Velké a malé věci

Nebyla nikdy v Praze. Po tomto šokujícím zjištění mi okamžitě vytanuly na mysli všechny ty malostranské hospůdky, uličky, zákoutí a další místa případné neřesti, všechny ty mísící se vůně a pachy Václaváku a Národní třídy, které působí jako božské afrodisiakum na každého normálního chlapa, majícího zrovna po boku krásnou, mladou, zamilovanou ženu. Okamžitě jsem si představil závistivé ksichty zahraničních turistů, takových těch plešatých pupkáčů s předpotopními fotoaparáty na krku, kteří musí koukat na tuhle zdravou, usměvavou, zářící nádheru vedle mě, a přitom s sebou rok co rok vláčet své vysloužilé manželky a tajně doufat, že se jim jednou podaří někde je zapomenout (nebo prodat do otroctví). Vlna slasti a pýchy rozjitřila mou bujnou mysl natolik, že jsem se rozhodl neodkladně zorganizovat několikadenní "poznávací exkurzi" do Prahy - pro sebe a Silvinku. Stačilo si jen vyvolat před očima obraz večerního Petřína a blažená, vzrušivá horkost okamžitě pohltila nejrozličnější oblasti mého těla. Byl jsem si naprosto jistý, že mladé, zvědavé dívce musí hlavní město učarovat, a kromě toho to byla další šance ukázat se jako zábavný a šarmantní společník, který dokáže bez sebemenšího zaváhání vodit svou milou nočními staropražskými uličkami a předvést tak obdivuhodné orientační schopnosti. Z tohoto důvodu jsem přibalil starou turistickou mapu, kterou jsem hodlal po nocích tajně studovat přímo na ubytovně. Nutno říct, že má role průvodce byla později mnohokrát ohrožena, neboť naši mapu psali skutečně HODNĚ dávno, tudíž se nelze divit, že pak člověk na Vyšehradě marně pátrá po Marxově ulici, která se má údajně po sto metrech napojovat na ulici Engelsovu.

Zachoval jsem si nicméně poklidně sebevědomý výraz a to i v situacích poměrně vypjatých. Příkladně ihned po příjezdu, kdy jsme se zastavili, sedření jako mezci, v podezřele vyhlížejícím parčíku a masírovali si ramena otlačená od popruhů zavazadel, vzhlédl jsem nedůvěřivě k obrovské zčernalé budově před námi. Podle mé mapy z padesátých let by tady nic tak kolosálního stát nemělo a že by se jednalo o moderní umění, tomu jsem odmítal uvěřit už vzhledem k zašlé omítce, nemluvě o celkovém vzezření architektury. Udýchaná Silvinka však na mě hleděla s takovou důvěrou, že jsem si prostě nemohl dovolit sebemenší selhání a rozhodl se proto spoléhat výhradně na vlastní oči. A skutečně, stačil pouhý půlobrat doleva a můj pohled padl na jakýsi divný podstavec, na němž se vzpínal kůň s chlápkem v sedle. Polil mě studený pot, ale nebylo pochyb. Musel jsem se rychle vzpamatovat z faktu, že já, průvodce "par excellence", nepoznal ani Václavák a z Národního muzea jsem udělal novostavbu. S cynickou tváří jsem oznámil své drahé polovičce, že jdeme celou dobu špatným směrem a musíme se tudíž vrátit zpátky…do kopce…s našimi proklatě napěchovanými taškami! Vítej, Praho, matičko naše!!! Silvinka přijala mé zdrcující rozhodnutí se stoickým klidem, z čehož mi přeběhl mráz po zádech a až do večera jsem očekával případnou bouři. Nestalo se nic. Tehdy jsem zkrátka ještě nevěděl, jaký mám ve své zlatovlásce poklad…

-

Za dvacet minut jsme měli sraz s otcem na Můstku. Díval jsem se na zbědovanou Silvii, nataženou zničeně přes obě postele a snažil se představit si sebe sama na jejím místě. S bolavým krkem a čerstvě spuštěnou rýmu (nemoc, která na sebe dala čekat přes dva roky, vypukla samozřejmě zrovna teď a tady) běžet na seznamovací schůzku s budoucím tchánem? Ani ve snu! Asi bych se schoval pod peřinu a zuřivě předstíral zimnici. Silvinka reagovala opačně. Vyškrábala se z lůžka a nekompromisně mi oznámila, že na první setkání s mým tatínkem nesmíme přijít v žádném případě pozdě, takže jsem zůstal sedět na pelesti jako opařený a zíral na svou nezdolnou bojovnici, jak si před zrcadlem rozčesává zlaté vlasy.

Tatínek nezklamal a obdaroval mou krasavici kytičkou sněženek (dlouho jsem si myslel, že to byly konvalinky), čímž si pravděpodobně získal její srdce. Kdybych byl v prosinci tušil, jak je to snadné, neorganizoval bych dva složité výlety do mrazivých hor, ale vybílil bych květinářství a ohromil Silvinku svými netušenými znalostmi botaniky.

Po prvních třech větách mi však bylo jasné, že všechno není tak ÚPLNĚ v pořádku. Nezaměnitelné aroma dvanáctistupňového piva, linoucí se z úst nadšeně rozprávějícího tatíka prozrazovalo, že jinak přísně konzervativní ředitel gymnázia se už dneska stačil "načít" někde jinde a s někým jiným. Zavlekl nás do nóbl čínské restaurace, usadil za bohatě naaranžovaný stůl a spustil živelný gejzír informací. Napadlo mě, že to soustředění musí stát Silvinku poslední zbytky sil, ale kupodivu spíše pookřála. Trochu mě to dopálilo, neboť jsem si vzpomněl na dnešní poledne na ubytovně, kde jsem na mé rozkošné pacientce marně praktikoval náročné "pránické léčení", založené na proudění životních energií, a jediným výsledkem bylo mé totální vyčerpání, takže jsme vedle sebe půl hodiny leželi jako pecky. A teď si přijde můj přiopilý otěcko se svými neodolatelnými vzpomínkami na pražská vysokoškolská studia a tahle "nemocná" jahůdka se z toho klepe vzrušením. Ne, na vlastního otce žárlit nebudu, řekl jsem si důrazně a začal se vrtat v kopečku rýže.

"V tomhle podniku už jsme kdysi s maminkou byli," obrátil se teď taťulda na mě a zatvářil se velice potutelně. Zneklidněl jsem a bambusové výhonky mi spadly z vidličky.

"A maminka to moc dobře ví," zvolal vítězně, jako by právě usvědčil svou ženu z nejtěžšího zločinu. Zíral jsem na něj s rozporuplnými pocity.

"Totiž, aby bylo jasno… přesně na tomto místě jsi vznikl!"

"Tedy…na tomto místě jsme se ROZHODLI, že se narodíš," opravil se otec a usrkával pivní pěnu.

Byl jsem s nervy na dně, ještě ke všemu se mi vybavil jeden afektovaný mladý Ital ze Staroměstského náměstí, poskakující rozrušeně pod orlojem a reagující na finální zakokrhání pomateným skřepčením. Silvinka tomuto odpudivému chování (typickému pro všechny jižanské národy) říká "umění žít", s čímž se snažím už půl roku vyrovnat. Ve chvílích rozhořčení občas přecházím do protiútoku, a to i na veřejnosti, takže jsem nedávno rozšířil na katedře romanistiky sprostou pomluvu, že právě ve Španělsku zjistila moderní věda moderní výskyt tasemnic a svrabu, na což jedna důvěřivá dívenka reagovala zaujatou otázkou, nepřicházím-li z přírodovědecké fakulty, případně z výzkumného ústavu. Několik dlouhých vteřin jsem vychutnával svůj triumf a uvažoval nad možností rozvinout svou hereckou etudu do větší šíře. V nouzi bych mohl použít otcovu vizitku a povýšit se tak v očích překvapené studentky na "Rerum Naturalium Doctor", ovšem nakonec jsem se smiloval a se zářivým úsměvem jí oznámil, že si dělám srandu.

"Co na to říkáš?" zakončil tatínek nadšeně svůj vyčerpávající monolog.

"Že jsem vlastně Pražák," odpověděl jsem nikterak vtipně a zauvažoval, jak mám zkonzumovat zbytek svátečního oběda, když jsme se Silvií před necelou hodinou na pokoji dorazili zásobu smažených řízků. Šikmooký, stopadesáticentimetrový elegán, hlídkující od samého počátku ve dveřích restaurace, zachytil můj zoufalý pohled a povzbudivě na mě vycenil zažloutlé zuby. Nedojedl jsem.

-

Seděl jsem s nohama na stole uprostřed toho nehorázného bordelu a napadlo mě, že bych mohl aspoň vyvětrat. Myšlenku jsem znechuceně zavrhnul, protože její realizace by představovala nemístnou aktivitu a tu jsem si - vzhledem k dnešní lenosti - nemohl zkrátka dovolit. S obdivem jsem pozoroval bosá chodila, která dokázala ještě před několika dny "capkat" od rána do večera po Praze. Dneska se mi nechtělo překonávat ani pětimetrovou vzdálenost vedoucí k záchodu, proto jsem zatvrzele ignoroval křeče v močovém měchýři. Želva opakovaně narážela na skleněnou stěnu terária. Nechápal jsem ji.

Chrčivé zabzučení zvonku oznámilo nečekanou ranní návštěvu a já se jen modlil, aby to byla pošťačka, která zase hned vypadne, abych nemusel sundávat nohy ze stolu. Do pokoje po chvíli vtrhnul polonahý otec a zděšeně mi oznámil, že dole čeká Čestmír. To bylo krajně podezřelé, neboť se strýcem se zásadně nestýkáme a já nevěřil, že by se zrovna dneska ráno probudil v posteli skálopevně rozhodnutý ukončit všechny mnohaleté spory se svým bratrem a naklusat za nedělního kuropění pod naše okna s lahvinkou špiritusu. Zatím co se můj rozespalý rodič dooblékl a vydal se na nebezpečnou cestu do přízemí, aby pustil bratrovu rodinu dál, vymýšlel jsem narychlo sadu dostatečně drzých a ironických formulací, kterými jsem hodlal odpovídat strýci na zdvořilostní otázky typu: A co škola? Daří se?

Tatínek se však vrátil sám, vstoupil ke mně do pokoje a zahleděl se z okna, podivně zaražený.

"Co chtěl?!" vypálil jsem tvrdě, abych ukázal, nakolik strýcem pohrdám, ačkoliv se mne spor mezi ním a mým otcem ani v nejmenším netýkal. Žádná odpověď.

"Tak co tu chtěl - v neděli ráno?!" zavrčel jsem pobouřeně. Tatínek ztěžka vydechl a řekl:

"Zabil se mu syn. Přijel nám to říct…"

-

Na pohřeb jsme dorazili na poslední chvíli, zamlklí a zaražení. Když jsem usedal v pohřební síni, spatřil jsem strýce Čestmíra i jeho ženu. V mých očích ohromně zestárli, za ta dlouhá léta, co jsem je prakticky vymazal z paměti. Chvěli se tu před květy obloženou rakví svého syna a já najednou nic nechápal. Vůbec nic! Když pak dozněla poslední píseň a hleděl jsem na zástup smutečních hostů, vzdávajících zdrceným pozůstalým upřímnou soustrast a tehdy na sebe tatínek s Čestmírem mlčky pohlédli a v němém zoufalství se prudce objali. Kolem, jako ve snu, proudily postavy v černých svršcích a dva prošedivělí bratři plakali bolestí a žalem - jen dva kroky ode mě, člověka, který se ještě před dvaceti minutami zapřísahal, že neuroní ani slzu. Ano, nechápal jsem teď vůbec nic…