|
Chodbou tu setmělou v noci teď kráčím,
všude je ticho, já nevidím nic.
Dveře pak prásknou, snad někdo jde za mnou,
já přemýšlím, kdo jen mi může chtít víc…?
Kroky se blíží, já zrychluji tempo,
bojím se – mám ale důvod, či ne?
Cesta je dlouhá, já konce nevidím,
s neznámým brzy se už střetneme.
Nejdu dál, počkám, on musí se mi zjevit;
nevím a netuším – je to snad ON?
Dech není patrný, srdce se zastaví -
najednou buší jak zvon!
Dívá se na mě, já nevěřím - nemožné!
Přišel a stojí tu naproti mně!
Ty jeho oči, jak pomněnky modravé,
láskou tu svítí – a ne nevinně.
Hltá mě očima, nevím co udělat,
na tenhle okamžik čekám už měsíce!
Postoupím o krok blíž, on potom stejně tak,
v náručí nese mě pryč z záře měsíce…
Hledíme na sebe, chvíle ta nekončí,
otvírá dveře, pak postaví mě na zem,
blesk z očí do očí, polibek letmý jen,
pak ale další, snad – myslím si – jsem blázen?
Řekl, že nikdy se nic z toho nestane,
nechtěl být nikdy víc než jen můj kamarád.
Je tedy snad možné, jak mě teď sleduje?
Já vím, a teď věřím, že má mě už také rád…
Zvon zvoní - odkud však? Co se to děje jen?
Ne to snad nemůže… nejde… to nesmí být!
Poslední pohled jen - do těch očí zvláštních,
pak už je konec, snad zítra smím znovu snít.
|