Poslední noc ve Valinoru, kap. 7

Stíny minulosti

Po řadě dní osamělého putování se opět přiblížili k obydleným krajům. Potvrdil to Adril při jedné z pravidelných přestávek, když prohlásil: "Zítra večer dorazíme k městu Bagad."

Jako by na celém světě neexistovalo místo, které nezná.

"Nemohli bychom jít jinudy?" zeptal se nečekaně Terak, jenž se při slově "Bagad" podivně zatvářil.

"Bohužel ne," odvětil Adril. "Cestu nám kříží řeka a tu můžeme bezpečně překročit pouze po mostě - a jediný v širokém okolí je u města Bagad. Budeme tak mnohem méně nápadní, než kdybychom si pronajali přívoz."

"Tomu nerozumím," přidal se Valador. "Celou dobu se lidem vyhýbáme. Proč bychom teď měli riskovat? Nemůžeme si postavit vor?"

Adril odmítavě zavrtěl hlavou.

"Ještě jsi tu řeku neviděl. Je široká a zrádná. I zkušení přívozníci si na ni často netroufají. Zbytečně bychom riskovali. Věřte mi, kdybychom měli na vybranou lepší volbu, určitě bych ji zvolil."

Valador jen pokrčil rameny a už se s Adrilem dále nepřel. Také Terak již neřekl ani slovo a mlčky se ujal vedení Sparka. Čím více se však k městu Bagad blížili, tím zasmušilejší byl. Když ho Valador vystřídal, připojila se k Terakovi Failá.

"Trápí tě něco?" zeptala se.

Ale Terak jen zavrtěl hlavou. Ani další pokusy později toho dne neměly úspěch. Nakonec to Failá vzdala, ponechala Teraka jeho zasmušilým myšlenkám a raději se přidala k Adrilovi.

Krom zvláštního Terakova chování uběhl den v poklidném tempu. Cestu volili dobře a díky tomu za celý den nepotkali ani živáčka. Když se setmělo, našli si úkryt na malé lesní mýtině. Po večeři, než se uložili ke spánku, si vzal Adril Teraka stranou.

"Nemohl jsem si nevšimnout, že tvým největším přáním je vyhnout se Bagadu co největším obloukem," začal.

Terak mlčel.

"Znám tě již řadu let," pokračoval stařec. "A ačkoliv jsi v naší vesnici bydlel již v době mého příchodu, věděl jsem od začátku, že nejsi místní. Ve tvých očích jsem tehdy četl jen potlačovaný smutek. Od té doby uplynulo již hodně vody a zdálo se mi, že jsi se již se svým trápením vyrovnal. Ale dnes jej vidím ve tvých očích znovu."

Adril se odmlčel a zkoumavě si Teraka prohlížel. Terak hleděl upřeně do země. Ten hrdý muž se o své tajemství nechtěl s nikým dělit. Přesto měl pocit, že Adrilův pátravý pohled proniká až do hlubin jeho nitra.

"Pamatuji se, že podobný výraz v očích jsem již jednou viděl. Byla to žena, velmi smutná žena. Manželka panovníka ve městě Bagad," pravil zamyšleně Adril.

Terak na Adrila zprudka pohlédl, ale vzápětí sklopil oči. Pochopil, že přes veškerou svou snahu prozradil úplně vše. V rozpacích zamumlal něco o tom, jak je unavený, a spěšně se vzdálil. Adril ho sledoval svýma laskavýma očima a pak se i on přesunul, na své obvyklé místo vedle Sparka.

Té noci měl živé vidění. Viděl dva mladé lidi, jak se tajně scházejí pod rouškou noci. Viděl neznámého muže, jenž se hádal s jiným mužem, pak popadl nůž a vrazil mu ho do hrudi. Viděl naditý měšec, který změnil majitele. Viděl muže v okovech a plačící milenku. Viděl popraviště a kata čekajícího na rozkaz. Viděl mnoho věcí; zatím to ještě nedávalo smysl, ale Adril věděl, že čas ho tomu jistě dodá.

Když začalo svítat, probudil ostatní a brzy vyšli na další cestu. Museli přejít několik silnic a párkrát se jen tak tak stihli skrýt před projíždějícími jezdci. Bylo zjevné, že město je již nablízku.

Terak se tvářil čím dál zachmuřeněji, šel s hlavou sklopenou, ale prudce ji zvedal, kdykoliv v křoví něco šustlo. Byl to on, kdo je několikrát včas varoval před přibližujícím se zvukem koňských kopyt.

Při krátké odpolední zastávce prozradil Adril ostatním svůj plán. Skryjí se v lese u cesty vedoucí od města k mostu. Z klacků a kusů látky sestaví provizorní nosítka, jinými kusy látky ováží Sparka, hlavně kolem hlavy. Před strážemi na mostu pak budou předstírat, že nesou zraněného ke známému bylinkáři, o kterém Adril slyšel během svého dřívějšího pobytu v těchto krajích.

Failá a Valadorovi se plán líbil, Terak neříkal nic. Když se opět chystali na cestu, Adril ho dlouze zkoumavě pozoroval, ale Terak upřeně hleděl do země - neměl v úmyslu zopakovat svoji včerejší chybu.

Zbývající cesta jim uběhla rychle a s úspěchem se vyhnuli i občas docela rušnému provozu na cestách. Vpodvečer se utábořili v lese a chystali se na provedení další části svého plánu. Adril chtěl počkat na větší tmu, proto se zatím utábořili a Failá začala chystat skromnou večeři.

"Nemáme již vodu," oznámila vzápětí.

"Nedaleko je pramen," promluvil toho dne poprvé Terak. "Půjdeš se mnou?"

Tvářil se podivně a z očí mu čišela neobvyklá naléhavost. Failá netušila, proč ji chce s sebou, ale i tak ji to potěšilo. Od chvíle, kdy Adril vyslovil slovo "Bagad", to bylo poprvé, co na ni Terak sám promluvil.

I Adril si ho udiveně změřil. Terak něco chystá, ale co? Má to nějakou souvislost s včerejším viděním a se zdejší zámeckou paní? Nechť se stane, co se stát má, pomyslel si nakonec. Věděl, že pokud se Terak jednou pro něco rozhodl, provede to a nic na světě mu v tom nezabrání.

Když Failá a Terak zmizeli v lese, ozval se Valador: "Co kdybychom připravili Sparka, než se vrátí?" navrhl.

Adril, myšlenky stále u Teraka, jen nepřítomně kývl.

Zato Valador se nadšeně pustil do práce. Není divu, vždyť celou dobu promýšlel každičký detail Sparkova maskování. Improvizovaným obvazem mu zabalil hlavu, aby nikdo ani náhodou nemohl spatřit jeho uši. Pomocí klacku a pevných řemenů vytvořil dlahu k imaginární zlomenině nohy. Ani si nevšiml, že mu Adril nikterak nepomáhá. Vlastně by si to ani nepřál.

Když byl hotový, poodstoupil od svého díla a spokojeně si ho prohlédl. Maskování bylo dokonalé. I Adril to ocenil, když se vytrhl ze zamyšlení, a s úsměvem ho pochválil.

Valador měl už i nosítka dávno hotová a spolu s Adrilem čekajíce hleděli do plamenů, ale Terak s Failá se nevraceli.

"Už by měli být dávno zpět," pravil starostlivě Adril. Snad nešli k pramenu u cesty? Napadlo ho. Neviděl ale jediný důvod, proč by Terak takto riskoval. V těchto krajích se očividně dobře vyznal, takže musel stejně jako Adril vědět, že zdejší hlídky jsou nadmíru podezřívavé vůči cizincům.

"Neměli bychom se po nich jít podívat?" zeptal se Valador, jehož se začínaly zmocňovat obavy o sestru.

Adril tu možnost chvíli zvažoval. Možná si zbytečně dělá starosti. Třeba si chtěl Terak jenom o samotě popovídat s Failá.

"Ještě počkáme; stejně nevíme, kterým směrem se vydali," rozhodl nakonec.

Vtom se ozvaly chvatné kroky, které se blížily. Adril během mžiku popadl hořící větev a vykročil vstříc příchozímu. Do mihotavého světla plamenů vběhla Failá.

"Adrile! Terak!" vykřikla a zhroutila se na zem, kde začala usedavě plakat.

Valador přiklekl a začal ji konejšit. Adril ji vzal za ruku a snažil se z ní vyzískat nějaké informace.

"Failá. Failá! Co se stalo? Co se stalo Terakovi?"

Po chvilce se Failá dostatečně vzpamatovala, aby jim dokázala pověděla celý příběh.

"Terak mě vedl lesem přímou cestou k nějakému místu. Vypadal, že ví kam jde. Musel tu už někdy dříve být, jinak si to neumím vysvětlit; ani to, co se stalo potom."

Na chvíli jí opět vstoupily slzy do očí, ale opanovala se a pokračovala.

"Řekl mi, že mi musí něco důležitého povědět. Kdybychom prý někoho potkali, tak mám předstírat, že ho neznám. A kdyby se někdo ptal, kdo jsem, měla jsem tvrdit, že jsem Radirova nová děvečka. Kdo je to Radir?"

Oba posluchači jen pokrčili rameny a tak Failá pokračovala.

"Když mi to několikrát zopakoval, řekl mi velice naléhavě ještě jednu věc. Ať se stane cokoliv, máme co nejrychleji přejít přes řeku a pokračovat v cestě."

Failá se zarazila.

"Jako by to tušil!"

Došli k prameni, který byl pár kroků od velké cesty. Nikoho neviděli, ani neslyšeli. Stačilo přeběhnout přes cestu, nabrat vodu, a pak zase rychle zpátky. Vypadalo to snadně.

"Budu dávat pozor," pravil Terak a zůstal stát uprostřed cesty. Pozorně se rozhlížel, ale z jeho napjatého výrazu to spíše vypadalo, že někoho očekává. Failá si pospíšila, a jak nejrychleji to šlo, doplňovala všechny měchy čerstvými zásobami.

Už byla skoro hotová, když se ozval dusot koňských kopyt. Failá se vylekaně otočila. Terak se ocitl jediným skokem u ní.

"Failá, prosím, nesmíš zapomenout, co jsem ti říkal!" vyhrkl spěšně, ale to už se přihnala skupinka jezdců.

"Co tady hledáte tak pozdě, cizinci?" ozvalo se za nimi.

Byla to hlídka, která před setměním kontrolovala okolí města. Terak odstoupil od Failá a otočil se k příchozím. Vypadal, jako by věděl, co bude následovat.

Když ho velitel hlídky spatřil, vykřikl překvapeně: "To je přece Terak! Ty darebáku! Ty máš tu drzost se tu ještě ukázat?"

Terak neodpovídal. Failá na scénu nevěřícně hleděla.

"Chopte se ho!" zavelel velitel.

Ostatní jezdci seskočili a obezřetně se k Terakovi blížili, ale on jim poklidně nabídl své ruce ke spoutání. Neměl v úmyslu se bránit.

"Co udělal Te... tento muž?" vyhrkla Failá a jen na poslední chvíli si vzpomněla na Terakovu radu.

"A kdo jsi ty, že se tu potuluješ s takovým zlosynem?" spustil na ni zhurta velitel.

"Já, já,... já ho tady jenom potkala. Nevím, kdo to je," zajíkala se Failá a jen tak tak zadržovala slzy. "Jsem Radirova nová děvečka a šla jsem pro vodu."

"Hm!" ušklíbl se velitel. "Měla bys nám být vděčná! Možná jsme ti zachránili život."

A dál už si jí nevšímal.

"Jedeme!" zavelel a v mžiku byli všichni pryč, i s Terakem.

Failá tu scénu během vyprávění opět plně prožívala.

"Terak přece není žádný zločinec," nechtěla uvěřit a hlas se jí třásl. "Odkud ho ti muži znali? Proč ho zatkli? Ani nevím, jak dlouho jsem bloudila lesem, než jsem vás tady našla."

"Co teď? Také nevěřím, že by byl Terak zločinec," obrátil se na Adrila Valador.

"Ani já. Ani já," pravil ten zamyšleně. "Ale jedna věc je jistá. Terak věděl, co se stane. Možná to tak i plánoval. Choval se divně již od chvíle, kdy jsem se o tomto městě poprvé zmínil. Mám pocit, že v tomto kraji zůstala otevřená nějaká temná kapitola z jeho minulosti."

V duchu si však říkal: "Proč se nesvěřil? Určitě bychom našli i méně dramatické řešení."

"Nyní se ale musíme rozhodnout," pokračoval. "Buď budeme respektovat Terakovo přání a půjdeme dál bez něj, nebo zůstaneme a zkusíme mu pomoci. Volba to není snadná. Každý den navíc poblíž tak lidnatého města, jako je Bagad, je pro Sparka nebezpečný."

"To je přece jasné!" ozval se okamžitě Valador. "Přece v tom Teraka nenecháme!"

"Ano," přidala se Failá. "Nikdy bych si neodpustila, kdybychom mu nepomohli. Na Sparka dáme pozor."

Adril se usmál.

"Jak jsem od vás mohl očekávat, že byste se rozhodli jinak! Nyní již toho ale mnoho nezmůžeme. Je pozdě a to už nás sotva někdo přijme a vyslyší. Přenocujeme a do města se vydáme až zítra."

Valador s Failá bez váhání souhlasili. Nemělo smysl teď v noci něco podnikat. Ulehali však s nelehkým srdcem. Už aby bylo ráno!

S prvním slunečním paprskem netrpělivě vyskočili z lože.

"Co uděláme se Sparkem?" dělala si starosti Failá. Ani ona, ani Valador zde již neměli stání.

"Do města ho vzít nemůžeme. Zůstane tady," rozhodl po chvíli rozvažování Adril.

"To ho necháme jen tak v lese?" podivil se Valador. "Nemůže se mu něco přihodit? Neztratí se?"

"O Sparka se bát nemusíme. Ten nikam neuteče," usmál se s nádechem smutku v hlase Adril. "Jsme tu dobře schovaní. Snad nikoho nenapadne zabloudit do těchto končin," dodal povzbudivě.

Vyrazili tedy a za chvíli již kráčeli po cestě vedoucí k městu. Již zdálky viděli mohutné hradby a hrdé věže sídla panovníka. Všude vládl shon a zmatek, díky čemuž proklouzli jindy pečlivě hlídanou branou, aniž by si jich kdokoliv všimnul.

Když procházeli přes tržiště, nemohli nezaslechnout, co si trhovkyně vykládají.

"Slyšely jste to? Včera chytili Teraka!"

"Cože?"

"Přece toho vraha, který před osmi lety zmizel noc před popravou!"

"Co ten tu pohledával?"

"Ten má ale drzost!"

"Možná se přišel pomstít, kdo ví."

"Však teď už dostane, co si zaslouží!"

Tržiště je skvělý zdroj informací, pokud si člověk dokáže z vyslechnutých řečí vybrat pravdivé jádro. Nežli nejnovější drb proběhl z jednoho konce na druhý, nepoznal by se z těch "zaručeně pravdivých" zpráv ani Terak sám.

Ale nebylo to jediné místo, kde lidé vzrušeně probírali tuto žhavou novinku. Vypadalo to, že celé město žije outo nečekanou událostí. To už je přece něco! Chystá se poprava!

O to usilovněji spěchali k sídlu stráží. Proč všichni mluví o Terakovi jako o vrahovi? Nemohli, nechtěli tomu věřit. Muselo se jednat o nějaký strašlivý omyl.

"Přeji dobré jitro," oslovil Adril vojáka, který stál před budovou na stráži. "Včera večer byl zatčen náš přítel Terak. Rádi bychom se dozvěděli, z čeho je obviněn."

Voják si je chvíli prohlížel a pak úsečně přikázal: "Počkejte tady!" a zmizel ve dveřích.

Zpráva o tom, že před budovou stojí tři cizinci, kteří se prohlašují za Terakovy přátele, vyvolala veliký rozruch. Co asi chtějí? Nakonec se do toho vložil sám velitel.

"Pošlete je ke mně. Ale buďte připraveni. Možná jsou to jeho kumpáni a pokusí se ho osvobodit. Pokud vykřiknu, okamžitě vrazíte dovnitř a zatknete je."

Byli překvapeni, když je zavedli přímo k veliteli stráží. Nu, alespoň se to vyřeší rychle, říkali si.

Když se pozdravili, zopakoval Adril veliteli svou otázku. Ten chvíli mlčel. Původně je chtěl jen prověřit, a pak zase rychle vyprovodit ven, ale nyní zaváhal. Cosi ve starcově hlase či snad v jeho vystupování ho přimělo toto rozhodnutí změnit. Z nějakého důvodu k těm cizincům pocítit plnou důvěru. Proto odpověděl vlídně.

"Přítele? Vypadáte jako slušní lidé. Snad mi nechcete tvrdit, že se přátelíte s vrahem?"

"Terak není vrah! To musí být nějaká mýlka!" málem mu skočila do řeči Failá.

"O jeho vině či nevině jistě rozhodne soud," mírnil ji Adril a znovu se otočil k veliteli. "Ani jeden z nás nevěří, že by byl Terak vinen. Jsme rozhodnuti ho hájit a dokázat jeho nevinu. Potřebujeme ale, aby se soud konal co nejdříve."

Velitel se na okamžik zarazil. Tvrdí, že Teraka znají a neví to?

"Soud? Tak to se nemusíte zdržovat. Žádný soud nebude. Už byl! Před osmi lety byl Terak nezvratně usvědčen ze zákeřné vraždy, ale v noci před popravou utekl. Nyní se konečně dočká spravedlivého trestu."

Failá s Valadorem jen překvapeně vydechli. Jen Adril na sobě nedal nic znát.

"V tom případě chci mluvit s panovníkem Ziradem. Mám v úmyslu dokázat, že Terak je nevinný. Nemůžete ho přece popravit, aniž byste nás vyslechli!"

Velitel si je jen udiveně prohlížel. Ti cizinci byli blázni nebo mu jenom nerozuměli?

"To určitě! Myslíte, že panovník nemá nic jiného na práci, než poslouchat každého přivandrovalce, co mu poví o případu starém kdoví kolik let?!" rozhorlil se, ale pak ztišil hlas a dodal již přátelštěji: "Poprava se bude konat velmi brzy. Sejde se tam celé město, i Zirad se jistě zúčastní. Pokud máte nějaké důkazy o Terakově nevině, předložte je tam."

To Adrilovi stačilo, proto poděkoval a chystal se odejít.

"A nebylo by možné," zkusila to Failá, když viděla, že velitel není tak tvrdý, jak se zprvu zdálo, "abychom mohli s Terakem chvíli promluvit?"

Velitel po ní prudce blýskl očima, ale nakonec jen pokrčil rameny: "Pro mě za mě. Kdo ví, kolik času mu ještě zbývá. Alespoň se s ním můžete rozloučit."

Otevřel dveře a přikázal skupině vojáků, postávající jakoby náhodou na chodbě, aby cizince doprovodili k Terakově cele.

Zavřeli jej do malé temné kobky, daleko od ostatních vězňů. Zde čekávali na poslední svítání ti, kdo propadli smrti. Terak to věděl. Seděl na zemi, hlavu mezi koleny a zvedl ji až na několikáté zavolání.

Chvíli si je prohlížel, jako by nevěřil vlastním očím.

"Neměli jste tu zůstávat! Zbytečně ztrácíte čas."

Zhluboka vzdechl.

"Mně už není pomoci. Raději jděte a dokončete započatý úkol. Nepřeji si, abyste viděli mou popravu."

"Teraku!" zvolala Failá a přitiskla obličej na mříže. "Přece sis nemyslel, že tě v tom necháme."

"Nevěš hlavu," dodal povzbudivě Valador, "ten omyl se jistě vysvětlí."

Terak jen zavrtěl hlavou.

"Děkuji, přátelé. Ale věřte mi, nemá to smysl. Mně už nikdo na světě nedokáže pomoci. Neztrácejte zbytečně čas."

"Nikoliv, Teraku," odmítl jeho slova beznaděje Adril, dosud stojící v pozadí. "Nevím, z čeho přesně jsi obviněn, ale jistojistě vím, že ty jsi nikoho nezabil. Na to tě příliš dobře znám. A tvou nevinu dokáži."

Pevně mu pohlédl do očí.

"Ale potřebuji, abys mi všechno řekl."

Terak si povzdechl: "Nemá to sice smysl, ale budiž, povím vám svůj příběh."

Chvíli přemýšlel, jak začít a pak se pustil do vyprávění: "V tomto kraji jsem se narodil a vyrůstal. Žila zde i má veliká láska - Lola. Měli jsme se upřímně rádi, ale ona bohužel nebyla volná. Její otec, bohatý místní obchodník, ji již jako dítě zaslíbil za ženu synovi místního panovníka - princi Ziradovi. Museli jsme se proto scházet tajně a svou lásku před okolím pečlivě skrývat."

Adrilovi se před očima mihla scéna z vidění předminulé noci.

"Naše štěstí netrvalou dlouho. Ačkoliv jsme si oba přáli, aby nikdy nepřišel, přiblížil se den, kdy měla být Lola provdána za Zirada. Nevěděli jsme, co si počít. Dlouho jsme přemýšleli, zda máme oba utéci či svou lásku odhalit a prosit o zrušení slibu daného jejím otcem. Nedokázali jsme si připustit, že by se někomu mohlo podařit nás od sebe odloučit. Já jsem navrhoval útěk, ale Lola příliš milovala své rodiče, než aby se mnou souhlasila. Nakonec jsme vymysleli plán. Lola půjde sama k Ziradovi a pokusí se mu naši situaci vysvětlit. Snad to pochopí a sám ji zprostí slibu. Pokud by to nevyšlo, ještě stále nám zbývala možnost utéci.

Když se tehdy vrátila od Zirada, zářila štěstím a vypadalo to, že máme vyhráno. Zirad ji vyslechl a vyžádal si čas na rozmyšlenou. Do té doby měla Lola o všem před ostatními pomlčet. Řekl jí, že přípravy na svatbu poběží nepřerušeny a týden před obřadem jí oznámí, kdo bude ženichem.

Radovali jsme se již předem, důvěřujíce v dobrotu nového panovníka. Netušili jsme, jak krutě se mýlíme. Zirad se nikdy neměl v úmyslu Loly vzdát. Ona byla jeho vstupenkou na trůn. Jeho otec byl již starý a často nemocný, proto se chystal své místo přenechat synovi a odejít na odpočinek. Ale odmítal tak učinit dříve, než se Zirad ožení. Není divu, že ten se svatebního dne nemohl dočkat a byl ochoten udělat cokoliv, jen aby vše proběhlo bez sebemenšího zdržení. Čas, který si vyžádal, potřeboval pouze k tomu, aby vymyslel, jak se mne zbavit.

Pak se přihodilo to hrozné neštěstí. Jednoho rána našli otce Loly s nožem v hrudi! Byla to pro ni krutá rána. Oči měla zarudlé od pláče a její něžné srdce přetékalo bolestí. Přál jsem si, abych jí v jejím zármutku mohl nějak ulehčit. Ale to jsme ještě nevěděli, že to nejhorší na nás teprve čeká.

Jednoho dne se před mým domem objevili ozbrojenci a beze slova vysvětlení mne odvedli v poutech do temné cely. Ptal jsem se, křičel, prosil, ale nikdo mi neodpovídal. Když jsem se konečně dozvěděl své obvinění, svět se mi zhroutil. To, nač bych ani v nejhorší noční můře nepomyslel, se stalo skutečností.

Byl jsem obviněn z vraždy otce Loly! Dokonce našli svědka, který přísahal, že mne viděl oné noci se s ním hádat. Pak jsem prý popadl nůž a ubodal ho k smrti. Ptal jsem se sám sebe, jaké svědomí musí mít ten člověk, že může takto lhát. Odsoudili mne k smrti. Po vynesení rozsudku za mnou přišel Zirad a krutě se mi vysmíval.

Navštívil mne ještě několikrát, aby mne v mém neštěstí trápil. Naštěstí, čas od času, za mnou proklouzla i Lola, ale nenosila mi dobré zprávy. Zirad jí slíbil, že pokud se za něj provdá, zachrání mne. Svatba se konala, ale když se pak dožadovala splnění slibu, jen se jí vysmál. Oba nás obelhal.

Seděl jsem přesně v této cele a stejně jako nyní jsem čekal na smrt. Na poslední chvíli mne zachránila Lola. V noci před popravou pod nějakou záminkou odeslala stráže pryč a osvobodila mě. Nebyl čas na dlouhé děkování. Přemlouval jsem ji, aby utekla se mnou, ale oba jsme věděli, že by nás pak Zirad nikdy nepřestal hledat. Nikde bychom před ním nebyli v bezpečí."

Terak se odmlčel. Ještě nikdy od něj neslyšeli tak dlouhý proslov.

"Kdybys nám to řekl dříve," povzdechl si Adril. "Nikdy bych tě pro vodu nepustil."

"Šel jsem úmyslně," přiznal Terak to, co už všichni tušili.

"Když jsem poprvé uslyšel, že míříme k městu Bagad, pochopil jsem, co je mým osudem. Znám tento kraj a dobře vím, že řeka je široká a nebezpečná. Jediný způsob, jak ji překonat bez mnohadenní zacházky, je zdejší most. Bylo jisté, že mne poznají a zatknou. Ale tím bych přivolal příliš velkou pozornost na vás. To jsem nemohl dopustit!"

Vtom zaslechli blížící se kroky a všichni se jako na povel ohlédli po jejich původci. Byl to mladý voják a nesl jim zprávu od velitele.

"Poprava se koná zítra večer, až trubač potřetí zatroubí," oznámil lhostejným hlasem a opět odešel.

Terak se ztěžka posadil.

"Alespoň vás nezdržím příliš dlouho."

Pak seděl bez pohnutí, oči upřené do jediného bodu a nikdo z přátel se neodvažoval ho čímkoliv vyrušit. Nakonec sám zvedl oči a pravil tichým nezvučným hlasem: "Odpusťte. Chci být sám."

Mlčky kývli a s hlavou plnou neveselých myšlenek ho opustili.

Když vyšli ven na slunce, chvíli nevěřícně stáli a snažili se vstřebat všechnu tu hrůzu a beznaděj, jež se na ně valila.

"Co budeme dělat?" zeptala se nešťastně Failá a neměla daleko do pláče.

Chvíli všichni mlčeli. Pak stařec položil Failá ruce na ramena, pohlédl jí pevně do očí a pravil: "Zachráníme ho, neboj se."

Pomalým krokem zamířili do první ulice, na kterou narazili. Chvíli jen mlčky bloumali městem, které žilo dopoledním shonem, než vyhnali nejtemnější mraky a do jejich srdcí se začala vracet naděje.

"Jděte a vyzvěďte, co se dá," požádal sourozence Adril. "Já se vrátím ke Sparkovi a zkusím vymyslet nějaký plán."

Tak uběhl první den čekání na popravu. Failá s Valadorem chodili po městě a poslouchali, co se kde povídá. Zprvu se nedokázali odpoutat od temných myšlenek, ale postupně roztávali a užívali si příjemných slunečních paprsků i prvního dne volna během jejich pochodu.

"Adril určitě něco vymyslí," snažila se Failá přesvědčit Valadora a hlavně sebe.

Když se vrátili do provizorního tábora v lese, našli Adrila tak hluboce zamyšleného, že ani nezvedl oči, když přicházeli. Po počátečním překvapení se rozhodli ho nerušit a tiše si začali chystat večeři. Ticho kolem, jež se jako mlha usedlo na jejich tábořiště je přimělo šeptat, aniž by věděli proč.

Houstnoucí tma v nich probouzela pochybnosti, které se jim za slunečního svitu dařilo jakž takž rozehnat. Zjistil Adril něco? Jaký má plán? Podaří se jim Teraka zachránit? Failá, ať se tomu snažila sebevíc bránit, vstupovaly do očí slzy už jen při pomyšlení na Teraka, jak teď sedí sám v temné kobce a nevidí před sebou jedinou jiskřičku naděje. Často musela odvracet pohled do tmy, aby se divokým mrkáním pokousila zbavit těch slaných kapiček dříve, než jí skanou po tváři. Styděla se před nimi plakat.

Když byla večeře připravená, zaváhali, jestli Adrila zavolat. Cítili se natolik stísněně, že se ho stále neodvažovali rušit. Vyměnili si několik pohledů ve smyslu: "Zavolej ho ty," a když se k tomu ani jeden z nich neměl, pokrčili rameny a pustili se do jídla sami. Však až bude chtít, přijde sám.

Když dojedli, byla již tma. Dlouho jen tak seděli u doutnajících uhlíků dohořívajícího ohně a tiše spolu rozprávěli. Konečně se Adril vytrhl ze svého zamyšlení a přidal se k nim. Usmál se na ně, když si všiml, že mu schovali jeho porci. Jejich tázavé pohledy však přehlížel.

Když se Valador už už osměloval, že se ho zeptá, co plánuje udělat pro Terakovu záchranu, přerušil stařec jeho úvahy sám: "Je nejvyšší čas jít spát. Využijte volno a odpočiňte si. Až zdejší záležitost vyřídíme, bude lepší co nejrychleji zmizet z těchto končin."

A odešel se věnovat Sparkovi.

"To je ale tajnůstkář!" zmohl se na reakci až po notné chvíli Valador.

"Ale má pravdu," krotila ho Failá, která tušila, že Adril už ví, jak jejich problém vyřešit. "Nejlepší bude se na zítřek pořádně vyspat."

S tím nakonec musel souhlasit i Valador, a když viděl, že Adril se jim toho dne již nechystá nic povědět, uhasil oheň a poslušně zalehl vedle Failá.

Spali tvrdě a dlouho, a když se Failá ráno rozkoukávala, Adril právě odcházel.

"Musím něco zařídit," pravil záhadně. "Sejdeme se až večer na místě popravy. Snadno to najdete. Zatím, prosím, pohlídejte Sparka," a odešel.

Ve skutečnosti nic zařizovat nemusel. Pouze se chtěl vyhnout jejich zvědavosti, kterou jim sice neměl za zlé, ale přesto po jejich otázkách nikterak netoužil. Potřeboval se soustředit na úkol, který jej večer čekal.

Chvíli po Adrilově odchodu se probudil i Valador a brzy byl jako na trní.

"Přece nezůstaneme až do večera jenom tady," přesvědčoval Failá. "Spark nikam neuteče, vždyť to Adril sám říkal. A my bychom mohli mezitím narazit na nějaké užitečné informace."

Slunce již bylo vysoko, když Failá konečně svolila. Opřeli Sparka o kmen rozložitého stromu tak, aby na něj během dne nepražilo slunce, a vydali se do města. Chodili sem a tam, ale nic nového již nezjistili. Pouze neustálým pohybem trochu rozptýlili obavy, jež v nich však i přesto narůstaly, jak se den pomalu chýlil ke konci.

Blížící se osudovou chvíli poznali snadno. Na chystanou popravu hlasitě několikrát během dne upozorňovali vyvolávači a již po druhém zatroubení se skupinky lidí začaly trousit k místu, kde se měla konat. S bušícím srdcem je následovali.

"Kde je Adril? Vidíš ho?" ptala se Failá znepokojeně v houstnoucím davu před popravištěm. Valador si stoupal na špičky, ale marně se pokoušel zahlédnout známou bělovlasou hlavu.

Failá ani Valador dosud žádnou popravu nezažili, proto nechápavě hleděli na nadšení, které blížící se událost vzbuzovala v čekajících lidech. Jindy jsou to jistě zcela obyčejní lidé. Kde se v nich nyní bere taková krvelačnost?

Adrila našli, teprve až se protlačili úplně dopředu. Zavalili ho otázkami, kde byl, co dělal, a co pro Teraka mohou udělat oni. Přerušil je ale zvuk bubnů ohlašující příchod odsouzence.

"Ničeho se nebojte," stihl ještě říci Adril, než jeho hlas zanikl v sílícím hluku.

Přivedli Teraka. Šel s hlavou hrdě vzpřímenou, ale v očích se mu zrcadlil obrovský potlačovaný smutek. Večer před popravou za ním zašel panovník, sám mocný král Zirad. Se špatně skrývaným škodolibým potěšením mu vyprávěl o Lole a o jejich krásném synovi, kterého mu povila. Dávno již prý na Teraka zapomněla.

"Nic už tě nezachrání!" zněla poslední nenávistná slova muže, jež získal vše, a přesto stále ještě žíznil po pomstě dávnému sokovi.

Terak strávil bezesnou noc. Poslední noc před popravou. Nespravedlivou popravou. Ale Terak věděl, že tentokrát by ho mohl zachránit již jen zázrak. Nepochyboval, že Adril udělá vše, co bude možné, aby se ten zázrak stal, ale jednoduše nevěřil, že by se to mohlo podařit.

Když už všechny slzy vyschly a Terak smířen s osudem hleděl do stropu, objevil se v jeho mysli obraz dívky a zabolelo ho při pomyšlení, že už ji nikdy neuvidí. Nebyla to Lola...

Sledován početnou stráží dorazil jako poslední na místo popravy i sám Zirad. Usadil se do pohodlného křesla na tribuně, bezpečně oddělen od prostého lidu několika řadami spolehlivých vojáků. Člověk nikdy neví.

Poprava mohla začít. Kat si pohrával se sekerou. Jeho pomocník již připravil koš, kam brzy spadne hlava popraveného, i hrubé plátno, do nějž zabalí tělo. Zbývala poslední formalita.

Důležitým krokem předstoupil hlasatel, celý nadmutý pýchou nad veledůležitým úkolem, jenž mu byl dnes svěřen. Přihlížející poslušně ztichli.

"Před vámi stojí Terak," zahřímal, "podlý vrah, jenž před osmi lety zavraždil otce naší milované královny Loly. Za svůj zločin byl tehdy odsouzen k trestu smrti! Avšak noc před jeho vykonáním se mu za přispění neznámých kompliců podařilo uprchnout."

Všichni tuto historii znali, vždyť vzpomínáním na ony události žilo celé město i okolí již od včerejška. Hlasatel ještě zvýšil hlas, jakkoliv se to zdálo nemožné, a pokračoval.

"Nyní byl tento zločinec konečně dopaden. Dnes již svému trestu neunikne!"

Pokynul katovi, který hrubě přistrčil Teraka ke špalku. Terak se nebránil. Už to chtěl mít za sebou.

"Ano! Smrt! Smrt!" křičel dav.

Všichni propadli atmosféře té kruté podívané. Jenom Failá s Valadorem se tomu šílenství vymykali. Valador byl otřesen a Failá, ta se již za své slzy nestyděla a smáčela jimi bratrovo rameno. Nechtěla to vidět, přesto nedokázala odtrhnout oči od posledních okamžiků toho, na kom jí tolik záleželo. Ano, teprve v takové situaci si plně uvědomila sílu citu, jenž v jejím nitru nepozorovaně vykvetl.

Terak poslušně položil hlavu na špalek a pevně zavřel oči. Ať už je po všem. Ať už je po všem!

Tu se stalo něco zcela nečekaného. Skandování davu bylo přehlušeno jediným, jasným hlasem: "Zadržte! Je nevinen!"

Lidé zmateně umlkli a pohlédli směrem, odkud hlas přicházel. Vedle kata stál stařec, opírající se o hůl, a ani trochu nevypadal na to, že by byl tak hlasitý zvuk vůbec schopen vydat. Adril.

Nikdo netušil, jak se tam stařec dostal. Bylo tu přece tolik vojáků! Nejvíce překvapen byl kat, který vůbec starcův příchod nezpozoroval. Když stařec vykřikl své odvážné prohlášení, vypadla mu takřka sekera z rukou, jak se vylekal.

I Zirad byl neočekávaným přerušením zaskočen. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Pak povstal a oči lidu se na něj upřely. Věděl, že teď musí jednat.

"Máš pro své tvrzení důkaz? Znáš snad jiného vraha?" zvolal a zuřivě pátral v paměti, jestli toho starce již někdy předtím viděl.

"Nemám žádné důkazy. A pravého vraha neznám," odpověděl klidným hlasem Adril.

Failá a Valador na sebe překvapeně pohlédli. Co tím Adril sleduje?

"Pak jsi musel zešílet!" vykřikl Zirad a rozesmál se.

V prvním okamžiku se opravdu vylekal. Mohl snad cizinec znát osm let staré tajemství? Měl se již dávno zbavit aktérů oné události; každé stopy, která by mohla ukazovat k němu. Po starcových slovech se mu ale ulevilo. Ten člověk nic neví, jen se snaží získat čas.

Přihlížející lidé se nechali strhnout panovníkovým smíchem, a tak nějakou dobu trvalo, než se znovu rozhostilo dostatečné ticho. Adril trpělivě čekal, a pak opět promluvil.

"Neznám pravého vraha, ale vím, že je dnes tady mezi námi a přišel se podívat na popravu nevinného muže, na popravu, která měla být určena jemu."

Nikdo se neodvážil ani špitnout. Poblíž stojící vojáci tázavě hleděli na svého panovníka a čekali, že jim každou chvíli dá pokyn toho starce vyprovodit pryč, aby poprava mohla pokračovat. Ale k jejich velkému překvapení se tak nestalo. Všichni, i Zirad, bez dechu sledovali, co bude dál.

"Neznám vraha, ale ukáži vám ho!"

Na ta slova se Adril se otočil k Terakovi, a pomohl mu vstát. Terak nebyl schopen jediného slova ani myšlenky, jen na Adrila nevěřícně zíral. Již se smířil s potupou. Smířil se i se smrtí. Události plynuly kolem něj, ale jeho se již netýkaly. A pak se tam najednou objevil Adril a všechno převrátil. Jako by se probouzel z ošklivého snu. Že by přece jen zbývala naděje?

"Zvedni ruce," požádal ho Adril.

Chvíli trvalo, než ta prostá věta Terakovi došla. Jako v transu tak učinil.

"Všichni zvedněte ruce!" vyzval Adril přihlížející.

Dav se poslušně zavlnil zdviženýma rukama. Neviděli důvod, proč by měli starce poslouchat, ale ku svému překvapení se ani jediný z nich nedokázal jeho vůli vzepřít. Jako by se Adrilův hlas ozýval odněkud zevnitř a ovládal je, jako by nebyli nic víc než loutky. V tu chvíli se však nad tím nikdo nepozastavoval. Všichni sledovali, co bude následovat.

Adril rovněž pozvedl ruce a v nich svoji hůl.

"Nechť ten, kdo před osmi lety vraždil, dnes opět ruce od krve má!"

Jeho hlas zazněl tak, že se srdce mnohého z přítomných sevřelo krátkým zábleskem hrůzy.

Oči všech sklouzly k Terakovým rukám. Byly čisté. Lidé v předních řadách se již již sbírali k hněvivým slovům cítíce se podvedeni, zmanipulování - když vtom se zezadu ozvaly výkřiky úleku, vznikl tam na chvíli zmatek a za okamžik k Adrilovi vedli dva statní chasníci nějakého muže. Byl smrtelně bledý a vyděšeně zíral na své ruce. Před chvílí je zvedl čisté, ale nyní byly od krve. Nikdo netušil, jak se to mohlo stát.

Nejednoho v davu napadlo, jestli v tom není nějaká magie. Ale pak tu myšlenku kupodivu zavrhli. Ano, staré příběhy vyprávěly o velkých čarodějích, kteří by něco takového hravě zvládli, ale ruku na srdce, viděl někdy někdo opravdové čarování? Pravda, občas někoho vyhnali poté, co ho nařkli, že na někoho seslal nemoc nebo neštěstí, i o bylinářkách se povídalo, že vaří kouzelné lektvary a létají na koštěti. Vlastně o mnoha věcech, které si nedokázali vysvětlit, si myslívali, že jsou dozajista způsobeny nějakým kouzlem. Ale z nějakého podivného důvodu si takové vysvětlení u tohoto starce nepřipouštěli. Nemohli tušit, že je to přesně to, co si Adril přeje.

Muž došel k Adrilovi, padl před ním na kolena a vykřikl: "Smilování! Všechno přiznám!"

Adril se na něj soucitně zadíval.

"Tvého trestu tě bohužel zprostit nemohu. Ulehči však svému svědomí a dej nám vysvětlení, které nám všem dlužíš."

Nedostal žádnou naději, ale Adrilův uklidňující tón hlasu mu pomohl, aby opět získal vládu sám nad sebou. Povstal a otočil se k lidem.

"Ano, zabil jsem Tortila, otce královny Loly," pravil pevným hlasem. "Můj otec dlužil Tortilovi velké peníze. Když otec zemřel, vyslal za mnou Tortil posla a požadoval dlužnou částku okamžitě zpět. Nemohl jsem mu ji dát. Přišel bych o poslední kus dobytka, poslední píď země - jak bych pak uživil svou rodinu? Šel jsem za ním, prosil jsem, sliboval cokoliv, jen aby mi dal odklad, ale on se mi vysmál."

Muž se odmlčel, aby popadl dech a napětí kolem by se dalo krájet.

"Nevím, co mě to posedlo. Viděl jsem na stole ležet nůž, vzal jsem ho a bodal a bodal! Když jsem se vzpamatoval a spatřil, co jsem spáchal, vyděšeně jsem utekl."

Muž si schoval tvář do dlaní. Adril k němu přistoupil, položil mu ruku na rameno a vlídně se otázal: "Ale proč, proč jsi dopustil, aby již podruhé málem popravili nevinného člověka?"

Muž zvedl oči. "To jsem nikdy nechtěl! Věřte mi! Již první noci mne svědomí nenechalo spát. Hned ráno jsem se vypravil do města, abych se přiznal. Vše jsem vypověděl Ziradovi, tehdy ještě princi, a žádal o potrestání."

Zirad celou dobu seděl na svém místě jako přikovaný, nechopen jediného slova. Teprve při zvuku svého jména se vzpamatoval. Jestli okamžitě něco neudělá, odhalí ten člověk celou pravdu.

"Ničemo!" vykřikl a brunátný vztekem vyskočil ze svého křesla. "Lžeš! Snažíš se vykroutit ze svého odporného zločinu! Již osm let si zasloužíš smrt. Chopte se ho!"

Vojáci stojící kolem popraviště se probrali k činu, skokem byli u nebožáka a vlekli ho ke špalku. Adril kupodivu nezasáhl, jen odstrčil Teraka pryč od té vřavy.

Muž věděl, že již nemá co ztratit a křičel: "Nechte mě! Nechte mě říct pravdu!" a zmítal se v pevném sevření. Nastal nepopsatelný zmatek.

"Strachy zešílel! Umlčte ho!" ječel nad tím vším Ziradův hlas. Zirad riskoval hodně, ale věděl, že jestli ten muž promluví, bude ještě hůř. A to za žádnou cenu nesměl dopustit.

Náhle nastalo ticho. Vojáci se rozestoupili a mezi nimi na zemi nehnutě ležel ten nešťastník s krkem zalomeným do velmi nepřirozené polohy. Voják, jenž se o to v nastavším zmatku přičinil, se mohl těšit na bohatou odměnu.

Lidé zděšeně hleděli na popraviště a na Zirada. Takto si dnešní popravu nikdo nepředstavoval.

Zirad a ulehčením klesl zpět do svého křesla. Ale vzápětí pochopil, že teď oči všech spočívají na něm, proto znovu povstal.

"Dnes jsme byli svědky nečekaného drama, ale spravedlnost byla vykonána a vrah dostal, co si zasloužil," a očividně nerad dodal, "a nevinný byl osvobozen."

Zlostně šlehl pohledem po Terakovi. Jak lehkomyslně mu všechno prozradil! Jestli ten bude mluvit, je vše ztraceno. Ale zbavit se ho nyní nemohl. Ne před očima tolika lidí. To už by ho nic nezachránilo.

"To je konec dnešní podívané," procedil ještě a nasupeně odkráčel, následován svými vojáky.

Dlouho se nikdo ani nepohnul. Lidé byli zaraženi tak prudkým vývojem událostí. Ale pak se rozproudila vášnivá debata. Každý chtěl ostatním sdělit svůj názor na to, co chtěl ten nešťastník asi říci, a co mohlo být příčinou Ziradova podivného chování.

Failá a Valador již na nic nečekali a vrhli se k Terakovi, který stál s Adrilem na popravišti a stále ještě nemohl uvěřit, že je naživu.

K Terakovi přistoupil i Adril.

"Tak to bychom měli," usmál se.

Terak mu jako ve snách stiskl ruku.

"Děkuji," pravil prostě.

Davem se k nim prodral jakýsi muž.

"Teraku!" Objal ho mocným stiskem. "Příteli! Odpusť, že jsem ti nevěřil."

"Není co odpouštět. Já sám jsem si již přestával věřit," vítal dávného přítele Terak.

Muž se otočil k ostatním, zejména k Adrilovi: "Jsem Radir, Terakův soused z dob před událostmi, jejichž završení jsme dnes byli svědky. Děkuji vám z celého srdce, že jste ho zachránili. Můj dům je vám vždy otevřen."

"Rádi tvé pozvání přijmeme, pokud se týče této noci," přijal za všechny Adril.

"A ty mi musíš ještě dnes povyprávět, kde ses celou tu dlouhou dobu toulal," zasmál se Radir na Teraka, jenž se jen pomalu vzpamatovával.

Slovo dalo slovo a poutníci se mohli těšit po dlouhé době na pohodlný nocleh.

"Ještě se musíme zastavit pro Sparka," připomenul Adril.

"To je náš nemocný přítel," vysvětlil Radirovi pohotově Valador. "Nechali jsme ho v tábořišti, kde jsme nocovali minulou noc."

"Půjdu tedy s vámi, a pak vás zavedu k nám," odvětil Radir.

To ještě nikdo z nich netušil, co se v době, kdy byli pryč, odehrálo v lese.