|
NEKROMANTOVA PÍSEŇ
Stínem svatyní já šel,
já krásnou píseň pěl,
život zdá se plný,
však osud je jak vlny,
naději mi všechnu vzal.
A já teď stojím opodál...
Pryč ze stínu katedrál,
stále dále, stále dál.
Já ve stínu smrti šel,
já hlavu sklopenou jsem měl,
já zapoměl jak dobrý být,
zatracený musím žít,
vždyť já musel tohle chtít !
Ať lásku sežerou si matky,
já milenku jinou mám,
není pro mne cesty zpátky,
já postavil si jiný chrám.
To se smrtí se miluji
a svojí duši jí upsal,
se smrtí se raduji,
když mrtvé nechám kráčet dál.
|