Poslední noc ve Valinoru, kap. 5, 6

Tanec v bouři

Až dosud během jejich putování panovalo celkem příjemné počasí, ale léto každým dnem nabývalo na síle. Netrvalo dlouho a z hřejivého sluníčka se stala nepřátelská sálající věc, jež poutníky nemilosrdně sužovala. Takové počasí nutně muselo vyústit v pořádnou bouřku. A ta na sebe nenechala dlouho čekat.

Ten den byl parný a dusný. Již od rána, kdy slunce nabylo na síle, se na obloze začaly tvořit sem tam nesmělé mráčky. Ale počasí poutníky, ze kterých pot jen lil, ještě notnou chvíli potrápilo. Když se konečně na obzoru objevila hrozivá kupole mraků, jež se kvapem blížila, čekali na ni jako na smilování.

Jakkoliv se však na přicházející osvěžující sprchu těšili, museli si rychle najít nějaký úkryt, jenž by je alespoň trochu ochránil, aby nepromokli skrz naskrz. Naštěstí nemuseli hledat příliš dlouho. Zamířili k blízkému lesíku a záhy objevili skupinku stromů rostoucích natolik blízko u sebe, že jejich propletené větve vytvářely dostačující ochranu i před těmi nejhoršími přívaly vody.

Stín, ochlazení a vítr ohlašující příchod bouře byly po pochodu pod žhavým sluncem učiněným balzámem. Netrvalo dlouho a k větru se přidal déšť doprovázený přehlídkou burácivých hromů a oslnivých blesků.

Jejich úkryt je sice dobře ochránil prudkou masou vody, jež se řídila k zemi, ale přesto se ještě museli zakrýt, aby na ně nedosáhla sprška drobných kapiček, jimž se dařilo pronikat střechou z větví. Nikdo z nich nechtěl zbytečně promoknout. Nikdo, kromě Failá.

Příchod bouře přivítala s neskrývaným nadšením. Rozpustila si jindy pečlivě zapletené vlasy a nechala si je čechrat sílícím větrem. S živelnou radostí nastavovala tvář jemným kapičkám, jež na ni dopadaly. Nakonec to nevydržela a s veselým pokřikem vyběhla mezi řidší porost. Zatímco ji déšť máčel od hlavy k patě, plna nadšení roztáhla ruce, zaklonila hlavu a roztočila se v divokém tanci mezi kapkami.

"Failá, vrať se!" volal za ní marně Adril.

"Nebojte," smála se Failá, "do večera mi oblečení uschne. Je to skvělé! Pojďte to také zkusit!"

Ale to nikoho z nich ani nenapadlo. Adril nechápavě kroutil hlavou, ale Valador sestru pobaveně pozoroval. Znal ji a dobře věděl, že bouřce nikdy neodolá.

Oba se však zarazili, když jejich pohled zabloudil směrem k Terakovi. Stál kousek stranou a fascinovaně na dívku zíral. Nikdy předtím na sobě nedával znát, co si myslí, ale nyní jeho obličej hrál celou škálou mocných emocí.

Trvalo jen chvilku, než si uvědomil jejich pohledy. Rychle se odvrátil a chvatným krokem zmizel mezi stromy. Znovu se k nim připojil až tehdy, kdy se Failá vracela zpátky do úkrytu pod větvemi, mokrá od hlavy k patě.

Bouře byla prudká, ale právě proto se její síly brzy vyčerpaly. Odcházející mračna se ještě připomínala občasným zahřměním, ale slunce již opět vykouklo a ihned začalo vysoušet vodu, která se nestihla vsáknout do půdy. V tomto měla Failá pravdu. Sluneční paprsky měly ještě dostatek síly i času, aby jí do poslední nitky vysušily promoklé oblečení.

Postupně se ale dostavilo to, o čem Failá předem věděla, ale co ji přesto nikdy neodradilo od bláznivého skotačení mezi kapkami. Po prudkém přechodu z horka do studené vody ji vždy rozbolela hlava. Nejdříve to začalo jen lehkým tlakem na spáncích, který se při otřesech vyvolaných chůzí zlehka zvyšoval. Ale Failá dobře věděla, co bude následovat. Když se k večeru utábořili, seděla již jen sklesle stranou od ostatních a tiše trpěla.

Adril si toho brzy všiml.

"Je ti něco, Failá?" zeptal se starostlivě.

Jen výmluvně chytla za hlavu. Ani se nepokoušela promluvit; věděla, že by to její utrpení jenom zhoršilo.

"Tropila hlouposti a teď ji bolí hlava," vysvětlil Valador místo ní. "Vždycky to tak dopadne, když vyběhne do deště. Ale na to ona nikdy nepomyslí."

Adril se na chvilku zamyslel.

"Uvařím ti bylinky proti nachlazení, ale na bolest hlavy tady bohužel žádné nemám."

Nikdo nečekal, že by se do toho vložil Terak, jenž se obvykle držíval stranou.

"Možná bych věděl, jak pomoci," pravil potichu.

Oči všech se k němu tázavě obrátily.

"Namasíruji Failá hlavu. Obvykle to na tyto bolesti zabírá," vysvětlil rozpačitě.

Nebylo třeba to Failá nabízet dvakrát. V dané situaci byla ochotna podstoupit cokoliv, jen aby se té tepající bolesti zbavila.

Poodešli pár kroků stranou, kde ji Terak uložil a krk jí podložil tak, aby ležela pohodlně a současně jí větší část hlavy zůstala ve vzduchu.

"Uvolni se a zkus na nic nemyslet," zněla jeho rada.

Pak si ní přiklekl a opatrně jí začal masírovat pokožku. Jemné tření a konejšivé poklepávání konečky prstů ji brzy uvedlo do příjemného polospánku. Zpět do skutečnosti ji probudila až Terakova slova.

"Je to už lepší?"

Jeho hlas zněl něžně a starostlivě. Opatrně zvedla hlavu a zrak jí padl na Valadora, jenž zrovna něco zaujatě vyprávěl Adrilovi. Ani jeden z nich si jich už dávno nevšímal. Teprve pak jí došlo, že bolest úplně zmizela.

"Úžasné!" vydechla překvapeně. "Jak jsi to dokázal?"

Terak chvíli neodpovídal. Pak promluvil a nebylo jasné, jestli to říká jí nebo jen tak nahlas přemýšlí.

"Ona také vždycky vyběhla tančit do deště, a pak dopadla stejně jako ty. Toto byla jediná věc, která jí pomohla..."

"Kdo ona?" neudržela svou zvědavost Failá.

Terak s sebou trhl, jako by byl náhle vytržen ze snu. Prudce vstal, v tváři podivný výraz. Kratičký okamžik se na Failá zahleděl, jako by zvažoval, zda přece jen nemá odpovědět, ale pak se odvrátil a rychlým krokem zmizel ve tmě. Leskly se mu oči nebo se jí to jenom zdálo?

"Kam šel?" zeptal se Valador, jemuž náhlý Terakův odchod přetrhl nit vyprávění.

"Já nevím," hlesla Failá. "Asi jsem řekla něco špatně."

Přisedla si k nim, ale tentokrát zábava poněkud vázla. Failá byla zamyšlená a na Valadorovy vtípky reagovala spíše ze zvyku než z opravdového veselí. Adril mu také nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Není tedy divu, že Valador po několika marných pokusech své snahy o jejich rozveselení vzdal.

Seděli kolem ohně a mlčky pozorovali dohasínající uhlíky, když se Terak konečně vrátil. Posadil se zpět na své místo a tvářil se ještě neproniknutelněji nežli obvykle. Nikdo se ho neodvážil na cokoliv ptát. Podivnou atmosféru onoho večera přerušil až Adril.

"Myslím, že je načase jít spát."

Tentokrát jeho slova přijali s povděkem a bez reptání poslechli, ačkoliv si vlastně ještě nevyslechli žádné z Adrilových báječných vyprávění. Všichni dnes měli o čem přemýšlet.

Failá byla zmatená. Zpočátku se domnívala, že Terak má tu svou uzavřenost přímo v povaze. Ale po onom překvapivém večeru, kdy poprvé vykoukl na svět úplně jiný Terak, doposud skrytý hluboko uvnitř mlčenlivých hradeb, již nevěděla, co si o něm má myslet. A Failá měla ráda o lidech jasno. Co Teraka nutí se takto chovat? Před kým či před čím schovává své pravé já?

A teď už se to stalo podruhé. Pravděpodobně jen dík okolnostem, které mu připomněly cosi z jeho minulosti, nepatrně poodhalil roušku dosud skrývající jeho nitro. Ale sotva se do něj Failá pokusila nahlédnout, aby našla odpovědi na své otázky, chvatně se stáhl zpět a ještě silněji se obrnil před jejím pátravým zrakem. Přesto v tom kratičkém okamžiku spatřila muže, kterého dosud neznala; citlivého, avšak s velikou jizvou na duši, jenž se i se svou bolestí ukrývá před okolním světem za pečlivě vybudovanou hradbou.

Co trápí Teraka? Nějaká žena z jeho minulosti? Žena, o níž se zmínil, že mívala podobně bláznivé nápady jako Failá? Byla to ona, kdo Terakovi ublížil? "Kdo jiný než ženy umí takto zraňovat?", pomyslela si, než usnula.

Chtěla vědět víc. Mnohem víc. Proto se v následujících dnech pustila do tajného pozorování a byla překvapena, čeho si doposud nevšimla.

Jako by se jí teprve teď otevřely oči. Najednou viděla spoustu věcí, které před tím přehlížela. Jak obětavě se stará o Sparka. Nebo jak je vždy bez sebemenšího zaváhání první, kdo přispěchá s nabídkou pomoci. A až nyní jí došlo, jak moc si Teraka váží Adril. Jistě, částečně to bylo zapříčiněno jejich dlouholetým přátelstvím, ale Failá ani v nejmenším nepochybovala, že se o to Terak řádně zasloužil - vždyť Adril byl sám o sobě obdivu hodný.

Jak je vlastně ten Terak starý? Zprvu jí připadalo, že musí být mnohem starší než ona a její bratr, ale čím více ho pozorovala, tím neodbytnější měla pocit, že je ve skutečnosti mnohem mladší, než se na první pohled zdálo. Vzpomněla si na jeho úsměv, když spolu tančili. Jako by tehdy omládl o celou řadu let.

Jedné věci si však kupodivu během svého pozorování vůbec nevšimla. Byly to Terakovy občasné kradmé pohledy. I on byl touto dívkou překvapen. Až dosud ji vnímal pouze povrchně a nesnažil se to nijak měnit. Není divu, když si tolik let budoval obranné valy, aby už nikdy nemusel znovu zažít tu bolest!

Ale v té bouři ho její chování zasáhlo nepřipraveného a proniklo nečekaně hluboko. Přes veškerou snahu dlouhých let nedokázal zapomenout na svou První a Jedinou. Vzpomínky na ni měl uloženy hluboko ve své paměti, zamčené na deset západů; přesto se čas od času prodraly na povrch a znovu mu připomněly jeho staré štěstí a trápení. Trápení, kvůli kterému musel odejít z rodného kraje.

A byla to Failá, kdo způsobil, že se čím dál více začínalo ozývat jeho staré já. To, které tolik let držel spoutané za ochrannými zdmi svého navenek uzavřeného chování. Bývaly přece doby, kdy nebyl takový. Bývaly doby, kdy byl šťastný.

Jedinému Adrilovi jako obvykle nic neuniklo. A nebylo to nijak překvapující, neboť ten starý muž dokázal číst v lidské mysli stejně snadno jako v knize. Proto jako první poznal, mnohem dříve než oni sami, že se v jejich srdcích usadilo neviditelné semínko. A že je jen otázkou času a okolností, kdy z něj vyroste divukrásná květina.

Odměna dobrým srdcím

Řeka, jež je doposud vedla, se začala ve velikém oblouku stáčet pryč od směru jejich cesty. Proto se rozloučili s jejím zalidněným údolím a začali stoupat do kopců. V horkých letních dnech pro ně byly husté lesy pravým vysvobozením.

"Vidíš, Teraku, konečně ses dočkal," pravil jednoho večera záhadně Adril.

Terak i ostatní na něj udiveně pohlédli.

"Než opět dorazíme do obydlených končin, bude náš jídelníček záviset na tvém loveckém umění," vysvětlil stařec.

Terak na to neřekl nic, jen se nepatrně usmál. Lov, to byla oblast, v níž se mu vyrovnal jen málokdo. Sotva se večer utábořili, bez jediného slova na vysvětlenou se vytratil z tábořiště, a když se vrátil, nesl několik dlouhých rovných klacků. Usedl zpět na své místo a z kapes ještě k tomu povytahoval hromádku hrbolatých kamenů.

"Tím chceš něco ulovit?" vrtěl Valador hlavou nad tou sbírkou.

"V tomto parnu sotva seženu vhodné dřevo na pořádný luk," odvětil neurčitě Terak, zatímco zkušeně opracovával jednu větev po druhé. Pár okamžiků vždy klacek potěžkával v ruce a rozmýšlel jeho nejvhodnější opracování. Pak ho zkrátil a širší konec ořezal do špičky. Hotový hrot ještě zatvrdil ve žhavém popelu a vzápětí se již pustil do dalšího kusu dřeva.

Netrvalo dlouho a všechny přinesené klacky byly zpracované do tvaru krátkých oštěpů. Terak byl svou prací natolik zaujat, že si ani nevšiml, jak jeho počínání všichni se zájmem pozorují.

"A co budeš dělat s těmi kameny?" neudržel Valador opět zvědavost na uzdě.

Terak se však místo odpovědi pouze usmál a začal něco hledat ve svém vaku. Vzápětí z něj vytáhl balíček provazů, ve kterém až po chvilce rozmotávání poznali malou síť. Terak ji pečlivě rozložil na zem a začal přinesené kameny přivazovat k jejím okrajům.

To už byl Valador zcela v koncích. Něco takového v životě neviděl. Failá sice Terakovu počínání nerozuměla o nic lépe, ale přesto to byl opět Valador, kdo se začal vyptávat. A tentokrát se konečně dočkal uspokojivé odpovědi.

"Díky kamenům ji mohu snadno házet. S trochou cviku se tak dají chytat menší zvířata. Hodí se i na lov ryb - kameny klesnou rychle ke dnu a rybu uvězní v síti."

Adril jen spokojeně přihlížel. Věděl, že starost o lov svěřil do rukou nejvíce povolaných. Terakovi ani nebylo zapotřebí zdůrazňovat, že v jejich situaci nemá smysl lovit velká zvířata, jakkoliv se to zdá výhodné. Počasí již bylo příliš teplé na bezpečné uchovávání masa, a navíc, kdo by se s tím nosil.

Hned následujícího dne Terak předvedl poprvé, ale ani zdaleka ne naposled, své lovecké umění. Využil chvilku, kdy nevedl Sparka, a vzdálil se od hlavní skupinky. Brzy se mu podařilo vyplašit z křoví zajíce. Kličkujícího ušáka s jistotou dostihl jeden z oštěpů, primitivní, ale ve zkušených rukách nadmíru účinný.

Brzy na Teraka skládali úplné oslavné ódy, neboť nebylo dne, kdy by skončili bez teplé pečínky. Ale nebyl to jen Terak, kdo se podílel na skladbě jejich jídelníčku. Snažili se všichni. Adril během dne sbíral všemožné jedlé rostliny, kořeny a plody, na které narazil. Večer z nich pak dokázal vykouzlit nečekaně dobrou polévku či přílohu k masu. Ani Failá s Valadorem se nechtěli nechat zahanbit a s posledním světlem vybíhali do okolí hledat houby, jahody a jiné lesní plody.

I přes veškerou jejich snahu se ale jejich putování zpomalilo. Málokdy toho sehnali tolik, aby si mohli něco odložit do zásoby; to ale nakonec bylo dobře, jelikož v horkých letních dnech se bylo radno spoléhat jen a jen na čerstvé potraviny. A nakonec to pro ně také byla vítaná změna a nečekaný zdroj zábavy.

Vyšli právě z krátké zastávky u potůčku, a jak pomalu sestupovali z kopce, zvuk vody je ještě dlouho doprovázel, takže věděli, že kdyby jen trošičku zahnuli, opět by si navzájem zkřížili cesty.

Sparka zrovna vedl Adril, proto Terak kráčel jako první a vybíral cestu. Valador, jenž zrovna neměl nic na práci, si krátil čas sbíráním šišek. A když už jich měl plné ruce, začal se jimi strefovat do všemožných cílů.

Občas některá proletěla Terakovi nebezpečně blízko kolem hlavy, ale ten byl zamyšlený a vypadal, jako by si toho ani nevšiml. Zato Failá, která šla za nimi, se musela usmívat. A už posté si opakovala, že Valador se pořád ještě chová jako dítě. Kdy už konečně dospěje?

Když se Valador rozhlížel po další oběti své šiškové střelby, padl mu zrak na cosi bílého, visícího pod jednou z větví. Cíl se nacházel přesně v té správné vzdálenosti, aby byl řádnou výzvou jeho střeleckému umění, takže neodolal a po chvilce pečlivého míření vyslal divoce se točící šišku daným směrem. O pár okamžiků později se jeho střela strefila přesně do místa, které spojovalo tu věc s větví, a celý ten bílý objekt spadl na zem.

"Trefa!" zasmál se Valador spokojeně.

Terakovi to došlo první. Sílící temné bzučení ho rázem vytrhlo ze zamyšlení; prudce se otočil a odstrčil překvapeného Valadora. Musel jednat rychle.

"Vosy!" vykřikl a bez váhání vykročil směrem k formujícímu se roji.

"Odlákám je," upřesnil, a když viděl, že váhají a nehýbají se z místa, pobídl je: "No tak! Utíkejte!"

Adril s Valadorem již na nic nečekali. Popadli Sparka každý z jedné strany a chvátali pryč. Failá skupinku uzavírala a co chvíli se starostlivě ohlížela po Terakovi. Co bude s ním?

Terak se postavil rozzuřeným vosám do cesty a mávaje rukama upoutal jejich pozornost. Jakmile se k němu roj rozletěl, rozběhl se, co mu síly stačily, k místu, kde tušil potok. Věděl, že jestli bude dostatečně rychlý, poskytne mu voda potřebné útočiště.

Prchali již notnou chvíli, když Adril kázal zastavit. Opatrně složili Sparka do mechu a snažili se popadnout dech.

"Jste všichni v pořádku?" ptal se hned Adril starostlivě.

Měli štěstí, že Terakovi se skutečně podařilo všechny vosy odlákat; ani jediná k nim nezamířila.

"Ale co bude s Terakem?" vyhrkla Failá ustaraně.

"Terak je zkušený," pravil Adril. "Jestli se mu podařilo včas doběhnout k potoku, mohl schytat jen pár neškodných žihadel."

Odmlčel se.

"Půjdu se po něm podívat. Dávejte zatím pozor na Sparka."

Ale po pár krocích se ještě obrátil.

"A Valadore, už žádné další hlouposti!"

Tomu to však tentokrát nebylo zapotřebí zdůrazňovat.

Čekání se jim zdálo nekonečné. Valador se v duchu proklínal, že si řádně neprohlédl, na co míří. Zato Failá se mnohokrát v myšlenkách vracela k okamžiku, kdy Terak bez jediného zaváhání zakročil, a musela se mu obdivovat. Všechny je zachránil. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se rozzuřené vosy vrhly na všechny. Podařilo se mu uniknout? Pevně zavřela oči. Musí, musí být v pořádku!

"Kde jsou tak dlouho?" pronesl Valador bezbarvým hlasem.

Failá zvedla hlavu a při pohledu na dloužící se stíny si uvědomila, kolik času už stačilo uběhnout.

"Už tu musí každou chvíli být."

Ale nikdo nepřicházel a ve Failá začal narůstat strach. Konečně Valador zahlédl v dálce jakýsi pohyb.

"Tam jsou!" vykřikl a vyběhl tím směrem.

Failá nezůstala pozadu.

Když k nim doběhli, spatřili, že se vyplnily jejich nejhorší obavy. Adril jen ztěžka postupoval zatížen Terakovou vahou. Terak byl celý mokrý, v tváři nepřirozeně bledý a v očích měl nepřítomný výraz. Obličej se mu naštěstí podařilo uchránit. Zato ty části rukou, které mohli spatřit, byly rudé a napuchlé. Na jednu nohu nemohl bez bolesti došlápnout.

Valador zničeně klesl na kolena.

"Já hlupák! Je mi to tak líto....!"

"Nech toho!" přerušil ho Adril ostře. "Na lítost budeš mít času dost později. Teď mi s ním raději trochu pomoz. Ale opatrně!"

Failá běhala kolem nich a nevěděla, jak jim pomoci.

"Co se stalo?"

"Sledoval jsem jeho stopy. Jak jsem předpokládal, vydal se nejbližší cestou k potoku. Ale měl smůlu. Zrovna v těch místech je nad potokem prudký svah. V prudkém běhu to nemohlo dopadnout jinak, než že se zřítil dolů. Od vody ho dělilo jen pár kroků, ale zvednout se již nestihl; vosy ho dostihly. Hlavu si naštěstí stihl zakrýt, ale záda, ruce a nohy dopadly hodně špatně. Našel jsem ho, když si chladil zranění v potoku." Potřásl hlavou. "Dobrý nápad, ale v tomto stavu se mohl utopit."

Mezitím již došli k provizornímu tábořišti a tam Teraka opatrně položili. Bylo jasné, že se jim nepodaří najít polohu, která by ho nebolela.

"Valadore, sežeň dřevo na oheň. Rychle!"

Adril začal vytahovat sáčky s bylinami ze svého zavazadla.

"Failá," zvedl hlavu. "Za žádnou cenu nesmí usnout! Má v sobě příliš mnoho jedu."

Přiklekla k Terakovi a položila mu ruku na čelo. Přímo sálalo horkem. Proto vzala svůj šátek, polila ho trochou vody, kterou si nesla s sebou, a něžně mu ho přiložila k čelu.

"Teraku! Teraku!" volala ho.

Po chvíli otevřel oči a na první pohled bylo zřejmé, jak velikými bolestmi trpí. Dýchal přerývavě a z očí mu samovolně tekly slzy.

"Nedělejte si o mě starosti," vysoukal ze sebe s námahou a oči se mu opět začaly zavírat.

"Teraku! Nesmíš spát!" Failá s ním jemně zatřásla, ačkoliv věděla, že mu tím způsobuje jenom další bolest. Teď však bylo důležitější udržet ho při vědomí.

"Co s ním bude?" obrátila se zoufale na Adrila.

V tu chvíli se vrátil Valador s náručí větviček a začal chvatně rozdělávat oheň.

"Dám mu bylinky, které zastaví účinek jedu. Víc teď bohužel dělat nemohu," odvětil Adril a ani nezvedl hlavu od pilné práce. "Budeme tu muset pár dní zůstat, než se alespoň trochu zotaví."

Valador sklopil hlavu.

"Opravdu je mi to moc líto!"

To už se ho zželelo i Adrilovi.

"Vezmi si z toho ponaučení pro příště."

Voda již začínala vařit, když Failá něco napadlo.

"Adrile!" vyhrkla. "Nepomohla by Terakovi ta mastička?" a chvatně ji hledala.

"Pravda!" rozzářil se Adril. "Na tu bych úplně zapomněl. To je ono! Ale opatrně."

Failá neváhala ani okamžik. S Valadorovou pomocí Terakovi opatrně odhalili zasažená místa. Nebyl to pěkný pohled. Píchance již stihly řádně zrudnout a napuchnout, a bylo jich tam nespočet.

Failá začala pomalu nanášet voňavou mast na rozbolavělou tkáň. Věděla, že to Teraka musí strašlivě bolet, ale on nechtěl, aby to viděla, a rukou si zakryl tvář. Snažila se ho dotýkat co možná nejjemněji a slzy jí při tom tekly po tvářích, jako by to bolelo ji, nikoliv ho.

Když skončila, měl již Adril hotový svůj lék. Přiměl ho Teraka všechen vypít, a pak mu položil ruku na čelo.

"Teď už můžeš odpočívat," pravil měkce.

Nemusel ho dvakrát pobízet.

"Nedělejte si se mnou žádné starosti," řekl ještě slábnoucím hlasem a v příštím okamžiku již nevěděl o světě.

Adril ho opatrně zakryl, a pak ho ještě chvíli mlčky pozoroval.

"Co teď?" zeptala se Failá.

"Teď nezbývá než čekat."

Pak dostal nápad.

"Ale mohli byste ten čas přece jen strávit trochu užitečně. Zkuste najít něco na doplnění našich zásob. Když budete mít štěstí, třeba v potoce chytnete i nějakou tu rybu."

Neváhali a rozběhli se splnit jeho přání.

Když se večer vrátili, utahaní, ale s plnou náručí všelijakých drobností, neměl nikdo z nich náladu na dlouhé povídání. Hlavně Valador byl stále ještě notně zaražený. Ulehli tedy k spánku poměrně brzy, jen Adril se jako obvykle spát nechystal. Tentokrát si však své místo zvolil vedle Teraka.

Ráno se Terak probudil jako první. Sotva otevřel oči, spatřil nad sebou Adrila se spokojeným úsměvem na rtech. Nemohl tušit, že Adril u něj probděl celou noc a často jej kontroloval, aby mohl včas zakročit, kdyby se souboj jedu a léku začal vyvíjet v jeho neprospěch.

Teprve po chvíli se Terak rozpomněl na události včerejšího dne a současně si s úžasem uvědomil, že nyní bez jediného problému leží na zádech.

"Cože?"

Zprudka se posadil a nevěřícně si prohlížel ruce. V místech vpichů byly jen nepatrně zarudlé tečky, ale opuchnutí, a hlavně bolest, byly pryč.

"Měli jsme všichni obrovské štěstí, že Failá potkala zrovna Laurii," zkonstatoval Adril.

Podvědomě, když zaslechla své jméno, se Failá vytrhla ze spánku. Vyskočila a hnala se k nim. Celou noc spala neklidně, protože si dělala si o Teraka veliké starosti. Nyní se překvapeně zarazila, když jí došlo, že Terak zde sedí a vypadá, jako by se včera nic nepřihodilo.

"Jak je to možné?" vyhrkla překvapeně a pak jí to došlo. "To ta mastička?"

Adril jen mlčky přikývl.

Vtom se probudil i Valador a zůstal nevěřícně zírat na tu trojici. Bylo to tak nečekané a ze srdce mu spadl tak obrovský kámen, že se, jindy nejpohotovější ze všech, nezmohl ani na slůvko.

"Ta vesnice vůbec netuší, jaký poklad v Laurii má," říkal právě Adril.

"Laurii?"

Už stihli zapomenout na to, co se Failá před časem přihodilo. Musela jim znovu připomenout onu stařenku, se kterou směnila kousek čerstvého chleba za mastičku, jež se nyní ukázala být přímo zázračně účinnou.

Když skončila, pravil Terak vděčně: "Děkuji ti. Jen díky tvému dobrému srdci jsem se uzdravil tak rychle," a ani nevěděl proč, vzal její ruku do své.

Ten dotek na oba nečekaně zapůsobil. Failá zrudla až ke kořínkům vlasů a ruku vylekaně stáhla. Terak si připadal jako opařený, nejraději by utekl.

"To není pravda!" snažila se Failá získat čas, aby se trochu vzpamatovala. "To byla jenom šťastná náhoda. A navíc," obrátila se na Adrila, "nebýt Adrilových bylinek, mastička by sotva sama stačila."

"Nebudeme se přece dohadovat, kdo má větší zásluhy," zasmál se Adril. "Nejdůležitější je, že Terak je opět v pořádku. Navíc, všichni mu dlužíme dík za to, že se obětoval, aby nás zachránil."

Tentokrát zrozpačitěl Terak.

"To by přece udělal každý," bránil se.

Jen Valador mlčel, oči upřené do země. Kdyby netropil hlouposti, nemuselo k tomu vůbec dojít. Ale přece jen se mu moc ulevilo, když viděl, že se Terak tak rychle uzdravil.

Díky tomuto šťastnému rozuzlení mohli již toho dne pokračovat v cestě, ale Adril přece jen nařizoval přestávky o něco častěji nežli obvykle a přes veškeré Terakovy protesty mu ani jednou nedovolil vést Sparka. Ze svých bohatých zkušeností dobře věděl, že jakkoli se Terak snaží předstírat, že je již při plné síle, opak je pravdou.

Když se večer utábořili, zeptala se Failá: "Nebylo by lepší, kdybych Teraka ještě jednou namazala?"

"V žádném případě!" vyhrkl Terak a vzápětí zrozpačitěl.

Sotva to vyřkl, došlo mu, jak hrubě a nevděčně jeho sebeobrana vyzněla. Vždyť Failá za nic nemohla. Jenom nu chtěla pomoci. Ale on se bránil, nechtěl připustit, aby se ho její ruce opět dotýkaly. Včera, to byla jiná situace. Dnes se bál, aby nechtě neprozradil to, co celý den vířilo jeho myslí. To se nesmělo stát!

Cítil na sobě jejich udivené pohledy a věděl, že musí rychle něco udělat, něco říci, aby svou chybu napravil.

"Už to není třeba. Opravdu. Děkuji. Už se cítím zcela zdráv," vykoktal nervózně.

Ale už bylo pozdě. Failá se zaraženě stáhla zpět. Byla zmatená. Co zase řekla špatně? Valador nechápavě těkal očima z jednoho na druhého. Co se tady děje? Jen Adril na ně shovívavě hleděl. Kdoví po kolikáté měl Terak nepříjemný pocit, že ten starý muž z jeho očí vyčte i ty nejtajnější myšlenky.

Valador se to už už chystal okomentovat nějakou poznámkou, ale v poslední chvíli ho zastavil Adrilův pohled. Byl natolik výmluvný, že se Valador neodvážil pronést ani hlásku. Alespoň získal trochu času k přemýšlení a díky tomu mu to začalo docházet. Teprve nyní si všiml, že se mezi těmi dvěma děje něco neobvyklého.

Nepříjemné ticho nakonec přerušil Adril.

"Ale moji medicínu jistě neodmítneš!" pravil a s výmluvným gestem začal chystat potřebné bylinky.

Terak s ulehčením vydechl a vděčně na starce pohlédl.

"To bych si nikdy nedovolil!"

Napětí povolilo a Valador dostal spásný nápad. Vycítil, že nyní nastal vhodný okamžik, aby odvedl téma jiným směrem. Bez váhání se ujal hlavního slova a za chvíli se již všichni vesele smáli jeho výmyslům. Valador na sebe byl za ten výkon náležitě pyšný, ale přesto se v duchu peskoval za svou nevšímavost a umiňoval si, že příště se už polepší.

Krajinou, kterou právě procházeli, se toulal málokdo. Pocestní většinou raději volili cestu podél vody, kde nebylo nouze o vesničky a menší města. A nebylo se čemu divit. Kam oko dohlédlo, narazilo na husté lesy pokrývající spoustu menších kopců, jeden jako druhý. I oni by již bez Adrilových zkušeností jistě dávno bloudili.

Zde nebyla zapotřebí obvyklá ostražitost, proto nyní, pokud to terén dovoloval, chodili ve skupinkách a vesele se bavili. Failá, častěji nežli dříve, vyhledávala společnost jinak nemluvného Teraka. Věděla sice, že on sám rozmluvu nikdy nezačne, natož aby dal najevo, co se mu honí hlavou, ale přesto doufala, že ho jejich rozmluvy těší alespoň tak, jako těšily ji.

Jediné, co ji stále mátlo a dráždilo její zvědavost na nejvyšší míru, byla jeho reakce na jakoukoliv snahu dozvědět se něco o jeho minulosti. Kdykoliv se toho tématu jenom dotkla, jeho rysy ztvrdly, odvrátil pohled, a trvalo dlouho, než na ni opět promluvil. V takových chvílích vedle něj Failá kráčela zdrcená, ačkoliv netušila, co vlastně řekla špatně.

Mnohdy ji z takové situace zachránil Valador, jenž mezi ně nečekaně vpadl s nějakou veselou poznámkou. Netušila, že ji bratr bedlivě sleduje, kdykoliv připraven zakročit a pomoci z nepříjemné situace. Měla tolik starostí s porozuměním svému vlastnímu nitru, že si ani nevšimla, jak ten věčný vtipálek začal dospívat; přesně jak si vždy přála.

Nakonec se své snahy vzdala a naučila se vyhýbat nepříjemným tématům. Pochopila, že Terak potřebuje čas, aby mohl zbourat hradby, které si kolem sebe vybudoval, bude-li ovšem chtít. Prozatím se radovala alespoň z toho mála, které jí byl ochoten ze svého nitra odhalit.