Světlo Löniru II - Hodina pravdy, kap. VII

Hlídači hranice Stínu

Splašený kůň se nedal zastavit žádným způsobem. Nejspíš za to mohlo nějaké Rinino kouzlo, od okamžiku, kdy ho plácla, totiž koník setrvával v naprosto šíleném tempu téměř až do setmění. Andrej se ho nejprve snažil zastavit, jenže mu jen zbytečně působil bolest lomeným udidlem. Chlapce v jednu chvíli napadlo, že prostě vyndá nohy ze třmenů a seskočí za jízdy. V pádech odkudkoli kamkoli už měl slušnou praxi a nevěřil, že by si mohl přivodit něco vážnějšího, než pár modřin. Několik minut nad tím přemýšlel, zatímco balancoval na hřbetě poskakujícího koníka a až na tvář mu stříkaly kapičky pěny od huby zvířete. Pak mu ale poklesla ramena, Andrej se celý schoulil do sebe. Napjatý výraz v obličeji vystřídala smutná ochablost. Mimoděk přitáhl otěže, koník však místo poslušnosti skousl udidlo a vzepřel se. Andrej sykl, spíš bolestně, než nazlobeně. Svaly na stehnech, třebaže vytrénované dny v sedle, ho začínaly bolet, jak příliš dlouho vysedával. Až po dalších několika minutách úsilí se mu podařilo přimět koně, aby zmírnil do klusu. Konečně mohl zasednout, třebaže v pracovním klusu si zase otloukal zadek. Složil ruce do hřívy nad kohoutkem koně, otěže nechal volně viset. Koník nespokojeně frkal, udidlo mu cinkalo o zuby, než jej zase skousl a běžel dál, se zarputilou vytrvalostí vlastní jeho plemeni. Andrej se na jeho hřbetě bimbal jako pytel slámy. Hlava mu poskakovala dopředu a dozadu, ramena se kymácela, nohy tloukly o koňské boky, ale on jakoby si to ani neuvědomoval. Ohryzek v hrdle, v poslední době zřetelněji vystupující, se pohyboval, jak se Andrej snažil zadržet pláč.
Ale proč? Copak jsou tu kolem diváci, kteří by se mu mohli posmívat za projevenou slabost?
Promnul si oči. Pálily ho.
Tak už se rozbreč. Nikdo tě nevidí. Nikdo se o tom nedozví a i kdyby, no a co. Že chlapi nepláčou, to je pěkná hloupost. Breč, uleví se ti.
Pocítil, jak má vyprahlé hrdlo. Automaticky sáhl k hrušce sedla po čutoře, ale nahmátl jen prázdný vzduch. Tohle bylo jiné sedlo, jiný kůň. Sílu s Říčkou odnesl čas, stejně jako ostatní hezké věci.
Místo slz mu zbyly jen zarudlé, opuchlé oči a vyprahlá pustina kdesi uvnitř.
Kde je ten machr, co měl na všechno vtipné poznámky? Co si dovedl utahovat úplně ze všeho? No? Kde máš teď ten svůj most z ironie, aby ti pomohl překonat tuhle propast?
Zakousl se do spodního rtu, aby vzápětí téměř vykřikl bolestí. Zuby znovu otevřel ranku po Danerově pěsti. Po té směšné rvačce…
„Daner,“ řekl. „Teď už je možná mrtvej.“
Sucho v ústech ta slova zkomolilo v mumlání. Jenže Andrej je slyšel, Andrej je řekl, Andrejovi se ozývala v hlavě. Kéž by je dovedl zamumlat tak, aby si sám nerozuměl.
„Proč jsme se rvali,“ pokračoval v monologu, aniž by sám chtěl. Prostě se mu otevírala a zavírala ústa a vycházely z něj věty. Takové, na jaké nechtěl ani myslet. Ani kolébavý klus koníka pod ním je nedokázal zdeformovat tak, aby Andrej mohl zapomenout.
„Rvali jsme se kvůli Rině,“ zasípal, hrdlo se mu stáhlo. „Kvůli ní… protože jsem se s ní v noci vyspal a pak jsem jí opustil!!!“
V tom okamžiku bezvládné ruce ztvrdly, sevřely se v pěsti. Záda se napřímila, čelisti vystouply. Najednou Andrej necítil, jak mu v břiše hlodá hlad, necítil únavu ani bolavé svaly. Necítil, jak mu v prasklém rtu tepe a jak mu po bradě stéká krev.
„Na tohle všechno se můžu vysrat,“ řekl a přitáhl koníkovi otěže tak prudce, že se mírně vzepjal a s ukřivděným zařičením zůstal přešlapovat na místě. „Na tohle všechno…“
Sáhl po váčku, v němž se ukrýval Lönir, připraven ho servat a zahodit. Cítil naprostou lhostejnost k osudu světa a všech jeho bytostí. Pojede zpátky a zachrání Rinu. Protože to je jediná správná věc, kterou může udělat. Kterou musí udělat.
A nejspíš by svůj plán uskutečnil, ale jakmile sevřel Lönir v dlani, ucítil, jak i přes váček z čarovného materiálu žhne. Andrej vykřikl překvapením i zlostí. Ten kámen ho chce zotročit, odmítá ho pustit! Znovu po něm sáhl, předem připraven na žár i na spáleninu, odhodlaný, jistý si svým cílem tak, jako už dlouho ne. Zas sevřel známý tvar, připravil se trhnout…
Matná, mléčná záře mu zaslepila zrak, uslyšel konejšivý zpěv. Sladkost, měkkost života… jak když byl malý a ležel v peřinách, zatímco venku zuřila bouře. Celý se uvolňoval, tóny písně odplavovaly všechno zlé, žízeň a hlad, bolest a strach. Pocit bezpečí a pohodlí mu stoupal do hlavy jako opojný nápoj, Andrej se nakláněl dopředu, ve tváři blažený výraz. Tohle celé bylo skoro tak krásné, jako ta noc s Rinou v potoce…
…s Rinou…
…s Rinou!
Prudce sebou trhl, napřímil se. Zjistil, že se koník dal znovu do kroku, pomalu, ale jistě mířil k severu.
„Tak to ne,“ vykřikl Andrej, vší silou bojuje proti sladké malátnosti, jež se ho zmocňovala. „Já musím… za ní. A když to nepůjde bez šutru, tak to půjde s ním!“
Znovu škubl otěžemi, tentokrát doprava. Na zdůrazněnou zaryl koni do boku patu. Už mu vůbec nezáleželo na tom, jestli se ke zvířeti chová necitelně. Otočil jej zpátky jižním směrem a pobídl do klusu. Ten se kůň vzpíral a vlekl se, bez chuti a energie. Andrej mu vztekle okopával boky, s pocitem, že se proti němu všechno spiklo. Koník se v každé nestřežené chvíli pokoušel otáčet zpět na sever a Andreje se začínalo zmocňovat zoufalství. Vždyť by bylo pomalu rychlejší, kdyby šel pěšky!
Kámen světla se navíc s každým dalším krokem jižním směrem zdál těžší a těžší a pálil Andreje na prsou. Nakonec Andrej nechal koníka zastavit, zvedl oběma rukama Lönir až před obličej. Všechny vlny útěchy a konejšení, které k němu vysílal, Andrej nechával za zdí ve své mysli.
„To vy jste ti zlí,“ zasyčel na kámen, jako kdyby mluvil se živou osobou. „Pořád říkáte, že paďour je Tevolanans... jo, to se vám hodí. Jenže vy všichni jste pokrytecká banda sviní! Ničíte mi život, copak to nevidíte?! Kurva… Já tohle nechci, nemůžete mě nutit… a tenhle zasranej šutr…“
Zmlkl. Kdesi za jeho zády se ozvalo pleskání křídel, tak hlasité, že se prostě musel otočit. Strnul. Na čisté obloze se rýsovala postava vysokého muže s křídly. Blížil se k Andrejovi, ladně a jistě klouzal vzduchem.
„No to mě poser, to je anděl…“ zašeptal Andrej.
Navzdory svým slovům položil ruku na jílec Tarisu. V poslední době se cizinci, jež potkával, podobali spíš ďáblům, než andělům a Andrej ztratil veškerou důvěru.
Nechal koníka, aby se obrátil čelem k létajícímu muži, ale pak mu přitáhl otěže. Nechtěl cizinci vyjíždět vstříc. Ten dosedl na zem asi deset kroků od Andreje. Jeho ohromná křídla blankytně modré barvy rozvířila prach a závan vzduchu od nich se donesl až k Andrejovi. Ucítil v něm zvláštní směsici peří, potu, vydělané kůže a kovu. Teď už také viděl, že létajícího si zblízka jen těžko lze splést s andělem. Možná tak s pekelným, napadlo ho a ušklíbl se vlastnímu vtipu.
Muž byl štíhlý, vysoký, oblečený v kožených kamaších a kožené košili tmavohnědé barvy. V záhybech začernalá, jinde vybledlá, ošoupaná kůže vypadala, že si své odsloužila. Oblečení bylo také plné přezek a plátků kovu na nejzranitelnějších místech. Na ramenou čněly krátké, ale ostré bodce, podobné měl chlapík na náramcích na obou rukou. Vysoké boty, z kůže stejné barvy jako zbytek oděvu, vyrývaly svým podkováním do země drážky. Bylo téměř k nevíře, že někdo takhle ověšený kovem dokáže vzlétnout a ještě ve vzduchu provádět akrobatické kousky. Ovšem, ramena a záda měl létající tak silně osvalená, že vypadal trochu jako hrbatý. Ale to jsme do kovu ještě nezapočetli zbraně, visící na všech těch přezkách a cvočcích. Andrej napočítal asi šest vrhacích dýk na viditelných místech, krátkého meče u pasu a dlouhého na zádech mezi křídly, lovecký tesák a něco, co vypadalo jako kovové bumerangy.
Uvědomil si, že na neznámého valí oči už nějakou dobu – a to se zatím dostal jen k oblečení. Pozvedl oči a uviděl snědou tvář, trochu zamračenou, ale v podstatě vlídnou. Dlouhé, špičaté uši a hřívu vlasů, které vypadaly dost zcuchaně a s nimiž by létající určitě zapadl mezi hippíky. Několik copánků, jenž z té spleti černé jako půlnoc vystupovaly, bylo zakončeno malými předměty. V některých Andrej rozeznal lebky ptáků, jiné vypadaly jako maličké kovové hvězdice.
Létající, jakoby tušil, že si ho Andrej dostatečně prohlédl, k němu vykročil. Chlapec okamžitě tasil.
„Nepřibližujte se,“ vykřikl.
Sám se divil, kde našel tolik odvahy otevřeně se tomuhle týpkovi postavit. Potkat ho před pár lety někde po setmění ve městě, asi by se hodně rychle klidil z cesty.
„Neboj ty vůbec,“ řekl chlapík a trochu se pousmál. Jizva, která se mu táhla od levého oka dolů a mizela ve stínu pod bradou, se zkrabatila a dodala mu vzhled piráta ve výslužbě. „Pokud jsi čistého srdce.“
„Kristepane, to mi fakt chybělo,“ zabručel si Andrej pro sebe, „lítající jehovista.“
„To znamená?“ zeptal se nahlas, aniž by sklonil ruku s mečem. „Tady v těch krajích fakt nevěřím nikomu.“
„Doba zlá,“ kývl chlapík. „Ale přesvědčím tě já, když řeknu já Hlídač?“
„Co…“ vyhrkl Andrej a podruhé v krátké době měl pocit, že vykulený výraz do smrti neopustí jeho obličej. „Totiž…“ vzpamatoval se, „dá se to nějak dokázat?“
„Dá,“ tentokrát dal chlapík naštěstí přednost kamennému výrazu před úsměvem. „Brzy tudy přijedou naše další. Přineslo k nám se, že tady potulují zločinci.“
„Jo, takže když vám neuvěřím, přijedou posily a rozsekáte mě na kaši,“ zašklebil se Andrej. Cítil ale nutkání zastrčit meč a chovat se přátelsky.
„Nechci ublížit ti,“ okřídlený pozvedl jedno obočí, jakoby ho to samotného udivovalo. „Tvoje obličej je mi… ilklain… poznámý?“
„Povědomý,“ napověděl Andrej.
„Ano, tak to slovo. Kdo jsi?“
„Jenom… jenom jsem tu zabloudil.“
„Ne. Tady lidé z Certhynie nebloudí. Tady ne.“
„Tak dobře, kecám,“ Andrej si povzdechl, Taris už ho v ruce začínal tížit. „Jenže jak mám vědět, že se vám dá věřit? Totiž, kdybyste chtěl, tam mě asi odděláte raz dva…“
Přejel pohledem výzbroj létajícího.
„Tak moc si zase nefandím,“ pokračoval. „Dvoumetrovej chlap, co si sebou nosí půlku zbrojnice, to je nad moje síly. Ale stejně nemám, proč bych vám o sobě vyprávěl.“
Létající krátce sklopil oči. Jeho další pohyb se zdál nepostřehnutelný pouhým okem. Vymrštil se do vzduchu, křídla zasvištěla. Ve vteřině překonal vzdálenost, která ho dělila od Andreje, vyrazil mu z ruky meč a stáhl ho z koně. Když Andrej zjistil, že čas už zase plyne normálně, ležel na zemi a okřídlený chlapík mu jednou, nespravedlivě silnou rukou tiskl obě zápěstí k zemi. Andrej se ho pokusil kopnout, ale narazil nártem jen do okované podrážky boty, takže zavyl bolestí a bezmocným vztekem.
„Takhle cítíš lepší čas pro povídání?“ zeptal se okřídlený. Oči mu nepřirozeně jasně jiskřily.
„Ty parchante,“ zavrčel Andrej a vzepjal se ze vší síly. S okřídleným to ani nepohnulo.
„Jsi slabý,“ řekl konverzačním tónem. „Dlouhá cesta a hodně příhod a málo jídla a málo spaní.“
„No a co!“
„Toulají tady zlí lidé. A garvotové. Freklan pochoduje, divoká doba přišla. Pro takového, jako ty, je nebezpečí.“
„Co je ti do toho…“ Andrej se zašklebil a potměšile dodal: „…a jak víš, že nepatřím k těm zlejm?“
„Přestaňme hrát. Jsi z Certhynie. Hlídač jsem zase já. Jsme… spojení?“
„Na stejný straně,“ navrhl Andrej alternativu. „Jenže já ti nevěřím. Už nevěřím nikomu.“
„Taková trpkost,“ vzdychl muž. „Ale velmi podobná muži, co jsme se přátelili. Podívej…“
Levou rukou sáhl ke krku a zvedl zpoza košile těžký přívěsek na zlatém řetízku. Jednoduchý znak, vyrytý na kulaté ploše čistého zlatavého kovu ukazoval orla s roztaženými křídly. Pozadí úhlopříčně přeťato na dvě poloviny, světlou a tmavou.
„Znak Hlídačů,“ řekl létající. „Už věříš?“
Co měl Andrej říct? Že nikdy neviděl znak Hlídače, takže neví, jestli je tenhle pravý? To už by byla dost zbytečná podezřívavost. Rozhodl se uvěřit – vždyť ten muž nevěděl o jeho nevzdělanosti v těchto věcech, musel předpokládat, že Andrej znak Hlídačů zná.
„No tak jo,“ vyhrkl Andrej, aby to zbytečně dál nezamotával. Navíc mu už začínalo být nepříjemné sevření kolem zápěstí. „Dobře, jsi Hlídač.“
Muž ho pustil a Andrej se vyhrabal na nohy. S rezignovaným výrazem se pokusil oprášit si kalhoty, ale pak to vzdal. Včerejší praní v potoce se na nich beztak skoro nepodepsalo a o pár skvrn víc nebo míň…
„Já jsem Andrej,“ natáhl ruku k létajícímu. „A jestli jsi Hlídač, tak už musíme být blízko k hranici.“
„Eliar z Werolinu,“ představil se muž. „Ano, naše pevnost je ležící nedaleko.“
„A řekl jsi, že za tebou jde celá skupina,“ řekl Andrej, jemuž začínal v mysli klíčit plán. „To byste mi mohli s něčím píchnout.“
„Nerozumím,“ Eliar se zadíval trochu zmateně, „ty chceš píchnout? Proč?“
„Myslel jsem jako pomoct,“ Andrej netrpělivě mávl rukou. „Hele, kousek odtud je skupina parchantů, co sloužej Tevolanansovi. Zničili jsme jim tábor, ale oni dostali moje přátele. Potřebuju pomoct, abych je z toho průseru vytáhl.“
Jak uslyšel o Tevolanansovi, Eliar se celý napřímil a strnul. Krátkým pohledem přejel Andreje, jeho koníka, obzor.
„Věřím ti,“ řekl stručně. „Jde z tebe zvláštní síla. Tady stůj, brzy přijdou ostatní.“
Poplácal Andreje po rameni, jen jakoby mimochodem, otočil se a vzlétl. Zvířený vzduch s Andrejem zacloumal, jak se zvedl prach, musel si chlapec zakrýt obličej. Stejně se ale rozkašlal a oči mu zaslzely. Uvědomil si, že se zapomněl Eliara zeptat na něco k pití. Ošklivě se zaškaredil, s povzdechem sebou praštil na zem.
„Už jsi spokojenej, šutráku?“ zamračil se dolů na Lönir. „Nakonec to dopadlo líp, než bys čekal, co?!“
Kámen mlčel, ale přestal žhnout a náhle se zdál lehký jako pírko. Andrej se na něj zašklebil, povzdechl si a zadíval se k severnímu obzoru, nad nímž zmizel Eliar. Nezbývalo mu teď než čekat, až se objeví záchrana.

***

Když se Alun dotkl její tváře, Viviana sebou trhla. Bylo znát, že se vší silou brání jakékoli reakci, ale odpor k muži vedle ní byl silnější. Dokonce v ní vybičoval tolik energie, že otevřela oči a vztekle se na Aluna zadívala. Znovu připomínala šelmu, ač tentokrát šelmu bezmocnou, zbavenou síly.
„Královnička,“ zasmál se Alun, posadil se a naklonil nad ni, „tak se nám přece probudila.“
„Táhni do tmy,“zasyčela Viviana tak tiše, že to bylo sotva slyšet.
Ale Alun cítil nenávist, z těch slov sálající. Zašklebil se. Poplácal Vivianu po tváři, prohrábl jí vlasy. Pak se otočil na ranhojiče, tiše postávajícího vedle nich.
„Dejte jí něco k pití, něco, co jí postaví na nohy. A taky najíst. Ať se zmátoří.“
„Pane, říkal jsi, že je nebezpečná, nebylo by lepší-„
„Drž hubu a dělej, co jsem řekl,“ zavrčel Alun.
Vivianě se podařilo zvednout hlavu. Pátrala zrakem po okolí, jestli neobjeví ostatní – ať mrtvé, či živé. Tma však ještě neprořídla, noc stála na vrcholu své vlády a poskakující světla ohňů spíš křivila, než jasnila pohled. Viviana krátce zavřela oči. Přála si, aby její přátelé byli poblíž, aby v téhle kaši nezůstávala sama… a současně jim přála, aby byli někde daleko, ať už v přeneseném smyslu, nebo ve skutečnosti. Jenže dobře věděla, že pouhým přáním nemůže nic změnit. Byla tu teď sama za sebe, na nic a na nikoho se nemohla spoléhat. Jestli chtěla pomoc, musela si ji zařídit. Modlitby byly také zbytečné, vždyť bohové pomáhají těm, kdo mají vůli pomoci si sami.
Zhluboka se nadechla a zkusila, nakolik je ještě zesláblá. Podařilo se jí maličko vzepřít na loktech. I ten nepatrný pohyb jí však dodal naději – byla přesvědčená, že by se zmohla na daleko víc, ale nechtěla před Alunem předvádět, v jaké je formě. Stále na ni zíral, nemrkajícíma očima. Každou chvíli mu z úst vyjel jazyk, aby navlhčil rty. Sledoval Vivianu tak zaujatě, jakoby bezvládně neležela na špinavé koňské dece, ale předváděla před ním Mantalský tanec se šátky.
Svým zaujetím se Vivianě hnusil víc a víc. Kdyby to dokázala, nejspíš by se na něj vrhla, bez ohledu na následky. Ale ve stavu, kdy pouhé zvednutí ruky pro ni představovalo náročný výkon, mohla jen v duchu plánovat. Když ji Alun podepřel, v podstatě si ji přitáhl do náručí, aby se mohla napít, myslela, že nabízený nápoj vyprskne. Znovu jí naskočila husí kůže, tentokrát čirým zhnusením. Jenže zjistila, že má doopravdy žízeň a navíc jí začíná kručet v žaludku hlady.
Mírně si srkla z měděného pohárku, který jí Alun přidržel před ústy. Nápoj chutnal zvláštně, nešlo o čistou vodu. Spíš se v tom daly rozeznat příchutě různých bylin. Posilující nápoj. Viviana zvedla zlobně přimhouřené oči k ranhojiči, který pohárek přinesl. Uhnul pohledem a pokrčil rameny. V rukou držel ještě misku s nevábně vypadající, ale lákavě vonící směsí.
Dopila, Alun převzal od ranhojiče misku a chtěl Vivianu začít krmit. Té se však již podařilo ovládnout své ruce, odstrčila ho a začala jíst sama. Všechny ohledy na čest a důstojnost v tu chvíli zahodila, ládovala do sebe lahodnou směs vařeného prosa a kousků masa. S každým soustem jakoby její hlad ještě rostl. A také rostla její síla.
Brzy nahmatala prázdné dno. Olízla si prsty a vší silou od sebe odstrčila Aluna. Podařilo se jí vymanit z jeho náruče, ale to bylo také všechno. Když zkusila vstát, zůstala na kolenou, vrávoraje jako opilá.
„Vidíte, pane,“ řekl ranhojič. „Říkal jsem vám, že je lepší nechat ji-„
„Nepleť se do toho, Alnare,“ vykřikl Alun. Vzrušení dodávalo jeho hlasu pisklavý, bláznovský nádech. „Já si s ní poradím…“
Viviana zaťala zuby. Ranhojič měl pravdu, pokud ji Alun chtěl mít poddajnou a bezbrannou, neměl jí dávat pít ten nápoj. Každým okamžikem cítila, jak se jí do svalů vrací síla, jak krev proudí tělem rychleji a rychleji. Už věděla, co musí udělat. Znovu probudit svou zvířecí přirozenost, čerpat z moci krve rodu Rysa. Varovali ji před tím snad tisíckrát, tak jako každé dítě královské krve, probouzení zvířecí stránky popisovali jako zapovězenou, velice, velice nebezpečnou činnost, která přibližuje její duši Tevolanansovi. Až do včerejšího dne ty rady poslouchala. Vážila si zákazů. Ale teď neměla co ztratit. Proč se bát, že se dostane blízko temnotě, když ji sama temnota svírá ve svých spárech?
Alun se po ní natáhl, v úsměvu odhalil drobné zuby.
„Milá královničko,“ zaklokotal hlasem nastydlého slavíka, „teď budeš poslouchat! Možná je to něco, co jsi ještě nezkoušela, ty rozmazlená potvoro, ale budeš se to muset naučit.“
Nečekaně rychlým pohybem k ní přiskočil, chytil ji za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu. Světlo ohně, který teď plápolal velice blízko, ji oslnilo, na tváři pocítila sálavý žár. Pohlédla si s Alunem do očí. Jen krátce – vzápětí sebou Viviana mrskla, uhodila muže vedle sebe spojenými pěstmi do břicha a odskočila od něj. Podařilo se jí Aluna shodit na kraj ohniště. Ve snaze zabránit pádu do ohně se rukama opřel o žhavé uhlíky a zaječel jako dítě.
„Čubko,“ řval, „ty čubko!“
Sápal se po ní zraněnými dlaněmi, ale Viviana po něm hodila koňskou deku. Zatímco se z ní snažil vymotat, odstrčila zkoprnělého ranhojiče a skočila do tmy. Tušila všude kolem sebe spící i bdělé vojáky, ale doufala, že se jim v polotmě a mihotajících se stínech ztratí.
Marně. Možná by se to podařilo, kdyby na sobě měla tmavý plášť, ale její bledá pleť odrážela světlo a prozrazovala všem okolo, kde se Viviana pohybuje. Alunův řev, rozléhající se na míle daleko, navíc vojáky vyburcoval z odpočinku a celé ležení se rázem změnilo v hemžící se úl.
Prvnímu muži, který se jí připletl do cesty a ještě pořádně netušil, co se děje, Viviana hranou dlaně přerazila nos. Sehnul se, kdoví proč se pokoušeje zachytit do dlaní kapající krev. Viviana se o něj otřela bokem a než ho od sebe odstrčila, vytrhla mu z pouzdra u boku dlouhou dýku. S ní se cítila lépe. Skočila dopředu, tam, kde tušila volné pláně, co nejdál od hořících ohňů. Další postavě, která před ní vyvstala z temnot, vrazila čepel do břicha. Zezadu se na ni sápal další muž – otočila se a ještě v letu mu podťala hrdlo. Znovu na ni šplíchla horká krev a Viviana ucítila, jak se v ní začíná probouzet Rysí dědictví.
Náhle viděla docela dobře, přesto, že mraky z oblohy nezmizely a do svítání zbývala ještě spousta času. V očích se jí blýskal odraz světel ohňů. Už jí nevadilo, že je nahá. Připadala si tím pohyblivější. Mírně nakrčená se plížila temnotou, čím dál tím jistěji. Zpočátku trochu kolísavé kroky se staly pružnými, hlava se přestala točit.
Alunovi vojáci se proti ní brzy ocitli v nevýhodě. Neviděli ve tmě, ona ano. Byli jen obyčejnými lidmi a garvoty, ona ne. Míhala se mezi nimi, podobna paprsku měsíčního světla, chvíli tady, hned zas tam. Čepel ukradené dýky hvízdala, opisovala složité křivky a otevírala hluboké rány se strašidelnou jistotou.
„Chyťte ji, vy chcípáci, chyťte ji, nebo táhněte do Tmy!“ ječel někde daleko Alun.
„Démon,“ zašeptal někdo z bojovníků jako odpověď a brzy se to slovo rozšířilo po celém ležení.
„Je to démon, má duši šelmy!“
„Měnička, ona je měničkaaaa…aaaahhh,“ výkřik uťatý smrtelným zachroptěním.
Alun stál u ohně s bezmocně rozpaženýma rukama a pokoušel se prohlédnout stíny kolem. Udivený ranhojič stál vedle něj a mumlal něco o tom, že to není možné, že jeho nápoj sice posiluje, ale ne tak rychle, ne v takové míře!
„Zmlkni,“ obrátil se na něj náhle Alun, hlubokým, cizím hlasem.
„Všechno, všechno si musím vyřizovat sám,“ pokračoval ten hlas. „Tahle banda neschopných jelimanů…“
Alun, změněný, už ne sám ve svém těle, odstrčil ranhojiče a vykročil do tmy. Jeho oči teď zářily zelenkavým, studeným světlem. Jistým krokem šel stejnou cestou, kterou utíkala Viviana. Držel se jejích stop, až to vypadalo, že je snad vidí, teplé, zářící body na prašné půdě stepí. Nakonec stanuli proti sobě. Dva velcí predátoři, kteří nemají v okolí sobě rovné. V kruhu kolem nich se shromáždili vojáci, neodvažující se zasahovat.
„Neodporuj mi,“ ozvalo se z Alunových úst. „Nemáš naději. Skloň se přede mnou a neublížím ti. Dovedu ocenit silnou osobnost.“
V černé, tiché noci zněl ten hlas snad ještě děsivěji než za dne. Vivianu nevylekal. Nezměnila svůj postoj, nepřestala proti Alunovi mířit dýkou, z níž odkapávala tmavá, vazká tekutina. Jen zavrčela a vycenila zuby.
„Nakonec jste všichni jen zvířata,“ zaduněl pohrdavý hlas nocí.
A Alun pokročil proti Vivianě.
Vrhla se na něj, pružná a rychlá, naznačila falešný výpad na pravý bok a vedla dýku obloukem na hrdlo, ale Alunovi stačilo zvednout ruku a chytit ji za zápěstí. Stiskl. Zbraň s tupým žuchnutím dopadla na zem. Alun se napřáhl a levačkou vrazil Vivianě políček. Tak silný, až jí hlava poskočila nazad a z očí se vytratil všechen žár.
„Chyťte ji,“ poručil Alun vojákům, tak klidně a nezúčastněně, jakoby mluvil o počasí.
Dva muži okamžitě chytli Vivianu za paže. Zůstala mezi nimi napůl zhroucená, její divokost vyprchala. Očima, v nichž se už zračila jen únava a lítost, si měřila muže před sebou – muže, který v tuhle chvíli nepředstavoval jen jednoho nepřítele, ale rovnou dva a to ty nejhorší.
„Takhle jsi to chtěla?“ zeptal se Temný Alunovými ústy a přistoupil až k ní. Dvěma prsty jí zvedl bradu, hrubým způsobem, jakoby posuzoval pěknou otrokyni. „Podle tvého chování ano. Jsi zvíře a toužíš po zvířeti. Jsi jako háravá čubka.“
Pustil ji. S hadí rychlostí mu plivla do tváře. Nechal slinu stékat a jen se rozesmál, hlasem srážejících se ledovců, zimní vichřice. U Aluna, jemuž přece jen víc seděl kníkavý lasiččí hlásek, se ten smích vyjímal jako obouruční meč v jehelníčku.
„Na zem!“ zaburácel.
Alunovi muži ani nemohli neposlechnout. Viviana cítila, jak ji strhávají k zemi, zazmítala se, ale byl to jen odpor rybky, která už vězí v pevné síti. Dva páry silných paží jí vmáčkly zápěstí do prašné hlíny. Aluna viděla stát před sebou, černou siluetu proti záři ohně. Do očí ji bodlo zelenkavé světlo, v paprscích tryskající z jeho tváře. Odvrátila hlavu. Nepotřebovala vidět, jak si ten před ní stahuje kalhoty.
Chtěla pokrčit nohy, kopnout ho, až zkusí udělat to, co zamýšlí. Jenže to už na ní ležel, těžký a horký, dusil ji svým tělem a divoce jí supěl do obličeje.
Vyrazila hlavou dopředu, čelem ho uhodila do nosu. Místo aby ho to zarazilo, vycenil zuby v širokém úsměvu. Z nosu se mu spustila krev a třísnila Vivianě tvář – horká, tak horká, že jí připadala vařící.
„Takhle to chceš, čubko?“ zasyčel jí do ucha.
Zkusila ho kousnout, ale ucukl. Už se nemohla dívat do té záře, jež mu proudila z očí. Zmalátněla, přestala se bránit. Stačí věřit, že je někde úplně jinde, někde uprostřed ledových plání. Zmrznout. Zamrazit všechny pocity. Odpoutat se od těla.
Nedokázala to, alespoň ne dokonale. Pořád cítila, jak jí Alun svými vousy odírá rty, když ji líbá a pokouší se proniknout jazykem mezi rty. A cítila, jak se jí dobývá mezi nohy.
Všechno v ní toužilo vzepřít se, rvát se do poslední chvíle!
Ale už věděla, že prohrála, navždy a docela. Alun do ní pronikl, ne ohleduplně a pomalu, jako to dělával Geodor, ale s razancí beranidla. Nezáleželo mu na tom, jak ji zraňuje, že citlivé tkáně začínají krvácet a podbřišek se svírá v křeči bolesti.
Otevřela ústa, ucukla před Alunovým pátrajícím jazykem a vykřikla, jediným tónem plným žalu a beznaděje. Prázdné nebe jí neodpovědělo.

***

Seděl v trávě, hlavu opřenou o kolena a kolem něj se rychle stmívalo. Mraky, ne dešťové, jen ty protivné cáry mlhy, jež zahalí oblohu a nedají hvězdám vysvitnout, mu táhly nad hlavou. Andrej zlostně škubal trávu, jakoby mu ublížila. Koník se popásal o kousek dál a také trhal stébla, jenže s lhostejností gurmána, jehož hlad dohnal k suchému chlebu.
Když se konečně ozvaly hlasy a kroky ze severu , svědčící o příchodu zachránců, kolem už vládla naprostá tma. Andrej přesto vyskočil, jakoby ho vůbec nebolely nohy a oči se mu samy nezavíraly.
„Sakra, tomuhle ten chlap říká brzy?“ zavrčel.
Nahlas zavolal: „Hej, tady jsem. Nemůžete si trochu pospíšit?!“
Místo odpovědi zahlédl světla. Malá, kývající se světýlka, namodralá a žlutá. Nevypadaly jako louče, spíš baterky. I když tomu Andrej nevěřil. Možná se potkal s chlapíkem, co připomínal opravdu okřídleného člena Hell’s Angels, ale to neznamenalo –
„Aaaaaa… kruci… to nemůžeš něco říct, než tu takhle přistaneš?“
Těsně vedle Andreje se s šustivým zvukem snesl k zemi Eliar. Oči mu ve tmě svítily jako oči kočky, takže Andrejovi odpadla otázka, jak se asi dokázal navést na tak přesné přistání.
„Jsme tady,“ řekl létající.
„To vidím… vlastně slyším. Taky vám to trvalo,“ Andrej byl v nenáladě a nechtělo se mu to zastírat. Na nějaké společenské finesy byl příliš unavený. „Takže… můžeme jít? Mám strach o svoje kámoše.“
Eliar ho však v tu chvíli neposlouchal. Stál u Andrejova koníka a cosi mu zavěšoval zezadu na sedlo. Když byl hotov, ta věcička se rozzářila slabým, namodralým světlem. Šlo o jakousi kovovou klícku, v níž byl zasazen svítící kámen – Andrejovi připadal jako velice vzdálený bratranec Löniru. Nijak zvlášť ho ale nenadchl – v jiné situaci by to možná bylo jinak.
„No, to je fajn, žes mi udělal zadní světlo,“ zamračil se na Eliara. „To je to, co jsem teď potřeboval nejvíc. Už jsem bez něj nemohl žít.“
Odkašlal si, vyschlé hrdlo ho pálilo.
„Možná bys mi ale mohl dát radši napít, co říkáš?“
Okřídlený se k němu otočil.
„Prosím,“dodal Andrej. „Nebo tu uschnu na placičku.“
Jakoby chtěl dodat svým slovům důraz, zapotácel se. Vyčerpání a dehydratace o sobě dali vědět. Andrej se musel posadit, hučelo mu v hlavě a náhle měl potíže rozlišit, co je temná obloha a co temná zem.
Na ramenou ucítil Eliarovy dlaně, ale neměl už ani tolik energie, aby je setřásl. Rozechvěla ho zimnice, před očima se mu začaly dělat mžitky.
„Koukám, že jsem to vydržel přesně do tý pravý chvíle,“ zamumlal. „Protože brzo to asi vzdám.“
„Ty lehni si,“ řekl mu Eliar.
Kolem se začal shromažďovat kruh světýlek – lampiček z kamenů v rukou Hlídačů. Andrej se je pokusil spočítat, ale zjistil, že je to nad jeho možnosti. Světla se mu před očima rozdvojovala a utíkala z jeho zorného pole. Ani postavy, nezřetelné ve stínech a temnotě, nemohl pořádně rozeznat. Ani se nebránil, když ho Eliar stlačil na záda. Pod hlavu mu někdo podsunul složenou deku. Další ochotná ruka Andrejovi přiložila ke rtům kalíšek s vodou. Šlo spíš o uzávěr čutory, než o opravdovou nádobu a vody se do ní vešlo poskrovnu, ale Andrej byl i za to málo vděčný.
„Ty nemůžeš pít moc hodně teď,“ slyšel Eliarův hlas. „Pomalu. Ty bys byl špatně jinak.“
„Jo,“ přisvědčil Andrej. „Díky.“
S úlevou zavřel oči.
„Najdete je? Ještě teď?“ zašeptal ještě. „Musíte zachránit Rinu. A Vivianu. A Danera a všechny…“
„Spolehni se,“ přisvědčil Eliar. „Vrátíme se, než bude rozednění.“
Poslední slova už Andrej neslyšel. Přehlušila je píseň Löniru, která mu protékala celým tělem a kolébala jeho mysl do spánku, tak žádaného a tolik, tolik sladkého…