Sřítek č.2504

Kdysi dávno na blíže neurčeném místě se zrodil člověk.
Působil dojmem mentálně zaostalé opice, což ovšem Stvořiteli ani trochu nevadilo a naopak poukazoval na jeho jedinečnost. Za nějaký čas -během nějakých dvou tisíc let- ovšem poznal svůj omyl a rozhodl se jej řešit. Lidská rasa se bohužel během té chvíle stačila až překvapivě rychle rozmnožit a doslova zamořit celé to blíže neurčené místo, a neboť by její likvidace stála ohromující příplatek od Vodovodních společností, začal dumat, co by tím provedl (Nakonec si však stejně našetřil a vodu pustil, jak se dozvíte v jisté knize). Jak tak sedí na obláčku a šťourá se v nose, připadl mu geniální nápad, podobný tomu dva tisíce let předtím, a proto vstal a začal konat. Tím dnem se na Zemi (jak se jmenovalo to blíže neurčené místo) pod zemí počaly dít podivuhodné věci a… vznikl skřítek.

V Den rozdělování stáli všichni skřítci v řadě dlouhé pět kilometrů a trpělivě vyčkávali na své rozdělení. Jelikož byla některým dlouhá chvíle, vynalezli někteří karty, jiní stoly a židle a začaly mastit právě vynalezenou karetní hru kanastu, či vyprazdňovali zbrusu nové láhve nejnovějšího vína. Náš skřítek, o kterém je tento příběh, dal přednost druhé možnosti a tak si ani v alkoholovém opojení (které mimochodem právě vynalezl) nevšiml, že byl nehorázně předběhnut v řadě jakýmsi skřetem s ošklivým dlouhým hákovitým nosem. Tento omyl poznal až po dvou dnech čekání, kdy na něj přišla řada.
„Skřítek č.2504!“
„Tady,“ ozval se Skřítek č.2504, neboť tak se skutečně jmenoval.
„Popojděte prosím sem,“ Skřítek č.0001, který byl náhodou vrchním rozdělovačem mu na hlavu nasadil černý špičatý klobouček.
„Tímto se stáváte-“náš Skřítek se hluboce nadechl a navzdory svému očekávání ucítil slabý závan nikotinového kouře „-Skřítkem Kouření! Gratuluji, další prosím!“
„Tak počkat!“ ozval se slabý hlásek a Skřítek vrchní rozdělovač se otočil, aby uviděl nic nechápajícího novopečeného Skřítka Kouření, kterak na něj valí své velké talířkovité oči.
„Copak je?“ zamrkal Skřítek vrchní rozdělovač svýma neméně velkýma talířkovitýma očima.
„Já nemůžu být Skřítek Kouření! To prostě nejde! Já mám být přece Skřítek Fialkové vůně!“
„Hloupost,“ odvětil Skřítek vrchní rozdělovač,
“ten tu byl před vámi. Ale v jednom máte pravdu,“ nakrčil nos, „něco tady smrdí!“
Jelikož už nyní dostával Skřítek č.2504… tedy Skřítek Kouření barvu své oblíbené květiny, nelze se divit, že o okamžik později a kilometr výše lidé z Chicaga zaznamenaly slabé půdní otřesy naprosto mimo sezónu.

O pár set let později bychom našli našeho hrdinu Skřítka Kouření, jak se potlouká po ulicích dalšího velkoměsta staré dobré Evropy a přitom nahlíží do odpadkových košů sháněje se po nějaké stravě. Od toho nešťastného přeřazení se vůbec měl Skřítek špatně. Jelikož naprosto nesnášel cigaretový kouř a kouření obec, poměrně rychle se naučil nenávidět i svou novou práci. On, který byl předurčen poskakovat za měsíčných nocí po květech fialek a čichat jejich rozkošnou vůni, byl nyní permanentně pronásledován ohavným puchem své vlastní skřítkovské čapky. Jak rád by se jí zbavil! Jenže Skřítek bez čapky ztrácí smysl života a tudíž i život jako takový. Smůla.
Náhoda tomu však chtěla, aby toho dne náš Skřítek v jedné temné uličce potkal Člověka. Člověk byl malý, obtloustlý, na sobě měl krátký tmavý plášť a džínové kalhoty, na hlavě křivě nasazenou kšiltovku s vybledlým nápisem Marlboro. Výrobek této firmy též decentně držel v ruce. Byl namol. Skřítek chvíli pozoroval motající se postavu, pak si povzdechl a předstoupil před ní. Jako Skřítek onoho nechutného a pro něj tak odporného zvyku byl nucen jeho příznivce před jeho zhoubným vlivem chránit.
Člověk se vrávoravě zastavil a upřel svá malá očka na půl metrovou postavičku před sebou. „A hele,“ ozval se po chvíli a Skřítek upřímně v duchu volal o pomoc osud a Skřítka Alkoholu. „K-kerej ty vůbec, seš?“ otázal se Člověk a otočil se kolem své osy. Nějak se mu podařilo při tom neupadnout.
„Já,“ představil se Skřítek, který už si maloval plán, jak opilce nakopne do zadku, nasměruje ho na náměstí a pak se urychleně odporoučí, „já jsem Skřítek Kouření!“
Člověk si ho podezíravě prohlížel, což se mu pro tři promile alkoholu v krvi nedařilo právě nejlépe. „Tak trpajzlík, jo? A-a hulení! Hehe! Proč, proč neděláš u Marl-sakra-rlblborla?“ Opilci se jakýmsi záhadným způsobem podařilo dostat tuto větu přes bezvládné rty a pak se skácel na zem bez famfár a bez vědomí. Skřítek si znovu povzdychl, odtáhl Člověka na roh ulice a pak se ztratil v temnotě, či lépe řečeno v hromadě odpadků na opačném konci ulice.

Skřítek by rád na takováto setkání zapomenul, což se mu také znamenitě dařilo, avšak na tuto příhodu hned tak zapomenout nemohl. Neustále jej trápilo vědomí, že u firmy na výrobu a distribuci cigaret by mohl udělat slušnou kariéru. Všechno je lepší, než ploužit se světem a pomáhat kouřícím opilcům z malérů. A navíc, ozval se v jeho nitru vemlouvavý hlásek, můžeš na kuřáky dávat pozor i odtamtud! Vybírat vadné filtry, pomáhat balit nikotin, to není pomoc? Je, rozhodl se Skřítek. A proto se jednoho dne vydal za ředitelem jedné továrny na výrobu cigaret. Zaklepal u dveří a ani nečekal a vešel. Rozhovor vypadal asi takto:
„Kdo jste?“
„Skřítek Kouření.“
„Co tu chcete?“
„Práci.“
„Ha ha, dobře. Co umíte?“
„Přináším lidem štěstí v branži, poznám závadnost filtrů a rozeznám Marlborlky od Westek na sto metrů.“ „Doporučení?“
„Pane, já jsem Skřítek!“
„Fajn, to by stačilo, ještě něco?“
„Ne.“ „Jste přijat.“ A byl.


Teď se zase přesuneme a pár let dál, kdy továrna změnila již tři majitele a Skřítek patřil k podniku jako bílek ke žloutku. Kromě toho mu zvýšili plat, neboť od doby, kdy nastoupil, začala továrna neuvěřitelně prosperovat a vyšvihla se na žebříčku oblíbených cigaret na první místo. Ale Skřítek nebyl spokojený. Žil v přepychu a dostatku, ale také v nudě a… nudě. Celý den totiž vysedával v ředitelově kanceláři a přes sklo tupě zíral na hemžení dole. K tomu všemu ho nový ředitel podniku vinil z každé špatnosti, co se v továrně stala, a to, věřte nevěřte, bylo našemu Skřítkovi protivné. Často přemýšlel, co by mohl udělat, aby se z práce vyvlékl; bohužel totiž podepsal tu smlouvu na padesát let a zatím jich uběhlo jen devětačtyřicet (a pár měsíců navrch, to však není důležité). A tak, jako obvykle, přišel s řešením Člověk. Tenhle však nekouřil, nepil a byl zaměstnán jako poslíček blíže neurčeného hotelu, ve kterém se Skřítek Kouření usadil.
Zrovna mu přinesl dopis, v němž ředitel našemu Skřítkovi vytýká porouchání se telefonu v jeho kanceláři, a který příjemce okamžitě po přečtení s cílevědomou radostí roztrhal a snědl. Poslíčkovi to bylo divné, a tak se na dopis Skřítka zeptal, ovšem pardon, pokud se veleváženému nechce mluvit, jemu, poslíčkovi, do toho samozřejmě nic není.
Skřítek však byl ve výtečné náladě, ochotně mu sdělil obsah dopisu, stejně ochotně mu svěřil, kdo drát telefonu přestřihl a zároveň jej stále jedním dechem pozval na láhev pravé skotské. Když poslíček -mimochodem, jmenoval se Jiří- zdvořile odmítl skotskou, ale že si dá sklenici mléka, usadili se, každý se svým drinkem na gauči.
„Já bych kravskou laktózu nepil, ani kdyby mě mučili, začal ne příliš eticky Skřítek konverzaci. Kdo ovšem říká, že Skřítci mají nějakou etiku?
„Hm, ano,“ přisvědčil poslíček Jiří a mocným hltem vyprázdnil do sebe zbytek sklenice. „Víte, já mám taky dilema,“ posteskl si.
„Aha, a jaké?“ zajímal se Skřítek.
„No, víte, tedy vlastně nevíte, já mám dceru, ale nemám peníze a ženu taky ne. Je pryč, chudinka,“ prohlásil Jiří a taktně pomlčel o tom, že pryč v tomto případě znamená v Ekvádoru s jeho nejlepším přítelem a hromadou peněz.
Skřítek soucitně pokýval hlavou a vyložil Jiřímu své srdce.
„A proč nezdrhneš?“ optal se docela střízlivě Jiří, který už měl za sebou pár útěků, vezmemrohů a tajných policií.
Skřítek se tomu vcelku zasmál a pak vytáhl karty a šekovou knížku.
O dvě hodiny později už rozesmátý Jiří odcházel ze Skřítkova apartmá se skvělou náladou a naditou kapsou. Netušil, že Skřítkové neumějí hrát poker. Když o tom tak přemýšlel, netušil, že vůbec jsou. Ale na to teď klidně může zapomenout; za pár hodin se bude zase tulit k blondýnce s naprosto úžasnýma nohama a šeptat jí do ouška zavádějící slova: dceruško, pojď ke mně…

Snad se to stalo zvykem, ale Skřítkovi se tento rozhovor zřejmě zachytil v hlavě o nějaký výstupek a ne a ne se pustit. Nejpevněji se držela slova a proč nezdrhneš?, která se k urputnému držení navíc ještě snažila probít si cestu do jeho hlavy. Skřítek nakonec svolil a brány svého vědomí pootevřel. A tu se na něj vyvalil celý proud nápadů a plánů. Skřítek Kouření se zamkl na svém apartmá a začal v klidu probírat možnosti. Pak se rozhodl, že plány převede ve skutečnost.
Den nato se po celé té blíže neurčené zemi v centru blíže neurčeného kontinentu rozlétly zprávy o strašlivém požáru známé továrny na cigarety. Všichni byli evakuováni, až na Skřítka Kouření, který prý zahynul v plamenech svého bývalého pracoviště. Čest jeho památce. Další zprávy vám budeme pravidelně dodávat… a blablabla a blabla…
Skřítek samozřejmě vůbec v plamenech nezahynul, naopak se naprosto hrdinsky schoval v lese, kde se urychleně zbavil jak kanystru, tak zápalek a běžel. Od té doby žil zase svým nuzným životem. Kreditku mu zmrazili, peníze byly investovány na charitativní činnosti a byl pokládán za mrtvého. Skřítek se potloukal světem, pomáhal kuřákům (kterých v poslední době díky ztrátě nejlepšího materiálu výrazně ubylo) a dál hledal živobytí v odpadcích. A tak se stalo, že se přesně sto let od své konfrontace s jistým opilým kuřákem dostal do úplně stejné uličky. Kuřák, jak byste asi čekali, tu nebyl. Dávno již si hověl pod kytičkami a v noci strašíval v místním hostinci. Kdepak. On tu nebyl, ovšem i takový kuřák opilec má potomky… a jeden se čirou náhodou objevil právě v této uličce. Byl tradičně totálně namol. Motal se za strany na stranu, stejně jako před staletím jeho předek, když tu náhle spatřil postavičku jako vystřihnutou z pohádkové knížky. To se náš Skřítek znovu chopil práce.
„Tak pojďte pane, já vám pomohu,“ domlouval mu hlase plným účasti Skřítek Kouření a jemně jej otočil. Zrovna když se napřahoval ke kopanci, zpoza nechápajícího Člověka vykoukla temná postavička. Byla přesně stejného vzezření jako náš Skřítek, ale měla větší hákovitější nos, v němž Skřítek č.2504 okamžitě poznal Skřítka, co jej před dávnými lety předběhl ve frontě.
„Ty!“ vykřikli oba navzájem a začali kolem sebe bojovně kroužit.
„Tys mě předběhl a ukradl jsi mi mojí čapku!“ zavřeštěl Skřítek.
„Ne! To tys mě připravil o mojí!“ kontroval Skřet. „Vrať ji sem,“ křičel Skřítek a pak se vrhl kupředu.
„Davaj, prcku!“ křičel Skřet a srazil Skřítka k zemi.
Začal boj… a za dvacet vteřin ustal. To se vítězný Skřet sice s boulí na hlavě, ale se svou Čepičkou Kouření odklopýtal do ulic navštěvovat zakouřené bary a hospody. Náš Skřítek ležel stále ještě v uličce, na hlavě dvě boule, na oku monokl a v rukou svou vytouženou Čepičku Fialkové vůně. Nikotinový zápach jakoby zázrakem zmizel a nynější Skřítek Fialkové vůně zamáčkl slzu, což pro něj bylo za daných okolností zvlášť bolestivé, a pokusil se zamáčknout i boule. Vstal, ve tváři radost, pohlédl na bezvládné tělo Člověka. Ten totiž, stejně jako kdysi jeho předek, nestrávil informaci o dvou malých lidičkách, přičemž jeden právě druhému nasazoval dvojitého nelsona. Skřítek Fialkové vůně jemně odebral Člověku z klopy svazeček fialek a, pískaje si, vyrazil k nedalekému lesu.