|
Ruku v ruce jdou temnou nocí,
ruku v ruce - i bez pomoci.
S pochodní v rukou, tou posvátnou tmou
držet se ale nezapomenou.
Jak rytíř se svou vyvolenou,
jak princ s princeznou - snad umíněnou.
Jak pán s paní v šatech však bez ozdob,
kolik jen, kolik má láska podob...?
Královna shlédne – což nerozumí?
Myslí, že poddaní žít tak umí?
Ona však nevidí, věř mi, pane,
dívku, jíž po tvářích slza kane.
Dívku, jež v královském průvodu
nemá kdy k radosti důvodu.
Tu která ztratila naději -
vidí snad konečně hlouběji...?
Vidí, že pán po ní netouží,
co jen vyplakala slz louží...
Že už teď rozum mít konečně musí?
Ne, to ne... věř mi, že ještě víc zkusí...
Průvodem kráčejí, bez slova, bez hlesu,
jak by však raději dívka šla blíž lesu...
Co nosí v srdci by potom mu zjevila -
jen smutek by její slova způsobila.
Možná je lepší, že mlčet dál musí;
jenže oči její stále ho prosí...
Marně však, (k podivu,) nemá víc šanci,
vzpomínat smí jen, jak vzýval ji k tanci...
Kde jen jsou chvíle, kdy k rytíři hleděla,
on na ni stejně tak, snad se mu líbila...
Dívenka prohrála, co - to však netuší.
Jediné co cítí – jak srdce jí buší...
Báseň je bez konce – co však mám udělat?
Budoucna nevidím, chci se však podívat!
Jak má to dopadnout? Jak chcete, vážení?
Poraďte dívce, jež hledí ven z vězení...!
|