Zastavte svět...

Zastavte svět, chci vystoupit. Tento nápis je v mé hlavě napsán červenou barvou, nikoli sprejem, jaký by asi použil moderní a „civilizovaný“ sprejer. Skvěje se na staré cihlové zdi vedoucí okolo dávno opuštěné továrny. Nápis vyhlíží zašle a je téměř nemožné jej přečíst z větší vzdálenosti. Dokonce i břečťan, plazící se po celé zdi, jej jakoby soucitně obrůstá, aby mu dal poslední šanci na spatření před tím, než se barva stářím vpije do zdiva.
Z továrny za zdí čiší minulost z každého jejího atomu, z každého kamínku na příjezdové cestě, z každé cihly, betonového bloku, dokonce i ze sazí, kterých jsou plné vysoké, do dáli hledící komíny.
Nebyla vždy tak opuštěná a prázdná. Více než sto let dovnitř i ven proudily generace dělníků a je jedno, zda pracovali pro císaře pána, pro republiku, führera, lid, či pro zahraničního investora. Žili s továrnou své životy, pro mnohé z nich se životem stala a některým jej zase vzala. Teď nemyslím klasické pracovní úrazy. Jak jinak by mohla životy brát? Jednoduše, je to továrna na munici.
Možná tady u podivně vyhlížejícího stroje vyrobil otec kulku, která si našla srdce jeho syna v bahnitém pekle u Verdunu a o kousek dál třeba jeho druhá syn o několik let později nabíjel kulometný pás určený k obraně vlasti v pohraničním bunkru, které ale nakonec skončily v roztrhaném těle jeho matky popravené za falšování lístků na máslo. V hale naproti mohla být naplněna pískem bomba, určená pro tureckou mešitu s dvěma tisíci muslimů shromážděných k modlitbě. O kus dál se montovaly miny mrzačící stejnou měrou americké vojáky i vietnamské partyzány a civilisty. A v kancelářích nahoře nad tím vším se nakonec rozhodlo o uzavření továrny a několik propuštěných si možná ze zoufalství vzalo život, někteří nejen svůj.
Ten nápis napsal některý z dělníků, ale vím, že tu mohl se štětcem stát kdokoli a nemusel by ani znát nic z pamětí továrny za zdí, protože většině lidí stačí jejich vlastní zážitky k tomu, aby je podobná věta napadla. Ovšem málokdo z nich mohl být autorem. Přece jen si musíme přiznat, že obvykle nechodíme po městě se štětcem a kbelíkem červené barvy. Z toho vyplývá, že napsání věty: „Zastavte svět, chci vystoupit!“, bylo plánovaným aktem. A proto ji musíme brát ještě vážněji.
Vraťme se ale zpátky k továrně, samozřejmě, že dosavadní výčet těch špatných, nebo chcete-li, zlých, událostí nestačí, neboť zažila i dobré časy. Události, na které musí každý, kdo je prožil, vzpomínat celý život s láskou, radostí, nebo třeba jen s uspokojením ze zahlédnutí něčeho, co za to stálo. Ovšem nechám na každém z vás, aby posoudil, jaké to jsou, zřejmě ale nezapříčinily vznik červeného nápisu a v neposlední řadě této práce. Myslím tím téma této práce, to, že ji píšu, je zatím poslední z důsledků jedné z mnoha více, či méně šťastných souher okolností, které provázely můj život. Také to mohlo dopadnout jinak, mohl jsem to být já, kdo vzal štětec do ruky. A potom, co bych se nedočkal zastavení světa, asi bych ani nečekal, nejsem tak naivní, bych i přesto zkusil vystoupit, jak to nejspíš udělal autor. A přiznejme si, že takové vystoupení není bohužel událostí, kterou by i ti nejlepší z nás měli naději přežít.
Nápis v mých představách bledne a vsakuje do zdiva. Břečťan zarůstá místo, kde už si jen matně dokážu vybavit kdysi křiklavě rudá písmena. Pak uslyším rámus, zeď průhlední až docela zmizí a já vidím bagry nakládající hromady suti na nákladní auta, slyším ohlušující ránu a poslední z komínů se v ohromném mračnu prachu a sazí s majestátním hukotem snáší dolů ke své zkáze. Už odjíždějí poslední buldozery a přijíždějí další náklaďáky, tentokrát tvořit. Myslím, že zde postaví nějaký supermarket nebo gigantické zábavní centrum. Nikdo si už nevzpomene na zašlá písmena na staré cihlové zdi.Možná někdy poběží malé dítě trávou za parkovištěm a zakopne o drolící se kus cihly, zanadává si, cihlu vezme a plno vzteku odhodí, ta ve svém letu zlomí čerstvě rozkvetlou růži. Za několik let to dítě, nyní již dospělé, půjde kolem zdi supermarketu, opatrně se rozhlédne a třesoucí se rukou sprejem nastříkána zeď nápis ze čtyř slov, dvaceti čtyř písmen. Když odchází, po tváři mu tečou slzy. Chce vystoupit.