Pane můj!

Proč bys měl odcházet, pane můj?
Raděj tím životem se mnou pluj!
Nechoď již, já prosím, zůstaň se mnou,
nejezdi, pane, na cestu temnou…

Bitva ta krvavá jistě bude,
smrt si tě jak bratry mé odvede…
Nechoď, vždyť se ženou zůstat bys měl,
vyrůstat synka bys svého viděl.

Chápu, že nemohu požadovat,
s králem ať neodcházíš bojovat.
Vzpomeň však na ženu svou se synem,
nikdy, ne nikdy nezapomenem!

Tak mysli na mě a vrať se mi,
spatřit tě chci ještě na zemi.
Ne až pak, po smrti, na nebi,
vidět tě tam mezi anděly…

Tak už jdi, pane můj, musíš-li.
Zapomenout? To si nemysli…
Až stromy rozkvetou, tak se mi vrať,
nebo se rovnou od dveří mých ztrať!

…Když se tu loučíme u našich vrat,
ne, já už nevěřím na tvůj návrat…