Smích

Smích „Začalo to tenkrát když si máma koupila toho robota s umělou inteligencí. Byl to prej 1. robot se zdáním umělý inteligence a měl bejt užitečnej v domácnosti. Uměl udělat cokoliv. „Můžete ho brát jako nového člena rodiny! Jet s ním na výlet, nebo třeba večer do restaurace! Vypadá a chová se jako člověk!", jo. To nám říkali. A měli až moc velkou pravdu. A to byla první chyba. Tihleti roboti nikdy neměli přijít na svět. To vám říkám lidičky. Já byl u toho když začali poprvý blbnout. Prej že to byla síťová chyba! Prostě to bylo jen „Fatal Error“. To ví že jo!!! Ani náhodou! To „zdání“ umělý inteligence se ňák časem rozrostlo do pravý inteligence. Já jim říkal: „Nekupujte ty roboty! Jednou vás to zabije!“ A voni mi na to odpovídali: „Jo, jasně! Jdi se bodnout! To tebe jednou zabije ta dřina kterou musíš dělat každej den.“ Akorát se mi vysmívali do ksichtu! Ubožáci. Teď se jim směju já! A kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Ale nejspíš to budou roboti kdo se bude smát naposled. Dyť kolik zbylo lidí? Tři? Čtyři miliony? To je sotva půlka Čech padesát let před tim než přišli první roboti na trh. A teď je to celá lidská populace na planetě. Nepočítal jsem ty lidi co prchli na Měsíc a začali ho kolonizovat. Prej že budou mít do dvou let zbraně na takový úrovni aby mohli vyhladit ty robotský šmejdy ze Země. Řekněte mi kdo z vás v to věří? Nikdo že jo? No jasně. Já jsem si to myslel. Do prdele. Ty svinský roboti mi zabili celou rodinu. Jsem měl štěstí že jsem v nich neviděl od začátku nic dobrýho. Že jsem se od nich distancoval. Já mám čuch na špatný věci, to vám říkám lidičky. Bohužel muj čuch mi teď taky říká že se blíží další špatná věc. Bejt váma tak se odtud zdekuju dřív než bude pozdě. Mimochodem, před tejdnem jsem byl na hlídce. To byste neuhodli co jsem slyšel a viděl. Že to nevíte? No jasně. Nemáte ani páru. Možná mi to ani neuvěříte. To byste tam totiž museli bejt. To jak nás přepadli nás ze zálohy a zmasakrovali mi celou četu. Ty svině jsou tak dobrý v boji až to je k neuvěřění. Byli jsme obklíčený a než pro nás přiletěl vrtulník tak jsem něco slyšel. To co jsem slyšel byl smích. Ale ne normální. Ne takovej jak se můžu smát já nebo vy. To byl mechanickej smích. A nejhorší na tom bylo že zněl upřímně. Viděl jsem toho robota kerej se smál. Vypadal jako všichni ostatní po tom co se rozhodli že nechtěj vypadat jako chátra týhle planety. Plecháč s lesklym krytem. Ale měl v tom ksichtě takovej divnej výraz pohrdání. To vostatní nemaj. Myslim že to byl ten jejich velkej šéf co si přezdívá D-318Z. Ostaní nic. Prostě pokračovali v likvidování naší hlídky. Koukam že nikoho z vás nenapadlo co to znamená. Říkat vám to nebudu páč to nemá smysl. Stejně byste to nepochopili.“ Siréna „A do hajzlu. Už jdou. Jsem říkal že se něco blíží. No tak do zbraně slečinky! Ukážeme jim že člověk se jen tak nevzdává!“ Tento monolog por. pěch. Františka Hrubého s jeho novou četou branců se uskutečnil ráno 21. července Léta Páně 2054. Bylo to poslední svítání které lidstvo uzřelo. Osada „Karel IV.“ dokázala vzdorovat drtivé nepřátelské přesile po čtyři hodiny. Nikdo nepřežil. Ostatní osady „Mankind“, „Glory“ a „Rasputin“ nevydrzeli o nic déle. Generální štáb Spojených Národů byl zničen atomovým útokem v 7:30 ráno Středoevropského času. Vše je zdokumentováno v hlavním robotickém archivu „Alfa“, sekce 03.