboká rána, ze které se jí řinula krev. Nevěřícně se na mě podívala.
"Máš smůlu. Já nejsem gentleman." usmál jsem se na ni. Neodpověděla. Jen s sebou dutě šlehla o zem.
"Vssch" vystřelený šíp mě škrábl na lýtku. Skočil jsem sekerou napřed do křovíčka, odkud vylétl šíp. Sekera projela lučištníkovy pravou klíční kostí a zasekla se až v plíci. Dopadl jsem do kotoulu a topůrko sekery mi vylétlo z prstů. Lučištník vytáhl z pochvy v botě nůž, ale moje sekera zaražená hluboko v jeho těle mu asi trošku dost překážela, takže jsem se stihl narovnat a nůž mu vykopnout. Pěstí jsem ho praštil do úsměvu a on upadl na zem. Nechápal jsem, jak se může pořád mrskat. Přestal se mrskat, až když jsem mu do srdce bodl jeho vlastní dýku. Snažil jsem se z něho vytáhnout sekeru, ale mrcha mi ji nechtěl pustit.
Pak na mě někdo ze zadu skočil a povalil mě mezi šutry. Sedl si na mě a než jsem stačil cokoliv udělat, dostával jsem pěstí jednu ránu za druhou. Po druhé ráně už jsem začínal vidět hvězdičky a po čtvrté už jsem viděl všechny svaté. Najednou rány ustaly a týpek co na mě seděl udělal: "Hlh." a sesypal se ze mě.
Když jsem konečně prokoukl hvězdičky a měl jsem před očima jen mžitky, všiml jsem si, že ten chlap co mě dostal vážil asi tři metráky a z hrudníku mu trčel šíp s bílím opeřením. Chlap byl asi kulturista, nebo tak něco.
Vytrhl jsem sekeru z lučištníka a vrátil jsem se k jeskyni. Před vchodem tam leželo snad tucet mrtvol. Pat a Mat je zrovna obcházeli a vytrhávali jim ještě použitelné šípy z těl. Olí si otíral svou šavli do hadru a řekl bych, že se u toho usmíval.
"Kdo to mohl být?" rozhlédl jsem se po mrtvolách.
"Ježiš ty vypadáš." pokárala mě Tytio. "Pojď sem. Podívam se ti na to." Sednul jsem si k ní a Tytio mě začala otírat nějakým hadříkem. Hrozně to pálilo.
"Jé hele co sem našel!" vyvřískl Pat a přiběhl s nažloutlým svinutým papírem. "To sem našel u tamtoho typa." mávl rukou za sebe. Rozvinul jsem papír a jen zběžně ho přelétl.
"Tak to odpovídá na mou otázku kdo to byl." prohodil jsem a vzhlédl od svitku. "Nájemný zabijáci. Najal je Gurvilin. Tady ten papír je smlouva mezi nima a zaplatil jim za nás jenom deset tisíc zlatých. Vypadá to, že těm co nás měli vyřídit v lese moc něvěřil."
"To ještě nezná nás." ušklíbl se Pat.
"Jo. Jinak by zaplatil aspoň pětadvacet." přitakal Mat.
"Si ňák věříte." ušklíbla se Tytio. Pat přitakal kyselým úšklebkem.
"Tak jo. Všichni spát. Zejtra nás čeká těžkej den. Tytio, vem si hlídku teď ty." prohodil Krusty. Složil jsem své unavené tělo k zkomírajícímu ohínku a v mžiku jsem usnul.

"Miláčku?"
"Copak broučku?" odpověděl jsem Taty, která ležela vedle mne a hlavu měla položenou na mé hrudi. Teď mi zarývala bradu mezi žebra a upírala ne mě krásně světle modré oči a rošťácky se u toho usmívala. Její kudrnaté vlasy barvy plamene mě lehtaly a prstíčkem mi rejdila v pupíku. Leželi jsme v postely jedné drahé ubytovny v malém horském městečku Panur. Oknem nám prosvítalo do pokoje ranní slunce a pálilo mě na tváři. Tytio si přehodila nohu přes moje a zpod peřiny na mě vykouklo štíhlé opálené stehno. Prstem jsem jí něžně jezdil po vykouklé nožce a při tom jsem se zakoukal z okna. Nad zasněženými vrcholky Magských štítů v obloze bez mráčků se vznášel horský orel.
"Nad čím přemýšlíš?" optala se mě, když si všimla, že už nějak dlouho nepřítomně zírám z okna.
"Dumám, jak to, že máš oči stejně tak modrý jako ta obloha." usmál jsem se na ni. Taty se taky usmála a vyšvihla se na všechny čtyři, takže teď byla nade mnou a dívala se mi přímo do očí. Já se v těch jejích pomalu, ale jistě utápěl. Pomalu sklonila hlavu a její hříva vlasů mi spadla do očí. Prudce jsem zamrkal, protože mě jeden vlas nepříjemně šimral na oku. Nedal jsem na sobě nic znát. Pak jsem ucítil, jak se její rty přibližují k mím. Něžně mě políbila na rty a já jí polibek oplatil.
"Ty lichotníku." pokárala mě a položila se na mne celou svou vahou. Cítil jsem šimrání jejího dechu na krku.
"Miluju tě." zašeptala.

"Vstávat!" vytrhlo mě ze sna. Vyhrabal jsem se zpod deky, sedl si a zamžoural slepenýma očima po jeskyni.
Ranní slunko pronikalo svými ostrými paprsky vchodem jeskyně a pálilo mě do očí. Pat se zrovna vyhrabával z pokrývek, do kterých se zamotal, a z žhnoucích uhlíků stoupal lehký kouř. Zívl jsem až mi málem praskly koutky.
„Jééé.“ ukázala na mě Tytio. „Vypadáš jako kdyby po tobě přeběhlo stádo koní“ zakřenila se. Oplatil jsem jí to kyselým úšklebkem.
„Uááááh.“ zívl Krusty. „Tak se sbalte a vyrážíme.“ prohodil unaveně, ale sám tomu co řekl asi moc nevěřil, protže se zpátky sesunul pod deku.
„Á, velký šéf promluvil.“ musela si Tytio popíchnout. Krusty vystrčil hlavu a pod jeho pohledem sklonila hlavu. Musel jsem se zasmát.
Než jsme se všichni vyhrabaly a připravily se na cestu uběhla další dobrá hodinka.
„Směr Ajwon.“ máchnul jsem rukou a vydal se naznačeným směrem.
„Mě už je to fakt blbí, ale proč zrovna do Ajwonu?“ zeptal se opatrně Pat.
Ignoroval jsem ho a šel dál v čele. Prodíral jsem se hustým lesem a od ostružin jsem měl lýtka celá poškrábaná. Šly jsme takhle honě dlouho, než jsme konečně narazily na cestu. Konečně jsem si oddychl, protože abych řekl pravdu, vůbec jsem si nebyl jistý tím, že jdeme správně. Pod botou mi zakřupal písek se štěrkem a já se vydal po cestě do leva. Něco po poledni jsme se dostaly na dohled od Ajwonu.
Majestátní hlavní město se táhlo skoro až k obzoru. Na tuhle dobu největší město všech říší a království. Hradby se tyčily do výšky pětipatrového domu, ale těch bylo ve městě pomále, protože stavebním materiálem bylo dřevo a do základů se museli dávat velmi silné trámy, aby byla alespoň nějaká pravděpodobnost, že se budova nesesype i se svými obyvateli. Což už se párkrát stalo, a proto se přestaly stavět. Od hradních bran, kterých bylo celkem osm, se klikatily cestičky po kterých putovaly zástupy obchodních karavan. I z této vzdálenosti bylo vidět náměstí plné stánků, které byly rozestavěny kolem mohutné sochy draka s roztaženými křídly.
„Tý jojo.“ vydechl Pat i Mat současně. Všichni jsme zůstaly stát ohromeni velikostí i sílou tohoto města. I mě to vyvedlo z rovnováhy. Bylo ještě větší, než jsem si ho pamatoval. Nyní byla chudinská čtvrť vytlačena zpoza hradem a polorozpadlé baráčky a stany se rozkládaly kolem v souměrném kruhu. Mou pozornost upoutala velká budova na okraji v Západní čtvrti. Jedna z mála kamenných budov v Ajwonu.