|
Spousta věků a spousta let,
spousta moudrosti a špetka hlouposti.
V šustícím zlatém koberci spadaného listí,
jako slz smutného starce bez koruny.
Slunce vychází a jeho paprsky lechtají větvoví stromů,
začínají se smát.
Jejich listoví šumí jako hlasy zvonů,
vítají krále, jenž vprostřed lesa má stát...
Úctu ducha čistého,
srdce upřímného.
Jsi-li obdarována,
pozdrav našeho pána
a skloň duši až k zemi.
Moudřejšího a staršího v našem hvozdu není.
Pokloň se, dívko,
neboj se nic.
Pokračuj v cestě,
a dozvíš se víc.
Je a není mu rovného,
z rodu lidmi porobeného.
Přec on svobodný je,
tvář jeho zbrázdily slz krůpěje
a jeho srdce puká.
Z lidských duší a jejich činů, které jim sám ďábel vnuká.
Povstaň lidská dívko,
poznala jsi tajemství.
Pokračuj v cestě,
ostatním ničeho neříkej, ať sami to zví.
Slunce zapadá a měsíc vychází zas,
spolu s hvězdami.
Všechno již pohltil stříbřitý jas,
Stále bdí král s jeho královnami.
|