Kdyby

dívám se ti do očí
přemýšlím, jaké by to bylo krásné, kdyby…
pohrávám si s tvými vlasy
a tobě to vůbec nevadí, proč by taky…

jen lehce se má ruka dotkne té tvojí
a já málem omdlím…
vždyť jak dlouho myslím jen na jediné:
jaké by to bylo nádherné… jen kdyby…

za chíli se znovu uvidíme
a já sotva dýchám… vždyť co kdyby přece jen…!
ale bude to stejné jako vždy
- jen dva dobří kamarádi

a já budu nervózní
jak ta malá holčička, jíž jsem bývala
ne – budu se klepat a doufat
jak ta malá holčička, jíž jsem

budeš se ne mě usmívat,
budeš se tvářit, že o ničem nevíš…
že to nechápeš, že nerozumíš…
ale ty víš… ty už musíš vědět…

vždyť zkus se taky zamyslet:
jaké by to bylo, kdyby…
… kdyby tu nebylo tolik překážek
… kdybys mě měl rád, jako já tebe
… kdyby sis se mnou jen nehrál
… snad kdybychom se narodili v jiné době a na jiném místě…

tak potom – potom bychom mohli
jak princ s princeznou odcválat na bílém koni
vstříc zapadajícímu slunci

potom – potom bychom mohli
jak Jeníček s Mařenkou (nebo Klárkou…?)
vyjít konečně ze stínů hlubokého lesa

potom – potom bychom….
ale co…
to jsou jen pohádky…

jen snad…
potom by mohl jeden z nás
konečně přestat psát básničky…

jen kdyby...