|
Už zase procházím tím krajem,
kde říčka cinká ukrytá v listí vrbovém.
Nezměnily se tvé líbezné lesy,Ponávko,
ač se mi zdá, že jsem tě neviděla po celé věky.
Jako štika, co čeká v čiré vodě,
v tiché zátočině,
takový byl pohled, jemuž nešlo lhát.
Naposled, když nohy své
smáčela jsem ve tvém bystrém proudu,
nebyla jsem zde sama.
Dnes kráčím po cestě lesní,
zpěvem ptáků teď krvácí má hruď.
Štíhlé habry k modrému nebi se vzpínají,
vítr hvízdá jim v korunách
pevné jejich kmeny jako ruce, co nedaly mi padnout.
Je to tak dávno, co pažit tvých lesů
Pokrýval koberec voňavých květin.
Nyní jen smuteční bílý šat
pokryl lesy i louky všude kolem.
Rákos loňský šeptá moje jméno,
jak kdys někdo ze spánku.
Vonný a hustý, jako kadeř, co přikryla mě v snách.
Umrzla cesta, led je jako kámen.
Je těžké jít dál a nenatlouct si hřbet.
Znova a znova bíti o zem hlavou,
trest za mé viny ještě nehodlá skončit.
Volavky křik vznáší se nad jasany,
zpěv nese se po celém údolí.
V touze poslouchám, jako kdysi něčímu zpěvu ve tmě.
….
Ó ne, byl to jen krutý sen
Ty tady nejsi a tvé stopy zavál prvý sníh listopadu.
Snad je pošetilé budit se s pláčem ze spánku,
Jsou však rány, které se nikdy nezahojí.
Tak jako Ponávka napájí svou smrtí každým dnem
podzemní ztajený život velkoměsta,
tak i ve mně bouří se zmučené černé vody,
co mění moji krev v černý jedovatý rmut.
Lehám si do suché loňské trávy
Je zlatistá, měkká a teplá jako tvoje náruč.
Zimní slunce poslední své teplo mi dává,
poslední sen se mi začíná zdát.
Navždy už budu snít svůj sen o tvém objetí
pranic mi nevadí že už se nevrátím zpět.
Sto let budu spát, než změní se věk,
Procitnu na polštáři bílého kvítí,
Ty ke mně přijdeš zas, ač tvář tvoje už bude
patřit někomu jinému.
|