Něco z pegasů

Něco z pegasů…

(Pianistce)

Karin seděla u toho nejmenšího ratanového stolku. Měla ráda věci titěrné, věci, jejichž jediným posláním měla být bezbrannost a zranitelnost.
Droboučké a křehké čajové šálky s batolecími ornamentálními lžičkami, které když se zlehka dotknou klenuté porcelánové šíje, rozvibrují náhle pročištěný vzduch sněhovým cinkotem.
Pracně splétané náramky přátelství, jejichž bavlnková pestrost láká domorodým plamenem tisíců od sebe nerozeznatelných uzlíků.
Elegantní mahagonově hnědá kazeta se šminkami ve všech myslitelných barvách jarní i podzimní mlhy a parátkovitými štětečky, jejichž dotek na víčcích přivolával rozfoukaná, bezeslovná laskání z jiných břehů.
Seděla u toho nejmenšího stolku čajovny, která se po výměně majitele svižně transformovala na poloviční kavárnu – takže nápojovým lístkem se teď přesně uprostřed, rozdělena červenou vazačskou šňůrkou jako policejní páskou, táhla hraniční, barikádní linie, jež člověku umožňovala vybírat nejmíň z pětadvaceti druhů exotických čajů (listoval-li doleva), nebo podlehnout vábení dobrého tuctu kávových specialit (vydal-li se směrem opačným).
Před ní stála útulná keramická konvička, teď už prakticky prázdná, a zpola vyprázdněný šálek s podivným vzorem. Připomínal jí tajpana písečného, nudně béžového, avšak smrtelně jedovatého australského hada, kterého spatřila před dvěma lety ve zlínské zoo. Musela se nad tou asociací tajně pousmát, skrytě, za nataženými prsty dlaně. Pila příliš rychle, jako vždy, když se ocitla sama napospas objednávce. Hltat tak kvalitní čaj jí připadalo obzvlášť barbarské – už viděla protáhnutý osmahlý obličej číšníka (nebo jak nazvat toho podivína prosáklého umělou, nepravděpodobnou, ochotnickou exotičností… čajovník? Čajník?) a proděravující, talibánský lesk v jeho uhelnatých očních kotlích.
Pak se odhrnul závěs z drobných bledých korálků a šumění náhlého příboje vyvrhnulo na břeh přímo před ni dvojici vysokých mladých mužů v drahých světlých oblecích a diskrétně jednobarevných kravatách.
Překvapeně k nim pozvedla zrak a pomyslela si, že teď jistě zvedá obočí. Měla pěkné obočí, říkaly to její známé… i muži, kteří už pro ni žijí jen na několikamegabytové kartě digitálního foťáku.
Pánové, jeden nepatrně širší než ten druhý, stáli ještě okamžik zcela mlčky a tvářili se neproniknutelně, bezvětrně jako dvě pouštní oázy. Vlastně by bylo mnohem přesnější říct, že se netvářili. Pak se ten užší v pase mírně, téměř servilně předklonil a promluvil hlasem s asfaltově hlubokou barvou:
„Co byste řekla příležitostnému sexu?“
Karin pocítila vlnu rozhořčeného zklamání. Během dvou vteřin zvažovala, zda vůbec reagovat. Nakonec neodolala a pokusila se do tónu svého hlasu přimíchat čpavkovitý odér žluklých vajec.
„Prosím? Chcete tím, pánové, naznačit, že na vás působím jako šlapka?“
A ti dva konečně nabyli lidského výrazu. Jejich tváře se protáhly do tak křiklavého, odzbrojujícího údivu, že se ono překvapení nemilosrdně přeneslo i na ni. Muž, jenž předtím promluvil, se nakonec ovládl, a jak jeho tvář pozvolna bledla, takže připomínala karmínovou stínohru, pokusil se o tichý, plachý dotaz:
„Jakže? Tedy, já nejspíš…“
Pak jím projel smrtící výboj průzračně mrazivého poznání, takže se viditelně zachvěl, jeho zornice se rozšířily a smrštily, náhle zjinovatělé slzami a on, s dlaní rozplacávající se o vysoké nahé čelo, zvolal:
„Ach ne! Nemyslíme vás!“
Jeho partner, poskytující mu mlčenlivou podporu, vstřebal jiskru poznání o zlomek sekundy později a jeho rty se dužnatě vpulzovaly v nečekaně příjemný, úlevný úsměv.
„Mluvíme o sobě!“ dodal významně ten první. Karin na něj bezmocně a otupěle zírala, s dlaní letmo se dotýkající žíhaného podšálku, jako by to byla pažba elegantní dámské pistolky, jež poskytuje pocit bezpečí.
„Nabízíme erotické představení. My dva,“ prohlásil s nesympatickou teatrálností, přičemž významně pokynul směrem ke svému příteli, „…a vy, jakožto divák, madam.“
Jeho hlas byl hučivý, vproudil jí do hlavy nevyváženě, jako neseřízené reproduktory, zněl v ní kalně a mokře, nevysušitelně…
Rychle zamrkala a ihned, bez jediné pochybnosti věděla, že v téhle „napůl“ čajovně blízko trolejbusové zastávky prodlévá své liduprázdné, podzimně nažloutlé odpoledne jako poslední, beznadějně poslední host.
Stínů přibylo, proutěný nábytek střídaly živé, ostražité houštiny.
Za zkamenělým, těžce splihlým korálkovým závěsem třaslavě doutnala silueta „čajovníka“ s pekelným, nyní neviditelným pohledem.
Karin se s úšklebkem zadívala na poloprázdný šálek se studeným černým čajem. Tajpan nehnutě vyčkával na béžovém písku.

Jako úplně první vjem ze známého, tisíckrát prochozeného vesmíru, přišla vůně čerstvé, saponátové čistoty, mladé tak, že na ni dosud nedosedla ani nejjemnější křídla prachu. Ta vůně mu zaplnila dýchací cesty jako vodní mýdlový kouř, jenž se rozvážně, medúzovitě vtěsnává do skulin ponořené koupelnové houby. Vnímal ji, vůni vzkříšení.
Pak udělal ten poslední, přece jen trošičku rozmrzelý krok a otevřel oči. Světlo do něj proniklo s vášnivou nedočkavostí a rozsvítilo jeho mozek dni, který přicházel. Díval se na výrazný obdélník velikého okna, jež se tu culilo bez záclony, včera pečlivě ošetřené, naleštěné k slzavé průsvitnosti rovnající se téměř fyzickému rozkladu.
Mnohokrát ho napadlo, že když se sklo nablýská k dokonalosti, přestane na pohled existovat, zmizí, zavražděné a zapomenuté, jako by šlo jen o prázdný rám (s tím by se mělo taky něco udělat) obkreslující zahradu a nebe.
Všechny barvy do něj vsakovaly spolu s hudbou, kterou vnímal hned od počátku, sotva si uvědomil vůni saponátu. Tóny se jemně proháněly čerstvým chladivým vzduchem, rozhýbávaly duhovaté paprsky kličkující celou místností jako známé „boží prsty“ slétávající všemohoucně ze starých maleb.
Posadil se na lůžku, na pokrčeném žlutém prostěradle, a díval se skrz otevřené dveře, skrz zpátečnickou zešeřelost předsíně do vzdálené haly, nyní o to světlejší a rozsvícenější. Díval se, jak se dotýká kláves, a věděl, že ji nikdy doopravdy nepozná.
Sama byla jako hra lesklých střípků, dívka z kaleidoskopu, pěna ušlehaná do tvarů, které pohlcovaly jeho pohled a odmítaly jej propustit. A před ní, tichý pod jejími vlnivými, ale jistými dotyky, usínal ušlechtilý pegas, s hebkou pletí a hřívou rozprostřenou po chladivých parketách.
Jakub naklonil hlavu na stranu, vypadal jako soustředěné dítě, s obočím nevědomě zkrabatělým a rty mírně sešpulenými. Myslel na její fotografie – nikdy si nevšiml, jak moc protikladná je ve skutečnosti černá a bílá, dokud mu nepředložili pár jejích fotografií.
A nikdy nevěděl, jak dlouhé jsou ve skutečnosti její tmavé vlasy. Ani teď, když ji viděl skloněnou nad koncertním křídlem, jež se mu v dosud ne zcela probuzené hlavě poeticky přeměňovalo v bájného hřebce, ani teď by si to nedovolil s určitostí prohlásit.
Protřel si oční víčka. Bylo úplné ticho. Sklouznul nohama na podlahu a projelo jím nepříjemné mrazivé zabrnění. V místnosti teď bylo méně světla. Mnohem méně.
Šoural se pomalu, trochu rozbolavěle, do předsíně. Prošel do obývacího pokoje vystlaného měkkým kobercem. Příjemně hřál do bosých chodidel.
Klavír stál u zdi, nahnědlý, polechtaný sotva znatelnou vrstvičkou prachu, jež obkružovala masivní vázu z tmavě modrého křišťálu a hermeticky k ní přiléhala. Jakub v jejím skleněném odlesku spatřoval cosi ze sebe. Kousek rozespalé bledosti a rozčepýřenosti.
V uších slyšel zpěv pegasů.
Položil rozehřátou dlaň na opuštěnou sklopenou desku piána a chvíli naslouchal bušení vlastního srdce. Bylo rychlejší, než je těsně po probuzení obvyklé.
Rozhodl se, že ten klavír musí dát co nejdříve naladit.
Byla v tom přinejmenším drobná, poblikávající naděje… jako třpytka z kaleidoskopu.

Lukáš Bárta
26. 4. 2005