|
Díváš se na svět –
jako z velké dálky
Díváš se na život –
jako bys do něj nepatřila
Vidíš lidskou bolest, neštěstí,
utrpení, pláč…
Vidíš lásku, přátelství,
radost a dětský smích…
Díváš se na svět - jako z velké dálky
A sama netušíš,
zda v něm máš ještě své místo
nebo už máš jít, a nechat prostor jiným…
Díváš se na život – jako bys do něj nepatřila
A nejsi si jistá,
jestli ještě žiješ, zda máš právo na život,
jestli o žití vůbec stojíš…
Vidíš bolest, vidíš pláč…
Stále, na každém kroku, v každém okamžiku…
Ale nejsi nešťastná – vždyť se směješ!
I když… opravdu? Vážně se směješ upřímně…?
Vidíš lásku a přátelství…
A myslíš si, že bez nich bys zemřela…
Že bez přátel bys už nikdy nepozvedla hlavu a neusmála se,
že bez lásky bys nebyla nic…
(Ale co jsi s ní…?)
Vidíš radost, smějící se děti i dospělé…
Co ty na to? Závidíš?
Ne… Vždyť jim to přeješ…
Ať jsou šťastní, ať nikdy neuvažují jako ty…
Ale možná už to stačilo… Co myslíš, Popelko?
Možná svět není tak černý, jak se zdá…
Aspoň to říkají…
Možná bys ještě mohla začít žít…
Možná bys to měla zkusit…
Co říkáš, Popelko?
Jen jednu větu – a zkus už poslechnout!
„Neplakej, Popelko!“
|