Recenze na TOMÁŠE A MARIKU

Stejně jako všichni ostatní tady, chtěla jsem vědět, jestli je moje psaní aspoň k něčemu a tak jsem požádala jistého člověka, který zná jistého člověka, aby se onen člověk na moji povídku podíval.
Jak to dopadlo, to se podívejte:

Po celou dobu čtení tohoto literárního pokusu jsem měla pocit dejavu… Tenkrát mi bylo asi třináct a za použití všech upírských propriet jsem spáchala cosi hodně podobného. Rozdíl vidím snad jen v tom, že mou hlavní hrdinkou byla solidní vědecká pracovnice (samozřejmě můj předobraz), dále se pak v dílku vyskytovala Alžběta Báthoryová a různé časové dimenze, což bylo něco, co jsem právě objevila – prostě ve výčtu mi chybí jen bukové listí… Některé dívky zkrátka v této době čtou gotické romány, horory, případně sci-fi a pranic jim neříká fakt, že na farmě otce hrdinky dívčího románu slouží na zapřenou ve stáji blonďatý mladík s modrýma očima. (Má to ovšem potom také následky - svému hrdinovi sice dají do vínku plavovlasost, nicméně ho poté obdaří tmavýma očima - no ale nakonec Michael Jackson prý byl také původně černoch…) Teď ale trochu vážně. Můžu ohodnotit jen použité výrazové prostředky a způsob zpracování, protože samotné téma bylo v literatuře mnohokrát použito a dlužno dodat, že lépe.
„Ich“ forma vyprávění, i když si začínající autor myslí, že je nejlehčí, má svá úskalí a vyžaduje jistou zběhlost, a to nejen v popisu nastalých situací mezi jednotlivými aktéry, ale také v popisu okolí. Zde se prostě krátit musí (např. to šílené souvětí končící živě diskutujícími tetkami v panelákových vchodech - což ve mně vzbuzuje podezření, že autorka v paneláku v životě nebydlela), jinak se atmosféra a linka příběhu ztratí. I se sousledností časovou je potřeba nakládat velmi obezřele (do 3 dnů – a o víkendu - vás pohřbí jen při epidemii).
Přechod od této formy do vyprávění ve třetí osobě v samotném závěru se pak jeví jen jako snaha o efektní zakončení.
Někdy jsou v textu použity obraty, které svědčí o nezralosti a tím pádem neznalosti věci, při nichž si autorka vypomáhá „načtenou“ literaturou – a je nutno podotknout, že i tou brakovou: Když to shrnu – jestli je autorce do 15 let, šance tu snad je, jinak se obávám, že ani kursy tvůrčího psaní u paní Berkové už to nezachrání. Nápad není původní a zpracování se taktéž nevyznačuje ničím výjimečným.
Pozn.: Pro případný bližší ponor do „upírské“ problematiky doporučuji např.: www.novak.wz.cz
Atej

Ano, je to zničující, ale rozhodla jsem se, že mě to neodradí. Ještě o mě uslyšíte.
CHACHACHÁ
P.S.: Je mi víc než 15 :)))