Loutkohra

Dětská ruka
zhasla jeviště
jedné loutce při tom srdce puká
nemá ráda tmu
ani samotu
děti odchází...
loutky jsou neživé
nic jim přece neschází

snad
už se stmívá

ale

jedna loutka se stále dívá
upřeným pohledem až hora ledu taje
v divadélku a Kašpárkově duši se stmívá
loutka co příliš miluje
takže láska?

Jenže lidé toho citu
nejsou vůbec hodni
jsem pro vraždu ze soucitu
Kašpárku bodni

děti můžou klidně spát
Kašpárek se přestal smát
chce je vyrvat z toho snění
přerušit jim dětské spaní

má je příliš rád

Kašpárek není vrah
je opuštěn a miluje
a má strach
že jeho láska brzy roztaje
zmizí navždy obrátí se v prach
pak už nic nezbyde
jen on

sám na nitkách

v divadélku a Kašpárkově duši
se stmívá...

to ticho ho tak ničí
nenávidí divadelní půst
a dřevěný hnis mezitím
kape mu tiše z úst
když křičí
Měl jsem je rád měl!
ale mezi těmi co tu leží
v změti mrtvých těl
není nikdo

Bože, nikdo
kdo by mu rozuměl.