|
BALADA O ZRADĚ
Dusot koňských kopit v prachu se vzduchem nes,
jak rytíř v plechu na jeho hřbetě se zlomen vez.
Šílený a raněn ohlíží se stále vzad,
tam, kde celý jeho život s králem pad.
Meč v ruce svírá jak poslední dech,
chlad mrazivý přebíhá mu po zádech.
Ač noc, všude světlo denní,
kde život byl již žádný není.
Ač déšť v kapkách z nebes míří dolů,
přec vidět všude je jen vyschlých trávy stvolů..
Ač kamený byl hrad co zde stál,
přec v škvár přetvořil ho žár.
Vítr odnesl čas někam v dál,
odnesl to, čeho si se tolik bál,
V noci zas tma převládá,
však duše cosi postrádá,
kam odešla rytířova čest ?
Zas na koni svém se rytíř do dálky vez,
přes louky, pole, hvozd i les.
Jel tam kde kdysi cti se vzdal,
tam kde kdysi ujel v dál.
Nad kostmi krále svého klek,
v duši lítost, hanba, vztek.
A vzduch odnášel někam v dál,
jak kletbu svojí strašlivou do prázdnoty řval.
On krále svého v lůno země dal,
do hrobu co svými nehty vykopal,
a krví svou na náhrobek z kamene psal,
jak svého pána smrti zanechal.
Vítr odnesl čas někam v dál,
odnesl to, čeho si se tolik bál,
V noci zas tma převládá,
však duše cosi postrádá,
kam odešla rytířova čest ?
Znovu protíná vzduch šlechticův hlas,
jak proklíná se zas a zas.
Pak z vytrhaných vlasů svých,
upletl tří věnců pohřebních.
První svému králi dal,
by zaplašil strašný žal,
Druhý pro koně svého,
co v životě měl rád jediného.
I koně svého pohřbil v zem,
v ten osudný onen den.
A nakonec i sobě život vzal,
když mečem svým se sám proklál.
Vítr odnesl čas někam v dál,
kosti bílé rytíře, co málokdo ho znal,
září vedle dvou hrobů vznešených,
dvou rytířem zrazených,
co jim oboum život vzal.
|