Den, jako každý jiný

Už je to tu znova. Svištivý zvuk něčeho těžkého, co velkou rychlostí padá tím hnusným, vlhkým a horkým vzduchem Centrální vysočiny. Dopadlo to, ozvala se tupá, chraptivá rána, která by za tiššího odpoledne v kterémkoli městě doma byla téměř nepostřehnutelná. Tedy pokud byste neměli tu smůlu a neozvala se v okruhu pěti metrů od vás. Charlie si musel dát práci, aby dotáhl do blízkosti tábora tolik minometů, protože svištění a rány se začínají ozývat až nezdravě často, na to, aby to byla práce jen jednoho minometu, i kdyby měl sebezkušenější obsluhu. Po chvilce rachocení, pro některé smolaře ta chvilka nebyla až tak krátká, jak by vám přišlo dlouhých pět minut, kdybyste zjistili, že vám právě utrhla nohu 60ti milimetrová střepina, se přihlásil o slovo ještě strašnější zvuk. Každému relativně normálnímu jedinci stačí ten zvuk slyšet jednou a ví, že ho bude muset poslouchat celý život, i když jen ve své hlavě a o to je to horší. Je to křik a je to ten nejhorší křik, křik, jaký vydává každé raněné zvíře, které ví, že zemře, nebo a to v horším případě bude dlouho trpět. Nervy a uši jsou drásány víc, než výbuchy minometných granátů, které tohle všechno způsobují. Zkurvený Vietkong, zkurvená NVA, zkurvený miny a ZASRANÁ VÁLKA.
SFC Thomas vyběhl ze stanu tak rychle, že stačil sotva natáhnout kalhoty a popadnout pušku, měl tu smůlu, že v té chvíli, kdy se rozhodl, do kterého bunkru vletí po hlavě tentokrát, dopadl další granát, sice ne tak blízko, aby z Thomase nadělal sekanou, kterou by se nehodilo ani posbírat do rakve, už jen pro to, že by v každé bylo 11 kusů různých těl. Leč bylo to dost blízko, aby se jeden americký voják, který ani vojákem být nechtěl, vydal na krátkou ač velmi dramatickou vzdušnou cestu zakončenou bezvědomím způsobeným tvrdým přistáním ve fragmentech čehosi, co snad kdysi bývalo celým zdravým a silným vojákem „svobody“. Probudilo ho až TICHO, takové ticho, které zná jen ten, kdo zažil a v neposlední řadě také přežil minometný přepad. Džungle kolem tábora mlčela třebaže je za téměř půl století válečné devastace zvyklá na neustálý hluk, nikdy si nezvykne úplně. I v táboře bylo ticho, jaké bývá po těch horších bombardováních, už nebylo slyšet ani nářek raněných. Buď byli mrtví, nebo nadopovaní morfiem a čekající na přílet Dust-offu. Už mu došlo, proč ho ještě nikdo neodtáhl do bezpečí. Byl v zemi nikoho, zamotaný v žiletkovém drátě, s cukající bolestí v rameni a dunivou v hlavě. Pokusil se zakřičet, přivolat zdravotníka, nebo někoho, kdo ho přivede. Pochopil, že se sám nevymotá a z hrdla mu vyšlo pouhé chraplavé cosi, jen vzdáleně připomínající lidskou řeč. Pak ho napadla geniální spásná myšlenka, v ruce má přece pořád pušku, vystřelí a každý v táboře přece musí poznat střelbu z em šestnáctky. Jenže už jste se někdy pokoušeli střílet z tříkilové pušky, kterou držíte v napolo utržené ruce? S nadlidskou námahou posunul pušku hlavní od nohy a třesoucím se skoro necitlivým prstem stisknul spoušť. Dávka opouštějící pohodlí zásobníku skončila v jakémsi mrtvém těle a vychrstla z něj rudou mlhu. No co tomu chudákovi to už vadit nebude, snad to někdo viděl a slyšel.
Viděl a slyšel. Měl na sobě světle hnědou uniformu s červenými nárameníky desátníka NVA, Nguyena Nga, ale ty nebyly vidět přes maskovací oblek třímající SVD. Zalehl neslyšně do křoví, pro jistotu zkontroloval okolí a vyčkával, díky tomu přežil tolik let války, ve Viet-Minhu proti francouzům, v NVA proti Američanům. Jeho otec a děda bojovali proti Japoncům a pomáhali vlasti i proti dalším utlačovatelům, než je sežehly napalmové plameny v My-lai. Čekal, dovedl čekat celé dny, než se mu do záměrného cíle dostal lákavý cíl v podobě důstojníka, nebo jen neopatrného vojáka a neopatrní byli všichni. Nelíbilo se mu zabíjení o nic víc, než Thomasovi, dítěti stopy velkého amerického kuřete, jenže to byl nepřítel a zabil by ho, kdyby k tomu dostal příležitost. Nguyen by se pak nemohl vrátit k Li a své malé holčičce. S jedním přivřeným okem se podíval do puškohledu a uviděl svůj další cíl, další tvář, která ho bude pronásledovat ve snech až do konce jeho dní. Kolik už jich bylo? Určitě něco přes stovku, bojoval už dlouho, příliš dlouho. Nemohl se dočkat, až tahle válka skončí a on se vrátí ke svým holčičkám. Doufal, že ho pochopí, bojoval přece za ně. Musely to pochopit. Lehký pohyb ukazováku a další z milionů, ne-li miliard kulek opustila hlaveň, vydávajíc se napospas činitelům balistické vědy letěla s neomylností kulky zkušeného ostřelovače ke svému cíli.
SFC Thomas to slyšel, suchý výstřel, kterého se každý děsil víc, než minometných granátů a punji, otrávených bambusových hrotů upevněných v důmyslných a bezchybně zamaskovaných pastech. Tenhle výstřel téměř vždy znamenal pro někoho jistou smrt. A věděl, že tentokrát se kosa blíží k jeho krku, že bude další KIA v téhle válce, další zářez na pažbě Dragunova. Další, co mu proběhlo hlavou, bylo 7 gramů olova, které proměnilo jeho hlavu na neškodný oblak narůžovělého aerosolu, kousků vlasů a lebeční kosti. SFC Thomas měl pět dní do konce turnusu a další den měl jet do Saigonu.
V téže chvíli však byla na cestě i jiná kulka, mohla by se s tou první pozdravit a v rychlosti přátelsky poklábosit, kdyby to uměla. Avšak neuměla a tak letěla dál aby rychlostí převyšující rychlost zvuku vletěla Nguyenovi krkem přes krkavici a srdce dál do nitra jeho těla. Našli ho s fotkou v ruce, byla celá zkrabatělá vlhkem a od krve. Stěží se na ní daly rozeznat rozesmáté obličeje mladého vojáka, krásné, asi sedmnáctileté Vietnamky a sotva čtyřleté holčičky.
Ten, kdo vystřelil druhou kulku nebyl nikdo jiný, než Cpt. Moulen. Vytáhl nůž a se spokojeným výrazem vyryl do pažby své lásky další zářez. Jenom další Charlie po smrti. O pět let později, nyní již v malém zapadlém motelu v Maine, Moulen vzal svou lásku do svých jemných, obratných prstů. Nabil jediný náboj a vystřelil.
První, co uviděla uklizečka, když přiběhla do pokoje, byly ztuhlé nohy, bezvládně trčící zpoza převráceného křesla a celá zadní stěna od směsi krve, mozku a kostí. Po týdnu nočních můr se oběsila.